Již jednou citovaný Edgar Keret řekl ve stejném rozhovoru ještě jednu věc, která mne zaujala:
Rodiče často vychovávají své děti s tím, že z nich chtějí mít lékaře nebo právníky, ale moji rodiče chtěli být něčí otec a něčí matka a být v tom dobří.
A tady si neodpustím krátký komentář. Jako druh jsme již dosáhli mnohé, umíme létat do kosmu, stavět jaderné reaktory, léčit rakovinu a klonovat ovce, ale dobře vychovávat děti jsme za všechny ty tisíce let, kdy na tom kvůli životu v civilizaci záleží, pořádně nenaučili. Snad je to nějaký evoluční mechanismus, který zajišťuje, že děti nebudou stejní jako rodiče a budou mít šanci tam, kde rodiče tak úplně neuspěli. Bohužel, spousta lidí v dítěti nevidí svébytné individuum, ale něco na způsob majetku rodičů, investici, která musí rodičům vydělávat, ať již finančně, nebo emocionálně, a do níž rodiče projikují svoje (neukojené) ambice. Asi bychom měli být především rodiči, ale místo toho chceme mít doma právníka či lékaře a zdůvodňujeme to tím, že to je pro jejich dobro. Ale nebylo by pro děti lepší být dítětem, než mít účel být úspěšný? To Frommovo mít, či být, tady prostě rezonuje.
Tribun 
jo to je moudry pristup… akorat ne vzdy se to dari aplikovat v praxi :D
Dnes v tzv. socialne-trznich hospodarstvich je dite daleko vice majetkem statu a rodic ma hlavne povinnost pod pohruzkou nejruznejsich hruznych sankci vychovat dalsiho danoveho poplatnika, nebo alespon klienta socialniho systemu. Dite je tak hlavne drahym konickem pro ty, ktere si ho mohou dovolit, nebo trpi nezkrotnou touhou uspokojit sve fysiologicke potreby. Cista soucasna hodnota ditete v Evrope ci USA je pro rodice obrovsky zaporna.
Na rozdil od zemi rozvojovych, kde dite je formou pensijniho pojisteni chcete-li a k rodinne sounalezitosti a peci o stare je od malicka vychovavano. Proto tez vyspely svet bojuje s tezkou demografickou krisi, zatimco svet rozvojovy s premnozenim.
Aspiraci na to aby dite spise „bylo“ nez „melo“ ma zrejme ten svet vyspely, ale moc se mu to nedari. Ze svebytnych individui od 70. let vyrustaji rozjiveni narcissisticti spratci a v kombinaci s duchodovym systemem to navic vyustilo v desintegraci rodiny. Tim nerikam, ze statni duchodovy system nebo liberalni vychova ditete je a priori spatna vec, jen se snazim uprimne videt obe strany mince.
Vzhledem k tomu, že lidská civilizace dosáhla mnohé a aktuální generace staví na díle té předchozí, se domnívám, že děti vychováváme v zásadě dobře. :-)
Úskalí vidím přesně obráceně; necháváme (ba dokonce nutíme) děti zůstávat dětmi i ve věku, kdy předchozí generace už měly svůj smysl života v práci nebo boji. Mrháme úžasnými lidskými schopnostmi a využíváme je snad až od 25 let.
Dokud jsou děti ještě nezkažené, nechtějí být dětmi, sedět u fejsbůčků, pokuřovat na nárožích a čumět na televizi, dokonce ani si bezstarostně hrát. Chtějí dělat to, co táta; chodit s ním do práce, vrtat se s ním v autě nebo domácí elektroinstalaci; natírat plot, nebo vařit a zahradničit jako mamka.
Někdy je v dnešní společnosti obtížné dětem práci rodiče přiblížit, aby je zaujala; přece jen lépe se vysvětluje (a je atraktivnější) práce kováře, než programátora.
Druhý problém je v tom, že dětem jeden rodič nezřídka chybí.
Třetí problém pak v tom, že dětem neposkytujeme dost podnětů a snad jakoby výměnou za to je rozmazlujeme v několika rovinách; materiálně, odstraňováním i těch nejmenších překážek z cesty, a v neposlední řadě i laxním vymáháním „slušného“ chování. Jak taky, když sami žádné pořádné mantinely ani „ideové“ zakotvení nemáme a víru, jako příliš omezující, jsme odvrhli.
Jak pravil druhdy můj otec, když se mi něco nedařilo, per aspera ad astra. Nejsou žádné zkratky.
souhlasím – momentálně vídám spíše „děti 25+“ – na mama-hotelu …
Tady máte plnou pravdu. A není to tím, že matky jsou déle doma a „mají více času“. Je to skutečně snahou být s dětmi a hrát si s dětmi v každém čase. Televize počká.
Přesně tohle mne na tom rozhovoru také zaujalo, ten výrok je mi velmi blízký.
Jsem ráda, že nezapadl.
Tak pod tenhle článek bych se klidně podepsala. I pod místní komentáře (tedy minimálně ty, co se tu přede mnou objevily :-)). Nemám co dodat.