Zmatek otce pedagoga

Noticky

Už tu několikrát byla řeč o škole. A já si čím dál tím častěji kladu otázku, kde končí odpovědnost školy a začíná odpovědnost rodičů za vzdělání děti? Uznávám, že jako rodič se té odpovědnosti nemohu úplně zříct, ale v sedm večer, když přijdu z práce a dítě je zralé tak akorát do postele, prostě nemohu vyrovnat, natožpak nahradit, školu, ve které je dítě šest hodin, navíc vyspalé a svěží. Čí je tedy chyba, když dítě nestačí? Říct, že školy, je alibismus, ale rodič objektivně nemá ty možnosti, co škola, a nemůže dohnat to, co škola nezvládne. Nevím, školy nemám, ale nepřijde mi rozumné veškerý čas, který s dítětem mohu strávit, věnovat učení, navíc v době, když už je dítě objektivně dávno za zenitem svého denního studijního potenciálu. Jak z toho ven, jak se s dítětem učit, něco ho naučit a přitom ho totálně nezhnusit? Snížit nároky, protože už není kde brát, nebo zvýšit učební dávky a pokusit se to zlomit silou? Evidentně je něco špatně, ale co? Je to chyba v systému, v konkrétní škole, v dítěti, ve mě? Dělám jen něco špatně, nebo mám jen přehnané nároky? Má být člověk co se vzdělávání dětí týče spíše fatalista, nebo aktivista?

Publikováno

8 komentářů: „Zmatek otce pedagoga“

  1. Nerobte si ilúzie, že škola svoju zodpovednosť za vzdelanie rieši individuálnym prístupom. Kdeže, škola svoju výkonnosť v tomto smere hodnotí výlučne štatisticky. Naviac, učiteľova zodpovednosť končí tým, že vyplní kolónku na vysvedčení. Ak dieťa nestačí plniť školské kritériá, netreba to preceňovať. Škoda by bolo, keby vám tieto dočasné trable pokazili vzťah. Rodič nemá pôsobiť ako agent školy.
    Vám na dieťati záleží celoživotne, tak je lepšie zamerať sa na dieťa a jeho potreby celostne ako na osobnosť. A dbať na to, aby sa medzi Vami a dieťatom nevytratila dôvera.

  2. Těžko radit, otče Tribune…
    Když jsem byl mlád, byl bych přivítal rodiče fatalisty, kteří řešili mé školní problémy v časech ještě pracovních sobot i na vycházkách po okolí. Byla to pěkná otrava, ale asi to k něčemu bylo, třebaže se to dnes už zase nepozná…
    Když jsem byl rodičem, pomstil jsem se staršímu potomkovi, jak mi bylo geneticky dáno v mém dětství. Později stačilo jen zabavit klávesnici od počítače, když potomek projevil dramatický školní pokles. Nelituji toho, on asi taky ne, třebaže se dnes jako ajťák živí.
    Mladší potomek vše zvládal s podezřelou lehkostí až do 5. třídy, kdy se ukázalo, že jeho známky nevyjadřují obsah znalostí. Zjistil jsem to pozdě k tomu, aby úspěšně přešel na víceleté gymnázium, ale včas, aby změnil školu. Vyplatilo se to náramně a buďtež požehnáni noví pedagogové, kteří nevycválaného potomka vycepovali tak, že se na velmi „prestižní“ gympl dostal ve svých patnácti asi na třetím místě v pořadí s takovými vědomostmi z mateřského jazyka, že korigoval po pravopisné stránce (a interpunkční) diplomové práce svých starších kamarádů ze sportovního oddílu, kde se zase naučil, že nebude-li mít natrénováno, bude soupeři bit jako žito. Myslím, že to byla i jakási synergie porážky u přijímaček v těch 12 letech, skvělých učitelů na jiné škole (obě prosím státní!), probuzené ctižádosti a třeba i nějakých genů po neznámém otci ;-)
    V sedm večer opravdu nejsou obě strany (otec/potomek) v optimálním naladění, ale třeba na kontrole domácích úkolů (existují-li ještě) nemůžete nic zkazit. Jejich stav vám hodně o potomkovi řekne a můžete se mu v případě potřeby věnovat intenzivněji o víkendu. Myslím přitom na příbuzného, jenž při práci se svým synkem (nakonec absolvoval doktorátem z fyziky na Sorboně) se stal málem alkoholikem, neboť od vzdělávání „nevzdělavatelného“ roběte byl nucen neustále odbíhat do kuchyně na cigaretu a štamprli, aby synka při té práci nezabil.
    Směl-li bych radit, nenechávejte dítka úplně plavat s rezignovaným – na víc nemají. Ono se jim prostě často jenom nechce. A nejde-li to, pak jsou ještě také poradny, kde vám aspoň přibližně zjistí, jaké jsou potomkovy možnosti, abyste ho případně zbytečně nestresoval a nezneurotizoval.
    No, to jsem se stařecky rozkecal. Tak pěkný víkend.

    1. Ale jo, vidím to podobně. Jen jsem to potřeboval slyšet ještě od někoho jiného, nezatíženého znalostí mých konkrétních reálií.

  3. Milý Tribune, především potřebujete disponovat dostatečnými prostředky, abyste nemusel chodit do práce a abyste mohl být svým dětem nablízku, kdykoli Vás potřebují. Že je to chucpe? Za daných okolností budeme vždy tahat za kratší konec. Smiřte se s tím.

    1. To ovšem předpokládá, že otec bude schopen z jednoho příjmu rodinu uživit.

Komentáře nejsou povoleny.