Chabá naděje na mír, který nikdo nechce

Reálné dopady dohod z Minsku z minulého týdne ani zdaleka neodpovídají mediálnímu pokrytí, jimž se jim dostalo, a nasazení, s jakým je politici vyjednávali. Bohužel se k tomu nedá říct nic víc, než: „To se dalo dalo čekat.“ Dalo se to čekat už podle toho, že pod minskými protokoly nebyl podepsán ani prezident Ukrajiny jakožto jedné ze stran, jíž se týkají, ani představitelé Německa, Francie a Ruska, kteří by je svojí autoritou mohli garantovat. Otázka je, nakolik politici v Minsku skutečně chtěli mír, když nebyli ochotni umazat se odpovědností za dohody, které vyjednali?

Snad jedině u povstalců z DNR a LNR se dá úspěšně věřit tomu, že by si mír opravdu přáli, byť získali ze všech nejméně, v jejich případě se ale naopak nabízí otázka, nakolik jsou ho po všech těch mrtvých lidech a zničených domech ještě schopni, nakolik jsou po tom všem, co jim Ukrajinci provedli ze msty za to, že už nechtěli jejich stát, ochotni s nimi v tom jednom státě stále žít? Co jsme si, to jsme si od určitého momentu prostě nepřichází v úvahu.

To Ukrajinci žádný prostor pro pochyby nenechali a dali hned zkraje jasně najevo, že oni žádné příměří respektovat nebudou. Ač jsou totiž na Ukrajině zcela jistě spousty těch, kteří válku nechtějí, pořád se najde i hodně těch, kteří si naopak nic jiného nepřejí, protože prostě chtějí zabíjet Rusy. A proč by nezabíjeli, když mohou? Západní protektoři dali Ukrajině jasně najevo, že nemusí v ničem ustupovat, že může mít vše a nikdo se jí nebude ptát na cenu a metody, a na ně přece dojde řeč, tak bude vina svalena na Rusko.

Ani Západ nemá na míru na Ukrajině zájem, protože ještě nebylo dosaženo hlavního cíle Majdanu – oslabit a destabilizovat Rusko. A Západ už se ani příliš netají tím, že o nic jiného mu nejde a nešlo. Leč Rusko zatím víc než krize na Ukrajině trápí ceny ropy a přímému zapojení do konfliktu, na které Západ čeká jako na casus belli, se zatím šikovně vyhýbá.

Ale ani Rusko nemá na míru na Ukrajině žádný zvláštní zájem, protože pochopilo, že není nic, co by mohlo udělat, aby to skutečně k míru vedlo a neznamenalo to jen, že předhodí Rusy z Donbasu rozlícenému Pravému sektoru, aby na nich vykonal svoji vysněnou etnickou čistku. Rusko ví, že ať udělá, co udělá, tak se Západu stejně nezavděčí a k deeskalaci nedojde (jak se ukázalo nejnověji dnes, když EU jako „odměnu“ za Minsk rozšířila protiruské sankce). Západ hloupě dotlačil Rusko do kouta a to teď nemá co ztratit, respektive bude tratit tak.

I když všechny uvedené důvody, proč budou dohody z Minsku nejspíš mrtvě narozeným dítětem, byly známy již před termínem, ke kterému mělo příměří vstoupit v platnost, přeci naděje, že zvítězí rozum, ještě žila. A vlastně stále žije, ale kvapem umírá. Umírá, protože Ukrajina a její západní protektoři trvají na řešení win-lost, namísto v minských protokolech nesměle naznačeného win-win. Stokrát může Západ svalovat veškerou vinu na Rusko, ale nic to nezmění na tom, že to byl on, kdo dal Ukrajině jasně najevo, že nemusí mít žádné zábrany, nemusí respektovat žádná pravidla a může počítat s jeho bezvýhradnou podporou, protože porážka Ruska, jedno zda vojenská, politická, či ekonomická, je účel, který posvětí jakýkoliv prostředek.

Není nic smutnějšího, než zjištění, že mír je těm, kteří mají moc jej zařídit, na obtíž. Zatímco panstvo si hraje na státníky, dělá politiku a plácá se po ramenou, jak je zásadové, tak na Donbase umírají lidé a hoří domy, trpí ženy a vůbec civilisté. Cena, kterou musí Ukrajinci platit za dobrý pocit Západu a Kyjeva, je děsivá, ale všem mimo Donbas jako by to bylo jedno. V tom lepším případě, v tom horším věří tomu, že tak to je správné a tak to má být. Jenže mír je něco, co musejí lidé chtít – a v naprosté většině případů navzdory svým elitám.

70 komentářů: „Chabá naděje na mír, který nikdo nechce

  1. Pekné a pravdivé zhrnutie.
    Mám pocit, že USA by aj prijali vojenský konflikt v Európe, s tým, že oni z neho maximálne vyťažia, keď po ukončení konfliktu budú Európu zasa ekonomicky stavať na nohy a tým vlastne odvrátia vlastný hospodársky krach. Ja som zásadne proti vojne, ale taký menší konflikt na území USA by prospel aj obyvateľom a otvoril im oči, aby si uvedomili všetky negatíva vojny. Len mi je to z toho smutno, že elitám nestačili ani dve svetové vojny a chcú stále napĺňať geopolitické ciele aj „cez mŕtvoly“.

  2. Dnešní události nejlépe ukazují, kdo chce a kdo nechce mír. Tzv. separatisté prohlásili, že mírová dohoda z Minsku se netýká Debalceve, protože toto město považují za své území, a tak nepřestanou s bombardováním tohoto města, dokud z něj nevytlačí ukrajinské jednotky. Kromě toho vznáší další a další požadavky pro zastavení palby, jen aby mohli svést na ukrajinskou stranu, proč nezastavili palbu, jak bylo domluveno. A pak piště neco o ochraně Rusů před Pravým sektorem…

    1. A Ukrajincům to náramně vyhovuje a nejsou sami a u Mariupolu pálí jak o božím těle a to nikoho netrápí. A co se Debalceve týče, tak to opravdu leží za demarkační linií. Proto se tomu říká linie, a ne třeba množina elips.

      1. Součástí dohod z Minksu bylo okamžité ukončení palby a stažení vojenské techniky nejméně 50 km z bojové linie. Můžete to okecávat a omlouvat, jak chcete, ale nic nezměníte na skutečnosti, že tito tzv. separatisté svými činy dokazují, že nemají nejmenší zájem na míru. Naopak dnes již prohlásili, že jejich dalším cílem po dobytí Debalceve je vztyčit svou vlajku nad Mariupolem a Charkovem.
        Samotní Ukrajinci si nepřejí nic jiného než mír. Válka pro ně znamená jen další umírání pod střelami ruských tanků a raketometů a ztrátu dalšího území, které propadne Rusku.
        Dnes se například nechali ti tzv. separatisté slyšet, že k plánovaným volbám na Donbasu připustí jen své sympatizanty. Tomu se říká svobodné volby…

        1. Příměří nebylo dohodnuto jako jednostranné, to znamená, že zastavit palbu a stáhnout zbraně musejí obě strany. Naštěstí na to mají čtrnáct dní, tak snad se ještě pochlapí. Že mají povstalci vojensky navrch a příměří je tedy z jejich strany „větší výzva“ je evidentní od ledna, ale to nedává Kyjevu právo dohody ignorovat. To stažení zbraní totiž platí i pro Ukry v Debalcevu (o žoldácích ze zemí NATO, kteří se tam vaří také nemluvě). Ale řekněte mi, když Ukrajina válku nechce, tak proč ji začala a proč v ní pokračuje?

          1. Od sobotní půlnoci měli Rusové (tzv. separatisté) přestat ostřelovat Debalceve. To však odmítli udělat, protože podle svých slov považují Debalceve za své území, na které se mírové dohody nevztahují, a oznámili, že po dobytí Debalceve vztyčí svou vlajku nad Mariupolem a Charkovem. Tolik k tomu, kdo nedodržuje příměří.
            Pohádky ruských médií o vojácích NATO na Ukrajině vykládejte někomu, kdo jim uvěří. Jediný, kdo svými tanky narušil hranice Ukrajiny, přestože se sám zavázal, že bude tyto hranice chránit, jsou Rusové.
            Ukrajina žádnou válku nezačala. Na Ukrajině se začalo válčit až s příjezdem tanků, děl a raketometů z Ruska. Ukrajinský prezident (a s ním i celé světové společenství) naléhá na Putina, aby válku zastavil co nejdříve. Putin má ale evidentně zájem o destabilizaci Ukrajiny, a tím i celé Evropské unie. Proto nepřestane posílat na Ukrajiny další vojáky, zásoby a vojenskou techniku. Podle zpravodajců v Rusku musel nechat už dokonce stáhnout i rezervy ze střední Asie.

          2. Vojáci NATO (ne)jsou na Ukrajině úplně stejně, jako tam (ne)jsou vojáci Ruska. V nacigardách bojuje hodně žoldáků z Evropy (např. Chorvati, kteří si přijeli ze sporu zastřílet na Srby bojující na straně povstalců), ale i Poláků, což už členská země NATO je a američtí instruktoři jsou tam také zcela určitě. A jak začínal Vietnam? Vysláním amerických vojenských instruktorů.

          3. Vájak NATO na Ukrajině je jako YETI. Spousta důvěřivců věří, že tam existuje, ale nikdo ho ještě neviděl. Naproti tomu můžeme dnes a denně vidět záběry, jak se Rusové projíždějí ve svých tancích po Ukrajině. Důkazy dělostřelecké palby z ruského území jsem sem již dával. Podstatná však není přítomnost vojáků z toho či onoho státu, ale jejich činnost – USA i Rusko se zavázaly, že budou chránit hranice Ukrajiny. USA se snaží svou část dohody splnit a ochránit Ukrajince před agresorem. Rusko se snaží i přes mírové závazky Ukrajině sebrat co největší část území bohatého na zemní plyn. Opravdu ale chcete srovnávat domělou účast několika zahraničních expertů s otevřenou invazí tisíců vojáků vybavených tanky, děly, raketomety a nejmodernějšími systémy elektronického boje, kteří se neštítí bombardovat ukrajinská města?

          4. Tak si vzpomeňte, jak USA respektovali hranice Srbska. USA „chrání“ hranice Ukrajiny jenom v tom smyslu, že ji chtějí celou pro sebe.

          5. Pokud bylo nerespektování hranic Srbska špatné, jak můžete obhajovat nerespektování hranic Ukrajiny?

          6. Já nic neobhajuji, já kritizuji dvojí metr Západu, to za prvé, a potom nacistické manýry nové kyjevské vlády, to za druhé. Pokud mě těší, jak se situace vyvinula, tak jedině proto, že teď je snad naděje na klid zbraní a Jarošům a Tymošenkům snad alespoň trochu zmehne. Pokud je řeč o Krymu, tak jeho „anexi“ neobhajuji, ale akceptuji. A ve světle toho, jak dopadl Donbas, si myslím, že to bylo celkem dobré řešení. Je ovšem pravda, že Krymu byla o hodně jiná společenská atmosféra, Krym se, na rozdíl od Donbasu, nikdy za součást Ukrajiny nepovažoval. To až ty lumeny z Majdanu napadlo přesvědčit Donbas, že má chtít z Ukrajiny pryč.

          7. Rozumím tomu tedy správně, že vy sám dvojí metr odmítáte, a proto považujete překreslování hranic suverénních evropských států jako neakceptovatelné?

          8. Jako občan bývalého Československa, který akceptoval jeho rozdělení na Česko a Slovensko, proti tomu mohu jen těžko něco namítat. Hranice nejsou dogma, mění se pořád (mimochodem zrovna loni byla překreslena hranice mezi ČR a Polskem, málo, ale byla). Hodně ale záleží na okolnostech. Jeden metr nespočívá v tom, že se v každé situaci naměří stejně, ale že se měří bez ohledu na to, komu se měří.

          9. Majdan byl ruská práce? Ne, Majdan byla práce USA a EU. A válka na Ukrajině začala na Majdanu. Při vhodném „výběru“ faktů ovšem snadno dokážete cokoliv.

          10. Majdan byl o svržení proruského režimu, který odmítal plnit podepsané dohody a který mířil opačným směrem, než si přáli samotní Ukrajinci. Považovat demonstrace na Majdanu za začátek války je tak stejně absurdní jako považovat sametovovou revoluci v Československu za začátek nějaké války. Válku začala ruská strana útoky na suverénní stát – důkazy máte v přiloženém dokumentu. Pokud by Putin dodržoval mezinárodní právo a Budapešťské memorandum, nesnažil se destabilizovat Ukrajinu a neposílal na ni své důstojníky (Strelkov), vojáky, tanky a raketomety, tak dojde k převratu, ale žádná válka na Ukrajině není.

          11. O jakých dohodách to mluvíte? Jankukovyč ty dohody s EU odmítal podepsat! Proto byl svržen. Jediné porušené dohody byly ty o zklidnění situace, které s Janukovyčem uzavřela EU den před tím, než je na vrcholu Majdanu porušila a Janukovyče svrhla. Janukovyč byl řádně a v mezích ukrajinské oligarchie demokraticky zvolen mj. právě proto, že si většina všech Ukrajinců nepřála spolupráci s EU za cenu ukončení spolupráce s Ruskem. Nebo snad ta část populace, která nehlasuje podle vašich představ, nemá mít občanská práva a má se přihlížet jen k hlasům těch, kteří chtějí to, co se líbí vám? Na západě Ukrajiny možná a v Pravém sektoru zcela jistě chtěla většina odklon od Ruska (jaký přesně, to ukázala v Oděse!), ale že by to byla výrazně většinová vůle všech Ukrajinců, to nemůžete tvrdit, pokud nechcete lhát.

            Kdyby dělení Československa skončilo občanskou válkou, pak by byl „Plyšák“ za její počátek označován zcela právem, protože by to byl on – stejně jako na Ukrajině Majdan – kdo uvedl do chodu procesy, které vedly k válce. Když někdo pustí bestii ze řetězu, nemůže pak dělat, že s jejím řáděním nemá nic společného.

          12. Mícháte účelově dva zcela samostatné děje. Státní převrat je něco, co se v dějinách běžně opakuje. Ospravedlňovat invazi ruské armády na Ukrajinu státním převratem (který skončil svobodnými volbami!) však nelze. Samozřejmě, že Putin nechtěl dopustit, aby se z Ukrajiny stala svobodná a nezávislá země, která sama rozhoduje o svém osudu, a proto poslal na Ukrajinu své vojáky. Tedy Majdan byl na počátku války, ale rozhodně nebyl její příčinou. Bez ruské agrese by žádná válka nebyla a Ukrajina je dnes s novou vládou vzešlou z voleb a v zemi je mír.
            Janukovyč se 21. února 2014 zavázal, že ukončí krizi tím, že předá část svých prezidentských pravomocí parlamentu a že vyhlásí předčasné volby na prosinec 2014. Dále se zavázal, že bude pokračovat v politice integrace Ukrajiny do evropských struktur a v tržních reformách. Měl do 48 hodin podepsat zákon, podle kterého by opět vstoupila v platnost dříve platná ústava s omezenými pravomocemi prezidenta. Parlament podepsal vše ještě týž den. Prezident v poslední možný den oznámil v televizi, že tak neučiní a odvolal svůj podpis asociační dohody. To vyhnalo do ulic statisíce demonstrantů – a nikoli EU nebo USA, jak tvrdí konspirátoři.

          13. Těmi pohádkami o svobodě a demokracii tady nikoho nedojmete. Na Majdanu nešlo ani o svobodu, ani o demokracii, ale o moc, o trhy a o Rusko. Válka začala tím, že z Majdanu vzešlí noví páni rozhodli splnit si své vlhké nacionalistické sny a vzít východ země, který odmítal akceptovat USA zprostředkované (a financované) pouliční „předání“ moci a ignorování svých práv, zájmů a výsledků voleb. Byli to nacionalisté ze západu, kdo se začal chvástat, jak Rusy z východu obrazně i doslova zlikvidují. A nikdo je neokřikl, tak se Rusové z východu lekli, že to myslí vážně, a protože s nimi mají ještě z dob WW2 svoje zkušenosti, začali se bránit. A nebyl jste to snad vy, kdo zde tvrdil, že agresi je třeba se bránit? Tak se Rusové a Rusko brání a zatím i ubránil. Že je z toho agresor celý říčný ještě neznamená, že je agresor v právu.

          14. Aby nedocházelo k nedorozumění, tak pojmy „agrese“ a „obrana“ definuje mezinárodní právo.
            A podle mezinárodního práva (a mimochodem i podle ruské ústavy a podle charty OSN) Rusko nemělo žádné právo na invazi do sousední země. A toto právo by nemělo, ani kdyby se cítilo ohoženo na základě nějakého chvástání. Dokonce ani kdyby docházelo na Ukrajině k masakrům Rusů, což se mimochodem nedělo. Od toho tu je Rada nezpečnosti OSN, aby řešila podobné situace.
            Jak Rusové „chrání“ občany na Ukrajině můžeme vidět z toho, jak bez servítek bombardují civilní čtvrti ukrajinských měst…
            Stejně tak byste mohl tvrdit, že invaze Sovětů do Československa v roce 1968 a střílení zdejších demonstrantů na ulicích byla jen „obrana“ komunistické vládnoucí moci a ne žádná agrese proti suverénnímu státu.

          15. Města na Ukrajině ostřelují Ukrajinci. Nedovedu si ani představit, jak by povstali stříleli sami sobě na hlavu. V roce 1968 nešlo samozřejmě o nějaké komunisty v Československu, na to byl Brežněv příliš velký pragmatik, komunisti u moci byl jen prostředek, ale o eliminaci rizika, že se NATO se svými jadernými zbraněmi posune blíž k Moskvě. Hle, jak se nám kruh uzavírá.

          16. Ukrajinská strana ostřeluje pouze ty části měst, ve kterých se zbaběle ukrývá ruská armáda. Kdežto Rusové bombardují civilní čtvrti plné obyvatel – Mariupol, Debalceve apod. To mi jako ochrana lidí nepřijde – někomu střílet do jeho domu granáty z děl. Vám ano?

          17. Truhlář se zeblil jak amina, zatímco pan starosta si jen decentně ulevoval. Kálí ukrást krávu – dobrý skutek. Kálímu ukrást krávu – špatné skutek. Mimochodem, jakým způsobem Ukři zajistili, aby se v těch částech měst, které ostřelovali, nenacházeli žádní civilisté? Bombardovat města je prostě prasárna a nic na tom nezmění, že v tom městě žijí Rusové. Byla to prasárna v roce 1945 a je to prasárna v roce 2015.

          18. „A nikdo je neokřikl, tak se Rusové z východu lekli, že to myslí vážně, a protože s nimi mají ještě z dob WW2 svoje zkušenosti, začali se bránit. A nebyl jste to snad vy, kdo zde tvrdil, že agresi je třeba se bránit? Tak se Rusové a Rusko brání a zatím i ubránil. Že je z toho agresor celý říčný ještě neznamená, že je agresor v právu.“

            Vy tedy tvrdíte, že Američané mají (a vždy měli) právo vyslat své vojáky do kterékoliv země, jejíž představetelé Američanům vyhrožují smrtí, pokud máme zkušenosti s tím, že občané těchto zemí Američany v historii zabíjeli? Tedy podle vás jsou všechny americké vojenské mise v zahraničí obranou vlastních občanů, na kterou mají Američané plné právo. To je vskutku odvážný názor.

            A co se týče té vaší vsuvky o WW2, tak si uvědomte, kolik Ukrajinců nechali Sověti popravit, kolik jich skončilo v gulagu…

          19. Pokud by Mexičanům ruplo v bedně a chtěli vzít USA útokem, pak bych chápal, že se USA chtějí bránit. I když v této souvislosti by byla lepší analogie, kdyby ruplo v bedně Britům.

  3. Áno, správny záver … navzdory elitám.
    Za posledných 100 – 150 rokov Európa pamätá niekoľko veľkých vojen a vždy si nasledujúca generácia hovorila, že ďalšiu vojnu nedopustí. Lenže nechala sa oklamať svojimi elitami v tom, že „priniesli mier“ svojim víťazstvom. Ľudia prijali tradíciu, že potrestaní sú len porazení vojnoví zločinci a škody platí len porazená strana. Ľudia nedokázali navzdory svojim elitám prinútiť, aby škody platili vinníci – tí, čo na vojne zarobili.

  4. Mno, Tribune, hledal jsem v archivu ČT rozhovor s Robejškem na tohle téma, což byla zjevně chyba dramaturgie, kterou se možná ČT pokusila napravit tím, že rozhovor stáhla (ale třeba jen neumím hledat). Robejšek postihl něco, co je a bylo dost dost zjevné od začátku – totiž, že se Rusku podařilo dát najevo, že považuje Ukrajinu za své předpolí, v němž nehodlá trpět dílem EU, ale zejména NATO. A že EU stojí před trapným faktem, že bude muset otupit svůj apetit po drang nach Osten (výkon pachatelů – totiž lady Ashton a jistého Štefana Fülleho při vyjednávání s Janukovičem byl totiž zcela tristní; překvapuje to zejména u absolventa MGIMO Fülleho, který opravdu MUSEL vědět, do jakého dobrodružství se pouští. Případně je to ještě větší pitomec, než jsem si uměl představit). A že EU to bude muset vzít na vědomí a podle toho se zařídit a přestat Kyjevu tolerovat všeliké brutální vylomeniny a provokace, jichž se Jaceňuci dopouštějí. Rusko dnes není tak mocné jako bývalý SSSR, tvrdil Robejšek, ale EU na ně nemá. A dříve nebo později si Rusko nějakou tu enklávu na jihovýchodě Ukrajiny prosadí, stejně jako se přestalo mluvit o Krymu. Ukrajinců je mi ovšem líto – a nejvíce těch donbaských civilů, do nichž se bez skrupulí trefují hrdinní Ukrajinci svými grady, uragány, smerči a dělostřelectvem. Jsou zcela šílení, jihovýchod už opravdu prohráli, příkopy naplnili krví až po okraj. Tohle prostě ničím nespraví.
    „Panstvo“ jsou naprostí pitomci; jako eurohujer to říkám nerad, ale nic jiného mi nezbývá.
    Pěkný večer.

  5. Když pomineme otázku toho, kdo má morální právo na vítězství v ukrajinské válce (což je prakticky jediné, co se v českém prostředí řeší), a vezmeme jen čistě strategickou stránku věci, je krach jakýchkoli mírových pokusů výhodný zejména pro povstalce a Rusko. Ti totiž mají vojensky navrch a nikdo je nemůže donutit, aby se vzdali toho, co si vybojují. Pokud si tedy před oči dáme osvědčenou kriminalistickou zásadu „cui bono“ neboli „komu ku prospěchu“ (navzdory tomu, co si mnoho lidí myslí, se to nevyslovuje /kví bonó/), nemělo by být těžké rozpoznat, pro koho je a není výhodné zastavení bojů a kdo má zájem na jejich dalším pokračování.

    1. Inu, neklid na jihovýchodě Ukrajiny bude trvat tak dlouho, dokud se Kyjev poněkud neuklidní ve svých protimoskevských ambicích. Moskva hraje víceméně variaci „finlandizace“ Ukrajiny, kde platí podobné pravidlo jako pro USA představa Mexika co člena dávné Varšavské smlouvy. A že si Rusko své prosadí, to je jasné od začátku. Nehledě k tomu, že kyjevští trumberové dělají vše proto, aby jejich občané celou záležitost odnesli co nejvíce. De gustibus non est disputandum.

    2. Strategický pohľad? Tá demarkačná čiara nemôže byť v žiadnom prípade základom pre trvalý mier. Nie je to hranica žiadneho priodzeného celku. Kým bude taká ako dnes, je vo vzduchu ďalší boj. Keby to organizátori Minska II mysleli s mierom vážne, povedali by jasne, kde bude nová hranica Donecka a Luhanska. Medzi riadkami dáva zmysel buď celá oblasť alebo nič. V prvom prípade povstalci postupujú v dobrej viere a v druhom prípade bojujú o holé životy. Netreba si robiť ilúzie o ľudskom a demokratickom prístupe Kyjeva. V prípade víťazstva čaká obyvateľstvo v lepšom prípade nútené vysídlenie do Ruska len s najnutnejšími osobnými vecami. A EÚ Kyjev pochváli za to, že to zvládol v najrýchlejšom možnom čase.

  6. Rusko sa kľudne po ekonomickej a geopolitickej stránke kľudne môže úplne otočiť smerom na východ (Čína, respektíve BRICS atď) a Európa mu môže byť ukradnutá. A keď to bude pokračovať v nastúpenom trende aj tak urobí. Podľa mňa z dlhodobého hľadiska budúcnosť leží tam.
    Čo sa týka Ukrajiny ako ruského predpolia, som zvedavý ako by USA reagovalo keby podobné „demokratizačné aktivity“ vyvíjalo Rusko v strednej Amerike

    1. To přece víme, jak USA reagovaly, stačí si vzpomenout na Karibskou krizi – klidně by rozpoutaly jadernou válku. Naštěstí byl Chrušřov Rus, a ne Američan, tak to tehdy dobře dopadlo. Jinak viděl jsem nedávno mapu, kde byl vyznačen „celý svět“, který je v opozici k Rusku – víceméně NATO a nebýt Kanady a USA, tak na té mapě není ten černý flíček pomalu ani vidět.

    2. Tak ono už se v tomto ohledu něco málo děje, Čína staví nový panamský průplav, a vojenské zabezpečení a něco infrastuktury má na starosti…Rusko. Svoje centrum si hodlá postavit v Nikaragui, no a samozřejmě, pokrytí celé oblasti si vyžaduje dohody o vojenské a vojenskotechnologické spolupráci s Nikaraguí, Venezuelou, Kubou. A to už nejsou jen představy, to si už Rusko skrze ministra obrany Šojgu obšláplo.
      Je to moc, nebo málo, zatím si asi USA s takovým obratem věci neví rady, staré strategie nezabírají…

  7. Áno, ak by bolo „panstvo“ pri zmysloch, je nepochopiteľné, čo robí. Pripomeniem, že Slovensko dostalo počas procesu asociácie minimálne dva demarše od EÚ za nedostatočné uplatňovanie demokracie a ľudských práv. Šlo najmä o to, že víťazná strana vo voľbách následne prevzala všetky štátne funkcie bez účasti opozície a národná rada hlasovaním zbavila mandátu poslanca, ktorý vystúpil zo strany. Tie demarše vtedy boli namieste. Preto sa čudujem, čo sa to stalo s EÚ, že v prípade Ukrajiny je pripravená natoľko zľaviť zo svojich kritérií.

    1. Neslevuje, od začátku používá jiný metr. NATO je mistr v uplatňování dvojích standardů, viz třeba sankce na Rusko za akceptaci (sic! tomu snad ani nedá říkat anexe) Krymu versus žádné sankce na USA za několik válek s tisíci mrtvých a nezměrným utrpením civilistů (kdo zapomněl, tomu připomínám Fallúdžu).

  8. Vážně je tady nějaký Drang nach Osten? Já vidím spíše opak, Ruskem podporované neonacistické strany a expanze ruských vlivových agentur a nakonec i pronikání ruských firem do EU.

    Viktor Orbán je s tím zcela spokojen. Je sice premiérem v zemi, které je v EU a v NATO, avšak vyjadřuje vůči západní „liberální demokracii“ pohrdání a Putina obdivuje a snaží se ho napodobovat. Putin nyní uskuteční návštěvu Budapešti. Je to teprve jeho druhá státní návštěva v členské zemi EU od začátku ukrajinského konfliktu. Loni Putin navštívil Rakousko, jehož vláda se také ostře staví proti protiruským sankcím.Internetové stránky a sociální média v Maďarsku jsou přeplněné ruskou propagandou, konspiračními teoriemi a paranoidními stavy. Neofašistická strana Jobbik, druhá největší strana v maďarském parlamentu, je otevřeně a hlasitě proruská. Její nejvýznamnější poslanec v Evropském parlamentě byl obviněn, že je to ruský agent.

    Putinova vláda financuje extremně pravicovou Nacionální frontu ve Francii. Na tvrdé levici má těsné vazby k nové řecké vládě Alexise Tsiprase, jehož levicový ministr zahraničí se vyjádřil, že Řecko by se mohlo stát „vojenským a hospodářským spojencem Ruska“.

    „Je to horší než ironické,“ konstatoval vysoký politik v Evropské komisi v Bruselu. „Putin argumentuje, že musel jednat, aby na Ukrajině zamezil fašismus, přitom Putin financuje fašisty po celé Evropě. My jsme na Západě opravdu naivní.“

    Podporou extremní pravice a extremní levice v Evropě – ti nyní ovládají více než čtvrtinu evropského parlamentu – provozuje dlouhodobou politickou strategii už nejméně deset let, varují odborníci na Rusko.
    „Vazby mezi ruskými nacionalisty a evropskou extremní pravicí existují už od devadesátých let,“ konstatuje Anton Šechovcov, akademik, který zkoumá ultrapravicová hnutí. Hovoří o nacionalistických politicích, jako je Vladimír Žirinovskij nebo neofašistický ideolog Alexander Dugin. „Hlavním rozdílem je, že v devadesátých letech šlo o spolupráci jednotlivců a skupin, které si neuvědomovaly, že by to mohlo být ku prospěchu státu.“

    Ruský stát se začal zajímat o spolupráci s evropskou ultrapravicí už od roku 2004. Volby v separatistických státečcích, které podporuje Kreml, jako je Abcházie či Transnistrie nebo státečky v Moldově a v Gruzii, pozorovali a schválili ultrapravicoví politikové z EU.

    Partnerství mezi Ruskem a ultrapravicovými organizacemi v Evropě má ideologický podklad, vzhledem k rostoucímu konzervatismu ruské elity – homofobii, antiimigračnímu hnutí, odporu vůči Evropské unii, antiamerikanismu.
    Hlavním organizátorem financování a podpory Ruska v Evropě je Konstantin Malofejev, bohatý ruský oligarcha, Putinův stoupenec a extremní nacionalista, který se vyjádřil, že Ukrajina je umělá konstrukce.
    Malofejev financoval loni ve Vídni luxusní akci v jednom habsburském paláci, jíž se účastnili předáci evropských ultrapravicových stran. Hackersky byly získány zprávy z emailové schránky ruského diplomata na ruském velvyslanectví v Aténách a byly nedávno zveřejněny v německém týdeníku Die Zeit. Z emailů vyplývají četné vazby ruského diplomatického sboru na řecké a italské neofašisty. Dokazují také, že Nikos Kotzias, nový řecký ministr zahraničí, si vyměňuje emaily s Alexandrem Duginem, klíčovým Putinovým ideologem a extremním nacionalistou. Kotzias zpochybnil nejnovější kolo sankcí EU, uvalených na Rusko.

    1. S čím kdo zachází, tím také schází. Nedivím se, že Západu nechutná vlastní medicína, je dost odporná, ale tak ji buď neměl Rusům ordinovat, nebo se teď nemůže divit a pohoršovat, že mu jí plivají zpátky. Na to, co píšete, se dá totiž také dívat tak – a určitě to tak spousta lidí vidí, jen se o nich neví, protože do televize je s takovým míněním nepustí – že Rusko představuje žádoucí protiváhu USA. Jestli vás to šokuje, je to jen vaše ignorance, jestli vás to pohoršuje, je to jen váš problém.

      1. No ano, Tribune, unipolární svět se prostě neosvědčil, nehledě k tomu, že taková koncepce znamená konec vývoje, jak zcela mylně snil jistý Fukuyama ve svém Konci dějin. Vypadá to, že se tu formují nejméně tři centra velmocí – vedle oslabujících USA a jejich satelitů včetně EU to budou Čína, Indie a pravděpodobně i Jižní Amerika. Jak ostatně víme už z Hrabalovy Příliš hlučné samoty: Jakmile jeden z klanů pražských krys (ve skutečnosti potkanů) zvítězí ve válce o panství nad pražskými kanály, okamžitě se zase rozpadá na dvě (či více) formace/í, a ty se pustí do dalších nekonečných bitev o své smrduté panství. Obecná platnost takových pricipů i v lidských societách je příšerně zřetelná. Nic nadějného pro futuro.

        1. Co mě na tom nejvíce zaráží je, jak Evropa zarputile odmítá přijmout roli přirozeného centra a poměrně složitě se snaží zůstat satelitem USA, navzdory tomu, že okolnosti i logika by si říkají o emancipaci Evropy. To se pořád tak bojíme Německa? To stejně vždycky bude buď dominantní, nebo nebude vůbec.

          1. Jistě jste si všiml, že celou patálii s Ukrajinou rozběhla EU neobratným vyjednáváním s Janukovičem, ale rozehnat ty krvavé přízraky na obzoru zkouší nikoli EU, ale Německo s Francií. Je to nezdravý příznak, který o slabosti EU říká víc, než bych si přál. Ostatně EU je konglomerátem v nedávné historii poražených států – snad s výjimkou Británie, ale ta hraje z vlastních not, nepočítáme-li tu Ashtonovou na začátku. Myslím, že se to na nás projevuje – z jedné strany příjemným pacifismem, z druhé neschopností být skutečně svéprávným mocenským celkem. Do budoucna (a nemyslím, že moc dalekého) s tím začnou evropské problémy. Už teď nevíme, co si počnout s tím velkosousedem na východě s jedinou jistotou: přetahovat se s ním o cokoli je předem ztracené. A hele, teď jsem mrkl na pana NavajaMM – a je to, co se Ruska týče – jako přes kopírák. S jeho rakouskouherskou nostalgií ovšem silně nesouhlasím. :-)

          2. Nene, XY, to nie je nostalgia. To je len apel, aby sme boli dôslední. Už nie sme súčasť veľmoci, ani veľkého socialistického bloku. Dnes sa nám môže stať, že nám veľký brat povie: „Áno, bol som na Rusa drzý, ale ja mám na to. Keď ste boli na Rusa drzí vy a nemáte na to, je to len váš problém.“
            Mali by sme hlavne byť sami sebou a naučiť sa rozoznávať a biť sa za svoje priority.

          3. Není důvod k tomu, stavět se do opozice k USA. Pro obě strany je výhodnější, když budeme splupracovat jako partneři. Pokud bychom se vzdali spolupráce s USA – kdo by nás osvobozoval, až by nás zase začali okupovat fašisté, ať už přijdou ze západu nebo východu?

          4. A oni snad USA už někdo osvobozovaly? Osvobodil nás SSSR a jestli mu šly USA naproti, tak jenom proto, aby toho neosvobodil moc. Náš aktuální problém je ale někde jinde – v perverzní bipolaritě, kdy jsme nuceni si vybrat, jestli budeme spolupracovat s USA či Ruskem, přestože je pro nás a vůbec pro všechny výhodné spolupracovat (podtrhuji spolupracovat, neplést se sloužit) se všemi. Jenže USA se nechtějí o Evropu s nikým dělit, USA ji chtějí pro sebe jako svoji kolonii (viz TTIP).

          5. SSSR nás neosvobodil, SSSR pouze nahradil vládu loajální německu vládou loajální SSSR. To není osvobození, ale pouze výměna velení. Bez pomoci USA by SSSR vůbec neměl prostředky postavit se Hitlerovi.

          6. Tak tvrdit je možné lecos a věřit jsou lidé schopni kdečemu. Zrovna včera jsem četl, kterak jakýsi muslimský kněz hlásá, že Slunce obíhá kolem Země. Samozřejmě, že Země kvůli tomu kolem Slunce obíhat nepřestane, ale jestli tomu uvěří dost lidí, tak si zopakujeme středověk. A to samé platí o vašem překrucování dějin Druhé světové války. I s tím málem, co se o poválečné historii u nás učí, byste mohl a měl vědět, že to, co jste napsal, je pitomost, čili lež. Leč obávám se, že nejdéle moji vnukové budou k vaší radosti nosit domů učebnice, kde se bude psát, že WWII začal Sovětský svaz útokem na Německo a že Německo pak osvobodilo Evropu, samozřejmě za servilního oslavování USA. Oni Američané Rusům nějaké ty zbraně sice dodaly, ale za prvé tím jen urychlili vývoj, protože Rusové by si poradili tak, jako tak (navíc mám takový matný dojem, že to byl jen úplatek pro Stalina, aby po skončení války v Evropě táhl ještě na Japonsko), a za druhé s nimi bojovali a vítězili Rusové. Tohle je snad poprvé co vidím, že se někdo pokouší připsat zásluhy výrobci zbraně a bagatelizovat zásluhy toho, kdo ji ovládá.

          7. Pojďme si tedy říct, jak vypadala americká pomoc spojencům či přímo Sovětskému svazu. 22. září 1941 USA schválily pravidelné měsíční dodávky 400 letadel, 500 tanků, protiletadlových a protitankových děl, munice, hliníku a jiných strategických surovin Sovětskému svazu. Během druhé světové války dodaly USA zemím protihitlerovské koalice válečný materiál v hodnotě 46 miliard amerických dolarů. Sovětský svaz obdržel statisíce vojenských vozidel a motocyklů. Nedostatek paliva v Sovětském svazu byl řešen dodávkami celkem 2,5 milionů tun ropých produktů. USA dodaly Stalinovi 595 lodí, včetně 28 fregat, 105 ponorek, 77 obchodních lodí, 22 torpedových člunů, 104 protiponorkových plavidel a jiných lodí. Sovětské letectvo dostalo 4,952 stíhaček Aerocobra a 2,410 stíhacích letadel Kingcobra. Nejslavnější sovětský pilot druhé světové války, trojnásobný Hrdina Sovětského svazu Alexander Pokryškin, vzlétal proti Hitlerovým leteckým esům ve stíhačce Aerokobra.
            Dohodou o půjčce a pronájmu získal Sovětský svaz 2,700 bombardérů A-20 a 861 nombardovacích letadel B-25. Sovětské tankové divize byly vyzbrojeny 7,056 tanky, armáda dostala 8,218 protiletdlových děl, 131,600 kulometů a menších pěchotních zbraní.
            SSSR by nikdy nebyl schopen vyrobit své vlastní zbraně během válečných let, kdyby nebylo americké pomoci. USA ve válečných letech dodaly Sovětskému svazu 2,3 miliony tun oceli. Toto množství dostačilo k výrobě 70,000 tanků T-34. Objem dodávek hliníku byl 229,000 tun, což dostačovalo pro pokrytí potřeb sovětského leteckého a tankového průmyslu pro dva roky.
            Sověti se však neobešli ani bez americké potravinové pomoci: 3.8 milionů tun konzervovaného vepřového masa, uzenin, másla, čokolády, sušených vajec atd. Sovětská armáda dostala rovněž 423,000 telefonů a desetitisíce bezdrátových stanic. SSSR dostal materiál a strojové vybavení pro rafienrie ropy, baterie, stany padáky a tak dále a tak dále. Rudá armáda byla obuta do 15 milionů párů amerických vojenských bot.
            Americká vojenská pomoc přicházela do Sovětského svazu železnicí přes Irán a v konvojích do hlavních sovětských přístavů. Asi 3,000 nákladních lodí připlulo do přístavů Murmansk, Archangelsk a Vladivostok a vyložilo 1,3 milionů tun nákladu (za nesmírných ztrát na životech námořníků amerického, kanadského a britského obchodního loďstva, zejména v „konvojích smrti“ do Murmasku a Archangelsku).
            Stojí za zmínku, že zůstatek válečného dluhu Sovětského svazu Spojeným státům z dohody o půjčce a pronájmu – 722 milionů dolarů – nebyl nikdy splacen.
            A co se týče osvobození naší země, tak Američané chtěli postupovat výrazně rychleji, ale komunisté raději prodlužovali válku a utrpení Čechů, aby mohli nechat osvobození Prahy pro Rudou armádu. To se jim nakonec stejně nepovedlo – největší část Prahy osvobodili Vlasovci, za což se jim komunisté po zásluze odvděčili – koho nepopravili hned, toho odvlekli do gulagu.

          8. Klasik měl pravdu – historii píší vítězové. V tomto případě typicky českým odezdikezdizdem, kdy se nejdřív dělalo, že v západních Čechách žádní Američané nebyli, i když existovaly fotky s černochama, žili pamětníci a někde u Rokycan byl přinejmenším ještě v 2. pol. 80. let pomníček americkým vojákům. Teď si pro změnu budeme hrát na to, že působení Rudé armády nemělo pro konec války žádný význam a když, tak nešlo o osvobození, ale o okupaci. Máte to jednodušší, protože pamětníci, které neoblbnete, vymírají.

          9. Myslím, že v princípe nejde o to stavať sa voči niekomu do opozície. Jednou z našich národných priorít je to, aby nebola v Európe v našom okolí vojna. Pritom všetky európske krajiny a aj USA sa zaviazali riešiť medzinárodné vzťahy bez vojny. Ak teda niekto v medzinárodných vzťahoch tlačí na pílu tak, aby zvyšoval napätie a vyhrážal sa vojnou – stavia sa on do opozície voči našim prioritám. Za tým by sme si mali celkom sebavedome stáť.

          10. Nemít válku nestačí, je nutné usilovat o mír. Ale jako všechno, co je správné, i toho řada lidí záměrně a pyšně sabotuje. A když mír, tak včetně hospodářského, žádné sankce ani arbitráže, protože ekonomická válka je pořád válka.

          11. Áno, súhlasím. Sme zajedno. Dôsledne nechcieť vojnu znamená usilovať o mier. Všetky naše činy môžu buď upevňovať mier, alebo smerovať ku konfrontácii a vojne. Súhlasím, že je neskoro zaváhať až pred tou červenou čiarou a mali by sme svoje kroky posudzovať proaktívne podľa toho, kam smerujú. Sankcie sú jednoznačne konfrontačné a preto som od začiatku proti nim.
            Koniec-koncov, aj samotná existencia tých hlúpych nedotknuteľných čiar na mape je konfrontačná. U nás na dvore (v EÚ) sme ich už takmer zrušili, tak ideme proti vlastným princípom, ak ich u susedov vyhlasujeme za „posvätné“ a hodné toho, aby kvôli nim zomierali ľudia.

          12. Samozřejmě, že musíme usilovat o mír. Ale to zároveň znamená, že se budeme bránit před našimi sousedy, kteří na naše území vysílají své vojáky „na dovolenou“ v tancích. Sankce jsou tím nejmírnějším prostředkem, jak dát najevo, že si nenecháme líbit pošlapání mezinárodního práva.

          13. O právu se dá hovořit jedině tehdy, pokud nějaká pravidla platí i pro nás. Pokud nutíme sousedy hrát podle jiných pravidel, než podle kterých hrajeme sami, tak je absurdní mluvit o obraně, protože řeč může být maximálně o (geo)politice. Pokud považujeme mezinárodní právo jen za nástroj, který má umožňovat prosazování našich zájmů na úkor druhých, pak se nemůžeme zlobit, když se ti sousedi rozhodnou, že už dál nebudou jelimanem.

          14. Mezinárodní právo je nástrojem na zajištění míru. Porušení mezinárodního práva invazí do sousední země (ať už zatajované nebo přiznané pod jakoukoliv záminkou) je neomluvitelým vyhlášením války.
            Jinými slovy: obchodní dohody Ukrajiny se západními partnery nikomu neubližují. Bombardování ruskou armádou ano.

          15. A co bombardování americkou armádou, například v Srbsku, v Iráku? Nebo v Libyi, kde za USA zaskočili jejich pudlíci z Evropy? Mezinárodní právo není nástrojem zajištění míru, ale, stejně jako jakékoliv jiné právo, protože to je funkce práva obecně, nástrojem zajištění status quo. Nepleťte si právo se spravedlností.

          16. Opravdu chcete tvrdit, že když Američané před 12 lety bombardovali Irák, tak to ospravedlňuje Rusy dnes bombardovat Ukrajinu?

          17. Nikoliv, tvrdím, že to znamená, že USA a jejich spojenci proto nemají právo Rusy kritizovat. Pokud si máme hrát na nějaké mezinárodní právo, pak musí platit stejná pravidla pro všechny (což evidentně neplatí).

    2. Politika je svinstvo a veľká politika je veľké svinstvo. Nepamätám čistú hru vo veľkej politike. Naivne to raz skúsil Gorbačov, ale on môže byť odvtedy pre všetkých Ruských vodcov odstrašujúcim príkladom. A nie je to vina Gorbačova! Viac tú chybu nikto z nich nezopakuje.
      Čo sa týka nás – malých stredoeurópskych národov Čechov a Slovákov, mali by sme viac hľadieť na svoje záujmy a neriešiť geopolitiku veľmocí. Ak by sme boli chceli riešiť problémy veľmocí, mali sme zostať vo zväzku Rakúsko-Uhorskej monarchie. Žiadne ťahanie sa za prsty s Ruskom nie je v našom záujme.

    3. Jiřímu Brožovi
      Dugin, Prochorov, Malofjejev jsou skutečně poměrně odpudivé figury. Jsou ve vedení nacionalistického hnutí s lehce monarchisickou nostalgií a všudypřítomným duchem pravoslaví. Zvlášť Prochorovovův časopis evokuje Streicherův Der Sturmer svým antisemitismem, nacionalismem a mizogynií, rozhodně to není čtení, které bych si chtěl zopakovat v neděli po obědě, i když do Sturmeru má skutečně ještě hooodně daleko. Malofjejev je hlavním financmajstrem téhle linie a neštítí se ani podvodů a korupce (kauza Nutritek). Financoval i volby na Krymu a zřejmě i další věci a nepochybuji, že Malofjejev je jedním z lidí, kdo vydělal (a vydělává) na voentorgu na Ukrajině. To z jeho dílny vzešel Aleksandr Borodaj, který je blízkým přítelem Igora Girkina a oba o sobě prohlásili, že jsou „start-upers“ celé východoukrajinské akce, ačkoliv Donbass byl sám o sobě těsně před výbuchem. Oni jen udali směr a zavedli metodiku.

      Spojení s Kremlem ovšem svorně a úporně oba odmítají, i když je nepochybně jasné, že nějaká podpora zde je a byla. Je otazné jaká a jak velká. Minimálně finanční a agenturní, a také je jasné, že se na ní minimálně velitelsky podílely (a podílejí) kromě mnoha občanských dobrovolníků i speciální složky. Vše ale mimo oficiální linii někde v šedi bočních činností FSB. Je tedy nanejvýš pravděpodobné, že svazky s vládou se zde žádné nenajdou.

      Je také nepochybné, že Putin hraje pouze a výhradně pro Rusko. Upřímně, být ruským presidentem, dělal bych to samé, ale pan Jiří ho označil za nacionalistu nejhrubšího ražení, téměř až fašistu, který se kamarádí s podobnými živly v celé Evropě. No nevím. Ani mně se nelíbí politika Marine Le Pen a ještě míň Jobbiku, ale zatím tyto struktury nikdo nezakázal. Ona totiž ta existence podobných stran a hnutí má také svou příčinu a je zde spíš nasnadě se pídit po příčině jejich aktivizace. Stejně tak uvedl do diapazonu Putinových přátel nacionalistu Žirinovského a stejně tak je i zhrozen podporou radikálně levicového Tsiprase (slovo „podpora“ je zde přitom velice vágní).

      Já zhrozen nejsem. Pro mě to je jen ukázka pragmatické politiky, kterou se snaží tento silný a dávno dospělý politik ukočírovat slibně se rozvíjející stát v tom marasmu, v němž se svět nachází, a to navzdory všem chybám, hlavně v ekonomicko politické orientaci. Jestli si ovšem pan Jiří myslí, že VVP nějak rád laškuje s Tsiprasem nebo Marine Le Pen, nebo snad dokonce se Žirinovským, to je na dost velkém omylu. Ani s nimi, ani s Janukovičem, dokonce ani s Duginem. To nejsou jeho přátelé, i když s nimi spolupracuje. Trpělivě, krok po kroku, i když by byl rozhodně nejraději, kdyby mohl spolupracovat s Hollande a Kernel na dnes již mrtvém a dávno zesměšněném projektu Lisabon – Vladivostok, anebo na zbojkotovaném projektu Southstream.

      Stačí jen sednout k netu a zkusit si poslechnout jeho vlastní názory, s nimiž se ztotožňuje velká část současného ruského establishmentu, a ne přežvejkané žvásty, dá se říct, že přímo lži mainstreamu. Neslyšíme žádné výhrůžky, jako u jiných „státníků“, aby pak musel v přímém vysílání sežvejkat svou kravatu, (nakonec Rusko není typický představitel vývozu války…, nepotřebuje to tolik jako někdo jiný, má svoje přírodní zdroje – a to je to pravé bohatství), svoje protějšky označuje jako přátele nebo partnery, stále pohotový s vynikajícím vzděláním a přehledem, s jasným cílem. Těžko na něj s klasickými oblbovačkami nebo úplatkářstvím. A ano, nebojí se ani nátlaku při jednání, pokud to uzná za vhodné. Nakonec kdo to nikdy nedělal? A on se v tom musí vyznat, je to přece zk*rvený právník.

    4. …Putinova vláda financuje extremně pravicovou Nacionální frontu ve Francii….

      Pane Broži, jste lhář. Otázka, zda je NF extrémní strana je sama o sobě diskutabilní, ale to že je financována Putinovou vládou je lež. Dvojnásobná – za prvé v čele ruské vlády nestojí Putin, ale Medveděv, za druhé ruská vláda nefinancuje žádnou evropskou politickou stranu, ani NF.

      1. A ještě pro pana Brože – když lidé kopírují cizí texty, ti slušní uvedou skutečného autora.

    5. Inu, pane Broži, vy jste si asi nevšiml upřímného povídání jistého pana Obamy, který se účastí své země na „předání moci“ v Kyjevě, jak to něžně formuloval, veřejně pochlubil v jakémsi televizním povídání. Taková upřímnost je nade všechno. Je pozoruhodné, že jste si ani nevšiml celé série ukrajinských „revolucí“, které předcházely té poslední. Teď tam mají vládu, která je údajně dle našeho euroatlantického hodnotového gusta – potěš nás pánbu. Vypadá to, že ten vámi neviděný Drang nach Osten, jímž se euroatlantické hodnoty zprvu nekrvavou cestou rozšířily nejen do středoevropského prostoru, ale posléze i velice krvavě na Balkán přes rozbitou a rozbombardovanou Jugoslávii, a do Pobaltí – on je to docela pěkný kousek zeměplochy, že – skončil. Na Ukrajině tvrdě narazil na Rusa. Skoro mi připadá, že obě strany sporu Rusko-Západ by si mezi sebou měly nechat takový nárazníkový prostor, jímž by se kromě obezřetného Finska měla a mohla stát právě Ukrajina. Soukromě to považuji za hlavní poselství celého dobrodružství na Donbasu, zaplaceného krví Ukrajinců, ruskými zbraněmi a penězi Západu. A připadá mi, že je to jasné už některým racionálnějším europolitikům, ba i tomu nešťastnému zádavkovém mírovému nobelistovi ze zámoří.

    1. Je tu něčí pěkný tweet – navrhuje poslat na Ukrajinu místo zbraní Kalouska. Docela by se mi to líbilo, jen nevím, zda bychom v tom případě nenarazili jako dodavatelé zbraně hromadného ničení…

      1. XY neblázněte, ten by tam rozeštval ještě i vrány proti slepicím. Stačí že dělá ostudu tady. Ten chlap je úplně mimo obraz, co se týká obchodu se zbraněmi, anebo naopak v nějakém špinavém kšeftě jede a snaží se na tom trhnout co nejvíc. Anebo se prostě zas vožral… a poblil. Jen tak mimochodem, hlasoval jsem v PL, že bych Silvestra nejraději strávil s ním. Možná by to byla prča, je to rozenej komik.

        1. Kalousek jede. A jestli ne on sám osobně, tak jistě některý s jeho kamarádů, strýců, bratranců nebo s kým ty svoje kšefty dělá.

          1. Otázkou je, jaké jiné řešení Rusko-Ukrajinské války nám ještě zbývá. Putin ukázal, že i přes ekonomické sankce odmítá respektovat všechny uzavřené mírové dohody a dál posiluje svou vojenskou účast na Ukrajině. Pokud se smíříme s tím, že si Putin salámovou taktikou anektuje celou Ukrajinu, pak si musíme klást otázku, kdo bude další obět touhy Vladimíra Putina o znovusjednocení Sovětského svazu, jak se nedávno sám vyjádřil.

          2. To není rusko-ukrajinská válka. Toho jste si nevšiml? Jedná se o občanskou válku. Jestli se tady serveme s Vietnamci, nebude to válka ČR-Vietnam, ale taktéž občanská. Můžu však souhlasit s mezinárodním charakterem ukrajinského konfliktu. Podobá se tomu španělskému a potom se jedná o zástupnou válku USA-Rusko. Není to poprvé, ale narozdíl třeba od Afghánistánu a Vietnamu se oficiálně neúčastní žádná ze zmíněných velmocí.

          3. Putin tie dohody neodmieta. Práve naopak. Tvrdí, že všetky dohody rešpektuje. Problém je v tom, že EÚ a NATO neuznáva ruský výklad a odmieta sa o tom s Ruskom baviť. Doslova tvrdí, že sankcie budú platné dovtedy, kým Rusko neprijme výklad a diktát Západu. Západ uráža Rusko tým, že neprijíma jeho oficiálne vyhlásenia a reaguje na svoje vlastné predstavy o realite. Také konanie nespeje k dohode a k mieru. Je úplne jedno, čo urobí Rusko a Putin.
            Pravda je taká, že NATO aj EÚ voči vlastným členom porušuje vlastné zakladacie listiny. Prečítajte si ich.
            Ak sa niekto proti tomu ozve, umlčia ho volaním „mysíme byť jednotní, lebo Putin…“
            My – občania, nie sme obeťou Putina, ale vlastných elít.

Komentáře nejsou povoleny.