Už tak zajímavý článek z časopisu Vesmír Antropologie bolesti má nečekanou pointu:
Jak doložil Foucault ve své práci Dohlížet a trestat (1975), v novověku ustoupilo tělesné trestání viníků uvězněním jejich duše. Souvislost s nástupem kapitalistické ekonomiky je více než zřejmá, trestem zmrzačené tělo by se stalo nezpůsobilé k nástupu na pracovní směnu například ve Fordově závodu.
Tribun 
Focault jako představitel postmoderny velmi dobře věděl, že duše je sice hezká vec ale přeci jen fikce. Takže mrzačit se dá ledacos z lidského těla resp. naseho mysleni, charakter, etické hodnoty, vkus, city atd. Nikdy ne to, co člověk nikdy neměl. I když jsou mnozí přesvědčení, že ano.
Kapitalismus dokáže divy ale nedokáže jedno, donutit člověka aby změnil svůj způsob myšlení a navyklé stereotypy. Kdyby ano, nepotřeboval by roboty ani umělou inteligenci. Vystacil by si s tou lidskou.
Ve vás dříme skryt materialista. Pomýlený materialista, protože kapitalismus dokáže lidské myšlení měnit velice efektivně. Pokud tedy myšlením rozumíme konkrétní myšlenkové pochody a nikoliv obecně schopnost myslet. A samozřejmě jako vždy mluvíte o něčem jiném, než o čem jsem já psal, ale chápu, že to je něco jako vaše značka.
Díky za odkaz k dosti sadistickému článku; není to zrovna příjemná četba… :-)
Jinak mám trochu potíže s etymologií slova bolest, jak je uvedena v odkazovaném textu; připadá mi, že by mělo být starší, než jsou odvolávky na starohornoněmecké či gótské zdroje, byť se jistě mohu mýlit. Jako docela elementární pojem provázející lidský život je možné, že pochází už z praslovanštiny jako třeba stejně elementární pojem hlad (a podobně jako třeba matka, med, atd. – ty dokonce mají své východisko v sanskrtu a potvrzují tak společný původ indoevropských jazyků), případně z pozdější doby; odkazuji aspoň na východoslovanské jazyky a jejich bolezň (v tomto tvaru dnes v ruštině) = nemoc.
Přál bych si dokonce, aby měl ten Foucalt pravdu, jenže to by nesměla existovat zkušenost fyzického násilí co pracovního stimulantu ve válečných továrnách časech idylické 1 WW, případně pak zkušenosti z nejrůznějších KZ v časech 2. WW a později. Nejlépe se ovšem výkonnost nucených pracovníků zajišťuje kolektivní odpovědností a skrze hlad: Nesplníte-li zadaný úkol, nedostanete příslušné kalorie. Kolektiv pracovníků si pak s méně výkonnými jedinci poradí hladce sám, s případnými sabotéry zase skrze bolest, ve zkratce řečeno: Kvůli tobě budeme všichni chcípat hlady? – Tady máš přes držku!
Na tomto principu ostatně pracuje dodnes vojenská pedagogika…
Tak jsem se podíval do etymologického slovníku a s ulehčením zjistil, že jsem se opravdu nemýlil: bolest je slovo praslovanského původu. Pan autor by udělal dobře, kdyby – když už se jako antropolog trochu nadbytečně pouští do etymologie – navštívil kolegy z bohemistiky, jistě by mu pomohli zorientovat se ve významu slova „boleti“ (od býti nemocný až po „bolest“). Klíčová slabika „bol“ je kromě slovanských jazyků opravdu doložena v tom stněm. balo – „zlo“ i gótském balwjan – „trápit se“, či starokornského bal, leč stěží můžeme mluvit o těchto jazycích co zdroji pojmu v češtině, kde je zdroj zcela jednoznačně praslovanský, stejně jako v polštině (ból, boleśč) či srbochorvatštině (bol – „bolest“). Pravda, nebyla by to taková „záhada“.
Já tuhle posedlost hledáním původu slov nechápu. Jako kdyby žádné slovo nemohlo být původní samo o sobě, ale muselo odněkud pocházet, nejlépe z jiného jazyka. Ale kde se vzalo tam? A kde se vzalo to vůbec první? Že by ta posedlost nakonec pramenila odsud?
No, ona je to svého druhu manipulace. Napíšete-li, že „bolest“ převzali Slované či Čechové z gótštiny, starokornvalštiny či starohornoněmčiny, což je zřejmý omyl, dáváte tím v druhém plánu najevo, kdo byl nositelem kultury a kdo jejím pasivním přejímatelem. S tím jdou ruku v ruce už nacionální politické výklady o tom, kdo je jak významný a méněcenný. Česká společnost si toho bohatě užila v 19. a zejména v první polovině 20. století – to bylo nějakých sporů s českými Němci o to, kdo a co osídlil jako první, je-li dejme tomu Gablonz českého či německého původu, kdo vybudoval Reichenberg atd., atd. Přičemž se má za prokázáno, že veškeré indoevropské jazyky mají společné východisko ve společném prajazyce, z něhož se jednotlivé jazykové skupiny vydělovaly pravděpodobně cestou dialektů a ztrátou kontaktu s původním jazykovým společenstvím, což zase souvisí s pohybem kmenů, později národů, atd. Významotvorné kořeny elementárních pojmů evidentně pocházejí z toho společného prajazyka – viz třeba „matka“ (skupinu „m-samohláska-t“ najdeme v tomto případě snad ve všech dnes živých indoevropských jazycích) a „bolest“ s významotvorným kořenem „b-samohláska-l“ má zjevně analogický původ. Někde zanikla, jinde se naopak uchovala. Klíčové jsou samozřejmě souhlásky, protože ty jsou nositelkami významů. Schéma je přibližně následující – indoevropský prajazyk, jeho rozpad na jednotlivé prajazykové skupiny, ty se pak rozpadají na jednotlivé jazyky. Čím starší slovo či výraz, tím větší možnost, že se zachovalo ve více jazycích indoevropského původu.
Slova bývají důležitější, než si uvědomujeme.
Nejen slova, ale vlastní řeč. Můžeme se třeba opřít o Sapir-Whorfovu hypotézu
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sapirova–Whorfova_hypotéza
I když ty slova v případě češtiny v řadě případů odkazují opravdu do velmi pradávných dob.
Zrovna tento víkend mi padl do oka citát K. Čapka, tak jsem si ho dohledal..
Řeč je jediný autentický projev duše národa. Náboženství, zvyky, národní poslání a všechny poměry se mohou zvrátit revolucí; jen v řeči není revoluce, nýbrž věčná kontinuita, věčné přejímání, tichý a hluboký vývoj jako v tvořící přírodě. Řeč je sama souvislost národa; nedá se uměle předělat, nedá se do ní nepřirozeně zasáhnout, může se vyhubit, ale nemůže se převracet; má houževnaté, organické bytí přírodních věcí. Tisíciletá minulost protéká každým slovem; děláme něco velkolepě starého a historického, když mluvíme česky. A přece každý z nás musel nově a původně objevit každé slovo; mateřská řeč je řeč dětství, první řeč duše, poklad prvních dobrodružství, nálezů a poznatků; věčně navazuješ na své dětství, mluvíš-li mateřským jazykem.
Řeč je sama duše a kultura národa. Její zvučnost a melodie dává svědectví o poetických radostech kmene; její skladba a čistota projevuje tajemné zákony myšlení; její přesnost a logičnost udává míru rozumových darů národa. Tam, kde skřípá a vrže řeč, skřípá a haraší něco v hlubokém bytí lidu; každá nechutnost a jalovost řeči, každá fráze a ošumělost je symptomem něčeho zkaženého v kolektivním životě. Myšlenky jsou naše, ale řeč patří národu. Každá korupce jazyka porušuje národní vědomí.
I když si říkám jestli ten Čapek nebyl přílišný optimista..
No, ona je to svého druhu manipulace.
a kam takové manipulace vedou si můžeme např. připomenout zde:
http://sas.ujc.cas.cz/archiv.php?art=193
http://sas.ujc.cas.cz/archiv.php?art=259
To jsou velmi názorné příklady, poznámkovníku, není co dodat. Díky!
Odpověď se ztratila někde ve Wordpresu. Takže není zač. Chtělo by se dodat, že např. Trubeckoj to za ty své články a názory, zdá se (životopisné údaje jsou na wiki chabé) asi tvrdě zaplatil.
Jinak otázka vztahu praslovanštiny a sankrtu je také zajímavá a dodnes asi vyjma úzký okruh odborníků pomíjená…