Jak píše „disidentská“ ekonomka Ilona Švihlíková v článku Nenápadně probíhá revoluce v ekonomickém myšlení, i centrální bankéři už začínají být pro regulaci a proti škrtům a začínají brát na milost fiskální politiku vedle monetární. Mě ovšem zaujalo to, co jde po fundamentu:
Varoval před rostoucí koncentrací bohatství, klesajícím podílem hodnoty, která připadá pracovníkům (viz dále), což oslabuje agregátní poptávku a snižuje potenciál. Nu, pro znalce Keynese to žádný šok není, pravda. Ale pro (dříve?) dominující neoliberální proud je tohle rána na solar plexus.
Padaly zajímavé otázky. Například co s rostoucí nerovností? Což je nadále takové echo Davosu, o němž jsme informovali např. zde. Je vidět, že elity jsou takříkajíc „znepokojeny.“ Zazněl dokonce i fakt, se kterým se Mezinárodní organizace práce dobývá do veřejné debaty už mnoho let: klesající podíl práce na národním produktu (a rostoucí podíl kapitálu). Tohle už ukazuje, že „jde do tuhého“, protože tohle už není zcela běžná agenda. To jsou otázky, které jdou k srdci toho, jak funguje současný socio-ekonomický systém.
A jako objev se prezentuje to, co už jsem četla jako studentka v legendární Samuelsonově učebnici – přínosy volného obchodu jsou obvykle malé a roztříštěné, zatímco ty negativní dopady jsou koncentrované.
A jaký je vlastně důvod takový změny? Realita. Ti příčetnější mainstreamoví ekonomové začínají brát na vědomí „lidé prostě nefungují, jak by podle klasické teorie měli„. Jestli ze sebe ekonomie setřese nános normativní ideologie, třeba z ní opět začne být užitečná věda.
Tribun 
A přitom Švihlíková nedělá nic jiného, než že se pokouší vrátit ekonomii tam, kde začínal Adam Smith – resuscitovat ji jako POLITICKOU ekonomii s důrazem na ZÁJMY jako výchozí bod, od něhož se odvíjejí všechny ekonomické děje a procesy.
Ve svém věku už moc dlouhodobých plánů a přání do budoucna nemám, ale jedno přece: Ještě bych se chtěl dožít takové vlády, která by si za hlavní společenskovědní poradce vzala Ilonu Švihlíkovou a Jana Kellera. A z těch méně známých třeba Miluši Kotišovou a Naďu Johanisovou. Taky Martin Potůček by se do té party dobře hodil. Nebo třeba Josef Šmajs a Václav Umlauf, ať dáme taky slovo angažovaným filosofům. (Kdyby ještě žil Milan Valach, jistě by v mém seznamu nechyběl ani on.) Samá „těžká váha“, všichni schopní ovlivnit diskurs, když k tomu dostanou příležitost. Jenom nedej Bože, aby se z nich někdo pokoušel udělat politiky. Ono by úplně stačilo, aby dostali volné pole v médiích, aby je někdo poslouchal a aby se jejich radami politici aspoň občas řídili.
O Valacha jsem kdysi docela blízko zavadil a detailně jsem ho sledoval – i jeho motání se v Hegelovi, připadá mi nějak rozpolcený, svazoval ho jeho dřevní antikomunismus. Myslím si ale že těch jmen by mohlo být o dost víc, jenom jsou tak upozadnění že se o nich obecně neví.
Zase to ze mne dělá anonyma – brtník
S Milanem jsem se názorově rozešel ještě za jeho života právě pro jeho antikomunismus. Měl k němu sice dost pádných osobních důvodů, ale přece jen, od člověka, který přednášel na pedagogické fakultě budoucím učitelům etiku (!), bych čekal větší nadhled. Nicméně málokdo tady udělal pro rozvoj myšlenky přímé demokracie víc než on. (Správně bych měl psát polopřímé demokracie, tak se správně jmenuje to, co prosazoval.) A nikdo z těch, kdo ho znali, jistě nepochybuje o tom, že toho ještě hodně nestihl světu říct.
Jinak všechny ty aktuální zoufalecké výkřiky na téma přímé demokracie ze strany některých rádobypolitiků nejsou nic jiného než podfuk a demagogie. A přitom je na to jednoduchý „kyselý test“: Jak a do jaké míry používají postupů přímé demokracie ve svých vlastních partajích a hnutích… V tomto ohledu na zdejší politické scéně neuspěje (snad s výjimkou Pirátů) vůbec nikdo.
S tou přímou demokracií od Valacha souhlasím, trochu mi ale v tom připadal jako Don Quijote de la Mancha.
Různí polojaponci nevědí o čem plácají – piráti?? to je jakýsi slepenec anarchie s ultraliberalismem lehce popepřený utopickým komunismem pokud jde o IT sféru. :) Kdysi mne zaujali ale pak hluboce zklamali.
Předtucha konečného vysvobození se nijak nevyvrací tím, když druhého dne zajetí stále ještě trvá, nebo se dokonce zostřilo, ba ani když se výslovně prohlásí, že nikdy neskončí. To vše může být naopak nutným předpokladem konečného vysvobození.
— Frantz Kafka —
Jasně, „Frantz“ …
Panebože, co vy jste tu za lidi?
Někdo dělá překlepy. Vy snad nikdy?
Potvrzuje to dvě věci:
1. V tzv. západním světě si pořád značný vliv udržují tzv. akademičtí ekonomové. V tomhle konkrétním případě nejenom Sachs, kterého uvádí Švihlíková, ale i Stiglitz, Skidelsky, Varufakis ap.
2. Musí existovat nějaký neoficiálně přiznaný „testovací terén“, který dostatečně zatřese tím, co si myslí MMF. Zase nejde jenom o Japonsko, které zmiňuje Švihlíková, ale hlavně o to známé vyjednávání podmínek, za kterých bude poskytnuta tzv. finanční pomoc Řecku. I když v tuzemsku se o tom referovalo především z pozice ideologické víry, tak snad není žádné tajemství, že se tomhle případě nakonec střetly dvě koncepce, které se týkaly toho, jak v Řecku nastartovat ekonomiku: Zatímco „poučená“ Lagardeová viděla hlavní krok v masivním odpuštění řeckého dluhu, tak „vzorný úředník“ Schäuble byl ochoten se bavit tak akorát o fiskálních škrtech a rozprodeji řeckého majetku.
Ještě můj soukromý tip: Pokud něco z tohoto svěžího vánku přece jenom zavítá do české kotlinky, tak to nejspíš pojede na vlně tzv. českého ekonomického popartu (Sedláček, Michl, ale i Zámečník nebo Švejnar). Jednak proto, že tihle lidé přece jenom umí o něco líp oslovovat tzv. liberální střed než zrovna „disidentská“ Ilona Švihlíková, a taky proto, že pro dnešní českou ekonomickou situaci je spíš charakteristický jistý druh chiliastické víry. Hodně dobře tuhle věc v dnešním komentáři k „diskusi“, kterou vyvolal serál S. Uhlové, připomná šéfredaktor Alarmu Fiala:
„Prošli jsme výchovnou kůrou, která z nás měla udělat „lidské zdroje“. Řada politiků a zaměstnavatelů dokázala zneužít toho, že lidé jsou empatičtí a mají smysl pro sebeobětování a solidaritu. Bylo snadné vštípit jim, že i když nedostanou za práci slušně zaplaceno, obětují se tím ve prospěch celku a společné budoucnosti. Firma, kde pracují, přece musí někde šetřit a naše země se zase nesmí zadlužovat, aby za nás nemusely platit naše děti… Jaký je výsledek? Lidé se naučili snášet tlak zaměstnavatelů a špatné pracovní podmínky. Často je ovládá strach ze ztráty práce, anebo pocit studu, že když se ozvou, budou za ufňukané plačky a za sobce. Chtějí přece jen dělat dobře svoji práci a být ku prospěchu ostatním. Proto se nechávají vděčně vykořisťovat, a když jim zbydou peníze, nahromaděnou frustraci – podle české tradice – tlumí v putykách.“
Kapitalizmus je založen na dluzích, vždyť USA už překročily bájnou hranici (přiznaných) státních dluhů a již dluží více než 20 bilionů $. A pracovníci? Ti se zadlužují rovněž, hypotéky na bydlení, půjčky na zbytné věci, aby nasytili chřtán boha, který se zove konzum. A pracovník, uzavřený do klece dluhů se lépe ovládá, neboť se třese strachy, aby nepřišel o zaměstnání a tudíž i o zdroj příjmů a neuvrhl se třeba do insolvence a spokojí se (ze strachu) i s nižším příjmem. Nejsem ekonom, jen nezúčastněný pozorovatel všeho dění.