Chudí bohatí

Zajímavý text nazvaný What the Rich Won’t Tell You vyšel v New Your Times. Řeč je v něm o bohatých Američanech, ale do značné míry se dá myslím vztáhnout i na bohaté – či zbohatlé – Čechy. A co že to bohatí neřeknou? Neřeknou, že jsou bohatí a jak jsou bohatí a své bohatství dokonce tají, třeba i tak, že odstraňují cenovky, aby personál v domácnosti (dříve by se řeklo služebnictvo) nevěděl, za kolik nakupují (což on ale samozřejmě ví, takže jde o rituál bez reálného efektu). Přitom se sami za bohaté nepovažují a mluví o sobě jako „normálních lidech“ a „střední třídě“, protože se srovnávají s těmi ještě bohatšími, své nerovnosti a svých privilegií jsou si však vědomi, a i proto o svém bohatství mlčí. Aby bylo jasno, o jak bohatých lidech je řeč, tak jsou to ti, kteří mají majetek v řádech desítek miliónů dolarů a roční příjmy na rodinu ve vyšších statisících až milionech.

We often imagine that the wealthy are unconflicted about their advantages and in fact eager to display them. Since Thorstein Veblen coined the term “conspicuous consumption” more than a century ago, the rich have typically been represented as competing for status by showing off their wealth. Our current president is the conspicuous consumer in chief, the epitome of the rich person who displays his wealth in the glitziest way possible.

Yet we believe that wealthy people seek visibility because those we see are, by definition, visible. In contrast, the people I spoke with expressed a deep ambivalence about identifying as affluent. Rather than brag about their money or show it off, they kept quiet about their advantages.

To hide the price tags is not to hide the privilege; the nanny is no doubt aware of the class gap whether or not she knows the price of her employer’s bread. Instead, such moves help wealthy people manage their discomfort with inequality, which in turn makes that inequality impossible to talk honestly about — or to change.

My interviewees never talked about themselves as “rich” or “upper class,” often preferring terms like “comfortable” or “fortunate.” Some even identified as “middle class” or “in the middle,” typically comparing themselves with the super-wealthy, who are especially prominent in New York City, rather than to those with less.

When I used the word “affluent” in an email to a stay-at-home mom with a $2.5 million household income, a house in the Hamptons and a child in private school, she almost canceled the interview, she told me later. Real affluence, she said, belonged to her friends who traveled on a private plane.

At the same time, the rise of finance and related fields means that many of the wealthiest are the “working rich,” not the “leisure class” Veblen described. The quasi-aristocracy of the WASP upper class has been replaced by a “meritocracy” of a more varied elite. Wealthy people must appear to be worthy of their privilege for that privilege to be seen as legitimate.

Another woman told me about a child she knew of whose father had taken the family on a $10,000 vacation; afterward the child had said, “It was great, but next time we fly private like everyone else.”

These efforts respond to widespread judgments of the individual behaviors of wealthy people as morally meritorious or not. Yet what’s crucial to see is that such judgments distract us from any possibility of thinking about redistribution. When we evaluate people’s moral worth on the basis of where and how they live and work, we reinforce the idea that what matters is what people do, not what they have. With every such judgment, we reproduce a system in which being astronomically wealthy is acceptable as long as wealthy people are morally good.

 

Reklamy

10 comments

  1. hank

    Za pokus jistě stojí porovnat náhled na vliv Boží prozřetelnosti na zbohatnutí člověka a jeho možnost ovlivnit svou věčnou spásu svým vezdejším životem v katolickém a v reformovaném prostředí. Zvlášť kalvinisté bývali extrémní fatalisté a svým učením o predestinaci, s níž smrtelník vůbec nic nemůže dělat, jistě přispěli k morálnímu ospravedlňování velkých majetků Božím požehnáním. Jestli tyto postoje v dnešní postmoderní společnosti někdo zdědil a nese dál, pak jsou to zhusta právě severoameričtí křesťanští fundamentalisté. Srovnejte si s tím to Kristovo „snáze jest velbloudu skrze jehelní ucho projíti…“ z Matoušova a Lukášova evangelia.

    V gründerských dobách bývalo v jistých kruzích největším prohřeškem proti etiketě dotazovat se zbohatlíků na původ jejich prvního miliónu (lhostejno v jaké měně). Občas se takové nactiutrhání řešilo pěstmi, soubojem nebo aspoň soudní žalobou. Tehdy se ovšem ještě aspoň formálně ctilo Desatero a přinejmenším intuitivně bylo každému (včetně těch bohatých) jasné, že na začátku každého skutečně velkého majetku byl zločin nebo aspoň nemorální jednání. Koneckonců naše generace (dnes 50+) a generace našich rodičů (dnes 70+) měly tu historicky ojedinělou šanci zažít v rámci restaurace kapitalismu druhé gründerské období (i když v poněkud zrychlené verzi – materiální hodnoty se nově nevytvářely, ale už existující majetky se zpeněžovaly a ve formě finančního jmění přesunovaly do soukromých kapes…) na vlastní kůži, takže kdo chtěl vidět a vnímat, viděl a vnímal.

    Jinak už se těším, jak nám tu někteří začnou vysvětlovat, že bohatí si své jmění stoprocentně zasloužili a možná dokonce ještě mají na rukách krvavé mozoly od toho, jak ho vytvářeli, že tvorba a distribuce společenského bohatství není hrou s nulovým součtem, a vůbec – že společnost neexistuje a co je moje, po tom nikomu nic není…

    • Tribun

      Jak já jsem to pochopil (přiznávám, že možná špatně, protože i některých formulací jsem si nebyl významem úplně jistý), tak problém je právě v tom, že ani zbohatnutí poctivou prací (většinou cizí, ale to je zase jiný problém) na legitimitu bohatství nestačí, že prostě musíte být ten správný člověk (bohem vyvolený? správně narozený?), abyste ho mohl ukazovat; že v Americe se neproblematizuje zbohatnutí, ale bohatství samo o sobě ano; že někteří lidé se cítí divně, že jsou bohatí, ale nedokáží nebohatnout. Zkrátka a dobře, že vztah k bohatství je i v USA komplikovaný a komplikuje se tím víc, čím víc se společnost mění.

      • hank

        Tak ona především není jedna Amerika… myslím tím kulturně, postojově, světonázorově. Americká společnost je různorodá nejen z hlediska majetku a zdrojů příjmů. Jsou zřejmé i geografické rozdíly. Ale k tomu by se měl raději vyjádřit někdo, kdo to zná z první ruky. Já jsem příliš ovlivněn četbou intelektuálních disidentů z Nové Anglie a levicových ekoteroristů z Kalifornie a Severozápadu.

    • jeste asocialnejsi grupa

      mohu znat ono sladke tajemstvi, ceho zavrzenihodneho se dopustil treba takovy zuckerberg, kdyz dal dohromady puvodni zdrojovy kod facebooku ? jeho majetek bych si klidne dovlil oznacit za dost velky, ale presto netusim, jaky zlocin za jeho vznikem stal … snad ze facebook zelozil jako pravnickou osobu za ucelem zisku, a nikoliv jako nejake dotovane druzstvo ?

      • Tribun

        Řekl bych třeba krácení daní, ale to pro vás bude hrdinství. Kdyby člověk znal detaily všech majetkových propojení a investic, určitě by se tam také mnohé našlo, tihle chlapci nejednají v rukavičkách, ale i to byste vy zřejmě dokázal oslavovat, takže takový „detail“, jako co dělá Facebook s lidmi nemá smysl ani vytahovat. Pro mě je ten zločin už v tom, že dělá pro zisk a ne pro zlepšení kvality života (i když i ta se v některých případech jako vedlejší produkt objevuje).

        • jeste asocialnejsi grupa

          zrejme vas prekvapim, ale tvorba zisku, potazmo pak jeho maximalizace, je jedinym duvodem existence libovolne soukrome firmy … pro nejake to „blaholidu“ vam naproste vetsina lidi nehne ani prstem, ale pro docela obycejne prachy se muzou pretrhnout. ano, mozna to neni prilis hezke, sounalezite, humanni a dlouhodobe udrzitelne, zato je vsak takovy pristup nadmiru pragmaticky a pokud mam mluvit za sebe, tak i velmi, velmi efektivni. pokud tedy povazujete za zlocince kazdeho, kdo misto „prace pro spolecnost“ pracuje pro penize, musel byste pozavirat zhruba petadevadesat procent pracujici populace …

          kraceni dani je oskliva, oskliva formulace … radeji bych tomu rikal treba diverzifikace zisku v zavislosti na optimalizaci nakladu, to vse v mezich platne legislativy. ano, samozrejme by facebook mohl platit pekne vsechny dane tam, kde jsou danove sazby nejvyssi, a ani by u toho nezkrachoval, ale u fsech marxu, proc by to mel asi tak jako delat, kdyz muze naprosto legalne platit dane o kus vedle podstatne nizsi ? principem podnikani neni zaplatit co nejvyssi dane, ale vydelat co nejvic penez.

  2. Leon Kreutzfeld

    Tak kdyby Slavek vyhral volby, tak Cesko bude v tomhle ohledu mnohem lepsi zeme nez USA, protoze tam v ramci projektu #spravedlivedane vezmou poradne u huby ketase a smelinare uz od 50 tisic hrubeho, tj. 27 tis dolaru rocne, tj. 10 az 20x nizsi prijem nez o kterem se mluvi v clanku.

    Ocekavam, ze brzy se budou Americane a imigranti latinskeho puvodu slejzat do Cech jak svabi na pivo pripadne „Slovaci“ za „socialni spravedlnosti“. :-)

  3. Antimon

    No, mně spíš přijde, že se ten článek měl jmenovat „Bohatí, chudí duchem ….“. Proč? Protože pokud si svůj první a další milióny vydělávám v „potu tváře“, byť za lehkého vykořisťování jiných, protože jinak to nejde, a ne spekulacemi na burze, spekulacemi s pozemky, překupováním zboží přes hranice a zpět atd., tak nemusím takové problémy, jako stydění se za bohatství, vůbec řešit.

Komentovat můžeš, ale nikdo to nemusí číst

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s