Štítek: ekonomika

Dvě poznámky ke střední třídě


Na iDnes vyšel před časem nezvykle kvalitní článek na téma střední třídy Je lékař s platem 70 tisíc střední třída? Experti nejsou zajedno který doporučuji přečíst celý, zejména různé definice střední třídy, mě z něj nejvíce zaujaly následují postřehy:

Střední třída ovšem není tak příjmově daleko, aby mohla žít z kapitálu jako vyšší vrstva. Podobně jako nižší vrstva je odkázána na příjmy z práce.

Vymezení střední třídy se navíc mění i z historického pohledu. Teoreticky by se měla „nafukovat“, protože nižší třída, kam obvykle patřili zejména manuálně pracující dělníci, se alespoň na Západě s přechodem k nové struktuře společnosti ztenčuje. Jenže americký marxistický ekonom Harry Braverman už před čtyřmi desítkami let dospěl k tomu, že všechno může být naopak. Většina rutinních úřednických zaměstnání snížila svou kvalifikační úroveň natolik, že se téměř neliší od manuální práce. Podle něj nastává opačný proces – „proletarizace“.

Soukromník a kvalita


Jen drobná poznámka na okraj teze, že se soukromým vlastnictvím jde ruku v ruce vyšší kvalita. Většinu autobusový linek MHD v Praze provozuje městem vlastněný Dopravní podnik, tedy ač akciovka, přesto podnik nikoliv soukromý. Některý linky ovšem provozují ryzí soukromníci. Hádejte, na které lince je nedodržování jízdních řádů standard a hrubé chování řidičů, kteří navíc zhusta na konečné kouří ve voze, prémie? U soukromníka. Bezprostřední odpovědnost za to, jak se chovají, sice nesou řidiči a nikoliv majitel firmy, nicméně je to kultura firma, kdo toto jejich chování utváří. A je to jasný důkaz toho, že se soukromým vlastnictvím vyšší kvalita služeb automaticky nepřichází. Logicky, protože cílem soukromého vlastníka je vydělávat, nikoliv vozit lidi. Důraz na kvalitu služeb na úkor zisku je luxus, který si soukromník, na rozdíl od veřejného, nemůže dovolit.

V kapitalismu platforem


Na DR se objevil zcela zásadní text Mzda a sociální zajištění v kapitalismu platforem, který nepochopitelně zapadl; asi předběhl dobu.

Kapitalismus platforem znovu zpochybňuje vybojované pracovní standardy. Regulátoři bohužel otázku mezd a pracovních podmínek dosud zanedbávali. Samo pracovní právo musí prodělat zásadní změny.

(…)

Digitální platformy propojují nabídku a poptávku vytvářející trh. Rozšíření trhu do nových oblastí, ke kterému tímto způsobem dochází, sice může vytvářet různé nové příležitosti, ale zároveň to také podkopává tu klíčovou instituci, jejímž prostřednictvím naše společnosti zajišťují ochranu pracujících a stanovují jejich mzdu: zaměstnanecký poměr.

(…)

Většina transakcí zprostředkovaných přes platformy není ani zdaněná ani pokrytá sociálním pojištěním.

(…)

Evropské právo na ochranu hospodářské soutěže by nemělo bránit platformovým pracujícím, aby se organizovali.

(…)

Vzestup platforem tedy přináší celou řadu výzev a není zatím jasné, jak může být ve všech takto vznikajících oblastech zajištěna důstojná mzda a důstojné pracovní podmínky.

(…)

V praxi tak nestojíme před otázkou, zda platformy mají zůstat neregulované nebo ne, protože už jsme byli svědky toho, že si platformy vyvinuly samoregulaci vlastní. Otázkou spíše je, zda bude nové regulatorní prostředí odrážet zájmy pouze některých aktérů tohoto byznysu, nebo bude vytvářet rovnováhu mezi zájmy všech zúčastněných.

Progresívní amazonizace


Vzdejte se, budete amazonizováni, psal jsem tu před třemi (sic!) lety. A jak dokazuje reportáž Já, robot v Amazonu, amazonizace progresivně postupuje. Amazon, to jsou nízké mzdy (přitom na české poměry prý nadprůměrné!), přísnost na zaměstnance hraničící s nevolnictvím a regulace, regulace, regulace, regulace všeho a všech v míře, které může konkurovat snad jedině stát, a to ještě s odřenýma ušima:

Pokračovat ve čtení „Progresívní amazonizace“ →

Sejde z očí, sejde z mysli, pořád nás má ale v hrsti


Kdo by dnes myslel na banky a něco tak složitého, jako byla finanční krize v roce 2008, když máme něco tak jednoduše pochopitelného a uchopitelného, jako je krize migrační, která konečně nabídla „nepřítele“, který se dá snadno identifikovat, je fyzicky dostupný a snadný a rychlý způsob řešení tohoto problému vymyslí každý jouda. Jenže finanční krize z roku 2008 ani zdaleka nezmizela, jen byla zametena pod koberec, kde zapomenuta stále doutná a může kdykoliv znova explodovat. Tehdy totiž nešlo o havárii, ale o systémovou krizi v systému, který se nezměnil.

Pokračovat ve čtení „Sejde z očí, sejde z mysli, pořád nás má ale v hrsti“ →

Peníze a svoboda jedno jsou?


Václav Klaus opět straší, že zákaz hotovosti omezí naši svobodu. Ponechme teď stranou, že se hotovost nikdo zakazovat nechystá a pokud z jejího užívání sejde, bude to spíše prostým vyvanutím poté, co lidé spontánně přejdou na jiné transakční mechanismy, a zamysleme se nad tím zda v případě zrušení hotovosti skutečně „stát získá nad lidmi větší kontrolu“, nebo zda dojde pouze k omezení „svobody“ daňových úniků, což je zřejmě ta jediná „svoboda“, na níž Klausovi záleží („Bude to provedeno s úmyslem omezit svobodu člověka, k níž volné, nikým nekontrolované a nikým neevidované používání peněz patří.“)?

Zrušení hotovosti (o zrušení peněz řeč není, takže komunismus nemusíme brát v úvahu) a její náhrada bezhotovostními transakcemi skutečně může vést k nárůstu množství údajů, které jsou o lidech shromažďovány, to ale pouze za předpokladu, že by se nezměnila technologie; bezhotovostní transakce lze samozřejmě realizovat i anonymně (ani hotovost není úplně anonymní, protože při její výměně vás může někdo vidět). Budou to však jen další z mnoha údajů, které po sobě občan Západu zanechává, ať již v podobě retenčních dat telefonních operátorů, průjezdů mýtnými branami či internetových logů. Člověk, kterých chce zmizet, si poradí i bez hotovosti, situaci běžného občana případné zrušení hotovosti už příliš nezmění (nezhorší).

A nakonec, nikoliv však v poslední řadě, tu větší kontrolu nezíská primárně stát, ale soukromé korporace, které transakční systémy provozují. Klausovo strašení státem je buď cílené odvádění pozornosti od podstaty problému, nebo projev fanatismu. Pokud by Klause skutečně zajímala svoboda jednotlivce, pak by neměl brojit proti rušení hotovosti, ale brát se za zrušení peněz jako takových.

Svoboda monopolu


Americké firmy lobují v Bruselu proti regulaci a pokutám za kartely jako divé a na svojí straně mají i americké politiky, kteří pak píší do Evropy dopisy ce kterých odmítají: „politicky motivovanou podporu antimonopolního úsilí, která podkope svobodné trhy“ (ne, autorem této perly skutečně není Václav Klaus, ale jistý Bob Goodlatte. Trh je buď monopolní, nebo svobodný, tak se to alespoň učí v Evropě. V Americe jsou ale zjevně přesvědčeni o tom, že trh nemůže být svobodný, nemůže-li být svobodně monopolizován. Tak přesně tohle jsou ty hodnoty a principy, které nám má nadělit v tajnosti vyjednávaný TTIP, který mj. ušetří americkým korporacím milióny za lobisty, protože pak už žádné lobování potřeba nebude, protože bude stačit prostě diktovat.

Jak vyřešit řecké dluhy metodou deimaginace


A co ty řecké dluhy prostě škrtnout? Ne, počkejte, vážně, komu z vás doma něco chybí, protože si to půjčili Řekové? Hrnce, peřiny, auta, víno, peníze, prostě cokoliv? Nikomu nechybí nic, je to tak? Ani těm Němcům nechybí nějaké lokomotivy, které by jezdili v Řecku, nebo ropa, kterou by jim půjčili. Zkrátka a dobře, nikomu nikde nic reálného nechybí, řecké dluhy jsou pouze imaginární – jsou to jen zápisy v účetních knihách, nebo záznamy v počítačových databázích. Že se musí Řekům něco upsat, aby se to mohlo Němcům připsat, je pouze úzus, dohoda, kterou lze změnit. Přirozeně, že by to nebylo snadné, nikoliv technicky, ale mentálně – spoustě lidé by se s v takovém okamžiku zhroutil svět, pro řadu lidí by takové řešení znamenalo stejně radikální (čili nemožnou, nemyslitelnou až nežádoucí) změnu myšlení, jako svého času tvrzení, že Země je kulatá, nebo že i Indiáni mají duši. Ale možné to je. Samozřejmě, že nikoliv v rámci současného systému, ale mimo něj již ano. Stačí udělat krok stranou, podívat se na problém z jiného úhlu a řešení je nasnadě. No vážně, co tak hrozného by se stalo, kdyby se pár fiktivních čísel nahradilo jinými? Když si tak dobře umíme představovat, že dluhy existují, tak bych snad zvládli představit si i to, že jsou splacené, neexistují, že nikdy neexistovaly? Je to jen o imaginaci. Nebo naopak o jejím omezení.