Coronavirus ante portas


Tak coronavirus je už v Itálii. On je tedy i ve Španělsku, Německu nebo Francii, ale jenom Itálie kvůli němu uzavřelo několik obcí do karantény. A je-li v Itálii, může se snadno dostat i do Česka. Měli bychom se bát? Přiznávám, že jako laik mám trochu problém s tím, že na jedné straně lékaři tvrdí, že COVID-19 (tak se ten prevít jmenuje) je jen horší chřipka a že za stejnou dobu, za kterou na něj v Itálii zemřeli tři lidé, jich na sezónní chřipku zemřelo přes dvě stě, a na druhé straně vlády vyhlašují karantény, uzavírají města a vůbec přijímají poměrně razantní opatření. To mi nějak nejde dohromady. Nicméně jsem optimista a věřím, že při úrovni a dostupnosti našeho zdravotnictví a solidní kondici většiny populace pro nás COVID-19 nepředstavuje až takové nebezpečí a morová rána jako ze středověku nás nečeká.

Čeká nás ale něco jiného, co nám může dát také pěkně zabrat, totiž mimořádná opatření, na která není naše společnost podle mého názoru mentálně připravená. Když si vzpomenu, jaký nepředstavitelný problém pro spoustu lidí znamenalo, že by ve svátky měly být zavřené obchody a oni si nemohli nakoupit, nedovedu si představit, že bude kvůli karanténě zavřeno ne dva dny, ale dva týdny. Dokáží se dnes lidé vůbec zásobit tak, aby přežili výpadek zásobování? Má vůbec stát pro případ karantény připraveny nejen materiální zásoby, ale i operační plány na zásobování obyvatelstva v situace, kdy bude běžný trh vyřazen ze hry? A budou se lidé schopni popasovat s regulací cen či dokonce zavedením přídělového systému? Jsou Češi schopni se v případě nutnosti uskrovnit a omezit, nebo i v karanténě pojedou to svoje já, já, já, jenom já, já nic nemusím, nikdo mi nic nesmí nařizovat a budou nařízená opatření ignorovat? Chaos, panika, agresivita, sobectví, keťasení a další formy šmejdství – to všechno může nadělat víc škod a utrpení, než ten prevít COVID-19.

A to jsou jen bezprostřední dopady, ale čekat se dají i dlouhodobé související s propadem ekonomiky. Případná epidemie a s ní související opatření mohou zasadit těžkou ránou ekonomice, a to včetně krachů firem, kolapsů důchodových fondů, nárůstů nezaměstnanosti, zvýšení neschopnosti splácet dluhy etc. a to vše může na občany dopadnou i s odstupem řady let. Budeme pasivně přijímat nárůst exekucí, chudoby, bezdomovectví a dalších logických důsledků standardních tržních mechanismů i v situaci, kdy byl trh zcela ovládán vis maior epidemie? Neměli bychom už teď přemýšlet nad tím, jaký postoj zaujmeme k člověku, který sice přežil epidemii, nebo se dokonce z nákazy za nemalého úsilí lékařů vyléčil, ale teď je bez práce, bez domova a bez důchodu, protože pokles trhu?

Nepochybuji o tom, že z medicínského hlediska COVID-19 zvládneme, už si ale nejsem tak jistý, že jsme na něj připraveni i politicky, ekonomicky a sociálně.

Pár slov o tradiční rodině


Před časem jsem četl následující slova, která mne zaujala, a tak jsem si je zapsal:

Jak vznikl mýtus o ideální rodině a kdo a proč ho v nás stále živí? (…) Copak narození dítěte z gamet, z vajíčka a spermie, které pocházejí z muže a ženy, ze samce a samice, je mýtus? To, že se ještě žádné dítě nenarodilo ze dvou vajíček, dvou spermií, nebo ze vzduchu, je mýtus?

Vztah matky a dítěte se totiž brzy obohacuje o rodící se uvědomovaný vztah s otcem, který je v separačním procesu dítěte od matky „kontinuálním porodníkem“ a mostem do světa. Dyadický vztah se mění v triadický a každý v tomto trojúhelníku má vývojové úkoly. Vzniká organismus na vyšší úrovni, který se vyvíjí jako celek, podobně jako jednotlivý organismus. Nejde jej krájet na části bez následků.

(Ludmila Trapková: Rodina? Co tím máte na mysli?)

Nevím, jak vy, ale já v těchto slovech nevidím nic, s čím by se nedalo souhlasit. A přesto je to svým způsobem celé špatně. Třeba ten údajný mýtus o ideální rodině. Tak za prvé, že se dítě rodí ženě z embrya, které vzniklo spojením vajíčka a spermie, nikdo nikdy nezpochybňoval. Pokud to autorka myslela jako kritiku genderu a feminismu (to takhle s odstupem času nedokážu posoudit), tak je podle mého názoru mimo, protože biologické pohlaví a jeho funkce při rozmnožování opět nikdo nikdy nezpochybňoval. To, co feministky a genderoví aktivisté zpochybňují, jsou fixní sociální role jdoucí za rámec biologie, tedy např. názor, že když dva homosexuálové nemohou mít společné biologické dítě, nemohou spolu vychovávat ani dítě nebiologické a tvořit rodinu sociálně.

Popravdě řečeno, ideální nukleární rodina je skutečně novodobý mýtus, protože historicky děti vždy vychovávala širší rodina či komunita a rodiče se o ně příliš nestarali a nevázali se na ně, což bylo ostatně vzhledem k vysoké dětské úmrtnosti logické. Ideální rodina možná není vyloženě mýtus, ale rozhodně to není žádná staletími osvědčená hodnota, za což ostatně můžeme být vděční.

A podobně nezastupitelnost dvou rodičů při vývoji dítěte asi nikdo nezpochybňuje, co už ale zpochybnit lze je nutnost, aby ti dva byli biologický muž a biologická žena, či dokonce biologický otec a biologická matka. Určitě to není na škodu, pokud tomu tak je, ale různé sociálně-reálné role a vztahy jsou důležitější, než ideální biologické. Určitě je pro dítě lepší, když vyrůstá s otcem a matkou, ale je jeden z nich patologická osobnost, bude dítěti určitě lépe bez něj. Mít jen matku není žádný med, ale pořád lepší, než mít ideální rodinu s maminkou i tatínkem, který je denně v lihu a maminku obden mlátí. A pořád je lepší mít dva tatínky, než maminku, která o dítě nestojí a dává mu to najevo.

Naše biologie a anatomie samozřejmě určuje mnohé a žádná svobodná vůle a deregulace s tím nic nenadělá, zároveň ale neurčuje vše a my bychom se měli naučit rozlišovat, co je biologické a co je sociální, co nepřetlačíme na straně jedné a co nemá smysl vynucovat na straně druhé.

Renesance fašismu


V Krystalu už však autor míří ukazovákem přímo na nás: „Žije mezi námi málo šelem / Nepřítomnost dravců nás zahřála / Nepřítomnost prolité krve nás zchladila / a tak degenerujeme vlažní / Hygiena šelem je to, co nám schází.“ To jsou velmi trefné verše o rozbředlosti naší zdegenerované, od samého léčení nemocné společnosti, které vládne podivná korektnost a kde se ze všech sil snažíme, aby vyhrávali slabší a prohrávali silnější. Hlavně všechno civilizovaně pokřivit tak. aby byly rovné šance.

Toto není manifest české obce fašistické, ani citát z obskurního blogu či dílo anonymního hrdiny z hlubin internetu – toto je citát z recenze (sic!) Ondřeje Horáka na básnickou (sic!) sbírku Bohdana Chlíbce v Lidových novinách (sic!) z minulé soboty. Jistě, že jsem všiml již dříve, jak si ostatně museli všimnout snad všichni, kdo nejsou slepí, zejména v souvislosti revizionistickým (sic!) přístupem k 2. světové válce a s tím, jak se pomalu, ale jistě proměňují role viníků a obětí, že imunitní reakce společnosti na fašismus slábne, ale takto otevřené a jasné vzývání fašistického ducha v médiu hlavního proudu, to je pro mne novinka. Strašidelná novinka.

Politologický purista se se mnou možná bude hádat, že toto žádný fašismus není, protože to nevykazuje ten či onen znak, nebo ta či ona nuance není přesná, ale pro mne je fašismus právě toto uctívání síly a pohrdání slabostí. Co může být více fašistické, než odmítání rovnosti mezi lidmi? V čem se lépe odráží ideová blízkost dnešních fašistů a jeho otců-zakladateli, než ve varování před celospolečenskou degenerací zapříčiněnou jedem liberalismu, tolerance a změkčilosti?

Podstata tohoto sdělení renomovaného novináře a kritika je úplně stejná, jako to, co světu sdělují současní vydavatelé Hitlerových spisů a klasických děl německého vulgárního antisemitismu, jak je perfektně vystihla šifra FRZ v článku na A2Larmu:

Takřka všechny Kamasovy výroky se točí kolem tématu úpadku západní civilizace, který je způsobem oslabováním „bílého národa“ a volá po nástupu „silných jedinců“, kteří „se zbraní v ruce, v mrazu a fujavici nasazují na úpatí Krušných hor vlastní život na obranu vlasti proti nájezdům z Německa se rozprchnuvších hord negrů a Levantinců“. Erik Sedláček i Pavel Kamas se trvale staví do role ulačovaných a perzekuovaných bojovníků za pravdu.

Možná jsem naivní, ale ještě před pár lety by volání po fyzické likvidaci jiných, či sice vlastních, ale slabých a nemocných, prošlo bez povšimnutí, protože by nikoho neoslovovalo. Dnes se šíří po internetu jako lavina a počty těch, kteří se od něj distancují, jsou srovnatelné s počty těch, kteří na něm nic špatného nevidí, pokud na něj přímo nepřísahají. Nejsem ale zase tak naivní, abych si myslel, že je to jen módní výstřelek nebo chyba algoritmů Facebooku. Je to evidentní trend a pokud neroste počet zjevných i latentních fašistů, rozhodně roste jejich podíl na obsahu médií a sociálních sítí. Co by před pár lety schovávali a spiklenecky šifrovali, to dnes říkají otevřeně.

Zatímco se liberálové vyčerpávají v urputných bojích proti dávno poraženému komunismus, fašisté nabírají síly a sebevědomí. Žádný div, když nápad na progresivní zdanění nebo regulaci Airbnb vyvolá větší odpor, než názor, že by si lidé neměli být rovni. Nechci tvrdit, že nebýt antikomunismus, neměl by fašismus šanci, ale trvám na tom, že zaslepený antikomunismus stojí síly, které pak chybí v boji proti fašismu. Tedy za předpokladu, že fašismus je stále pro většinu elit nepřijatelný. A to je něco, čím si už vůbec nejsem jistý, zejména vidím-li, jak si padají do náruče redaktor Lidových novin s notorickým náckem z Guidemedia. Tím hůř, pokud se ti dva v životě nepotkali.

Trochu se bojím, že přibývá lidí, kterým fašismus přestává být proti mysli a vidí v něm když ne řešení, tak alespoň inspiraci. Proč? Ze stejných důvodů, které stály za jeho rozkvětem v 1. pol. 20. století: strach, nejistota a deziluze dole, garance privilegií nahoře a beztrestnost násilí na všech úrovních.

Pokud bych měl parafrázovat výrok Ludvíka Vaculíka o tom, že komunismus padl a místo něj tu máme zpět příčiny, z nich vznikl, tak fašismus povstal, protože tu zpět máme příčiny, z nichž vnikl. Máme je zpět, protože jsme to dovolili. Máme je zpět, protože někteří to tak chtěli a ti, co to nechtěli, byli umlčeni. Byli umlčeni, protože nelze bojovat proti fašismus a nezadat si s komunismem. Fašismus vystrkuje růžky, protože není efektivnější antikomunismus, než fašismus. Snad liberálním elitám včas dojde, že se pokoušejí hasit oheň benzínem.

Fašismus, ten primitivní kult smrti, síly a nerovnosti vstává z popela. Snad se ho podaří zadupat včas zpátky dřív, protože jestli ne… víme, jak to dopadlo posledně. Problém je v tom, že fašismus, na rozdíl od svých antagonistů, nejenom že nemá problém s etnickými, národními, sociálními či ekonomickými privilegii, on je přímo podporuje. Proto je plně kompatibilní s kapitalismem, nedotknutelností soukromého, protežováním bohatých a disciplinací chudých. A proto bychom neměli fašismus podceňovat. A proto také, chceme-li se ubránit fašismu, nestačí mít se na pozoru jenom před fašisty, je nutné mít se na pozoru i před liberály. Jejich implicitní spojenectví při obraně kapitalismu se totiž může snadno změnit v explicitní.

Vliv situace na organismus


Především je naprosto nezbytné, aby medicína už konečně přestala vnímat člověka jako oživený rozumný stroj, standardně nastavený biologický preparát a konečně pokorně přijala za svou tu nepopíratelnou pravdu a skutečnost, že emoce jsou tělesné stavy, které nastavují lidský organismus do zásadně odlišných biologických poloh. Že smutný člověk je něco zcela jiného než veselý člověk a zcela jinak, než ti dva, bude fyziologicky nastaven zklamaný vzteklík. 

Emoce nejsou efemérní motýlci, emoce jsou neurochemické děje řídící chod těla.

Už před půlstoletím se objevily první práce poukazující na to, že dominantní vůdci šimpanzí tlupy mají jako hlavní řídící neurotransmiter noradrenalin, zatímco „proletariát“ je ovládán kortikoidy, že tedy jiné sociální postavení má za následek naprosto jiné fyziologické poměry, že z principu organismus ředitele podniku je jiný než organismus vrátného tamtéž. Dnes řada studií ukazuje, jak tyhle skutečnosti působí epigenetické změny.

http://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=34085

Triumf liberalismu


Jako by přes všechny řeči o liberalismu a sdílení ekonomiky i hodnot sílila obava z navázání osobního kontaktu. (…) shrnul politolog Patrik Deneem: „Dopracovali jsme se do stavu osvobozených bytostí, kterou jsou si navzájem neustálou hrozbou.

Zbyněk Petráček, LN 30.11.2019

Opomíjené aspekty konce komunistického experimentu


Výběr z recenze Ondřeje Bělíčka na knihu britských historiků 1989: A Global History of Eastern Europe:

Kořeny dramatických událostí roku 1989 nachází už v souvislosti s finanční krizí sedmdesátých let. Zrušení zlatého standardu a ukončení tzv. Brettonwoodského ekonomického systému započal širokou transformaci stávajícího hospodářského modelu ve finanční kapitalismus. Právě zde se podle Jamese Marka začíná drolit solidární projekt alternativního ekonomického modelu socialistických zemí východní Evropy se zeměmi třetího světa v Africe, Asii, na blízkém Východě, ale i v Latinské Americe. (…) Tlak západních finančních institucí, jako jsou Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka, vedl socialistické země k tvrdšímu vymáhání dluhů od spřátelených mimoevropských zemí. V této době například zcela utichlo volání socialistických zemí po úplném odpuštění dluhu africkým zemím. Těsnější spolupráce s těmito institucemi byla pro zástupce socialistických zemí „školou kapitalismu“, která je vedla ke snaze aplikovat určité aspekty tržního hospodářství v rámci centralizovaného ekonomického modelu. (…) Proces pádu komunistického režimu rozhodně nepostupoval samovolně pod tíhou hospodářských problémů socialistického bloku, jak by se mohlo zdát. Postupné opuštění socialistického modelu a integrace s globálním kapitalismem bylo z velké části rozhodnutí elit, jež považovaly socialistický projekt za vyčerpaný. (…) Jak poměrně podrobně ukazuje ve své knize, šířící se myšlenky neoliberalismu se mezi ekonomy socialistických zemí setkávaly s takřka fanatickým obdivem. Vzorem pro ně však nebyly země Západu, jak by se mohlo zdát, ale spíš Pinochetovo Chile nebo vojenský režim v Jižní Koreji.

Opoziční skupiny, které se ocitly u vyjednávacího procesu s komunistickou mocí, se však přílišné demokratizace společnosti obávaly. Existovala oprávněná obava před nekontrolovaným vynořením negativních sentimentů v podobě nacionalismu, populismu a násilí. Systém západní parlamentní demokracie byl způsob, jak tyto spodní proudy společnosti kontrolovat a omezovat nepřiměřené nároky na demokracii

Zatímco Evropa slavila znovusjednocení Západu s Východem, některé části světa, zejména Afrika a třetí svět, sledovaly tento proces se znepokojením. Africké země se obávaly návratu koloniální Evropy, která začne znovu plundrovat její kontinent, a také rasismu. (…) Křesťanství jako základní hodnota Evropy bývala vždy spojována především s disidentskými skupinami, které křesťanství považovaly za součást boje proti bezbožnému komunismu. Jak ukazují nedávné historické výzkumy, řada národoveckých komunistů se dávno před rokem 1989 obracela zpět ke křesťanským tradicím. Tento obrat často souvisel i s odklonem od solidarity s arabskými zeměmi. Islám po roce 1989 nahradil komunismus coby „největší hrozby pro Evropu“. (…) Bílá, křesťanská a sjednocená Evropa představovala pro země Třetího světa, zejména pak africké a arabské, novou hrozbu.

Rozdělená společnost


Dnes a denně, zas a znova si část společnosti stěžuje na to, že je česká společnost jako celek rozdělená. Je přitom evidentní, že je toto rozdělení podle stěžovatelů zásadně špatně, už méně zřetelné ale je, jak je vlastně rozdělena, proč je to podle nich špatně a jak by to mělo být správně. Nezbývá, než se pokusit na tyto otázky odpovědět sám.

Tak především, za všechny ty teď už roky, kdy stesky na rozdělenou společnost čtu a poslouchám, nikdy jsem nepostřehl, že by tyto stížnosti mířily na ekonomické, sociální či etnické bariéry, které by společnost rozdělovaly. Stížnosti nemíří na to, že by se stěžovatelé s někým potkávat nemohli, oni si stěžují, že s někým potkávat musí – s lidmi, kteří jsou jiní, s lidmi kteří mají jiné názory, jiné preference, jiné sympatie a jinak volí. Zatím to nikdo z nich neřekl na plná ústa, ale nabízí se logická úvaha, že ti, kteří na rozdělenou společnost žehrají, by zřejmě nejraději měli společnost sjednocenou. Sjednocenou pod jednou stranou, jednou vládou a jedním praporem – tím jejich.

Je to o to absurdnější, že na rozdělenou společnost nejvíce nadávají ti, kteří se zároveň nejhlasitěji hlásí k odkazu tzv. Sametové revoluce. A jak já si ji pamatuji, tak jedním z nejhlasitěji a nejzřetelněji artikulovaných požadavků tehdy nebyla restaurace kapitalismu (po té otevřeně nevolal nikdo), ale požadavek plurality, požadavek konce vlády jedné jediné strany s jednou jedinou ideologií a nastolení takových poměrů, kdy nebude existence různých názorů a postojů nejenom trestná, ale ani divná.

Teď tu pluralitu máme – a je to špatně. Ti samí lidé, kteří těžce nesli, když museli mlčet sami, teď těžce nesou, když nemusí mlčet druzí. Jestli někdo rozděluje společnost, tak jsou to právě oni se svými požadavky na dělení občanů na správně (jako oni) a špatně (jinak, než oni) smýšlející, a ne prezident Zeman, kterého z toho systematicky obviňují. Prezident nenutí jednoho, aby stát tady, druhého, aby stál tamhle, a oba, aby se navzájem nenáviděli a nadávali si. Že je prezidentem zrovna Zeman není příčinou, ale projevem toho tzv. rozdělení, ve skutečnosti přirozené pestrosti.

Osobně si myslím, že je lepší „rozdělená“ společnost, ve které vedle sebe koexistuje celá plejáda názorů, než „sjednocená“, ve které je připuštěn jen jeden jediný „správný“ názor, a která zkolabuje v okamžiku, kdy kontrola ochabne a přijde nevyhnutelná konfrontace s názorem odlišným. I já vidím, že je naše společnost nemocná, což se projevuje stále vyhrocenějšími mezilidskými vztahy, ale nesouhlasím ani s tím, že je nemocná proto, že je rozdělená, ani s tím, že je rozdělená proto, že je nemocná. Je nemocná proto, že se není schopna vypořádat s něčím tak přirozeným a jádru zdravým, jako je koexistence různých názorů, priorit, zkušeností a řešení. A těžko společnost uzdravíme tím, že se pokusíme jednu její nezanedbatelnou část amputovat. Tím totiž nezískáme jednu zdravou společnost, ale dvě nemocné, teď už definitivně rozdělené. A právě proto bych byl velmi, rád, kdyby se ji nepokoušeli „léčit“ ti, kterým se nejvíce zdá nemocná.

Správně špatně


Byl tu teď takový průzkum, jestli bylo za socialismu lít, a světe div se – nemálo lidí odpovědělo, že ano. První, co mě napadlo, bylo že vám ta propaganda moc nefunguje. Třicet let tlučete lidem do hlavy, že za socialismu bylo tak špatně, že líp bylo i za Protektorátu i za Třicetileté války, a teď tohle. Druhé, co mne napadalo, že se vám ta revoluce moc nepovedla. A čekal jsem posměšky a invektivy na adresu pamětníků, kteří si špatně pamatují, protože mileniál z pražské kavárny ví samozřejmě mnohem lépe, než horník z Ostravy, jak se tomu horníkovi žije teď a jak se mu žilo před tím. Posměšky a invektivy se kupodivu nedostavily, a k mému ještě většímu překvapení i lidé, pro které je Sametová revoluce stejný vrchol dějin, jako druhý příchod Krista, připustili, že deziluze části populace je adekvátní reakcí a signálem, že ne každý byl vítěz a hodně lidí revoluce prostě hodila přes palubu. (Vzhledem k tomu, jak prosperují privatizační šmejdi, v tomto případě spíš než svoje děti požrala revoluce svoje rodiče.)

A za třetí mi došlo, že takhle je to správně, že je to přesně tak, jak to má být. Budujeme totiž kapitalismus a jedním z kategorických imperativů kapitalismu je „urvi, co můžeš“. Étos kapitalismu leží v konkurenci a úspěchu. Kdyby uspěli všichni, nebyl by to kapitalismus, ale socialismus. Že všichni neuspěli není důkazem neúspěchu revoluce, ale jejího úspěchu: podařilo se vybudovat společnost, kde si lidé nejsou rovni, společnost, kde jedni vítězí na úkor druhých. Kdyby nebylo poražených, nebylo by ani vítězů. Chceme-li tedy mít vítěze – a to chceme, když chceme kapitalismu – musíme mít i poražené.

Správné množství poražených – takové, aby by byli dost vidět a vítězové i „vítězové“ (tj. těsně neporažení či ještě ne poražení) viděli, že jsou vítězi (a byli vděční režimu za to, že je nechal zvítězit), ale přitom takové, aby nepředstavovali rozhodující sílu a nemohli otočit kormidlem dějin pryč od privatizace, liberalizace, deregulace a závodům ke dnu po zádech druhých. Zkrátka všechno je, jak má být. Už jenom proto, že v kapitalismu neexistují žádné objektivní příčiny neúspěchu, žádné objektivní limity a handicapy, ale jen a pouze osobní selhání a neschopnost, takže se žádný slušný (čili kapitalismus vzývající) člověk těmi poraženými vůbec nemusí trápit. Trápit by se měl jedině tím, jestli on sám dost maká, aby ho trh nechal nejenom přežít, ale ještě mu vyplatil prémii.

Revoluce zvítězila a data to dokazují – máme přesně takovou společnost, jakou jsme chtěli. Rozdělenou.

Vyhynutí z vyděšení


Víte, jak se říká, že nejhorší smrt je z vyděšení? Tak starší bílí muži musí být na pokraji vyhynutí. protože ti jsou vyděšení úplně ze všeho. Jsou vyděšení, že by ve vrcholných politických a manažerských funkcích měly figurovat ženy, jsou vyděšení, že homosexuálové by měli mít stejná práva jako heterosexuálové, včetně uzavírání manželství, jsou vyděšení, že by byty měly sloužit k bydlení a ne jako spekulativní investice nebo zdroj zisku z krátkodobých pronájmů, jsou vyděšení, že by mohla skončit preference individuální automobilové dopravy, a když už jsme u těch aut, jsou vyděšení, že by je místo spalovacího motoru měla pohánět elektřina, jsou vyděšení, že když čím dál tím víc práce zastanou roboti, že nebudou muset všichni pracovat, jsou vyděšení, že by měli potkávat lidi jiné barvy pleti a jiné kultury, jsou vyděšení, že by se měli s někým dělit, jsou vyděšení, že by měli být šetrní k přírodě, jsou vyděšení z šestnáctileté holky a z toho, že ji někdo poslouchá, a že ten někdo je mladý, který tady bude, až oni tady nebudou. Jsou vyděšení ze ztráty mocenského, morálního a diskurzivního monopolu. Ale asi nejvíc jsou vyděšení z lidí, kteří nejsou vyděšení z toho samého, z čeho oni, a co hůř, děsí se něčeho úplně jiného. A jsou vyděšení z toho, že takoví lidé nejsou zavření v ústavech nebo táborech, ale mohou svoje názory zveřejňovat a dokonce je pouštějí do rozhlasu a televize. A já? Já jsem vyděšený z vyděšených starších bílých mužů. Něco mi totiž říká, že před jejich snahou zachránit svůj svět mě ani můj věk, ani pohlaví ani barva pleti neochrání. Jediná naděje je, že na to svoje vyděšení zemřou. I když… jsou to muži a jsou starší, možná bude stačit počkat, statistika je neúprosná. Jen doufám, že těch deset dvacet let budeme mít.

Nápadný půvab regulace


V časopise Vesmír vyšel článek Vojtěcha Koteckého s titulem Nenápadný půvab kapitalismu a podtitulem Kterak podniky začínají chránit přírodu, výrobek po výrobku, který obsah článku perfektně vystihuje. Čtenáři se tu totiž předestírá kapitalismus, který v sobě našel společenskou a environmentální odpovědnost:

Firmy pozvolna začaly uvažovat o něčem, čemu říkají společenská licence k podnikání. Sice mají formální kontrakty, práva a svobody, ale kromě toho považují za vitálně důležitou také svoji neformální legitimitu: důvěru u milionů sousedů, spotřebitelů a občanů.

A jak se manažeři učí oceňovat reputační a environmentální rizika a účtovat o nich, přestává být kapitalismus příčinou problému, ale stává se jeho řešením. Navíc zcela v intencích tržního paradigmatu:

Korporátní svět máločemu věnuje takovou pozornost jako managementu rizik. Jakékoli zadrhnutí může stát stovky milionů – stačí výkyvy směnných kurzů, pomalejší dodávky surovin nebo nespokojení zaměstnanci. Proto firmy promyšleně mapují a odstraňují průšvihy, které by na ně mohly vybafnout za rohem. Během posledních dvou dekád se ale chápání rizik rozšířilo. Manažeři se začínají ptát, jestli obchodní model postavený na velké environmentální stopě a slabých sociálních standardech někde nezačne drhnout. Nemůže se třeba brazilský stát dříve či později rozhodnout, že další odlesňování už nedovolí? Řada firem je hodně nervózních z množství vody, kterou k výrobě svého zboží používají – poteče pořád stejně spolehlivě? Důlní podniky se hrozí přerušení těžby kvůli konfliktům se sousedními obcemi. (…) Šéfové si dělají starosti, s čím se potkají příště. Podniky postupně usuzují, že bude lepší podobné pasti – ať už regulatorní, materiální, nebo reputační – ve svých dodavatelských řetězcích preventivně najít a vypořádat se s nimi. (…) Nebezpečím jsou totiž náklady času. Přebudovat dodavatelské řetězce trvá léta. Pro podniky je proto levnější se připravit, než aby musely krize hasit na poslední chvíli. Jenomže se nedá předpovědět, z čeho se stane nepřijatelné riziko. Proto některé korporace usoudily, že radši preventivně ze svého obchodního modelu pozvolna odstraní zbytečné environmentální a sociální šlápoty.

Co si přát víc? Můžeme si nechat kapitalismus a ještě navíc získáme budoucnost. Vtip je v tom, že to, co nám dává naději, není kapitalismus, ale jeho regulace. Kapitalismus, to je absence regulace. Všechno to, o čem píše Kotecký, je totiž regulace, ať již v podobě zákonů, nebo spotřebitelského aktivismu, třeba právě ve vysoce organizované podobně, kterou představují neziskovky:

Klíčovým impulsem však bylo, když se na práci s velkými podniky soustředily renomované neziskové organizace. Našly v nich silnou a citlivou páku uprostřed spotřebního řetězce. Na světě je sedm miliard konzumentů a zhruba půldruhé miliardy zemědělců, rybářů nebo lesníků; ale kolem 70 procent obchodu s klíčovými komoditami kontroluje pouhých pět stovek korporací. Promyšlená práce s vybranými koncerny proto může posunout nejen praktiky jedné konkrétní firmy, ale dá se použít také jako instrument k cílené proměně celých trhů.

To, o čem píše Kotecký, není nenápadný půvab kapitalismu. Je to naopak nápadný půvab regulace. Ale protože jde především o výsledek, nechme liberály, ať dál věří na vykoupení člověka skrze kapitalismu, ať si dál myslí, že kapitalismus je nositelem pokroku a ne že pokrok se děje kapitalismu navzdory a jenom tehdy a tam, kde se daří kapitalismus regulovat. hlavní je že, se věci mění. My ostatní si z toho odneseme to poučení, že kapitalismus musí být na uzdě, že že firmy lze do značné míry kontrolovat skrze své spotřebitelské chování a preference. A že tlak musí být permanentní. Jak totiž ukazuje vývoj v Brazílii jen krátce po zvolení pravičáka Bolsonara prezidentem, kapitalismus je kapitalismus a rozhodně nedodržuje vysoké sociální a environmentální standardy sám od sebe ze své vlastní dobroty a uvědomělosti.