Anatomie vraždy je soudobá detektivka zasazená do Londýna 18. století, ve které hrají hlavní role opera, špionáž a emancipovaná žena. Anatomie vraždy je detektivka čtivá a napínavá, zároveň z ní ale čiší řemeslnost takovým způsobem, že součástí mého čtenářského zážitku byla i anatomie liberálních postupů, kdy jsem vedle vyšetřování vraždy se zájmem – kolikrát větším – sledoval, jaké literární triky a postupy, které se takto snad musí učit na všelijakých těch kurzech tvůrčího psaní, autorka používá.
Ta zmiňovaná emancipovaná hlavní hrdinka je sice emancipovaná sympaticky, ale setkává se na svou dobu s až podezřele vstřícným přijetím všech vrstev společnosti. Vyloženě zde chybí konflikt, který by tehdy musel být nevyhnutelný.
Dlouho jsem měl též problém nějak skousnout tu posedlost špióny, zejména v kontrastu s všeobecnou bídou většiny Londýňanů, která, na rozdíl od francouzských a amerických (zrovna zuří americká válka o nezávislost) nikoho netrápí; revolucionář ani jeden, zato patrioty by mohly dláždit náměstí. Nicméně pak jsem si uvědomil, jak to dnes my máme se špióny ruskými a pochopil jsem.
Ta vaše posedlost musí zavrtět ocáskem i v recenzi na detektivku, nejlíp v samém závěru, asi aby její pachuť všechno přebila.
Tahle posedlost není moje. A v té knize ta blbost špiónománie pěkně vynikla.