Údolí strachu patří mezi romány se slovutným Sherlockem Holmesem. Nejsa holmesolog, nedokážu posoudit, jestli na úrovni Psa baskervisllkého nebo některé z těch převyprávěných povídek, které jsem četl jako malý, jediné, co říct dokážu, že ve srovnání s věkem deseti let už mne Sherlock Holmes tak neuchvacuje. Možná je to čtenářskou zkušeností, možná tím, že tehdy to bylo převyprávěné, zatímco toto je originál; zase je ale dobře vidět, kam se detektivka literárně posunula.
Tím neříkám, že jde o vyloženě špatné čtení, jen že není tak rafinované, jako současné detektivky, a prohřešuje se proti (tehdy ještě neznámému) Desateru pátera Knoxe, ovšem k mému překvapení méně, než bych býval čekal (tj. méně, než jiné sherlockovky holmesovky).
Údolí strachu je ovšem v jedné věci specifické – jedná se vlastně o dva příběhy, které by docela dobře mohly fungovat i samostatně, kdy v prvním Sherlock Holmes řeší případ a ve druhém je vysvětlena minulost, která k případu osudově směřovala. Podstatné je, že zatímco první část se odehrává v Británii, druhá (časově ale první) se odehrává ve Spojených státech, které zde vystupují jako svého druhu neznámá a exotická země, ve které je i zločin zcela jiný, temnější, brutálnější, systematičtější a používá standardní mafiánské metody (o kterých jsem si myslel řekl, že byly vynalezeny až o desítky let později); zdůrazněn je kapitalismus (sic!), zednáři a odbory (sic!).
Údolí strachu je, stejně jako ostatní příběhy se Sherlockem Holmsem, zajímavé reflexí dobového postoje k vědě, tou fascinaci tím, že je možné pomocí vědeckých metod a racionálního myšlení objasnit událost (zločin) vlastně zcela sám, jen pomocí logické analýzy, přičemž standardní policejní pátrání je téměř kontraproduktivní, protože odvádí pozornost od detektivní dedukce, a smyslem výslechu není zjistit informace, ale potvrdit hypotézy a přinutit pachatele k doznání (což pachatel většinou udělá velmi ochotně). Tento dobový postoj se odráží i v běžném uplatnění frenologie, tedy odvozování charakterových vlastností z fyziognomie.
Údolí strachu je zkrátka a dobře dítě své doby. I ta Holmsova arogance (které v té edici pro malé čtenáře nebyla tak výrazná, vlastně si na ni vůbec nevzpomínám) tady působí jako něco zcela samozřejmého, jako běžné způsob komunikace v nerovné společnosti, jíž viktoriánská Británie beze sporu byla. Nebo fakt, že stát nemá monopol na vyšetřování a narušování soukromí, či poměrně volné zacházení s důkazy, které zdaleka nemusejí být formálně dokonalé, jako dnes.
Ač klasika, pro současného čtenáře ztrácí Údolí strachu poněkud na atraktivitě. Ale posuďte sami, kniha je volně ke stažení v pražské Městské knihovně.
Tribun 
Nejen Holmesovky jsou díla, u nichž mne mrzí, že se k nim člověk dostává s takovým časovým odstupem a tím pádem si nikdy neprožije na vlastní kůži, jaká pecka to dílo v době svého vzniku bylo… Příběh sám už 1000x někdo opsal, napínavost alespoň 100x překonal a sláva hrdiny, který si to „prožil“ první díky tomu zapadá prachem. Na jednu stranu škoda, na druhou si myslím, že to dotčená díla jen posune k jiné cílové skupině. Nevím, jestli je to jen můj pocit, ale myslím, že klasické britské detektivky už se nečtou kvůli ohňostroji rafinovanosti, ale prostě jako připomínka starých časů. A zkuste na tomhle poli uspět s Deaverem…
To jste vystihl naprosto přesně.
přesně tak, příjemná připomínka starých časů
Jinak Údolí smrti natočila kdysi Československá televize jako dvoudílnou inscenaci Brakýři (hl. role Kratina). Nebylo to špatné, jako teenagerovi se mi u toho ježily chlupy. Ovšem dnešní frikulíni by se tomu asi vysmáli :-)
Nojo, matně si na to vzpomínám. Holmese úplně vynechali, Moriartyho v pozadí pochopitelně taky. Andělem pomsty gangu byl hrdinův švagr, jestli se nepletu.
Pokud chcete natočit izolovanou povídku, je to tak možná lepší, protože nemusíte vysvětlovat, kdo je Holmes a kdo Moriarty. Ani ten Doyle to nedělá, protože předpokládá, že jeho čtenář ví.