Kriminálky a detektivky jsou svým způsobem archetypální příběhy a souboji dobra se zlem. V poslední době, zejména v souvislosti s nástupem televizních kriminálek Kriminálka (doplň libovolné větší město) však lze pozorovat trend, kdy je detektivní práce kriminalisty v terénu stále více nahrazována technikou a zpravodajskou analýzou informací sesbíraných ze všech možných databází, od registru obyvatel přes registr vozidel, katastr a provozní systémy telekomunikačních operátorů až po bankovní účty a kreditní karty, to vše on-line.

Možná se to tak opravdu dělá, ale z hlediska narace je to poněkud kontraproduktivní, protože vysedávání u počítače nedává prostor pro akci, napětí a dobrodružství. Tak proč tento aspekt tvůrci stále více akcentují? Možná je za tím funkce didaktická: je to způsob, jak imprintovat populaci ty „správné“ vzorce chování, v tomto případě vědomí neustálého a totálního dohledu policie. Je to způsob, jak říct: nepokoušejte se o neposlušnost, víme o vás všechno a nikde se před námi neschováte. I když v těch příbězích jde většinou o delikty čistě kriminální, je jasné, že stejně efektivně si policie poradí s každým. Ony ty příběhy totiž nesou ještě jedno indoktrinační poselství: policie a tajné služby nás chrání před nepřáteli, jen díky nim jsme v bezpečí a kdo by pochyboval o jejich metodách, nebo se ptal kdo je nepřítel a proč jím je, tak ten je sám nepřítel. Nebo minimálně podezřelý.