Inženýrské argumenty pro základní příjem


Se svolením autora přináším překlad článku An Engineering Argument for Basic Income, který mne zaujal až tak, že jsem ho prostě přeložit musel. Odpusťte prosím překladu jeho nedokonalost, překládat je těžší, než rozumět. Protože jde o překlad, jsou reálie sice americké, ale podle mých znalostí více či méně platné i pro českou situaci.


Inženýrské argumenty pro základní příjem

Využití principů odolnosti proti selhání pro kritické systémy podpory života

Scott Santens

Původně jsem na šel studovat na Colorado School of Mines abych se stal inženýrem. Sice jsem za dva roky zběhl studovat psychologii, ale přemýšlet o světě jako inženýr jsem už nikdy nepřestal a stále na věci nahlížím ze stejné perspektivy jako tehdy, když jsem chtěl být inženýrem: na čem jedině záleží je realita, co funguje a co ne. Mám rád matematiku a vědu, ale co skutečně zbožňuji je to, jak inženýři matematiku a vědu používají k tomu, aby věci vylepšili. Být inženýr znamená být realista. Dávat přednost praxi před teorií. Chápat, že mapa není krajina.

Existuje jedno pravidlo, které všichni inženýři znají, pravidlo, známé i jako Murphyho zákon: Cokoliv se může pokazit se také pokazí. Když to máte na paměti, je vám jasné, že se selháním musíte při návrhu čehokoliv počítat. Nechceme, aby se věci pokazily, ale víme, že se pokazí, počítáme s tím a přemýšlíme o tom, jak bychom měli zareagovat, až se pokazí.

Pokračovat ve čtení „Inženýrské argumenty pro základní příjem“

A máme zaracha


No dobrá, možná jsme ho měli i dřív a já si toho nějak nevšiml, ale kvůli tomu humbuku kolem (ne)uzavření hranic jsem si čerstvé Usnesení vlády České republiky č. 79 o přijetí krizového opatření, kterým se omezuje volný pohyb osob, přečetl podrobněji a ejhle: v bodě II.7 vláda sice uděluje výjimku pro cesty za účelem pobytu v přírodě nebo parcích a sportování na venkovních sportovištích, jenže v nikde celém opatření není ani zmínka o tom, že by se člověk přírodě, parku či sportovišti mohl zdržovat, naopak se několikrát opakuje, že vláda zakazuje volný pohyb osob na území celé České republiky, nebo že nařizuje omezit pohyb na veřejně přístupných místech na dobu nezbytně nutnou a pobývat v místě svého bydliště s výjimkou případů uvedených v bodech I. a II. Jenže ty výjimky se týkají cest, nikoliv pobytu.

Nevím, jak vám, ale mě z toho tak nějak logicky plyne, že do přírody sice můžu jít, ale nesmím v ní být. To je přeci ten správný právnický výklad. Nebo minimálně výklad, kterým mě nějaký úředník může zvalchovat. Sice si dovedu představit i výklad takový, že člověk může vykonávat činnost, za jejímž účelem je ze zákazu udělena výjimka, ale takový výklad by byl zase v rozporu s tradicí výkladu například Listiny práv a svobod, ze které také například co se týče práva na zdraví, život či bydlení neplyne prakticky vůbec nic.

Pseudorovností k větší diskriminaci


Zpráva z tisku:

Hned svůj první oficiální pracovní den Joe Biden jako jeden z nejmocnějších mužů planety využil k podepsání nového „antidiskriminačního opatření“, které by mělo například umožnit transgender sportovcům, kteří se narodili jako muži, soutěžit ve svém sportu se ženami v rámci školních a univerzitních soutěží a naopak. Podle zprávy, se kterou přišel server Business Insider, by žáci v areálech vzdělávacích institucí měli mít na výběr také v tom, jestli budou využívat chlapeckou, či dívčí toaletu.

Biden už stihl naštvat feministky: rovnoprávností s transgender sportovci, po které ale netouží

I když to není žádná revoluce, ale návrat ke stavu před Trumpem, už slyším to řvaní o levičáckých progresivistech, kteří sociálním inženýrstvím znásilňují svět. A proto bych rád vysvětlil, že tohle není žádné levičáctví, ale úplně stejné pravičáctví stejnosti, které tak trefně už dávno definoval Anatol France ve své slavné glose o tom, že zákon ve své majestátní rovnosti zakazuje chudým, stejně jako bohatým, spát pod mosty, žebrat na ulicích a krást chleba. Tedy „rovnost“ předpokládající ideální stejnost subjektů tam, kde reálně žádná není.

Vezměme si ty sportovce. Stokrát se mužské tělo může cítit mentálně jako žena, ale pořád je to mužské tělo. A v soutěží s ženským tělem bude mít vždy navrch. Možná jednou, až se bude soutěžit v disciplínách, které nejsou fyzicky orientované, tak to jedno bude (pak ale zase nebude mít smysl mít zvlášť kategorii mužů a zvlášť kategorii žen), ale mentálně jsou všechny (alespoň mě známé) sportovní disciplíny koncipovány tak, že mužské tělo s mužskými hormony, mužským metabolismem a mužskou muskulaturou v nich bude mí navrch. Co se asi stane, když budou moci v ženských kategoriích nastupovat i mužská těla na základně subjektivního prohlášení, že se cítí být ženou? Podle mě to nemůže skončit jinak, než že se ambiciózní muži, kteří prohrávají se svými mužskými kolegy, prohlásí za ženu a půjdou porážet ženy. Nebo to skončí tak, že ambiciózní trenéři a manažeři budou do svých ženských sportovních týmů najímat muže, kteří o sobě za příplatek budou tvrdit, že se cítí být ženou. Skutečné ženy tak nebudou schopni mužům konkurovat a to, co mělo diskriminaci eliminovat, ji naopak ještě prohloubí. Rovnost mužů a žen, trans- i cis- totiž neznamená, že jsou všichni stejní a stačí jim jedna sportovní kategorie. Rovnost znamená, že nikdo není z provozování žádného sportu kvůli svému genderu vyloučen, ne že všechny gendery soutěží na jedné hromadě, takže někteří jedinci mají garantovaný úspěch a jiní neúspěch.

Podobně ty toalety. Ještě si dovedu si představit, že se zruší dělení na pánské a dámské a budeme všichni chodit společně na jedny. Ostatně doma to tak máme všichni (nebo alespoň drtivá většina z nás) a funguje to celkem dobře. Co si ale představit nedovedu, že dělení na pánské a dámské zůstane, ale muži budou moci na základě subjektivního se prohlášení za ženu chodit na ty ženské. Protože co si budeme nalhávat, někteří muži jsou prasata a pyšni na své nadsamčí mužství, budou prohlašujíce se za ženy chodit na dámy očumovat a očuchávat. A pokud reálně existuje větší počet sexuálních predátorů mezi muži (myšleno těch fyzického typu), dává smysl, aby se ženy měly garantováno, že ve sprchách a na záchodě před nimi budou v bezpečí.

Nerozlišovat mezi muži a ženami si budeme moci dovolit, až mezi muži a ženami nebudou žádné rozdílí. Do té doby je v zájmu rovnosti třeba na ty rozdíly brát zřetel, a ne je pod praporem antidiskriminace popírat.

Dekonstrukce Boženy N.


Na nový čtyřdílný seriál České televize o Boženě Němcové nazvaný prostě Božena jsem se díval asi jako všichni. Nebo skoro všichni. A asi jako všichni (nebo skoro všichni) se k němu i vyjádřím v recenzi. Pravda poněkud sporné, protože je těžké recenzovat dílo, ke kterému vám hned od začátku dávají tvůrci návod. To ovšem není chyba ani tak jejich, jako novinářů, kteří rozhovory s nimi začali zveřejňovat hned po odvysílání prvního dílu, a moje, že jsem je četl. Nu což, stalo se.

Takže teď, když napíšu, že Božena rehabilitovala Josefa Němce a ukázala, jak pro něj muselo být těžké žít s někým tak výjimečným (v dobrém i zlém), jako byla nespoutaná, impulzivní a nevěrná Božena, nevím, jestli jen opakuji to, co jsem četl v rozhovorech, nebo jsem to v Boženě skutečně viděl. Spíš to, co jsem četl, protože jak se o bulvární detaily ze života slavných nezajímám, tak jsem ani nevěděl, že bych měl Němce považovat za násilnické monstrum, takže to, jak ho vykreslila Božena, by ho v mých očích spíš degradovalo, než rehabilitovalo, bez ohledu na, jak moc pochopení bych pro něj našel. A že bych ho našel.

Hlavní záměr tvůrců Boženy je ovšem i bez návodu zřejmý: místo mramorové bohyně národního obrození ukázat Boženu Němcovou jako emancipovanou ženu z masa a kostí, která svým myšlením i jednáním předběhla svoji dobu. Bohužel to autoři s těmi tělními tekutinami poněkud přehnali, takže Božena je v Boženě nejenom z masa a krve, ale hlavně spermatu a poševního sekretu. Sice je to podle všeho obraz historicky zcela věrný, ale takhle zhuštěně na relativně malém prostoru divácky až nepříjemně intenzivní. Když k tomu připočtu její neschopnost či neochotu vyjít z penězi, ambice zcela nepřiměřené materiálním možnostem projikované do dětí a vůbec nezřízený život, vychází mně osobně Božena z Boženy jako ne zcela sympatická osoba. Asi nejproblematičtěji se mi jeví její touha po svobodě, která zhusta není ničím jiným, než obyčejnou bezohlednosti, jak ji ostatně i vmete do tváře jedna z vedlejších postav a podle mě naprosto přesně.

Na druhou stranu jsem k Boženě nábožnou úctu nikdy nechoval, takže se mi nehroutí svět a nemám důvod dštít na tvůrce Boženy oheň a síru za znesvěcení naší paní Boženy Němcové. A podle všeho to nebyl ani záměr autorů, její význam a kvality jako spisovatelky ani v nejmenším nezpochybňují, jen k němu chtěli dodat aspekt, který rezonuje s moderním pojetím ženy a který v případě Boženy Němcové byl sice vždy známý, ale nikdy tak explicitně ilustrovaný.

Celkově je ale Božena povedené dílo. Dobře odvyprávěna i dobře oblečena, geniálně zakomponované úryvky z jejího díla přednášené v původní archaické češtině (a že to bylo až osvěžují takový jazyk slyšet) i taková drobnost, jako že c. a k. mocnářství není lakováno na růžovo, jak je dnes oblíbeným zvykem, ale je vykresleno mnohem adekvátněji coby represivní režim, onen pověstný žalář národů.

O Boženě se asi bude ještě dlouho a hodně mluvit a každý řekne něco jiného. A to svědčí o tom, že tvůrci Boženy odvedli dobrou práci, protože nepovedenou Boženu by asi nikdo tolik neřešil a když už, tak jen po stránce formální a nikoliv obsahové. V téhle Boženě je ovšem obsahu na několik recenzí. A není to jen připomenutí toho, že skutečná Božena rozhodně nepatří do starého železa a že v učebnicích není ani náhodou, ani omylem, ale že do českého národního povědomí pořád patří a pořád v něm hraje důležitou roli.

Ta dekonstrukce Boženy N. je nakonec vlastně celkem povedená rekonstrukce.

Trestání spolupachatele spolupachatelem


Neodpustím se ještě cimrmanovský dodatek k zaříznutí Parleru a Trumpových účtů na sociálních sítích. Hlavně těch účtů, protože tam je podíl platformy na jejich neplechách přímý a neoddiskutovatelný. I když sociální sítě nemají žádný vliv na to, co na ně jejich uživatelé napíší, mají zásadní vliv na to, co na nich budou číst. Pokud někdo napíše blbost a algoritmy sociálních sítí usoudí, že by se mohla někomu líbit (mají dostatek dat na to, aby tak mohly usoudit se značnou přesností), tak mu jí ukáží. Sociální sítě totiž moc dobře vědí, že lidé čtou nejraději to, co je utvrzuje v jejich pohledu na svět. A sociální sítě chtějí, aby lidé četli a tak na nich trávili svůj čas, protože to je to, co pak prodávají dál a na čem vydělávají. Sociální sítě nejsou nestranný a nezúčastněný arbitr, ale přímo zainteresovaný aktér. Když to potom skončí nějakým mrzením a sociální sítě zruší účty, z nichž to mrzení vzešlo, nejsou zachránci svobody a demokracie, ale spolupachatelem, který alibisticky hodil přes palubu svého komplice.

Prostě nemoc chudých


Nejlepší podle jeho zkušeností byl přípravek Fav-Afrique francouzské farmaceutické společnosti Sanofi, který působil proti jedu deseti afrických nejnebezpečnějších hadů. V roce 2014 však společnost Sanofi přestala lék vyrábět, protože produkce nepřinášela zisky. Výroba antisér představuje dlouhotrvající, nákladný proces, a protože velká většina lidí, kteří je potřebují, žije v rozvojových zemích, nepřinášejí tyto přípravky farmaceutickým společnostem žádné velké příjmy.

(…)

Uštknutí hadem je nemocí chudých, proto se o ně zákonodárci nezajímají.

Thomas Nicolon: Smrtící uštknutí; National Geographic 12/2020

…bez komentáře.

Chystá se v tichosti obnova Lidových milicí?


Mám ve zvyku monitorovat nově vyhlašované zákony a dnes jsem narazil na jeden, který vypadá ne jako novelizace novelizace, což je většina nově vyhlašovaných norem, ale jako zákon zbrusu nový, přitom zákon, o jehož projednávání jsem nezaregistroval jedinou zmínku! Je to zákon 14/2021 Sb. o nakládání se zbraněmi v některých případech ovlivňujících vnitřní pořádek nebo bezpečnost České republiky. Možná slyším trávu růst, ale mě se ten zákon i to ticho kolem něj nějak nelíbí.

Hned v §1 stanovuje zákaz ozbrojených skupin, které v § 3 definuje jako že a) má povahu paramilitární ozbrojené složky, b) je určena k ozbrojenému prosazování cílů založených na politické, náboženské nebo jiné ideologii a c) nakládá se zbraněmi, usiluje o získání přístupu ke zbraním, nebo organizuje osoby, které zbraněmi nakládají.

Ne že bych se zákazem něčeho takového měl problém, jen se divím, proč je na to třeba nový zákon a proč, když je to tak důležité, že nestačí stávající právní úpravy, se o tom více nemluvilo?

Ale to ještě není nic proti §4, který zřizuje systém střelecké přípravy, jehož účelem je zlepšování znalostí, schopností a dovedností osob oprávněných k nakládání se střelnými zbraněmi pro potřeby zajišťování vnitřního pořádku nebo bezpečnosti České republiky. Nikde jsem ale nenašel žádnou zmínku, že by se tento sytém střelecké přípravy týkal jen policie, armády nebo aktivních záloh. Jde snad o zelenou pro ty myslivce střežící hranice před migranty?

A §5 odst. (4) je také chuťovka: Vláda může nařízením vymezit podmínky účasti na programu střelecké přípravy, pokud jde o a) návaznost programu střelecké přípravy na systém přípravy obyvatelstva podle jiného právního předpisu, b) držení oprávnění nakládat se střelnými zbraněmi účastníkem programu střelecké přípravy podle § 6.

Pokračuje §17: Je-li to nezbytné pro plnění úkolů v rámci krizového stavu, kterým se rozumí stav nebezpečí, nouzový stav, stav ohrožení státu nebo válečný stav, může vláda po dobu trvání vyhlášeného krizového stavu nařízením a) stanovit, nejdéle však vždy na 3 měsíce, podmínky nakládání nebo oprávnění nakládat se střelnými zbraněmi odchylně od právních předpisů uvedených v § 2 odst. 1…

K čemu je takový zákon dobrý? Proč nestačí zákon o zbraních a střelivu? S takovým zákonem v zádech je obnovení Lidových milicí snadné. Nebo zřízení Mysliveckých milicí. Nebo jakákoliv jiná militaristická kulišárna. Tento zákon podle mě zcela zjevně a zcela zbytečně militarizuje společnost.

A pochopit mi to nepomohla ani důvodová zpráva, která naopak tam, kde jsem ji byl schopen porozumět, moje pochyby jen přiživila. Perlička: v důvodové zprávě se zákonodárci explicitně distancují od Svazarmu. Pročpak to asi považovali za důležité?

Konspirační teorie pro jogíny i pro maminy


Marie Heřmanová v rozhovoru pro rozhlas o šíření konspiračních teorií na Instagramu:

Americký výzkumník Marc-André Argentino tomu říká „pastel QAnon“. Jde o typicky instagramové posty v pastelových barvách, které zároveň ale šíří hashtagy a narativy spojené s hnutím. To propojení je zajímavé, protože na Instagramu se pohybuje docela velká skupina lidí, kteří se věnují třeba józe, wellness nebo zdravému životnímu stylu. V této cílové skupině je QAnon poměrně hodně úspěšný. Což zase na první pohled může vypadat nelogicky, ale různé výzkumy a studie ukazují, proč určité aspekty tohoto způsobu přemýšlení, který může i trochu přesahovat do nějaké new age spirituality, s konspiračními teoriemi souzní. Jedná se totiž také o způsob přemýšlení zaměřený na kontrolu nad vlastním životem. Dochází v něm taky k probuzení, prozření té vyšší pravdy, k nedůvěře v ty velké tradiční instituce.

Příběh, na kterém Q postavil svůj původní narativ, stojí na pašování dětí. To silně rezonuje třeba mezi matkami malých dětí, mama bloggerkami, což je velmi silná skupina na Instagramu. 

Konspirace prostě naplňují nějakou potřebu, která ve společnosti existuje a odpovídají na tu nejistotu způsobem, jakým nic jiného odpovědět nedokázalo. Musí zmizet příčiny té nejistoty. Neříkám, že zmizí pandemie covidu, to se nestane. Ale ta příčina může být i extrémní nedůvěra lidí, že to někdo dokáže vyřešit.

Z moci soukromé zavřeno


Pokus o dobytí amerického Kapitolu trumpisty, altrightisty, qannonisty a jinou patologickou sedlinou 6.1.2021 skončil po pár hodinách, pěti mrtvých a spoustě rozbitého skla tím, že se na nevýhře Donalda Trumpa v prezidentských volbách nic nezměnilo. Nejhmatatelnější výsledek tohoto povstání ve sklenici piva tak nakonec bylo zablokování skoro všech účtů stále ještě pár dní úřadujícího amerického prezidenta na sociálních sítích, jeho první jednoznačná deklarace, že úřad Bidenovi předá, a zděšení Američanů z toho, jak chutná jejich vlastní medicína. Tedy ne že by si to oni sami většinově uvědomovali, ale zbytek světě vidí jasně, že útok na Kapitol se odehrál přesně v intencích barevných revolucí a dalších USA podporovaných hnutí požadujících z ulice revizi výsledků voleb, a to včetně organizace protestů na sociálních sítích. A tím se dostáváme k jádru pudla…

Tou sociální sítí, na které se útočníci zorganizovali, byl totiž Parlel, síť, o níž jsem doteď ani nevěděl, že vůbec existovala. Ten minulý čas je zcela na místě, protože už reálně neexistuje. Efektivně ji zlikvidovaly velké internetové korporace, když Google její aplikaci odstranil ze svého aplikačního storu a následně jí Amazon vypnul servery. Potrefené husy samozřejmě hned začaly kejhat o omezování svobody slova, aniž by si uvědomili, že obě soukromé firmy jen uplatnily svoje právo dělat si se svým majetkem, co je napadne, tedy právo, které ti samí lidé jinak považují za absolutně nejsvatější. Tak třeba teď alespoň části z nich dojde, jak je nedotknutelnost soukromého vlastnictví problematická, zejména jde o vlastnictví infrastruktury.

Sice bych nejspíš měl být rád, že fašistům (minimálně na část z nich toho dnes již poněkud zprofanované označení sedí jako prdel na hrnec) konečně někdo šlápnul na krk sebral jim možnost snadné organizace a propagace, ale nejsem. Nejsem, protože mi v hlavně na pozadí pořád zní Niemöller se svým: „Nejdřív přišli pro komunisty, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl komunista. Pak přišli pro Židy, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl Žid. Pak přišli pro odboráře, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl odborář. Pak přišli pro katolíky, a já jsem se neozval, protože jsem byl protestant. Pak přišli pro mě a tehdy už nezbýval nikdo, kdo by se mohl ozvat.“ Dnes sice umlčeli bílou lůzou, ale zítra mohou korporace takto umlčet ekologické aktivisty či bojovníky za sociální spravedlnost, práva žen, rovnost homosexuálů a vlastně každého, o kom usoudí, že jim kazí nebo by mohl kazit kšefty. Na každého se dá totiž aplikovat ta část smluvních podmínek těchto korporací o „nečinění zlého“, o níž jsem si až doteď myslel, že je tam kvůli tomu, aby firmy mohly zasáhnout proti těm, kteří využívají jejich infrastrukturu k ofenzivím útokům na další služby či infrastrukturu, jako jsou útoky typu DoS či provozování phishingových serverů, botnetů etc. Firmy se ale zjevně nežinýrují vztáhnout tato ustanovení i na služby, které na nikoho neútočí, ale jen zprostředkovávají závadný obsah.

Samozřejmě, že Parler se může zařídit podle dobré rady, kterou měla pravice zatím vždy připravenou pro levici, když ji vyháněla z médií: založte si vlastní a pište si tam. A Parler s tím podle vlastních slov také hned začal. Jenže i když si Parler nakoupí vlastní servery, jakou má záruku, že mu je opět pod záminkou porušení bodu smluvních podmínek o „nečinění zla“ nevypne majitel hostingového centra, kam je Parlel umístí? Dobře, servery si můžou šéfové Parleru dát do svých garáží, ale kde mají jistotu, že jim majitel drátů pod stejnou záminkou neodstřihne internetové připojení? Nebo elektrárna elektřinu pro pohon serverů? I kdyby si pořídili skoro všechno vlastní, jednu věc vlastní nikdy mít nemohou: internet. Pořád bude něco, co jim může někdo pod záminkou porušení smluvních podmínek upřít a znemožnit jim tak fungování.

A není jen internet. Představte si, že vám operátor zruší SIM, protože jste telefonovali někomu, kdo je nějakém blacklistu.

Kde je hranice mezi tím, co si soukromý vlastník ještě dovolit může, a co už nesmí, i když jde o jeho majetek? Otázka stejně stará, jako dělnické hnutí samo. Za sebe to vidím tak, že provozovatel webu nebo sociální sítě, kterou provozuje pod svojí značkou, jako je třeba Twitter, může příspěvky i účty mazat (byť by toto své právo měl využívat velmi střídmě a uvážlivě), ale majitel hostingu nemůže vypnout server, které někdo provozuje pod svojí značkou, stejně jako majitel přenosové infrastruktury nemůže odmítnout spojení, která na závadový server vedou, jenom proto, dotyčný provozuje něco, co se majitelům infrastruktury nelíbí. Alespoň ne bez soudního příkazu.

Jako společnost na jednu stranu potřebujeme mít možnost regulovat aktivity, které nás ohrožují (obchod s drogami, dětskou pornografii a krácení daní také regulujeme a vyjma kriminálníků a hrstky zákonně zlých myslitelů na tom nikomu nic špatného nevidí), na druhou stranu potřebujeme ochranu před svévolí a aktivismem korporací, aby nemohly vypnout každého, kdo se jim znelíbí, třeba tím, že bude kritizovat pracovní podmínky v některé z jejich divizí. (Ano, na tebe myslím, Amazone.) Toto vybalancovat bude těžké, ale měli bychom na tom začít usilovně pracovat. A zcela přitom ignorovat koncept nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, protože je-li někdo tak velký a silný, že má moc nad ostatními, musí být regulován, stejně jako musí být regulována možnost imunizovat podněcování násilí a nenávisti odvoláváním se na svobodu slova.

Přemýšlím o tom, tak jako by o tom měl přemýšlet snad každý, ale zatím jsem nevymyslel nic víc, než co jsem vám teď předložil. Ale jak říkají Číňané: „I ta nejdelší cesta začíná prvním krokem.“ Tak bychom měli vyrazit. Máme před sebou jedno z nejdůležitějších dilemat, která musíme rozhodnout, dilema, které je ve své podstatě velmi staré a stále nevyřešené, a které se teď jen připomíná v nové formě, umocněné technologickým pokrokem: Jedinec, nebo společnost? Veřejné, nebo soukromé? Právo, nebo povinnost?

Hlavně nenechme se zaslepit tím, že velké soukromé korporace pro jednou stojí zdánlivě na té správné straně.

Dva papežové


Dnes vám budu vyprávět o nejzvláštnějším filmu, který jsem za poslední roky viděl, o filmu, kde není ani sex, ani akce, ani násilí a vlastně ani děj, o filmu, ve kterém nejsou žádní mladí a krásní lidé, o filmu, který je celý o tom, že si spolu povídají dva starci. Ten film se jmenuje Dva papežové, ti dva starci jsou Benedikt XVI. a František a povídají si o životě, o víře, o církvi a o tom, jak se vystřídají na svatopetrském stolci. A víte co? Ono to perfektně funguje. I když se ve Dvou papežích vlastně nic nestane, ty dvě hodiny, kdy se člověk dívá na dva starce, jak někde sedí a mluví (občasné změny lokací nejsou vlastně podstatné a ze všeho nejvíce působí dojmem, že tvůrci chtěli divákům ukázat co nejvíce papežských nemovitostí a historických památek), se divák vůbec nenudí; možná na to musí být v jádru intelektuál, ale i takoví mezi námi jsou.

Prý jsou Dva papežové natočení podle skutečných událostí. No nevím, nedokáži si představit, že by se Joseph Ratzinger (aka Benedikt XVI.) dokázal s někým spřátelit a otevřít se mu, ale třeba jen všechny ty roky klamal tělem. Nicméně kultivovaná výměna názorů mezi jím a Jorge Bergoliem (aka František) je prostě pastva pro duši. Asi proto, že takové filmy „o ničem“ jsou dnes už vzácné. O to víc filmařského a dramatického umu museli tvůrci prokázat, protože film kde, jsou dva vysocí církevní hodnostáři nelze „urvat“ sexem a násilím, jak se to běžně dělá u konvenční produkce.

Vlastně jediná „slabá“ stránka Dvou papežů – a těžko říct, zda záměrná, nebo bezděčná – je polidštění a rehabilitace církve v očích diváka, protože instituce, ve které působí tak skvělí muži, přece nemůže být špatná. Otázka je, jak skvělí jsou ti muži ve skutečnosti, ale ve filmu jsou vykresleni s až nábožným obdivem.

Přesto se mně, jak jsem antiklerikál, Dva papežové velice líbili a mohu je doporučit každému, kdo si chce odpočinout od střelného prachu, krve a spermatu a nakrmit svoji duši i trochu jinou stravou. Nic horšího, než že budete mít chvíli nutkání zajít do kostela, vám nehrozí. O přímé spoluvině církve za vše špatné, čím náš svět oplývá, bude třeba natočit zase jiný film.