Výzkumná zpráva č.1


Potkala mě včera taková věc, že jsem byl retweetnut do cizí bubliny, podle všeho bubliny lidí, co nemají rádi Rusko, komunisty, Čínu, komunisty, Babiše, komunisty, Zemana a – komunisty. Od té doby mám timeline zavalenou reakcemi spravedlivě rozhořčených občanů. Nestěžuji si, nelituji se a nečekám politování od nikoho jiného, tohle je prostě riziko podnikání (publikování). Poněkud neplánovaně jsem tak podnikl zatím nejhlubší sociologickou sondu mezi lidi, kteří sami sebe – alespoň pokud jsem je správně pochopil – považují za intelektuální a morální elitu a strážce svobody a demokracie. A tak jsem nejspíš zjistil, že bolševismus je mentální nastavení, které není ani zdaleka vázáno a omezena na členy VKS(b).

Je teď úplně jedno, co z toho, co jsem napsal, ten poprask způsobilo. Meritum věci je vedlejší, nehledě k tomu, že to nebylo ani zdaleka to nejdůležitější, co jsem kdy napsal a není důvod tu marginální noticku udržovat při životě jejím opakováním. Jde o ty reakce, o jejich kvalitu i kvantitu. Kvantita je, alespoň pro mě, zcela nezvyklá. A podle mě i zcela neodpovídající významu toho, co jsem napsal, nicméně asi jsem zasáhl nějaký neuralgický bod (možná kult osobnosti Václava Havla?) a začala smršť reakcí, která ze všeho nejvíce připomíná nájezd zdivočelého stáda. O poznámce o stádu mne vede uniformita komentářů včetně formulací. To ale pořád není to hlavní.

Hlavní je kvalita: z několika desítek reakcí byly jen dvě (slovy dvě) takové, které byly slušné a věcné. Všechny ostatní obsahovaly větší či menší urážky, vulgarity a „argumentaci“ tím, že jsem komunista, bolševik etc. Pokud už obsahovaly myšlenku, tak svědčila o naprostém nepochopení toho, co jsem napsal. Přitom – proč to nepřiznat – ty dvě slušné a věcné reakce by mě docela dobře přesvědčily, abych svůj názor korigoval. A i kdyby ne, alespoň to bylo něco, s čím by se dalo polemizovat. Ale jak polemizovat s agresivním a vulgárním výkřikem?

Asi takhle: Pokud si někdo myslí, že mám někde ve výpočtu početní chybu, je v pořádku napsat: „Na řádku 5 máte chybu v součtu.“ Možná tam je, možná není, ale můžeme si to vyjasnit. Ale když někdo napíše: „Komunistický prase, nauč se počítat,“ co s tím asi tak mohu dělat? I kdybych tam tu chybu měl, těžko mi to pomůže ji najít a opravit. Celkem nemám problém s tím, že mi nějaký anonym (na sociálních sítích jsme všichni anonymové sui generis, resp. alespoň já občanskou identitu nicků, se kterými diskutuji, nikdy neřeším) nadává, mám ale problém s tím, když reakce tohoto typu o několik řádů převyšují ty slušné a věcné, zejména reagují-li tak lidé, kteří sami sebe považují za morální vzory a usurpují si právo určovat, co je správně a co špatné. Oč méně mi vadí nesouhlas, o to více mě irituje vulgarita, agrese a arogance.

Ze všeho nejvíce mi ale vadí, s jakou samozřejmostí se lidé, kteří by se určitě označili za slušné, protože stojí na straně svobody a demokracie proti komunismus (zkratka zavádějící a veskrze mylná, ale podle všeho dobře vystihující jejich postoje), uchylují k agresivitě a vulgaritě, zřejmě v přesvědčení, že oni mohou, protože stojí na správné straně. Tak vám nevím, ale není právě tohle ovládání veřejného prostoru z pozice síly, vynucování jediného správného názoru násilím (zatím naštěstí jen verbálním) a odmítání diskuse definičním znakem bolševismu?

Závěry mé malé nedobrovolné sociologické sondy mezi liberální a demokratickou elitu (či rusofóbní a sinofóbní antikomunisty, opravdu nevím, jak jinak tu jejich bublinu definovat) jsou tristní: diskuse je pasé, nadávka je argument, pochybnost je slabost, realita nesmí ohrožovat ideály, naše hodnoty a vidění světa z nás dělají jediné autority pravdy, která je tak zjevná a samozřejmá, že se o ní nemusí a nesmí diskutovat.

Tohle mentální nastavení je pro společnost snad ještě nebezpečnější, než globální oteplování.

Je evidentní, že lepší lidé na Twitteru se od rasistické svoloče na Novinkách liší jen v tom, že svoji nenávist nesměřují na Cikány, ale na komunisty (přičemž komunistou je pro ně každý, kdo nesdílí jejich názory a postoje).

Kulturní rozdíly


Strašný skandál. Čeští hasiči odletěli pomáhat do výbuchem ledku těžce poničeného Bejrútu. Sice bychom na ně mohli a měli být pyšní, že dokázali odletět tak rychle, že nejde jen o gesto, ale jejich přítomnost může reálně pomoci, jenže my místo toho řešíme skandál, že neletěli letadlem armády, ale komerčním letadlem Smartwings.

Osobně myslím, že Libanoncům by to bylo úplně jedno, i kdyby je tam dovezl Aeroflot. Pražské kavárně, která nikam neletěla a sedí pohodlně doma na zadku, to ovšem jedno není. Přitom soudě podle toho, kdo nejvíc dělá z letu se Smartwings skandál, není problém ani tak v tom, že letěli soukromým komerčním letadlem, jako prostě v tom, že Smartwings, čili Babiš, čili Zeman, čili Číňani. Kdyby letěli úplně stejně soukromým ukrajinským Ruslanem, bude všechno v ažúru. A to je ten kulturní rozdíl mezi těmi, kteří problémy řeší, a těmi, kteří je vymýšlejí.

Proč vůbec hasiči neletěli armádním letadlem? Podle všeho kvůli špatné komunikaci, ale nejen kvůli ní. Představuji si to asi takto:
– Hasiči: Potřebujeme dopravit do Bejrútu, můžete nás tam dostat?
– Armáda: Jasně, prověříme a dáme vědět.
– Hasiči čekají na telefonát od armády, že dokáže letadla připravit a naložit.
– Armáda čeká na rozkaz, že má začít něco dělat.
– Hasiči nečekají a objednávají let u Smartwings (docela klika, že se kvůli koronaviru nikam nelítá a kapacity jsou k dispozici).
– Pražská kavárna vymýšlí skandál.
– Armáda se brání, že nemohla nic dělat, protože neměla oficiální žádost/rozkaz.
– Hasiči jsou dávno v Bejrútu a dělají svoji práci.

No a já si myslím, že důvod, proč se armáda s hasiči nedokázala domluvit, není jen špatná komunikace, ale především zásadní kulturní rozdíl: Hasiči neplánují, ale reagují. Když je poplach, naskáčou do aut a až cestou se dozvídají, proč a kam vlastně jednou. Nic jako oficiální žádosti neznají, protože kdyby si na něco takového hráli, tak přijedou všude s křížkem po funuse. Doslova. Hasiči jsou cvičení na situace, které jsou naléhavé, ale vesměs krátkodobé. Jenže u armády je to jiné. Armáda plánuje. Hlavně plánuje. Naprostá většina všech ozbrojených konfliktů eskaluje poměrně dlouho a dlouho také trvá. Armáda nikam nespěchá, válka neuteče. Armáda je zvyklá jednat jen na rozkaz, armáda je stavěná na to, že sice nemusí vyrazit jako sprinter, ale když už se rozhýbe, tak se musí hýbat dlouho a bez pomoci.

Jak říkám, jiná „firemní“ kultura. Ani horší, ani lepší, jen přizpůsobená jiným situacím a jiným problémům. Asi není problém do budoucna připravit plány pro spolupráci armády při nasazení hasičských USAR týmů a když bude plán, tak to určitě bude fungovat (a bude to i lepší, protože komerční kapacity v dovolenkové sezóně příště k dispozici určitě nebudou), ale teď není důvod vyrábět z toho skandál a politickou kauzu a hledat nějaké viníky nebo se někomu omlouvat. Nic špatného se nastalo, naopak hasiči, potažmo stát, pro jednou zafungovali zcela na jedničku. Jako národ obecně důvodů k hrdosti moc nemáme, tak teď, když jeden poctivý je, nekažme si ho žabomyšími spory o to, kdo USAR do Bejrútu dovezl, když to podstatné je, že tam jsou a jsou tam včas.

P.S. Toto není reklama na Smartwings, jejich třetitřídní dobytčáky nesnáším a firma mi je i jinak odporná, jen si prostě dovedu v hlavně srovnat priority.

Není novinařina jako novinařina


Přečetl jsem si teď dva články o tom výbuch ledku v Bejrútu. Na seriózním českém serveru Výbušný náklad přivezla do Bejrútu loď ruského oligarchy. Celníci před ním varovali, na ruském „dezinformačním“ The cargo that blew up Beirut: Sailor REVEALS troubled history of doomed ship that brought TONS of explosive fertilizer to Lebanon. A řeknu vám, je to nebe a dudy, přičemž ten ruský ten český hravě strčí do kapsy. Jak množstvím informací, tak jejich relevancí či stavbou textu. V tom českém je ale zase svět tak nějak jednodušší. Už jen ta volba titulku: Proč si Aktuálně vybralo zrovna informaci o tom, že majitelem lodi je ruský oligarcha (ve skutečnosti není, ale to je téměř detail), a ne třeba že to je kyperská korporace nebo že loď plula pod moldavskou vlajkou? Z titulku na Aktuálně si čtenář odnese dojem, že v tragédii přičině figurují Rusové, i když je to v reálu naprostá marginálie a ani v textu to není ten nejdůležitější bod. Byl to záměr? Nebo jen podvědomě zautomatizovaný stereotyp? Srovnej s tím titulek ruský, který je věcný a mnohem lépe vystihuje podstatu problému. O textu samotném nemluvě. Novinařina se dá evidentně dělat na různé úrovni, profesionálně nebo lajdácky, bulvárně nebo seriózně. Jenom se nesmíte nechat zmást tím, kdo sám sebe označuje za seriózního a koho naopak nálepkuje jako dezinformátora. Pokud se nepletu, je to právě Aktuálně, kdo se tváří seriózní a Russia Today často a s oblibou nálepkuje jako dezinformační, jak se ale můžete přesvědčit na příkladech dvou stejných a přitom tak jiných článků, je to přesně naopak. Problém s ruskými „dezinformačními“ médii tak možná nebude ani tak v nich samých, jako spíš v naší neschopnosti číst a chápat delší a složitější texty, protože jsme v prostředí povrchního, klipovitého a schematizujícího bulváru vydávaného našimi médii za seriózní novinařinu, už úplně zdegenerovali.

Kdo se bojí Istanbulské úmluvy?


Dnes má prý vláda projednávat přistoupení ČR k tzv. Istanbulské úmluvě a na to konto se včera opět ozvaly hlasy razantně požadující její co nejrozhodnější odmítnutí. I usoudil jsem, že nejlepší bude si tu úmluvu přečíst sám a udělat si o ní vlastní obrázek. Přečetl jsem text zveřejněný na iDnes a mohu k němu říct jediné: nenašel jsem v něm nic, co by mi vadilo a co by mě iritovalo, a už vůbec ne nic, čím bych se cítil ohrožen. Vlastně jsem v něm nenašel nic, co by mohlo v 21. století vadit komukoliv, kdo žije a dál chce žít v rozvinuté demokratické zemi.

Co se samotného přistoupení ČR k Instanbulské úmluvě týká, tak jde podle mého názoru jen o formalitu a symbolické gesto, protože vše, co Instabulská úmluva po svých signatářích žádá, už ČR více či méně splňuje. To je alespoň můj názor právního laika, specialista by možná nějaké diskrepance našel.

Pokračovat ve čtení „Kdo se bojí Istanbulské úmluvy?“

Nestydím se, že jsem byl komunistou


Jsem přesvědčen, že nechat se zlákat novou vírou byla čestná chyba. Ze správných důvodů jsme neměli pravdu a stále mám pocit, že až na několik výjimek (…) ti, kdo se ruské revoluci posmívali od začátku, to dělali hlavně z důvodů méně čestných, než byl náš omyl. Mezi zklamanými milenci a těmi, kteří nejsou schopni lásky, je propastný rozdíl.

Arthur Koestler

Seru na moře


Že letos nepoletíme k moři (autobusem jsem jel jen jednou a okamžitě jsem měl jasno, že radši nikam, než znovu busem) jsem se rozhodl dávno před COVIDem, zavřenými hranicemi a uzemněnými letadly. Prostě jsem dospěl k závěru, že létat jen pro zábavu a potěšení je nemravné (ano, jsem perspektivní starý ekoterorista), nehledě k tomu, že moře každý rok je nuda.

Pokračovat ve čtení „Seru na moře“

Furt to samý


Včera jsem si doplňoval vzdělání sledováním filmu Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu, komedie z roku 1964 beroucí si na paškál studenou válku, strach z atomového holocaustu, vzájemnou nedůvěru a fanatické vojáky… a musím říct, že to byla podívaná až nechutně aktuální. Strach z Rusů, nenávist ke komunistům, vzájemná nedůvěra, víra v moc zbraní, ničení a války, přesvědčení o výhodě překvapení a preventivních úderů, potřeba konfliktu a ničení, všechny bylo úplně stejné, jako je to dnes. I ten nepřítel je pořád stejný. A já z toho měl takový pocit marnosti a bezmoci, že úplně přehlušil všechno ostatní, takže ani nedokážu říct, jaký ten film vlastně byl, nejspíš pár geniálních intelektuálských fórků, ale jinak nic, co by mi utkvělo. Když to natáčeli, tak to asi vážně mysleli jako komedii, ale postupem času se z toho stal smutný vizionářský dokument a neschopnosti západních elit myšlenku opustit.

Pár slov Jiřího Pelána


O nenahraditelnosti literatury

Ale začal jsem sledovat i televizní seriálovou adaptaci románu a najednou z toho vylezlo, že pokud jdete jenom po příběhu, zbude z toho strašně málo. Zajímavost textu je tu dána podtexty a také stylistickou bravurou. 

O diskusích

Kdo chce diskutovat je nepřijatelný Je to stará struktura neboť člověk Nové doby nastane se nazpaměť. (…) Od jisté doby se tam četl pouze moudra, která slyším ze všech stran, pouze inteligentněji komentovaná. (…) K diskusi je rozhodně dost materiálu, ale k žádné diskuzi už léta nedochází, ani ze strany učitelů ani ze strany studentů. (…) Ochota klást si otázky a nepřijímat mlčky příkazy jakoby se vypařila.

O akademickém provozu

Opatřili jsme si novou latinu – je jí angličtina. Tenhle koncept má však i svou odvrácenou stranu, a tou je v rámci této široké platformy stále menší zájem o domácích kulturu. A to není náhodné, to je zakódována už v samotné koncepci. Chcete-li mluvit anglicky na světovém fóru, nemůžete si vybírat lokální témata, musíte být více teoretičtí, napojit se na meteorologie, jež jsou v současnosti v kurzu, a nejlepší bude, když budete provádět nějakou globální metakritik. 

O proměně dramatu

Každopádně je to velká proměna paradigmatu. Všimněte si, že do první poloviny 20. století jste pro každé století našla v Literárních dějinách kapitolu, která se jmenovala Drama, protože drama bylo vedle lyriky a epiky třetí velkým žánr. Tuhle kapitolu ale už pro dnešek v kompendiích nenajdete, z literárního prostoru divadlo odchází. Je tu velký důraz na performance a na vizualitu, ne na literárnost textu. Důležitý je režisér, ne autor.