Dějiny přepisují vítězové


Hezká ukázka toho, jak fakta jsou až druhořadá, protože prim hraje rámování, je v rozhovoru s V. Boháčem o aktuální situaci na Ukrajině:

 Dobrý příklad, který mě docela pobavil, je, že v centru Kyjeva na Arsenalu – což je bývalá továrna na zbraně, kde v roce 1917 došlo k dělnickému povstání, které Symon Petljura rozstřílel – tak dřív tam byla vzpomínka na tři sta dělníků, kteří povstali, a v roce 2019 byl nápis změněn, a tak už to není na památku dělníků, ale je tam nápis, že to byli moskevští bolševičtí agenti, které Petrljura hrdinně rozstřílel a „Sláva Ukrajině“

Musíte uznat, že Ukrajinci to ruské propagandě hodně, ale opravdu hodně ulehčují. A že je nakonec celkem jedno, co se kdy, kde, komu a jak stalo, protože podstatný je ten, kdo o tom vypráví. Filosof by se dnes nejspíš vyjádřil v tom smyslu, že ví, že nic nevědět nemůže, pokud u toho přímo nebyl, a že i když už tam byl, tak jeho vědění nakonec není podstatné.

Jak to bylo se slibem, který údajně nikdy nebyl


Těmi, kteří stojí neochvějně za americkou zahraniční politikou a expanzí NATO na východ k ruským hranicím jsem byl opakovaně důrazně umlčován, že žádný slib, že se NATO nebude rozšiřovat na východ, nikdy neexistoval a Rusko hysterčí (a já lžu), když se mu to nelíbí. A jako důkaz mi byl opakovaně předkládán článek na pro-NATO webu. Naštěstí neexistují jen pro-NATO weby v češtině, ale jsou zde i jiné zdroje, které na celý problém vrhají poněkud jiné světlo. Jako například německý Der Spiegel a jeho článek Is Vladimir Putin Right? ze kterého cituji:

But the recollections of those involved aren’t always consistent. Roland Dumas, who served as the French foreign minister in 1990, would later say that a pledge was made that NATO troops would not advance closer to the territory of the former Soviet Union. But the U.S. secretary of state at the time, James Baker, has denied that any such promise was ever made – a claim that some of his own diplomats, however, have contradicted. Jack Matlock, who was the U.S. ambassador to Moscow at the time, has said that „categorical assurances“ were given to the Soviet Union that NATO would not expand eastward.

Luckily, there are plenty of documents available from the various countries that took part in the talks, including memos from conversations, negotiation transcripts and reports. According to those documents, the U.S., the UK and Germany signaled to the Kremlin that a NATO membership of countries like Poland, Hungary and the Czech Republic was out of the question. In March 1991, British Prime Minister John Major promised during a visit to Moscow that „nothing of the sort will happen.“

In a Jan. 31, 1990, speech, he [Hans-Dietrich Genscher] proposed that NATO issue a statement saying: „Whatever happens to the Warsaw Pact, there will be no expansion of NATO territory to the east and closer to the borders of the Soviet Union.“ Genscher’s speech was well received by the allied governments in Britain, the U.S., France and Italy.

In early February, Genscher and Baker presented the idea in Moscow independently of one another. The German foreign minister assured the Kremlin that: „For us, it is a certainty that NATO will not expand to the east. And that applies generally,“ clearly meaning beyond just East Germany.

Given the documents available, some even speculate that the West intentionally misled the Soviets from the very beginning. A few weeks after his trip to the Kremlin, in any case, Baker expressly told Genscher that some Eastern European countries were eager to join NATO

Ale jistě, můžete se točit na tom, že: „There is, of course, no legally binding agreement between the two sides from the period following the fall of the Berlin Wall.“ nebo na tom, že se šlo o sliby jednotlivých států a jejich představitelů, nikoliv NATO jako takového, nebo na tom, že situace se změnila, nic to ale nezmění na tom, že: Years later, Genscher said that the expansion was just fine from a formally legal point of view. But it was impossible to deny, he said, that it was counter to the spirit of the understandings reached in 1990.

Devadesátky


Tak jsem dokoukal Devadesátky, něco jako prequel k Případům 1. oddělení, a podle statistik, kterými se pochlubila ČT, jsem nebyl zdaleka sám, kdo se na ně díval. Ovšem nadšení většiny, odrážející se i v hodnocení na ČSFD, zdaleka nesdílím. Pokud za něco Devadesátky zaslouží absolutorium, tak je to smysl pro autentické reálie jdoucí až do takových detailů, jako je počáteční „B“ na SPZ policejních vozidel. Ale třeba scénář už je výrazně slabší a celá šestidílná série, která začíná ve velkém stylu, postupně ztrácí dech spolu s tím, jak se začíná omezovat na kauzu Orlických vrahů. Tři případy na šest dílů, kdy dva skončí podivně v půlce a jeden zabere tři díly, nepředstavují tvar, který by zrovna držel pohromadě. Ale budiž. Natočené to nakonec není úplně špatně a opět je třeba ocenit snahu ukázat policejní práci realisticky, včetně různých nedokonalostí, chyb a předsudků.

Jenže forma je jedna věc a obsah druhá. A já osobně jsem od projektu, který se jmenuje Devadesátky a má být postaven na skutečných případech, čekal retrospektivní katarzi, zhodnocení divokých devadesátých let bez zátěže povinně růžových brýlí diktovaných převratovým étosem, ještě nedávno povinných, od nichž bychom se snad ale mohli pomalu začít osvobozovat. Nedočkal jsem se. Devadesátky jako by nějak podivně visely ve vzduchoprázdnu, na nic nenavazují a k ničemu nevedou. Možná, že taková byla samotná ústřední kauza Orlických vrahů, ale v tom případě by se určitě dalo najít spousty jiných kauz, možná s menším počtem mrtvých, ale zato s větším dopadem na naši současnost. Bohužel, Devadesátky se mostu mezi starým a novým režimem, který skutečné devadesátky představovaly, úspěšné vyhýbají a vytvářejí tak dojem, jako kdyby tu žádná kriminální a personální kontinuita nebyla. Nevidíme tak, jak se po převratu nové elity rekrutovaly z řad veksláků, šmelinářů a nomenklaturních kádrů, které byly v KSČ nikoliv kvůli ideálům komunismu, ale kvůli ideálům osobního prospěchu, a nevidíme ani, jak v devadesátkách dnešní ctihodní a úspěšní podnikatelé podkládali základy svého dnešního postavení „poctivou a tvrdou prací“ mafiánských bossů a tunelářů.

Ale nejspíš to asi nebude záměr, spíš logický důsledek toho, že autorem scénáře je bývalý šéf pražské „mordparty“ J. Mareš, přímý účastník vyšetřování, které Devadesátky zobrazují. A když nic jiného, nebyly všechny případy na jedno brdo jako v konvenční komerční tvorbě.

Proč Rusko nezaútočí na Ukrajinu


Čas na sepsání úvahy o tom, proč Rusko nezaútočí ne Ukrajinu, se krátí, protože k útoku má dojít příští středu. Alespoň to tedy říkají USA, kteří jsou ovšem jediní, kdo o ruském plánu zaútočit na Ukrajinu mluví jako o hotové věci.

Zatím ale k žádnému útoku nedošlo a ani takový útok nedává smysl. Je samozřejmě logické, že případný vstup Ukrajiny do NATO je pro Rusko nepřijatelný a Rusové se právem cítí podvedeni, protože jim bylo slíbeno, že se NATO nebude rozšiřovat na východ, přitom přesně to dělá a ještě jakýkoliv takový slib vehementně popírá. (Kdysi jsem četl vyjádření jakéhosi amerického diplomata, který u příslušných jednání údajně byl, že slib sice padl, ale USA byly od začátku rozhodnuté, že ho nedodrží, protože slib daný nepříteli nic neznamená.) Válka by tento problém sice vyřešila, ale za jakou cenu? Na silové řešení je vždycky času dost a Ukrajina zatím v NATO není. Tedy snad není, vycházím z toho, že minimálně v Čechách by se něco takového dávno rozkecalo. Je to rozhodně silnější předpoklad, než že se členské státy NATO budou řídit Severoatlantickou smlouvou, protože její porušování je na denním pořádku, což říkám jako někdo, kdo ji četl celou, čímž se nejspíš liším od většiny českých expertů na zahraniční politiku, kteří z ní znají pouze článek 5, který navíc ani neumějí interpretovat.

Ale zpět k věci. Rusko na Ukrajinu nezaútočí, protože by tím nic nezískalo, i když je pravda, že ztratit už mnoho nemá co. Nicméně, než přejdu k podrobnějším úvahám, musím pro poctivost předeslat, že třeba Američané útokem na Irák také „nic“ nezískali. „Nic“ dávám do uvozovek, protože možná získali něco, z čeho jako „blbý komunista“ nemám pojem. (Iráčané ovšem získali nic bez uvozovek, což je nejspíš odměna, která čeká i Ukrajince.)

Proč by ale Rusko začínalo velkou konvenční válku? Současná ruská vojenská doktrína je, pokud vím, založená na asymetrickém konfliktu. Masivní nasazení vojsk a okupace jsou ve vztahu k USA – a o USA zde jde především, Ukrajina je pouze nástrojem jejich zahraniční politiky – zcela symetrickou odpovědí. Mnohem větší smysl dává vmanévrovat USA do další blamáže (kterou budou Američané samozřejmě vydávat za svoje velké vítězství) tím, že se žádný útok konat nebude. Až tohle zopakují třikrát čtyřikrát, americká „varování“ značně ztratí na důvěryhodnosti.

Ale řekněme, že Rusko na Ukrajinu skutečně zaútočí. Co tím získá? Značné území, ale copak není samo velké dost? Navíc území, které bude muset spravovat a které bude osídlené značně nepřátelským obyvatelstvem, které se bude těšit absolutní morální i materiální podpoře NATO. To by snad dávalo smysl, kdyby Ukrajina disponovala nějakými pro Rusko životně důležitými zdroji nerostného bohatství, ale ta, pokud vím, nic takového nemá. Přitom by Rusko riskovalo, že se jeho vojenská mašinérie zadrhne a pověst mocné armády, se kterou není radno si zahrávat, utrpí šrámy. A to vše v situaci, kdy ani nadšení samotných Rusů pro válku, která nepřinese nic, než náklady, ztráty na životech a další komplikace, nebude zřejmě valné. To, co dávalo smysl při anexi Krymu nebo při angažmá v Sýrii při likvidaci Islámského státu teď příliš smyslu mít nebude.

A další věc, možná nikoliv nejmenší, Rusové nebudou chtít přijít o evropské trhy pro svůj plyn a ropu. Čína, jakkoliv po surovinách hladová, je nahradit nedokáže, už jenom proto. A Rusové musí moc dobře vědět, že Evropané budou raději loajálně mrznout a hladovět, jenom aby Rusko „potrestali“. O dalších sankcích omezujících ruské možnosti obchodovat s kýmkoliv na světě, omezení svobody pohybu a pobytu pro ruské občany a pravděpodobné konfiskace ruských aktiv mimo samotné Rusko, ani nemluvě.

Podle mého názoru Rusko získá víc tím, že na Ukrajinu nezaútočí (minimálně z USA udělá před celým světem hysterické lháře), než by mohlo získat tím, že zaútočí. Pokud má v evropských zemí ještě nějaké přátele, ti budou v případě útoku naprosto zdiskreditováni, budou umlčeni, možná i internováni, a už Rusku nikdy v ničem nepomohou. Pokud Rusko na Ukrajinu skutečně zaútočí, nažene celou Evropu do náruče USA a jen tím upevní jejich panství nad starým kontinentem. Naopak nezaútočí-li, může tím prohloubit drobné rozpory mezi Američany, kteří nejdou pro ránu nikdy daleko, a Evropany, kteří mají k válkám přeci jenom poněkud rezervovanější postoj.

Teď už nezbývá než čekat, jak to dopadne, a doufat, že to dopadne dobře.

The power of literacy


A mind trained with the written word is different from a mind without it. The organization of thought required for reading is very different from that in an oral environment.

Literacy changes the way people think, or rather it opens up a new manner of thinking. It doesn’t necessarily supplant the discursive oral communication (elite Ancient Greek society, existing on the bleeding edge of the novel technology of writing, considered both oral and written language, in their proper uses, to be learned forms of culture). However, literate cultures have different qualities from illiterate ones. 

Complex mathematics do not arise in oral cultures. This is not to say oral cultures cannot do math — you can find oral cultures comfortable with surprisingly high multiplication baked into their number systems. However, no purely oral culture has developed algebra or complex geometry.

Literacy is not just a communicative tool, although it is that too. Literacy causes a shift in how people think. It enables and enforces certain kinds of structured thought and is a step away from the gestalt, ad hoc compositional thought of discursive or oral communication. 

https://thesenecaeffect.blogspot.com/2021/11/the-age-of-illiteracy-what-is-exactly.html

Američané v Kapitolu


Abych konečně pochopil, co že se toho 6. ledna 2021 ve Washingtonu D.C., USA, vlastně stalo (stručně: dav Trumpových příznivců zaútočil na Kapitol a na chvíli ho obsadil, více viz wiki), pustil jsem si na HBO GO dokument Čtyři hodiny v Kapitolu, na jehož základě jsem usoudil, že se toho zase tak moc nestalo, ale Američani z toho mají trauma. Ale popořadě…

Pokračovat ve čtení „Američané v Kapitolu“

Kdo neví, ten věří


Mnoho lidí si vytváří postoj k chemickým zdravotním rizikům [To je přesná citace, ale platí o rizicích, resp. oblastech mimo individuální expertízu, obecně. pozn. red.] s využitím heuristického způsobu řešení problémů. K nejčastěji aplikovaným heuristikám patří důvěra v autority, afektivní heuristika a postoj „přírodní je lepší než umělé“… (…) V případě nedostatku vlastních znalostí, a s tím spojenou neschopností či neochotou si tyto znalosti doplnit, nezbývá než se spolehnout na experta. (…) Proces posuzování rizik a přínosů je tedy nahrazen procesem posuzování kredibility odborníků, na něž získávání potřebných znalostí a vytváření postojů delegujeme. Do centra rozhodovacího procesu se tak dostává otázka důvěry. (…) Racionální úsudek založený na vědomostech tím ztrácí na významu v porovnání s emoční odezvou spojenou s procesem sociální interakce. (…) A. V rámci afektivní, tedy na pocitech založené, heuristiky jsou obrazy, metafory či narativní figury asociované s posuzovaným rizikem mnohem důležitější, než data a z nich plynoucí závěry.

Komplexní odezva vyvolaná zhnusením patrně fungovala v raném období vývoje člověka jako adaptivní behaviorální (na chováni založená) bariéra zamezující kontaktu se zdravotně rizikovými faktory. Vedle evolučně biologického rozměru získal hnus postupem času i rozměr morální. Některými autory je považován za emoci, která vzniká v důsledku kontaminace – tedy narušení ideálního stavu v rámci hodnotové domény čistoty a nedotknutelnosti. Pokud hnus vede např. k odmítání recyklované odpadní vody jako zdroje vody pitné, asi by se daly předpokládat spíše praktické hygienické výhrady než morální pohoršení. Opak je pravdou – pro určité procento lidí je odpadní voda zkažená navždy, bez ohledu na to, jakým způsobem a jak hodně je vyčištěna, a to dokonce i pokud je ve výsledku prokazatelně čistší než voda balená či kohoutková. Dokonce je tak nečistá, že zkazí jakékoli množství pitné vody, do níž je přimíchána. Nejde tedy o znečištění chemické, fyzikální či biologické, ale o znečištění spirituální. K úspěšné dekontaminaci je pak třeba použit nikoli technické, ale spíše kulturní prostředky.

https://www.osel.cz/11801-kdo-mnoho-nevi-musi-hodne-verit.html

Kdo byli Národní socialisté


Zná dnes někdo vůbec ještě Československou stranu národně sociální (ČSNS) spojenou se jmény Edvarda Beneše, Milady Horákové či pražského primátora Petra Zenkla? Zejména v případě Milady Horákové bylo spojení této levicové feministky s touto nemarxistickou levicovou stranu zela vytěsněno. A i když já něm třeba věděl, co to ta ČSNS vlastně byla jsem nevěděl ani já. Naštěstí je tu text Ondřeje Holuba Pod symbolem kladiva a pera. Proč nám dnes chybí český národní socialismus? který vám odpoví na otázky, které jste si nejspíš nikdy nepoložili, protože vás tak jako mě vůbec nenapadlo, že byste se na něco takového mohli ptát:

Pokračovat ve čtení „Kdo byli Národní socialisté“

Není úniku


Ve svém „Vánoční poselství“ se prezident Zeman přímo ukázkově přilísal k tomu nejhnědějšímu a nejzpátečnějšímu, co česká politika nabízí, když rázně odmítl Green Deal, tedy plán EU (zatím pohříchu vágní a nezávazný) na ekologickou reformu energetiky a ústup od fosilních paliv. On, který si vždy tolik zakládal na svém intelektu, tím spáchal hned dva těžké a nebezpečné intelektuální zločiny:

Za prvé, ať už z neznalosti nebo z intelektuální lenosti, zopakoval a svojí autoritou podpořil zcela lživý narativ o tom, že za stoupajícími cenami energií stojí regulace trhu zavedená EU, zejména emisní povolenky, přestože příčina je ve skutečnosti přesně opačná a důvodem je deregulace a neuvážený přechod na spotové ceny v době, kdy byly shodou okolností krátkodobě nižší, než dlouhodobé kontrakty nasmlouvané s Ruskem. Evropa tehdy „moudře“ donutila Rusko prodávat za nižší tržní ceny a teď je hrozně zaskočená, že Rusko trvá na tržních cenách i poté, co výrazně stouply.

Druhý a těžší ze Zemanových intelektuálních zločinů spočívá v tom, že lže (sic!) veřejnosti o tom, jaké jsou příčiny energetické „krize“ (zatím se opravdu o krizi hovořit nedá, jakkoliv se její nástup nevyhnutelně blíží) a jak se jí dá čelit, když za viníka opět označil EU a Green Deal a v zásadě tvrdí, že k vyřešení problému s cenou a dostupností energií stačí Green Deal odmítnout. Jenže tak to není. Bez ohledu na to, bude-li Green Deal přijat nebo odmítnut, na nás negativní důsledky konce fosilní bonanzy prostě dopadnou. Odmítnutí Green Dealu je pouze o pár let odvrátí, ale za tu cenu, že na nás pak odpadnou o to tvrději a naše schopnost adaptace bude výrazně nižší.

Před realitou prostě není úniku. Můžeme před ní ještě nějaký čas zavírat oči a lhát si do kapsy, ale ani volný trh realitu nezmění, jen nám pomůže zastírat vlastní odpovědnost. Nakonec ale stejně budeme muset platit. V penězích i životní úrovni. Na tom nic změnit nemůžeme. Jediné, co můžeme, je připravit se. Rozložit náklady v čase. Začít si zvykat. A čím dřív s tím začneme, tím méně pak budeme trpět. Bohužel, naši vládnoucí elitu z větší části tvoří lidé jako Zeman – lidé minulosti; lidé děsící se změny; lidé, kteří se radši dnes přecpou k prasknutí, jen aby za týden pomřeli hlady, protože představa, že by měli už navždy jíst střídmě, je pro ně svatokrádežná; lidé, kteří ochotně obětují druhé, protože si příliš zvykli na to, že jejich účty vždy zaplatí někdo jiný; lidé, kteří nejsou schopni pochopit, že Země je kulatá, tedy omezená a konečná, a že na konečné a omezené planetě není žádný neomezený a nekonečný růst, zejména vyžaduje-li reálné vstupy, možný.

Zákon o opatřeních k přechodu České republiky k nízkouhlíkové energetice


Tak jsi konečně přečetl ten slavný Zákon o opatřeních k přechodu České republiky k nízkouhlíkové energetice, který nám má zajistit dostatek čisté elektřiny. Čisté v tomto případě znamená především čisté od ruských a čínských firem, protože jediné jediné opatření, které ten zákon zná, jsou velké centrální jaderné zdroje, ten nic z ekologického hlediska dvakrát čistého. Je to stejně sranda, jak se názvem i textem ten zákon pořád snaží tvářit jako něco úplně jiného, než. Protože není nic jiného, než závazek České republiky zaplatit výstavbu nového (vlastně blíže neupřesněného počtu nových) „nízkouhlíkových výroben“ a v nich vyrobenou elektřinu pak 30 let nakupovat. Jenom tedy nechápu, proč když se takto Česká republika může stát de facto obchodníkem s elektřinou, nemůže se stát rovnou stavebníkem a postavit si tu „jaderku“ sama a bez marže? A jen tak mimochodem, o Rusku ani o Číně není v tom zákoně ani slovo. Kýženou politickou čistotu má zřejmě zajistit inkorporace Dohody Světové obchodní organizace o vládních zakázkách, což je ovšem přeci jenom něco poněkud jiného, než čím se naši politici chlubili, když tento zákonný paskvil schválili. Paskvil, protože místo vytváření prostoru pro nová řešení petrifikuje jediné konkrétní stále více zastaralé.