Co jste dokázali?


Už dlouho mi vrtá hlavou jedna taková kacířská otázka a protože nejméně dalších deset let nebude vhodnější příležitost se zeptat, zeptám se teď: Představte si, co všechno za třicet let od převzetí moci v roce 1948 do roku 1978 dokázali v dobrém i zlém komunisti, a teď mi řekněte, páni demokraté, co jste za stejných třicet let dokázali vy?

Já když se podívám na třicet let komunistů, tak vidím nové továrny, přehrady, elektrárny, silnice, byty pro lidi na bydlení a ne jako spekulativní investici, neuvěřitelné kulturní vzepětí šedesátých let, Remka ve vesmíru, metro v Praze, politické procesy i rehabilitace, kolektivizaci zemědělství i soběstačnost v potravinách, akce „Z“ a brigády, sovětskou okupaci i normalizaci…

A co vidím, když se podívám na třicet let od roku 1989 do roku 2019? Privatizaci. Padesát odstínů privatizace. Zkrachovalé podniky, bezdomovce, exekuce a lány řepky; a v kultuře nic, co by stálo za zmínku. Jinak nic. Žádný pokrok, žádná snaha, žádná vize, žádný společný cíl, jen partikulární sobecké cíle urvi, co se dá, a jdi přes mrtvoly. Jedním slovem – stagnace. Paralýza antikomunismem.

Jestli to vidíte jinak, zkuste mě přesvědčit. Ale tím, jaké je to dnes, ne jaké to bylo dřív. Neargumentujte padesátými léty a nedostatkem banánů, argumentujte tím, jak se společnost posunula, co získala, co vybudovala. Celá společnost, ne Kellner, Babiš nebo Bakala. Neomezenými možnostmi pro agresivní podnikavé predátory mě nepřesvědčíte, vydáváním monotónního oslavování „svobody“ za svobodu samotnou také ne. Ani internetem, magnetickou resonancí a dalšími přínosy pokroku obecně, který je v takové Číně, Indii či leckde v Africe stejný.

Je mi líto, ale já prostě nic, co by převážilo bezdomovce, exekuce a sociální nespravedlnost nějak nenacházím. Asi nemám ten správný smysl pro svobodu.

Podporujte svého učitele


Stávka učitelů za lepší platové podmínky bude. Je to dobře. Od kvality učitelů se odvíjí kvalita národa a kvalita něco stojí. Učitelé nejsou předražené nekompetentní automaty na hlídání dětí, jak si podle některých vyjádření myslí nejen někteří rodiče, ale i politici. Je dobře, že se učitelé – a nejenom učitelé, ale i další možná méně kvalifikovaní, ale rozhodně ne méně potřební pracovníci ve školství – dokázali ozvat a nenechávají se dále vydírat „povinností“ a „odpovědností“. Proto jejich stávku podporuji, i když to i pro mě znamená komplikace. Přitom si myslím, že rozhodnutí stávkovat nebylo od učitelů zbrklé a lehkovážné, ale že se rodilo těžce, už jenom proto, že jim muselo být jasné, že bude nepopulární. Protože zatímco stávka v továrně se dotkne jen firmy a managementu, stávka učitelů se bezprostředně dotkne i desetitisíců rodičů, kteří i bez toho považují učitele za nepřítele, a teď ještě musí řešit, co s dětmi. Tak si, kolegové rodičové, uvědomte, že teď řešíte jeden den, ale jestli školy zkolabují, protože v nich za stávajících podmínek nebude chtít nikdo pracovat, budete řešit ne jeden den, ale celý rok, a možná několik let. Bylo by fajn vidět, že rodiče jsou s učiteli solidární, protože jde především o budoucnost jejich děti, a že se nechají vládou kvůli jednomu dni komplikací proti učitelům postavit. Bylo by to fajn, ale popravdě to nečekám. A bylo by fajn i to, kdyby se vedle učitelů dokázaly ozvat i zdravotní sestry, sanitářky a všichni ostatní, kteří svojí levnou prací dotují nízké daně korporací a blahobyt zbytku společnosti. Za práci se platí, milí zlatí, a za tu nejpotřebnější by se mělo platit nejlépe. Podporujte svého učitele, podpoříte tím i sami sebe.

Zpověď dítěte svého věku


Jak teď máme to kulaté výročí převratu a každý druhý při té příležitosti vzpomíná na to, jak za komunistů trpěl, a rozhodl jsem se i já přispět svojí troškou vzpomínek do mlýna dějin a zavzpomínat, jak moc jsem za komunistů „trpěl“ já jak „nesnesitelně“ se žilo celé naší rodině.

Skutečně to bylo „strašné“. Měli jsem byt, který byl nejenom suchý, ale i dostatečně velký pro celou rodinu, a v tom bytě se v zimě topilo a teplá i studená voda tekla po celý rok, stejně jako šla po celá rok elektřina (občasné krátkodobé výpadky nepopírám, ale kdyby významné, asi by mi v paměti utkvěly, jenže ony neutkvěly). Že bych se na záchodě utíral něčím jiným, než toaletním papírem, si také nevzpomínám. Jídla jsme měli dostatek a bylo pestré. Je sice pravda, že banány a mandarinky nebyly k dispozici po celý rok, ale jenom na Vánoce, nicméně jako dítě jsem nebral nijak úkorně (prostě jsem nechápal, jak zásadní omezení mých lidských práv to je, což ostatně nechápu dodnes). Ale abych jenom nechválil, třeba Čtyřlístek se sháněl velmi špatně a narazit obchodě na takové to jahodové mlíčko bylo vyložené štěstí.

Jak jste asi pochopili už dávno, a jestli ne dávno, tak nejpozději teď, nepocházím z disidentské rodiny. Neměli jsme důvod užírat se nějakými křivdami, protože komunisti nám nikdy nic nevzali. Nebylo totiž co. Tedy abych byl přesný, babiččině rodině sebrali pole a krávu (nebo dvě pole a dvě krávy?), ale babička si nikdy nestěžovala. Už nezjistím, jestli si nestěžovala proto, že se bála (jak káže současný diskurs), nebo jí to zase až tolik netrápilo. Ale když vyprávěla o tom, jak se její matka na tom poli udřela k smrti, nějak jsem tu úžasnou výhodu vlastnictví kouska pole a trochy dobytka nikde neviděl. A jestli jsem babičku někdy viděl skleslou, tak až po převratu, když se kvůli restitucím rozhádala s bratrem.

Ale nepocházím ani z prominentní rodiny, stejný životní standard měli všichni kolem nás. V mých dětských očích i výrazně vyšší, protože z mého pohledu naprostá většina spolužáků běžně jezdila v létě k moři a v zimě na hory lyžovat, a nic z toho my jsme nemohli. Ne, že by nám to zlá Strana zakazovala, prostě jsme na to neměli peníze. Proto jsme také neměli třeba video, v důsledku čehož jsem o přestávkových kritických seminářích na téma Terminátor, Predátor a Emanuella byl za těžkého outsidera.

Opravdu si nevybavuji, že by za reálného socialismu někdo z mého okolí jakkoliv strádal. Což samozřejmě neznamená, že nikdo perzekvovaný a frustrovaný nebyl, možná jsem to jen jako dítě nevnímal, takže uvádím to je především jako kontrast k dnešku, kdy ve svém okolí znám až příliš mnoho lidí (i jeden by byl až moc, ale je jich bohužel víc), kterým ničí životy nový „svobodný“ režim. A je to tak zjevné, že to vidí i moje děti.

To, co mi na starém režimu vadilo, jsou v podstatně jen anekdotické banality a jako takové si je i vybavuji. Třeba všudypřítomná hesla „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“, jejichž kontraproduktivitu a absurdní odtrženost od nálady ve společnosti jsem si i jako dítě velmi dobře uvědomoval. Nebo soudružku učitelku třídní, která se nás zoufale snažila nahnat do lampiónového průvodu na počest VŘSR apelem, že je to naše „morální povinnost“ a udělala tím pro diskreditaci komunismu v našich mladých duších víc, než všechny Svobodné Evropy dohromady (už ani nevím, jestli jsme tam tehdy šli). Nebo když se ve škole vybíralo na nějaký fond solidarity a já se divil, proč vybíráme na polskou Solidaritu, když s ní nekamarádíme? (Ty peníze byly nakonec snad pro Nikaraguu.)

Co už taková sranda nebyla a byla to jedna z těch věcí, které ukazovaly odvrácenou tvář režimu, byly neustálé kádrové prověrky, které se projevovaly například tím, že jsme jako děti musely v žákovských knížkách vyplňovat dotazníky, kde byly kolonky jako „Politická angažovanost rodičů“, kam moje zcela apolitická matka psala alespoň členství v ROH, aby se vlk nažral.

Nebo když otec z jakési schůze přinesl protistátní vtip (který si pamatuji dodnes a který nebyl ani protistátní, ani vtipný), jehož znalostí jsem se druhý den chlubil ve škole jenom proto, abych posléze nenašel odvahu ho říct. Dodnes nevím, jestli to byla obyčejná úcta k autoritám (týkal se Jakeše), nebo režimem naučené přesvědčení, že majestát strany a vlády se nezlehčuje.

Pak už si pamatuji jen časté vojenské kolony a „regulovčíky“, které jim vytvářely cestu. Ani nevím, jestli to byly Sověti, nebo ČSLA. Že byla v roce 1968 nějaká invaze a že nás Sověti svým způsobem okupují (jejich přítomnost byla velmi nenápadná) jsem nevěděl a ani mě nikdy nenapadlo, že by tu neměli být, protože mi přišlo logické, že když nás v roce 1945 osvobodili, že už tu zůstali, aby nás chránili. (To jsem prosím vymyslel zcela sám, režimní školství je v tom naprosto nevinně.) Zato jsem věděl, že západní Čechy osvobodili Američané, kterým dokonce zůstal někde na Rokycansku jeden zapomenutý pomníček. Takže jsem se pak pro změnu moc divil, jak to, že někdo něco takové neví, když přece musí vědět všichni. Nemuseli.

Asi bych si dokázal vzpomenout ještě na mnoho dalších fragmentů, ale myslím, ale je to zbytečné. Žádná vzpomínku na to, jak jsme já, nebo kdokoliv, koho bych znal, úpěli pod knutou totality, tam nemám. Občasné nepohodlí, sem tam nepochopitelná průda, to ano, ostatně jako dnes, ale nic, co by můj život poznamenalo na léta dopředu. A protože o vzpomínky na to, jak jsem netrpěl, dnes zájem není, tak už končím. Tím neříkám, že netrpěl nikdo a já mu to neberu (i když omezení majetkových a stavových výsad za utrpení neuznávám), jen žádám, abyste mi nebrali, že jsem netrpěl, a nenutili mi, že jsem trpěl. Já jsem netrpěl. A nehodlám se za to stydět, stejně jako nehodlám konjukturalisticky předstírat, že jsem trpěl.

A že mi stačilo jídlo, teplo a střecha nad hlavou? To přece není málo a dnes to nemá zdaleka každý. Přitom je to nezpochybnitelný základ jakýchkoliv vyšších ambicí. Humanismus a hlad nejdou dohromady, stejně jako nejde bída dohromady se svobodou.

Rozdělená společnost


Dnes a denně, zas a znova si část společnosti stěžuje na to, že je česká společnost jako celek rozdělená. Je přitom evidentní, že je toto rozdělení podle stěžovatelů zásadně špatně, už méně zřetelné ale je, jak je vlastně rozdělena, proč je to podle nich špatně a jak by to mělo být správně. Nezbývá, než se pokusit na tyto otázky odpovědět sám.

Tak především, za všechny ty teď už roky, kdy stesky na rozdělenou společnost čtu a poslouchám, nikdy jsem nepostřehl, že by tyto stížnosti mířily na ekonomické, sociální či etnické bariéry, které by společnost rozdělovaly. Stížnosti nemíří na to, že by se stěžovatelé s někým potkávat nemohli, oni si stěžují, že s někým potkávat musí – s lidmi, kteří jsou jiní, s lidmi kteří mají jiné názory, jiné preference, jiné sympatie a jinak volí. Zatím to nikdo z nich neřekl na plná ústa, ale nabízí se logická úvaha, že ti, kteří na rozdělenou společnost žehrají, by zřejmě nejraději měli společnost sjednocenou. Sjednocenou pod jednou stranou, jednou vládou a jedním praporem – tím jejich.

Je to o to absurdnější, že na rozdělenou společnost nejvíce nadávají ti, kteří se zároveň nejhlasitěji hlásí k odkazu tzv. Sametové revoluce. A jak já si ji pamatuji, tak jedním z nejhlasitěji a nejzřetelněji artikulovaných požadavků tehdy nebyla restaurace kapitalismu (po té otevřeně nevolal nikdo), ale požadavek plurality, požadavek konce vlády jedné jediné strany s jednou jedinou ideologií a nastolení takových poměrů, kdy nebude existence různých názorů a postojů nejenom trestná, ale ani divná.

Teď tu pluralitu máme – a je to špatně. Ti samí lidé, kteří těžce nesli, když museli mlčet sami, teď těžce nesou, když nemusí mlčet druzí. Jestli někdo rozděluje společnost, tak jsou to právě oni se svými požadavky na dělení občanů na správně (jako oni) a špatně (jinak, než oni) smýšlející, a ne prezident Zeman, kterého z toho systematicky obviňují. Prezident nenutí jednoho, aby stát tady, druhého, aby stál tamhle, a oba, aby se navzájem nenáviděli a nadávali si. Že je prezidentem zrovna Zeman není příčinou, ale projevem toho tzv. rozdělení, ve skutečnosti přirozené pestrosti.

Osobně si myslím, že je lepší „rozdělená“ společnost, ve které vedle sebe koexistuje celá plejáda názorů, než „sjednocená“, ve které je připuštěn jen jeden jediný „správný“ názor, a která zkolabuje v okamžiku, kdy kontrola ochabne a přijde nevyhnutelná konfrontace s názorem odlišným. I já vidím, že je naše společnost nemocná, což se projevuje stále vyhrocenějšími mezilidskými vztahy, ale nesouhlasím ani s tím, že je nemocná proto, že je rozdělená, ani s tím, že je rozdělená proto, že je nemocná. Je nemocná proto, že se není schopna vypořádat s něčím tak přirozeným a jádru zdravým, jako je koexistence různých názorů, priorit, zkušeností a řešení. A těžko společnost uzdravíme tím, že se pokusíme jednu její nezanedbatelnou část amputovat. Tím totiž nezískáme jednu zdravou společnost, ale dvě nemocné, teď už definitivně rozdělené. A právě proto bych byl velmi, rád, kdyby se ji nepokoušeli „léčit“ ti, kterým se nejvíce zdá nemocná.

Správně špatně


Byl tu teď takový průzkum, jestli bylo za socialismu lít, a světe div se – nemálo lidí odpovědělo, že ano. První, co mě napadlo, bylo že vám ta propaganda moc nefunguje. Třicet let tlučete lidem do hlavy, že za socialismu bylo tak špatně, že líp bylo i za Protektorátu i za Třicetileté války, a teď tohle. Druhé, co mne napadalo, že se vám ta revoluce moc nepovedla. A čekal jsem posměšky a invektivy na adresu pamětníků, kteří si špatně pamatují, protože mileniál z pražské kavárny ví samozřejmě mnohem lépe, než horník z Ostravy, jak se tomu horníkovi žije teď a jak se mu žilo před tím. Posměšky a invektivy se kupodivu nedostavily, a k mému ještě většímu překvapení i lidé, pro které je Sametová revoluce stejný vrchol dějin, jako druhý příchod Krista, připustili, že deziluze části populace je adekvátní reakcí a signálem, že ne každý byl vítěz a hodně lidí revoluce prostě hodila přes palubu. (Vzhledem k tomu, jak prosperují privatizační šmejdi, v tomto případě spíš než svoje děti požrala revoluce svoje rodiče.)

A za třetí mi došlo, že takhle je to správně, že je to přesně tak, jak to má být. Budujeme totiž kapitalismus a jedním z kategorických imperativů kapitalismu je „urvi, co můžeš“. Étos kapitalismu leží v konkurenci a úspěchu. Kdyby uspěli všichni, nebyl by to kapitalismus, ale socialismus. Že všichni neuspěli není důkazem neúspěchu revoluce, ale jejího úspěchu: podařilo se vybudovat společnost, kde si lidé nejsou rovni, společnost, kde jedni vítězí na úkor druhých. Kdyby nebylo poražených, nebylo by ani vítězů. Chceme-li tedy mít vítěze – a to chceme, když chceme kapitalismu – musíme mít i poražené.

Správné množství poražených – takové, aby by byli dost vidět a vítězové i „vítězové“ (tj. těsně neporažení či ještě ne poražení) viděli, že jsou vítězi (a byli vděční režimu za to, že je nechal zvítězit), ale přitom takové, aby nepředstavovali rozhodující sílu a nemohli otočit kormidlem dějin pryč od privatizace, liberalizace, deregulace a závodům ke dnu po zádech druhých. Zkrátka všechno je, jak má být. Už jenom proto, že v kapitalismu neexistují žádné objektivní příčiny neúspěchu, žádné objektivní limity a handicapy, ale jen a pouze osobní selhání a neschopnost, takže se žádný slušný (čili kapitalismus vzývající) člověk těmi poraženými vůbec nemusí trápit. Trápit by se měl jedině tím, jestli on sám dost maká, aby ho trh nechal nejenom přežít, ale ještě mu vyplatil prémii.

Revoluce zvítězila a data to dokazují – máme přesně takovou společnost, jakou jsme chtěli. Rozdělenou.

Až zase budou monopoly fňukat


Monopoly – a ty farmaceutické v tom obzvláště vynikají – mají ve zvyku fňukat, že nemohou sloužit lidu, pokud nemají pomocí patentů a podobných opatření garantován náležitý zisku. Jak to vypadá v reálu popisují Lékaři bez hranic:

Na konci 90. let minulého století zuřila v rozvojových zemích epidemie HIV/AIDS. Nemocní se tam nedostali k léčbě, byla příliš drahá. Podobně tomu bylo i u dalších chorob: tuberkulózy, malárie nebo spavé nemoci.Léky byly nákladné, neefektivní, popřípadě toxické. Na některá onemocnění neexistovaly vůbec. Jejich vývoj a výroba nebyly pro farmaceutické společnosti dost lukrativní. A pokud už účinný lék existoval, zůstával nedosažitelný za hradbou patentů a monopolů, které udržovaly jeho cenu příliš vysokou.

(…)

Cena léků na HIV klesla až o 99%. V roce 2000 stála antiretrovirotika potřebná pro jednoho člověka na rok přes 230 tisíc Kč, dnes je lze pořídit už za 2300 Kč. Dramatický pokles ceny zpřístupnil léčbu milionům lidí. Podařilo se jej dosáhnout rozbitím monopolů, díky kterému posílila konkurence a výroba cenově dostupných generických léků.

Problém s dostupností léků totiž nespočívá v tom, že by farmaceutické korporace málo vydělávaly, ale v tom, že je farmaceutický průmysl přenechán soukromému kapitálu. A ten samozřejmě nemá za cíl vyrábět léky, ale vydělávat. Výroba léků je jen prostředkem. Ochrana zájmů kapitálu lepší a dostupnější zdravotní péči nezajistí, tu může zajistit jedině její pravý opak. A je nesmysl tvrdit, že se vývoj léků zastaví, pokud jej přestanou velké farmaceutické firmy financovat, protože, jak je vidět, to stejně nikdy nedělaly. Pořád jsou tu vlády, univerzity, neziskové organizace. Ty nejpotřebnější léky stejně nikdy nebyly a nebudou tak ekonomicky zajímavé, aby se o ně korporace měly zájem. Nenechme se proto korporacemi vydírat a až zase budou fňukat, jak je ničí regulace na straně jedné a liberalizace (to když jde o omezování patentové ochrany) na straně druhé, pošleme je hezky od plic tam, kam Slunce nechodí.

Větší, než malá porce srandy


Shodou okolností spočívající v tom, že ten, kdo měl vstupenky, jít nakonec nemohl a vstupenky dal nám, ocitli jsem se v sobotu odpoledne v Divadle Na Maninách (také jste až doteď neměli tušení, že něco takového existuje?) na akci, o jejíž existenci bychom jinak neměli ani tušení (jako o ní neměl tušení téměř nikdo, alespoň podle chabé divácké účasti soudě), nazvané Humorfest. Tedy na přehlídce skečů, one man show, stand-up commedy a kdo ví, jak se všechny tyhle disciplíny mající za účel pobavit diváka mluveným slovem, nazývají.

Pokud nevíte, co to taková stand-up commedy je, tak si na jeviště stoupne borec/borka, jehož/jejíž jedinou rekvizitou je mikrofon a tři čtvrti hodiny nezavře ústa a snaží se diváky svým povídáním bavit, pokud možno bez toho, aby jenom vyprávěl anekdoty. Vlastně je to taková méně jednomužná forbína známá od V+W, jen o poznání méně intelektuální a „laskavá“. Někde jsem četl, že to je jeden z nejnáročnějších žánrů pro účinkující, čemuž bych i věřil, protože komedie obecně není snadná (všelijaké Kameňáky budiž toho důkazem) a v tomto případě jste navíc na jevišti úplně sami. Když diváky nezaujmete hned na začátku, nebo když je nějakou chybou ztratíte, tak nemáte vedle sebe nikoho, kdo by vám pomohl, ani žádnou rekvizitu, o kterou byste se opřeli. Když jste klaun v cirkuse, můžete alespoň zkusit upadnout, ale tady fungovat nebude.

Musím přiznat, že to bylo vlastně mé první setkání s tímto žánrem v jeho celistvosti, protože zatím jsem viděl jen pár fragmentů z televizního pořadu Na stojáka (který byl ostatně prezentován též). A musím přiznat i to, že jsem se po většinu dne královsky bavil, byť slabší okamžiky a slabší účinkující byly též. Trefit některé ze slabších čísel jako jediný bod večerního programu, aby bych byl asi dost nasrděný, ale tady ho ty ostatní bohatě vykompenzovaly, takže ke stížnostem nebyl důvod. O to více mne zarazila mizerná účast obecenstva, protože jsem z jakéhosi důvodu měl za to, že tenhle typ zábavy je velmi populární. Diváků bylo ovšem tak málo, že mi to až přišlo k pořadatelům a účinkujícím nefér, o to více ale vynikla profesionalita účinkujících, kteří i před naší hrstkou předvedli výkon, jako kdyby hráli pro plný sál.

Poměrně velké množství čísel pak umožnilo udělat si solidní představu o tom, jak takový stand-up komik (což je strašný paskvil, ale nejsem si jistý, že samostojný komik zní lépe) pracuje: V mírném předklonu na vás chrlí proud řeči, v níž mluví o sobě a o své rodině (jestli je to autentické bůh suď, ale formuluje to tak), propírá různé společenské jevy, nejlépe aktuální (slušně přitom nakládá) a zpracovává jako svůj osobní zážitek řadu motivů, o kterých podle všechno jen slyšel či četl (to poznáte tak, že jste o nich četli či slyšeli také), které za tím účelem aktivně vyhledává a sbírá, přičemž si absolutně nebere servítky, chvílemi je drzý a často sprostý (tolik „mrdání“ a „šukání“ jsem z jeviště snad ještě neslyšel, pokud vůbec kdy, ale je to svým způsobem logické, protože každý chce mít svůj „šrapnel“) a téměř pořád je jednou nohou v kriminále za „hate speach“ a porušení zákonů politické korektnosti.

Ale i kdyby je vážně zavřeli, tihle komici by i to lochu dokázali mluvit tak, že byste byli schopní jí vykrást večerku, jen abyste se na to legrační místo dostali také.

Strážci revoluce z Brna


Vím, že není nic staršího, než včerejší zprávy, a přesto hodlám psát o něčem, co není dokonce ani včerejší. Jenže to příliš tlačí a musí to ven. Nejde o nic jiného, než o rozhodnutí Ústavního soudu zamítnout dodatečné zdanění církevních restitucí (Ježíši, jak mě to slovo „restituce“ nejde přes pusu, protože evokuje dojem něčeho správného, což tohle svinstvo v mých očích rozhodně není). Ale není to vztek, co mě tlačí, na to už jsem příliš smířený a poučeny, je to spíš smutek. Smutek, že Ústavní soud nesebral odvahu a nepřekročil svůj vlastní stín, ale definitivně se etabloval jako pevný pilíř režimu, i smutek nad tím, jak v konečném důsledku absurdně – i když juristicky nepochybně brilantně, tak jako ostatně vždy – ústavní soudci své rozhodnutí zdůvodnili.

Bohužel se nedá hovořit o překvapení, protože jde spíše o potvrzení toho, že i nezávislost soudců má své meze dané vládnoucí ideologií. Prostě tak, jako za minulého režimu by žádný soud nezpochybnil znárodnění, tak dnes žádný nezpochybní restituce. A jakkoliv antikomunisté toto rozhodnutí oslavují jako nápravu spravedlnosti, nejde o nic jiného, než o svého druhu pomstu za režim minulý, eminentní politikum, symbolické gesto potvrzující vítězství Sametové revoluce, spravedlnosti navzdory. Aby se totiž dalo o spravedlnosti v tomto kontextu alespoň přemýšlet, nesmělo by být „vracení“ (protože ve skutečnosti v mnoha případech jde o darování) majetku paušální a podle diktátu církev, ale případ od případu a s ohledem na dopady, jaké to bude mít tady a teď. Ale víme všichni, že přinejmenším do příští revoluce to je pláč nad rozlitým mlékem.

Co mi ale vadí nejvíc a vlastně to není ani tak věc meritorní, jako principiální, to je zdůvodnění, které ústavní soudci použili: dodatečný zdaněním prý bylo porušeno ústavou zaručené legitimní očekávání. Proč mi to vadí? Za prvé proto, že domyšleno do důsledků to znamená, že můžeme klidně zrušit parlament, protože ten nemůže nic měnit, jelikož každá změna porušuje něčí legitimní očekávání, že nebudou dotčeny jeho sobecké zájmy.

A s tím úzce souvisí za druhé, totiž že církve, resp. politikum církevních restitucí, získali to privilegium, že jejich legitimní očekávání dostalo přednost před jinými legitimními očekáváními, například před legitimní očekáváním občanů, že o tak zásadních věcech, jako se zcizení a privatizace nezanedbatelné části veřejného majetku, se bude rozhodovat v referendu, a pokud ne v referendu, tak v parlamentu, ale způsobem korektním a transparentním, což v žádném případě nebyl případ církevních restitucí.

Ale toto pořadí priorit samozřejmě není ani náhodné, ani běžné – je revoluční. To, co byla dřív preference dělníků, to je dnes preference buržoazie a kléru. Nezáleží na tom, že je třicet let od převratu, revoluce ještě definitivně nezvítězila a tak je potřeba ji pohlídat a podpořit. Obzvláště v době, kdy jsou si revolucionáři stále méně jisti tím, že je o jejich revoluci všeobecný zájem. Strážci revoluce z Brna tak přišli v pravý čas s jasným vzkazem: revoluce není mrtvá, revoluce žije, a my budeme bdít, aby nikdy nezemřela.

Nereportáž z demonstrace


Jak můj aktivismus v posledních letech upadá, tak na včerejší demonstraci proti turecké agresi a na podporu Kurdů obecně a Rojavy zvláště jsem prostě jít musel. Už dlouho jsem neměl tak nutkavý pocit marné morální povinnosti. Takže jsem dorazil s mírným předstihem a ke svému překvapení zjistil, že nepočetné policejní síly mají s účastníky téměř paritu. Mělo mi dojít, že když něco organizují anarchisté, tak přesnost a důslednost nebude priorita. Nakonec se nás ale na Klárově sešly dle mého odhadu dobré tři čtyři stovky, kteréžto číslo posléze potvrdila i média. K svému překvapení jsem ale zjistil, že nikoho z přítomných neznám. Pár let zpátky jsem na setkáních podobně smýšlejících protistátních živlů poznával alespoň obličeje, když už jsem neznal jména, ale včera už ani ty. Přitom určitě musím hodně z přítomných znát jako jména z internetu. Můj celkový dojem – nutně poznamenaný tím, že jsem se odpojil již na Klárově k Černíku jsem nešel – je ovšem o poznání rozpačitější, než jaký mají autoři reportáží na Alarmu nebo Referendu. Přitom vůbec smysl demonstrace nezpochybňuji, bylo správné, že byla a byla nutná, jen mi to přišlo, že potřeba rychlé akce poněkud převážila nad přípravou, takže bylo sice jasné, proč tam jsme, ale už méně co a od koho vlastně chceme. Tak snad příště, protože nějaké příště určitě bude. Třeba před tureckým velvyslanectvím. Nebo před americkým. Nebo před legací NATO, pokud tedy něco takového existuje samostatně mimo Generální štáb.

P.S. Fotky nejsou a nebudou. Jednak jsem neměl foťák, jednak bylo málo světla, ale především jsem usoudil, že houf lidí na Klárově už jsme všichni viděli tolikrát, že bude lepší to přenechat profesionálům.

Ať žije Rojava!

Hanba NATO!

Parazité slávy


V blízkosti úspěšných a všeobecně populárních se vždycky najde lidí, kteří se v odlesku jejich slávy rádi přihřejí – ať již nekritickým obdivem, nebo jízlivým odsudkem.

Marta Švagrová