Petra Zídka sice celkem respektuji (je to jediný příčetný antikomunista, kterého znám), ale ani on se nezapře, jako když chytil rapl v Hodoníně, kde spatřil pomník „Na paměť prosincové stávky 1920.“ Popravdě, zrovna v tom Hodoníně to bylo spíš ozbrojené povstání, než stávka jako ve ve zbytku republiky, ale to ví on jako historik, z pomníku to nikdo nevyčte. Jenže Zídkovi zřejmě vadí připomínka neposlušnosti dělníků jako taková, a tak navrhuje: „Ale proč si máme tuto optiku nechat vnucovat po půlstoletí my? Pokud si někdo chce důstojně připomínat události prosince 1920, měl by tak činit u pomníku tehdejších četníků , kteří nasazovali životy při potlačování zfanatizované lůzy.“ Tak nějak podobně by asi reagoval římský patricij, kdyby na svých cestách po říši narazil na pomník Spartakova povstání. Jakákoliv připomínka toho, že kdysi dělníci viděli důvod stavět se na odpor a že to dokázali (Zídkovou optikou měli tu drzost) je dnes nežádoucí, stejně jako připomínka toho, že buržoazní republika není a nebyla samozřejmá, ale musela být vybojována silou. Optika, která vidí boje poraženého proletariátu jako milník na cestě pokroku má být nahrazena optikou, která vidí rebelující dělníky jako zfanatizovanou lůzu. Pomník dělníkům prý „legitimizuje násilí jako prostředek řešení politického konfliktu“. A pomník četníkům, kteří proti nim zasáhli, by násilí nelegitimoval? V Hodoníně se to podle všeho obešlo bez obětí, ale v Trenčíně o čtyři roky později již ne. Stavěl by snad Zídek pomníky i trenčínským četníkům? Nebo těm z Duchcova? Trochu se obávám se, že ano, protože Zídek umí rozlišovat. A chce to učit i všechny ostatní. Jenže pokud chce Zídek odmítat násilí jako prostředek politického boje, měl by začít násilím politickým, ekonomickým a sociálním.
16 komentářů: „Vítěz chce psát dějiny“
Komentáře nejsou povoleny.
Tribun 
Duchcovský viadukt. 4. února 1931 zde byli četnictvem zastřeleni při demonstraci (hladovém pochodu) 4 lidé – Josef Kadlec, Antonín Zeithammer, Josef Studnička a Alois Lamač. Stalo se tak při konfliktu, při kterém dělníci zcela oprávněně demonstrovali proti bídným životním podmínkám, které panovaly během hospodářské krize v českém pohraničí. Ministerstvo vnitra, vedené agrárníkem Jurajem Slávikem, bylo svým zcela neadekvátním způsobem potírání takovýchto protestů za tuto vraždu přímo odpovědné.
Je tedy logické a správné, že byl později viadukt prohlášen za národní kulturní památku a postaven památník obětem této tragédie (autor Karel Lerch).
Zcela absurdní je pak z mého pohledu zrušení statutu kulturní památky (nařízení vlády z 16.8.1995). Je to typická ukázka tance na hrobech a schizofrenních obav ze všeho, co předchází revolučnímu roku 0 (1989). Je zřejmé, že za touto „snahou“ stála pouhá politická antipatie, hraničící až s fundamentalismem. Kdo z pánu ministrů asi znal historický kontext události, která se u památného viaduktu stala? Jejich temná nenávist a zaslepenost ideálům, které budoucnost posoudí podobně jako oni soudí dobu minulou, je vedla k tomuto nesmyslnému kroku.
Dnes není místa na připomínku časů, kdy skýva tvrdého chleba za celodenní lopotu nebyla ničím výjimečným. Není místa pro vzpomínku na ty, kteří dobyli mladé republice její samostatnost a ta se pak o ně takto „postarala“. V dnešní době, kdy se statut kulturní památky uděluje lecjakým roubeným rekreačním chalupám zbohatlíků v Krkonoších, pozbývá toto nařízení (o zbavení statutu kulturní památky Duchcovský viadukt) zcela jakéhokoliv logického smyslu. Pokud tento status quo bude trvat i nadále, zůstane pouhým hanebným mementem české pravice a obrovským znevážením památky občanů, kteří za pouhé vyjádření svého názoru (svoboda slova páni neoliberálové!) již více nespatřili světlo nového dne.
Nic nového pod sluncem, protože takhle byl už v roce 1993 v Radotíně odstraněn pomník Rudých letnic. Nejdřív ho ale bylo nutné zbavit – podobně jako předtím Pomník sovětských tankistů na Smíchově – památkové ochrany. Ta samozřejmě byla nesmyslná, protože pomník neměl žádnou uměleckou hodnotu, ale jinak „předpisově“ to zkrátka nešlo. Byla to tehdy docela známá kauza, takže o ní psaly i Lidové noviny. Základní argumentace zněla samozřejmě tak, že se jedná o „lžipomník“. Jenom bych ještě připomenul, že tímhle „obrazoborectvím“ ve veřejném prostoru včetně přejmenovávání ulic se tehdy vyznačovala především ODS, zatímco „havlisté“ to spíš odsuzovali jako něco, co patří mezi hodně laciné symboly toho, čemu se tehdy obecně říkalo „vyrovnávání se s minulostí“. Třeba nemá Zídek o čem psát, když se po tolika letech snaží prosadit něco, co se dá označit hlavně za idealizaci poměrů v 1. republice. Ten pomník je především připomínkou tehdejších poměrů a určitě mu nehrozí, že by se dneska mohl stát místem nějakých protestních akcí. Dneska přece ve veřejnosti rezonují úplně jiné pomníky – buď ty americké, anebo „ruské“ (sovětské) – což by si snad Zídek mohl rovněž uvědomovat, pokud chce komentovat aspoň trochu akuálně.
Právě že zrovna Zídek by měl o čem psát, ale vrhl se zrovna na takovouhle agitku. Přitom to stačilo podat jinak a byl by z toho užitečný text, protože, co naplat, jen někdo jako on ví, co se v tom roce 1920 vlastně stalo. Škoda, že si nedokázal odpustit tu evangelizaci.
No, k tomu Zídkovi – od té doby, co se Lidovky staly stranickým deníkem pana Babiše, začíná to s nimi jít strmě z kopce, panem šéfredaktorem počínaje. Jinak vše podstatné shrnul Seal.
Ale to pomníkoborectví je přece stará česká tradice, umožňuje to přece jen vytvářet pocit, že žádné dějiny nejsou a že v daný okamžik začíná vše na zelené louce. Nicméně, pořád lepší bourat pomníky než pořádat pogromy, viz třeba dnešní Ukrajina a její vítězný boj s pomníkovou leninifikací… :-)
Klidně z toho obrazoborectví udělejme obecnou civilizační tradici, protože je v podstatě jedno, jestli bouráte nějaké veřejné symboly kvůli náboženství, anebo ideologické víře. Může v tom být ale nejenom snaha vynulovat dějiny někam na úroveň zelené louky, ale třeba jenom obyčejná snaha dosáhnout revanše (BTW: Docela jsem zíral, co se všechno v těchto dnech urodilo kolem odhalování pamětní desky J. Mašínovi v Roudnici n/L). Jenže i to první je marné počínání, protože samozřejmě tu oficiální historii sice můžete přidusit nebo změnit, ale zatím to bylo vždycky tak, že místo vymícení začala hned rašit na nějakém méně viditelném místě.
Asi to s tím Mašínem neměli úplně dobře ošéfované, protože ke mě neproniklo vůbec nic.
K vám fakt neproniklo, jak při odhalování desky hrdinovi protinacistického odboje lidi vypískali kuriózního předsedu kuriózního spolku, který si říká Český svaz bojovníků za svobodu?
Jestli to někdo neměl dobře ošéfováno, tak to byl on.
Po Terezínu už jeho druhá velká veřejná ostuda.
Fakt ne :-)
Jo, přesně takhle to psala ta tzv. liberálně demokratická část médií. Organizaci, která tu existuje pod různými názvy od skončení 2. světové války, lze samozřejmě označovat různě, ale v tomhle případě nešlo ani o ten protiuprchlický projev jejich předsedy v Terezíně. Z těch popisovaných reakcí mě zaujalo, že jeho aktivní účast se brala jako „akt symbolického zneuctění“ (mluvil „dvojnásobný člen KSČ a důvěrník VB“), protože ačkoli je ta deska věnována gen. Mašínovi, šlo přitom aktu o celou jeho rodinu. Ta kauza samozřejmě rychle zvladla, protože tenhle tradiční antikomunismus může asi jenom těžko konkurovat současným „výzvám“ v podobě uprchlíků, muslimů, takzvaně nepřizpůsobyvých atd. Ale i tak vyplavala jedna zajímavá souvislost: Ta deska má statut válečného hrobu, takže využívá zvýšenou právní ochranu. Asi je zbytečné se ptát, jestli se jedná o standard, anebo jsou podobně chráněny třeba desky a památníky komunistických odbojářů (anebo ještě lépe vůbec všech, protože jsou nejspíš i případy, kdy někdo opravuje barák a pak nějak zapomene znovu naisntalovat původní pamětní desku).
V tom obrazoborectví se, Seale, naprosto shodneme; někteří ordinérnější myslitelé to označovali za renesanci vandalských tradic, ale je to zjevně odvěká praxe – porazím-li cizí kmen, pokálím jeho bůžky a zavedu ty své – a ty lepší ženské poražených pochopitelně zabavím pro obnovu krve vlastního kmene. ;-)
Možná se Zídek mohl zabývat tím, proč se stal symbol zrovna z viaduktu u Duchcova a ne z místa, kde v tom samém roce a při obdobném konfliktu zahynulo osm lidí – v Dolní Lipové v Jeseníkách při frývaldovské stávce.
Mohl si položit otázku, jestli to pro komunisty nebylo po válce přijatelnější proto, že v těch Jeseníkách zněla jména zabitých až příliš německy.
No řekněte – měli jste v učebnicích něco o tom, jak vláda a Masaryk dali střílet do německých lomařů v Lipové?
Ani takhle by si Zídek nepomohl, protože jak KSČ, tak soc.dem. patřily v tét době mezi „internacionalistické“ strany. Šmankote, německé horníky jste přece měla i v tom Duchcově, a pokud jde o Frývaldov, tak, jak píše wiki: „Odpor proti zásahu četníků projevili také tehdejší umělci První republiky formou výzvy Nelze mlčet, ke které se přihlásili například Ivan Olbracht, F. X. Šalda, Josef Hora, Václav Vydra nebo Marie Majerová. Básně s tématem frývaldovské tragédie se odrazila i v básních Vítězslava Nezvala či Josefa Kocourka, nebo v knize Julia Fučíka Frývaldov 1931.“ Po válce to samozřejmě mohlo být jinak, ale protože si ze školy volně pamatuji i tu frývaldovskou stávku, tak to beru tak, že nad všemi poválečnými národnostními resentimenty se tyčila už dříve zakotvená tradice dělnických bojů. Vždyť i ten Nejedlý s těmi husity by zrovna při odmítání podobných událostí vypadal bez ohledu na poválečné, většinové vysídlení německého etnika hodně nacionalisticky a tudíž i reakčně.
To je samozřejmě pravda, ale já přece mluvím o letech padesátých až osmdesátých a o učebnicích té doby. Já si Frývaldov ze školy určitě nepamatuju, zato Duchcov ano.
A o sociálních demokratech, kterým byl meziválečný nacionalismus vzdálený, mě poučovat nemusíte. Jeden z nich byl můj táta. Vždycky tu spolupráci mezi Čechy a Němci zdůrazňoval.
No tak to, co si kdo pamatuje ze školy, klidně nechme plavat a zůstaňme u památníků. Ten, který je věnován obětem frývaldovské stávky byl odhalen v roce 1961 a o dva roky později došlo k jeho zpasání do seznamu národních kulturních památek.
Vítězové vždy budou chtít psát dějiny…
http://video.aktualne.cz/dvtv/jak-lzou-ruska-media-nato-jako-naciste-i-zmanipulovane-vypov/r~cf2eff986fd511e6bff10025900fea04/
Jaké štěstí, že naše média mluví pravdu, nic než pravdu, a vůbec, ale vůbec s námi nezkoušejí manipulovat.