Jsem optimista, pesimistů přibývá

Kojot se sice v poslední době poněkud odmlčel, ale když už promluví, jak je to, jak když práskne bičem, tak jako v Všichni tady chcípneme (z které ze slušnosti jen cituji, i když jsem měl sto chutí to převzít celé, jak mi mluví z duše):

Klimatický rozvrat je v plném proudu a jediné, co by pomohlo, by bylo zatažení za záchrannou brzdu, tj. zavedení celosvětové „válečné ekonomiky“ a krizového řízení. To by znamenalo pro nás všechny tak zásadní změnu priorit, že to prostě nepřipustíme a raději si budeme volit další a další Trumpy, Bolsonary, Erdoğany, Netanjahuy, Orbányči Babiše. (…) Elita nejbohatších už dnes řeší přežití svých rodin na bezpečných místech v případě kolapsu, ti možná přežijí, jejich užiteční idioti, kteří dnes vyřvávají cosi o „gretenismu“ samozřejmě nikoli, protože je to z hlediska elit stejná lůza, jako kdokoli jiný. Cikán z ghetta nebo úspěšný realitní agent, všechno stejná lůza z pohledu miliardáře. (…) Tak nějak tušíte, že to dost možná může být pravda, ale jako člověk, kterému oznámili, že je v posledním stádiu rakoviny, tomu prostě odmítáte uvěřit. Klimatická změna se neděje, doktoři se spletli, nakonec se najde zázračný lék a Země je placatá. (…) Jsem pesimista. Nedopadne to dobře. Jediné, co nám zbývá, je být lidští. A když nic jiného, tak se aspoň nesmát dětem, které chtějí žít.

Ale i když mi mluví z duše, v jednom bodě se lišíme. Tím, jak přibývá pesimistů, já se stávám optimistou. Oni to totiž nejsou pesimisté, ale realisté. A čím víc bude lidí, kteří si uvědomují, že máme vážně velký problém a čas na řešení se krátí, tím větší je šance, že se s tím podaří něco udělat. Možná jsem jen naivní (ostatně naivita je, jak známo, vlastní sestra optimismu), ale nedovedu si představit, že by ta rostoucí masa lidí, která vidí problém a chce změnu, neměla mít žádný vliv. I na ty elity, které jsou na přízni mas životně závislé. Jen tedy doufám, že ta masa není jen lokální v rámci mé okrajové kulturně-sociální bubliny. Jestli ano, tak tady všichni chcípneme. Ne jeden po druhé, až přijde náš čas, jak to vždycky bylo, a doufejme, že ještě dlouho bude, ale všichni naráz jako druh.