V pasti antropogenismu


Představte si takovou situaci: Hoří dům. Přijedou hasiči. Hasiči by samozřejmě uměli ten dům uhasit, uměli by před požárem ochránit sousední domy, uměli by zachránit ohrožené osoby, vědí, co musí udělat, co, kde, jak a koho omezit. Nic z toho ale neudělají, místo toho začnou řešit, jestli dům hoří z přirozených příčin (zapálil ho třeba blesk), nebo je původ požáru antropogenní (zapálil ho žhář, nebo alespoň majitel, který usnul se žvárem v hubě). A pokud se neprokáže antropogenní původ, tak zase odjedou. Hasiči totiž přirozeně vzniklé požáry nehasí. Že je to blbost? Jasně, že je to blbost a vidí to každý. Ale že se stejně hloupě chováme ve vztahu ke klimatickým změnám už každý nevidí. Přitom co jiného je věčná debata o tom, jestli jsou klimatické změny způsobené člověkem? Protože proč by na tom mělo záležet, když ne proto, aby v případě, že člověkem způsobené nejsou, byla záminka k tomu nedělat nic? Jako kdyby člověk nemohl řešit problém, který nezpůsobil. Jako kdyby povodně byly méně mokré, sucho méně suché a mrtví méně mrtví, pokud klimatické změny nezpůsobil člověk. Ale přece stejně jako dům hoří stejně, ať už požár vznikl jakkoliv, jsou i dopady klimatických změn stejné, ať je už jsou příčiny vyhnutelně antropogenní, nebo nevyhnutelně přírodní. Debata o příčinách globálního oteplování nemá smysl. Smysl má jedině debata o tom, jak jej řešit. A nakopání do zadele každého, kdo se pokusí tvrdit, že oheň zapálený bleskem nepálí. Jestli se z té pasti antropogenního původu rychle nevymaníme, tak v ní zahyneme.

Reklamy

Klimatický Černobyl


Všichni viděli Černobyl a kdo ho neviděl, ten ho ještě uvidí. Ale i kdyby ho neviděl, tak určitě stejně pochopí. Já si přesto Černobyl vypůjčím jako názornou ilustraci toho, že jsou na světě dva druhy lidí: jedni, kteří problém ani nevidí, ale vědí, že někde být musí, a druzí, kteří ho mohou stokrát vidět, ale stejně nepochopí, že je to problém. Vzpomeňte si na scénu těsto po explozi: obsluha elektrárny se rozdělila dvě skupiny (na tři, když budeme počítat mrtvé, ale ty teď nechme stranou) – jedna, která pochopila, že se děje něco špatného s reaktorem, a druhá, ani ne tak větší, jako s větším vlivem, která tvrdila, že nic zase až tak vážného neděje a ty první označovala za hysteriky a panikáře. Úplně stejně, jsou dvě skupiny lidí dnes: jedna, která říká, že se problematicky mění klima, že změny jsou nevratné a že nás ohrožují, a druhá, která problém bagatelizuje a ty první označuje za hysteriky a panikáře. V Černobylu už víme, jak to dopadlo a ty z druhé skupiny máme oprávněně za nebezpečné blbce, jejichž blbost hraničí se zločinem. U změn klimatu máme zatím za blbce ty první, protože je to teď a tady pohodlnější a levnější. Jenže stejně jako nešlo vypnout reaktor, nejde „vypnout“ ani klimatické změny. Kdyby tehdy v Černobylu bouchl jenom samovar, byli by dnes ti, kteří jsou za blbce, za hrdiny. Jenže samovar to nebyl a kdyby tehdy „hysterčilo“ a „panikařilo“ víc lidí na správných místech, mohly být následky mírnější. A kdyby to samovar přece byl, tak by nestalo nic horšího, než že by to stálo trochu práce a peněz. Stále to ale mnohem víc peněz a spoustu životů,. protože „rozumní“ měli navrch. Se změnami klimatu je to némlich to samé. Jestli to skutečně zase až takový problém není, bude nás to stát jenom peníze. Jestli jo to opravdu takový problém, jak se ukazuje, a my ho podceníme, bude stát životy. Možná všechny.

Klimatický imperialismus


Něco si tady odložím z textu Tomáše Schejbala Klima versus impérium, neb byla věčná škoda, kdyby to zapadlo:

Naomi Kleinová před několika lety pochopila souvislost globálního oteplování s kapitalismem a také nutnost skloubit boj za klimatickou spravedlnost s tou sociální.

Obloukem přes Negriho a Hardtovu analýzu světového systému, popsaného roku 2000 v jejich knize Impérium, se pak dostáváme k otázce, proč nás kapitalismus škrtí všemi svými chapadly, ke kterým nepatří zdaleka jen klimatický rozvrat, ale také dluhy, nerovnosti, chudoba, války, rasismus a v poslední době vzestup fašismu.

Protivníkem lidstva a veškerého života na planetě je globální kapitál, deteritorializovaný suverén emancipovaný od národních států a představovaný třídou diskrétních elit, žijících v soukromých ohrazených komunitách v bezpečí před problémy, které mají na svědomí. Tyto socioekonomické struktury utvořené v éře globalizace během posledních několika desetiletí však stojí na bází imperialismu 20. století, který rozdělil svět na cizopasná civilizační centra a chudé zemědělské periferie.

Lidové vrstvy západních zemí, jejichž stále rostoucí blahobyt byl vykoupen bídou zbytku světa, si nakonec nechaly rozmluvit své revoluční představy o proměně společnosti k obrazu svému. Reformní liberálové a umírnění socialisté nakonec přiměli lidi spokojit se s odstraněním chudoby u nich doma, aniž by došlo k překonání její příčiny.

Klimatické hnutí se svým bojem proti fosilnímu kapitálu snaží předejít scénáři etnicko-kulturního konfliktu, který by v případě zvýšení mořské hladiny znamenal zostřený boj o zmenšený prostor. Tak jako se imperiální politici 19. století snažili předejít sociálním konfliktům jejich transformací v rasismus, těžko očekávat od energetické lobby humánnější politiku, neboť pro ni bude výhodnější klimatické hnutí násilně potlačit fašistickými metodami a úzkosti vystrašeného obyvatelstva směřovat proti nově příchozím. Univerzální emancipační příběh by se i proto měl i nadále věnovat všem problémům, kterým v současnosti čelíme.

Text končí větou: „Autor je leninista“. Evidentně potřebujeme leninisty k tomu, aby pojmenovali problémy, na které demokraté svojí submisivitou vůči kapitálu zadělali.

Update 22.11.2018: Zdrojový článek už není pod uvedeným odkazem dostupný, po jeho osudu reakce pátrá.

Klimaprůser


Když se podíváte na klimatické prognózy staré deset nebo dvacet let, vynecháte ty extrémní a budete se soustředit na hlavní proud, zjistíte, že změny tehdy nebyly zcela doceněny. Jsou větší, než se předpovídalo. Ve své době byly přitom považované za alarmistické. Oteplení, extrémy, síla větru, nerovnoměrnost srážek, vysychání, to všechno je větší, než se předpokládalo.

(Václav Cílek pro LN)

On to ovšem není jen průser s klimatickými změnami, on je to obecně průser s lidskou mentalitou, která má tendenci podceňovat vše, co by jinak vyžadoval nějakou reakci, změnu, omezení. A to je něco jiného, než neschopnost dohlédnout všech konců a chápat problém, který svým rozsahem řádově překračuje horizont běžné lidské zkušenosti. Schopnost lidstva řešit problémy v zárodku je mizivá. My lidé umíme požáry jakž takž hasit, když musíme, protože už hoří, ale nedokážeme jim předcházet.

Po vyvolených potopa


Takzvané globální oteplování, přesněji globální změny klimatu, je stejně nezpochybnitelné, jako nezvratné. Už to nezastavíme, už nenapravíme, už se tomu můžeme jenom přizpůsobit. Z tohoto pohledu není sabotáž mezinárodních dohod o ochraně klimatu ze strany USA zase až takový problém, protože adaptace, tedy nějaká forma geoinženýrství v kombinaci s reformou energetiky, nebyla nikdy prioritou, vždy se tlačilo především na snižování emisí. Symbolicky je však odstoupení ekonomické i politické velmoci od dohod zcela zásadní, protože vysílá celému světu jednoznačný vzkaz: nic nedělejte, žádné nebezpečí nehrozí, dál žijte na dluh, dál dotujte svoje ekonomiky externalitami. Takže to teď buď bude tak, že veškeré snahy o řešení problému klimatických změn, dokud jej ještě řešit jde, půjdou k ledu, nebo ostatní státy vytrvají a USA budou na jejich úsilí parazitovat.

Svým způsobem se ale USA nezachovaly nijak překvapivě, protože vykořisťování zbytku světa je jejich bytostný princip. USA se zachovaly pro sebe typicky arogantně a agresivně. Mezi odstoupením od klimatických dohod a mechanismem banánových republik není zase až takový rozdíl, jak by se na první pohled mohlo zdát. USA posedlé mindrákem vyvoleného národa se zkrátka chovají standardně imperialisticky stylem po nás potopa.

Je ovšem otázka, zda toto rozhodnutí, které bude jistě racionalizována řečmi o ekonomice, národních zájmech a konkurenčních výhodách, není v podstatě metafyzické a nekoření právě v tom komplexu Bohem (sic!) vyvoleného národa? Protože kdyby Bůh chtěl, aby se se dobře žilo na Vanautu, založil by Spojené státy na Vanautu. Protože jsou ale v Americe, plyne z toho, že Bohu na nějakém Vanautu nezáleží a proto ani vyvolený americký národ na nějaké Vanautu nemusí brát žádné ohledy a klidně ho může utopit v rozpuštěném polárním ledu. A protože je americký národ Bohem vyvolený, je pod jeho ochranou a on už se postará, aby klimatické změny Ameriku neohrozily a jako deus-ex-machina (jak také jinak, když je Bůh) přijde s nějakou novou technologií, zázračným objevem, nebo prostě zařídí, že se nic nestane. A nebo také nezařídí a pak to bude boží trest a to je také v naprostém pořádku a bude stačí víc modlení a víc svatých válek, aby se problém vyřešil.

Kombinace moci, pověrčivosti a z ní plynoucí nezodpovědnosti, která USA tvoří, je nebezpečná pro celý svět. Přitom, kdyby se ta moc použila správně, mohla by celému světu prospět. Jenže to by si, mimo jiné, museli Američané nejprve uvědomit, že celý svět není jen Amerika a že ten zbytek tu není proto, aby jim sloužil.

Hodně štěstí nám všem, protože Američané nám moc jiných možností řešení, než je naděje, jako obvykle opět nenechali.