Démonizaci maďarského premiéra Viktora Orbána jsem nikdy nebral příliš vážně, považuje ji za folklór liberální propagandy. Stačil ovšem jeden rozhovor, ve kterém dostal Orbán příležitost se projevit, abych dal liberálům za pravdu. Byl to rozhovor s bývalým šéfredaktorem Lidových noviny Ištvánem Léko, a u toho začnu.
Byl to totiž právě způsob, kterém Léko „rozhovor“ vedl, kvůli kterému by si tento formát zasloužil uvozovky. Já nejsem z těch, kteří si myslím, že novinář musí politika dusit, grilovat a tahat za slovíčku, aby byl rozhovor dobrý. To, co předvedl Léko, byl však druhý extrém: servilní, podbízivý, zcela nekonfliktní. Jsem toho názoru, že novinář, ať již si osobně myslí cokoliv, by měl vést rozhovor tak, aby své názory prezentoval politik jako reakci na jeho otázky, a ne že je novinář předkládá jako fakta, která politik jenom potvrzuje. A to přesně Léko dělal. Neomarxistické spiknutí zrádných západních elita proti suverenitě Maďarska coby jedné z posledních bašt křesťanství je tak čtenáři naservírováno jako nesporný fakt.
To je důvod, proč byl novinář Léko mizerný, nyní k tomu, proč je politik Orbán nebezpečný.
Nejen kvůli těm konspiračním teoriím o nebezpečí komunismu (sic!), jak již bylo naznačeno. Prostě nemohu bez obav přijmou politika, který sám o sobě hovoří jako o vůdci, přičemž být vůdce je pro něj evidentně způsob, kterým o politice uvažuje, protože tak hovoří i o svém československém kamarádovi Babišovi. A vůdcovský princip je přece něco, s čím máme v Evropě své bohaté a ne zrovna povznášející zkušenosti. (Když už jsme u Babiše, pozoruhodné je Orbánovo typicky babišovské blábolení. Tenhle způsob myšlení, resp. projevu, je asi pro jistý typ lidí zkrátka přirozený.)
Ale je toho mnohem víc, co mne na Orbánovi zneklidňuje. Například jeho přesvědčení o tom, že ač je 11 let maďarským premiérem, je to on, kdo utiskovaný a pronásledovaný. Nebo jeho napadání EU jako nepřátelské instituce, ze které ale nechce v žádném případě vystoupit. (Hle, další podobnost s Babišem, která opět nebude zcela jistě čistě náhodná.)
Či pro konzervativce typická panika z toho, že svět je jiný, než by se jim líbilo. Jenže co u takového Jocha, který vládne jen perem, víceméně kuriozita, to je u Orbána, který vládne armádou a policií, poněkud znepokojivé, protože kdo může vědět, kam až ve své snaze spasit dokáže zajít?
Ale vrcholem – či spíše kořenem – toho všeho je Orbánovo odmítání racionality. Jeho schopnost odmítat racionalitu a zároveň velebit evropské kulturní dědictví je… vlastně typická. Umění kognitivní disonance zjevně patří k výbavě úspěšného politika všude na světě. Ale posuďte sami:
Jde o to, že to, co nedokážou racionálně zdůvodnit, jednoduše vyřadí ze svého světa a myšlení. U člověka tvoří rozum pouze jeho polovinu, druhá polovina jsou emoce, historie, tradice, výchova a podobně. Tyto věci ale nelze ignorovat, jsou stejně reálné jako racionalita.
Viktor Orbán
Ano, ignorovat je zcela jistě nelze, je nutné v politice zohlednit, ale zohlednit, nikoliv na nich politiku založit. Jenže přesně to Orbán dělá a svým způsobem geniálně, protože tohle jemu, ale nejen jemu, každému, kdo nemá zábrany postupovat stejně, umožňuje říkat a dělat cokoliv bez nutnosti být konzistentní, protože každou námitku, že jeho rozhodnutí není racionální, může snadno odpálkovat s tím, že racionální ani být nemělo, že právě v jeho iracionalitě je jeho síla a pravdivost. Také vám v hlavně bliká alarm s otázkou: Kde já už jsem tohle odmítání racionality jenom slyšel? U koho to bylo? Kdy a kde? Nebylo to také v Maďarsku, někdy asi tak před devadesáti sto lety? Nebo v Itálii? Či snad v Německu?
Tribun 
Na nebezpečí, které od takového člověka hrozí, je ovšem potřeba přijít a varovat včas, a ne až v situaci, kdy skrze svou politickou stranu ovládá všechna média /kdy z veřejnoprávních udělal státní a soukromá zničil ekonomickým a legislativním tlakem, čímž opozici šikovně odřízl od jakékoli možnosti oslovit účinně veřejnost/ a kdy likviduje poslední ostrůvky nezávislosti, jaké například představují vysoké školy.
Orbánův Fidesz je součástí nejsilnější frakce v Evropském parlamentu – Evropské lidové strany (EPP). Ve stejné frakci je i CDU/CSU. Deklarovaný postoj mainstreamových evropských stran k Orbánovi, kterého mohly už dávno morálně i finančně zlikvidovat, kdyby měly zájem, není nic než čisté pokrytectví. Nicméně evropským nadnárodním korporacím (většinou se sídlem v Německu), které mají většinu významných politických stran na špagátkách, politická situace v Maďarsku vyhovuje.
Je potřeba pokračovat?
Jak podle vás mohly evropské strany Orbána zlikvidovat?
Přiškrcením EU-dotací. Jsou i jiné cesty, viz třeba tu řeckou, ale ta je v Maďarsku nepoužitelná. Nemluvě o tom, že z dotací těží Orbán osobně a jeho spřátelené firmy přímo, podobně jako u nás Babiš.
Ale to je samozřejmě jenom zbožné přání. Jedou v tom všichni politici. Systém je už tak prohnilý, že už ho nezachrání nic. A tím pádem ani nás, 99% dolního lidu.
https://www.blisty.cz/art/105365-pandora-papers-aneb-system-je-prohnily-az-na-kost.html
Něco o orbánovské politice Babiše:
https://denikreferendum.cz/clanek/33177-rostouci-ceny-energii-dalsi-obet-na-oltar-babisovy-orbanovske-kampane
Facit:
Světová oligarchická elita se systematicky zbavila jakékoli odpovědnosti vůči zbytku společnosti. Finančními spekulacemi, privatizací zdrojů a tunelováním veřejných rozpočtů neudržitelně hromadí absurdní bohatství na úkor přírody i lidských potřeb. A aby unikla odpovědnosti, odklání — s vydatnou pomocí svých vlastních médií — pozornost od svého amorálního a asociálního jednání tak, že lidi, vyděšené nejistotou a strachem, že přijdou i o to málo co mají, poštvává proti těm, kteří nemají nic.
Současné nastavení globální ekonomiky připomíná planetární ekologickou pyramidovou hru: hromadění zdrojů ze stále nesmyslnějšího ekonomického růstu na špičce společenské pyramidy vytváří — do velké míry umělý — nedostatek v jejích spodních patrech. Ti, kteří ze hry nejvíc profitují, pak štvou ty, kteří se hrozí pádu, proti většině těch, kteří prohrávají. A přesvědčují ty dole, že jedinou cestou k prosperitě je donekonečna zvětšovat pyramidu, která do sebe nasává stále víc z okolního světa a stále rychleji se přibližuje momentu, kdy se zhroutí pod vlastní vahou.
[…]
Místní (míněno V4 – pozn. moje) oligarchie vysává peníze z evropských fondů i domácí ekonomiky, často také do daňových rájů. Ochotně přitom ale nechává z levné práce domácích nižších a středních vrstev těžit také západní korporace. Vinu za sociální dopady tohoto počínání pak háže na unijní politiku. Pozornost od skutečných příčin problémů odvádí zástupnými konflikty se západními elitami o symbolická kulturně-politická gesta, na něž převádí všechny podstatné politické otázky a vlákává tak část domácích pracujících do národoveckého spojenectví. Západní elity přitom rády akceptují, že se nemusí bavit o nerovnoměrné dělbě bohatství mezi evropským jádrem a (semi)periferií, a umožňují výměnou za to středoevropským autoritářům upevňovat svoji moc.
Svět není jiný, ale více jsou slyšet „neslušné“ hlasy. Je hloupé menšinovou odlišnost kriminalizovat, ale neskonale hloupější je odlišnost adorovat, vnucovat ji většinovým „neodlišným“ a pak se divit, že tenhle přístup nevede k větší toleranci, ale k tomu, že si před vámi odplivnou a vezmou na vás vidle.
Nebo volí takové ekonomické diletanty jako Orbán jen proto, že se neodlišné slušnosti zastávají jako jediní.
Orbán se ve skutečnosti zastává leda tak svých soukromých zájmů. Že se zastává i někoho nebo něčeho jiného, to je jenom pečlivě vytvořený a udržovaný fake.