Krize identity „slušného člověka“


Každá identita bez nepřítele chřadne a uvadá. Péče o ni je tak vždy zároveň péčí o obraz našeho nepřítele – o onu demarkační linii, na kterou je potřeba postavit plot, jenž jasně odlišuje, kde se nachází naše-správné a kde už je ono cizí-špatné.

Sami sebe tedy nechápeme jenom skrze to, čím jsme, ale také skrze to, čím nejsme. Nepřítel je naším vnějškem.

Říct o někom, že je fašista, komunista nebo neomarxista, znamená především varovat před nebezpečím, které představuje. Slova tu nemají jen popisovat realitu, ale utvářet ji.

Na pozadí prošedivělého a přestárlého komunismu je to právě „nový levičák“, kdo nastupuje na místo nepřítele, který vymezuje identitu vykleštěné pravice. Jakožto kulturní (neo)marxista představuje skutečného židobolševika pro 21. století: je jednotný, spiknutý, u moci a je všude. Představuje rakovinu našeho normálního světa, do kterého jako čaroděj přivolává démony z jiných dimenzí: cizince, muslimy, cikány, homosexuály, feministky. Je často překvapivé, jak se jednotícím prvkem těchto jinak nesourodých a exotických bytostí často stává jejich údajně nespoutaná sexualita,

Sexualita potlačená šosáckou konzervativní morálkou a seberealizace potlačená námezdní prací vytváří autoritářskou životní formu, která volá po univerzální sebedisciplinaci všech. Toto potlačování sebe sama – v posteli i na pracovišti – tvoří osu slušného člověka, který si o všech svých různorodých nepřátelích myslí pořád to samé: jsou to nemakačenka, kteří žijí z našich peněz svým nezřízeným erotickým životem.

(Kulturní neomarxismus jako nový nepřítel)

Limity lidských práv


„Právo na dítě nepatří mezi základní lidská práva,“ řekla před poslankyně za TOP 09 Chalánková. (třeba zde). Pokud to tedy není základní – čili univerzální – lidské právo, znamená to, že může být omezováno na základě rasy, třídy, náboženství nebo občanství? Znamená to, že nestačí být člověkem, aby dotyčný mohl mít děti? Pokud toto není vedle práva na život základní lidské právo, tak co potom? Vlastnit majetek? Vlastnické právo by paní poslankyně zcela jistě nejenom ani v nejmenším nezpochybňovala, ale bez zaváhání by ho mezi základní lidská práva zařadila. Ale mít děti a být rodičem, tedy být člověkem, to podle ní základní lidské právo není. Mít je nedotknutelné, ale na být nemáte podle paní poslankyně nárok. A takových bude u nich ve straně, která má jinak lidských práv a svobod plnou nejenom hubu, ale i program, dvanáct do tuctu. A není to náhoda, protože přesně tohle je pravicové vidění světa, pravicové pojetí práv a svobod.

Rozdíl mezi levicí a pravicí ve dvou větách


Od doby, kdy jsem psal tuto esej o rozdílu mezi levicí a pravicí, uběhl již nějaký ten pátek a já jsem dospěl k názoru, že musí existovat způsob, jak vydestilovat to podstatné a dostat se až na dřeň toho, proč jsou rozdíly mezi levicí a pravicí takové, jaké jsou. Protože přesto, že tradiční politika se pomalu ale jistě rozpouští v eklektickém amalgánu postpolitiky, ten rozdíl stále existuje, není nepodstatný a já myslím, že jsem ho nalezl a že jde napsat do dvou. To není lenost, to je přesvědčení, že to skutečně důležité lze říct stručně a bez nánosů slov, které může kdejaký chytrák rozžvanit. Tady je:

  • Pravice: každý může vyhrát.
  • Levice: nikdo nemusí prohrát.