Who Destroyed the USSR?


I’m too lazy to translate, so just excerpt from Gorbachev blames communist hardliners & nationalists for Soviet collapse, most others blame him, but USSR was doomed from start:

Gorbachev is right to remind people of the situation when he took power in 1985. The Soviet model had reached the limits of its potential. Central state planning was incapable of responding effectively to the demands of a modern, high-tech economy. Social problems such as absenteeism, alcoholism and crime were on the rise. There was a growing sense that something had to be done.

What sunk the union was the August 1991 coup. The members of the Emergency Committee that tried to overthrow Gorbachev are thus partially responsible for the fact that Russia, Ukraine and other ex-Soviet states are now separate countries.

But while the hardliners made this possible, Yeltsin and his supporters were only too happy to exploit the opportunity. From early 1990 onwards, they played the ‘Russia card’ against the central leadership. Because Gorbachev controlled federal-level institutions, they set about capturing control of Russian institutions, demanded the transfer of power from the federal level to the Russian level and, in March 1991, issued a Declaration of Sovereignty of the Russian Federation.

This fatally undermined the union. It could tolerate the Baltic states separating, but it couldn’t survive Russia separating. Once the country’s liberals, to suit their political ambitions, decided to adopt the slogan “Russia for the Russians”, the USSR was doomed.

So, why did the USSR collapse? Because Gorbachev unleashed a process he couldn’t control and never understood. Because hardliners tried to stop him. And because liberals decided it suited their purposes to smash the union and have an independent Russia.

Tři poznámky k fiskálnímu systému


Pár výpisů z rozhovoru s Filipem Pertoldem:

Danění práce

Znamená to, že daníme práci dominantně zdravotním a sociálním pojištěním. Což má neblahý dopad na nízkopříjmové skupiny – na tohle nelze uplatnit žádnou slevu na poplatníka, jako tomu je u daní z příjmu fyzických osob. Jedná se o lineární sazbu, opět zastropovanou nahoře pro vysokopříjmové skupiny. Zatěžuje každou korunu stejně a kvůli tomu se nízkopříjmové výdělky zatěžují hrozně moc. Stačí si spočítat odvody na minimální mzdě. A s tím se nikdo neodvažuje hýbat a hýbe se pouze s daní z příjmu, ale opět: ty platí bohatší a jim se tím zase ulevuje. Chudým, kteří platí dominantně odvody, se neulevuje nikdy. 

Snížení sazby daně z příjmu fyzických osob znamená, že zdaňujeme nízkopříjmovou práci na zaměstnaneckém kontraktu, což ale často lidi z nižších vrstev žene do alternativních forem práce a smluv, které jsou zdaněné méně a neplatí se z nich odvody. To pak ale vede k tomu, že tito lidé nejsou chráněni zákoníkem práce, jsou prekarizovaní a vytlačováni na okraj.

Zrušení superhrubé mzdy

Zrušení zdanění superhrubé mzdy se odehrálo uprostřed tvrdého lockdownu, lidi neměli ani šanci peníze utratit. Zároveň byla tato změna přímo zaměřená na bohatší vrstvy, které to vůbec nepotřebovaly (…) nechápe, proč se lidem během pandemie jednoduše neposlaly třeba šeky, nějaká jednorázová pomoc. Protože během epidemie někteří lidé potřebují rychle pomoc. Zároveň má každá vláda v takové situaci velmi málo informací o tom, co za lidi to je. (…) I proto se v takových chvílích uplatňuje princip plošné, jednorázové a rychlé pomoci. To se do ekonomiky stejně rychle a stejně jednorázově vrátí. Z tohoto hlediska nedávalo zrušení zdanění superhrubé mzdy žádný smysl.

Šetření

Co se pak týká šetření, je to velký problém, a speciálně u nás. To jsme si zažili například za Kalouska. Ne že by nebylo kde šetřit, ono je kde – například v oblasti byznysu, který český stát v porovnání s dalšími zeměmi OECD extrémně dotuje. Jenže to se snadno řekne, ale mnohem hůř prosazuje, protože byznys si své zájmy vždy ohlídá.

Afghánské lekce


Paula Robinsona a jeho blog Irrussianality jsem tu již myslím citoval. Tentokrát mne zaujaly dva jeho texty na téma neslavného konce intervence Západu v Afghánistánu: Explaining Afghanistan’s Collapse a What we need to do post-Afghanistan, but won’t.

V prvním textu vyjmenovává šest důvodů „úspěchu“ intervence USA a jejich vazalů v Afghánistánu, které zde ve velmi stručné podobě (snad se nic podstatného neztratilo v překladu) uvádím:

  1. Západ neměl jasno v tom, co a proč vlastně v Afghánistánu chce. Cíle se měnily za pochodu a důvody jakbysmet. I když válečná propaganda zněla unisono, skutečné motivace jednotlivých aktérů se lišily nejen navzájem, ale měnily se i v čase.
  2. Afghánistán nedisponoval dostatečně kompetentními lidskými zdroji pro fungování státu a ti, kteří se s pomocí Západu dostali k moci, byli zkažení až hanba. Tohle není obligátní pohádka o tom, jak si barbaři neumí vládnout, ale příběh o tom, jak Západ držel u moci zločince jenom proto, že nebyli spojení s Talibanem.
  3. Příliš mnoho materiální pomoci ze Západu která způsobila, že afghánský státní aparát neměl žádnou motivaci reálně zemi řídit tak, aby mohl vybírat daně, protože všechno vždy zaplatil Západ.
  4. Tato materiální pomoc byla navíc tak špatně řízena, že se stala kontraproduktivní.
  5. Neschopnost efektivně řídit rozvojovou pomoc nevyhnutelně plynula z arogance a ignorance Západ, který naprosto přesně „věděl“, jak to má v Afghánistánu ideálně fungovat a zcela ignoroval, jak to tam funguje reálně a místo podmínky a specifity ho vůbec nezajímaly.
  6. K trapnému konci Západu v Afghánistánu stejně nevyhnutelně vedlo lhaní si do kapsy o tom, jaká je v Afghánistánu situace. Západ politici se rozhodli, že válka v Afghánistánu bude úspěch a veškeré náznaky toho, že se nedaří, buď ignorovali, nebo rovnou falšovali. Pokud se nepodařilo cíle splnit, tak se snížily nároky, pokud se nepodařilo splnit ani snížené nároky, tak se zprávy prostě utajily.

V druhém textu pak autor konstatuje, že když už to v Afghánsitánu dopadlo, jak to dopadlo, je třeba se z toho poučit, ovšem ani ne tak ve smyslu, jak příště intervenovat lépe, jako v tom, zda vůbec intervenovat? Doslova píše, že to je problém především u vojáků, kteří nejsou zvyklí ptát se po tom, jestli by to, co dělají, vůbec dělat měli, ale pouze a jedině jak to udělat co nejefektivněji. Robinson přiznává, že Západ má instituce a mechanismy, jak tyto afghánské lesson learned využít, ale upozorňuje na to, že je záměrně nepoužívá a je zcela běžné, že kritici a pochybovači jsou umlčování a defamováni co zrádci. Přitom si Západ mohl blamáž v Afghánistánu když ne ušetřit, ale alespoň zmírnit, kdyby těmto pochybovačům z vlastních řad naslouchal, protože reálná situace v Afghánistánu nebyla zcela neznáma a vývoj, který po stažení Západ nastal, byl už relativně dávno některými předvídán a dobře vyargumentován.

Protože ale propaganda všechny kritiky dokázala efektivně umlčet, bylo teď, když se Západem instalovaný afghánský režim zhroutil jako domeček s karet, o hodně víc divení, než by bylo bývalo bylo nezbytně nutné. kdyby intervence v Afghánistánu nebyla „věcí cti“ a kdyby Západ nežil v bludu o vlastní neomylnosti a civilizační nadřazenosti.

Z dějin imperialistické internacionály


Cituji u článku Jak mohli být tak slepí? Proč západní diplomaté hledali kompromis s nacismem?: „Strach západních diplomatů z bolševické revoluce v Londýně nebo v Paříži byl podle britského historika Jonathana Haslama tak velký, že je vedl k nepřímé podpoře nacistických výbojných plánů.“

Konzervativci v západní Evropě si oddychli, když rudou lavinu utopili v krvi italští fašisté či německé Freikorpsy. Pro zastánce obnovy poválečné Evropy do systémového nastavení před rokem 1914 byla existence sovětského Ruska naprosto nepřijatelná, a proto se mocnosti Dohody pokusily neúspěšně intervenovat do ruské revoluce. Vznik Komunistické internacionály vyvolal oprávněné obavy z aktivit šířících bolševismus na Západ. Vítězné mocnosti reagovaly utvořením nezávislého Polska a sjednocením nových republik ve střední Evropě v Malou dohodu, jež měla sloužit jako hráz proti komunismu.

Churchill se snažil v roce 1930 přesvědčit německou i francouzskou vládu o nutnosti postavit velkou koalici sil proti Sovětům. V té době se Heinrich Brüning pokoušel dokázat Francii, že Německo potřebuje mít možnost bránit se proti bolševismu a tímto způsobem se snažil o německo-francouzské sblížení. Sociální demokraté podporovali tyto snahy, a proto Stalinovi a Kominterně dávalo smysl označit je za nejhorší nepřátele a oporu fašismu, jelikož za sblížením Francie a Německa viděli hrozící intervenci. Stalin nechtěl vládu nacistů, ale jejich sílu hodlal obratně využít k eliminaci sociální demokracie a izolaci Německa od zbytku Evropy, aby nebylo nebezpečné pro SSSR.

Politika appeasementu byla založena na přesvědčení, že se lze dohodnout s každým kromě bolševiků, kteří chtějí rozložit celou evropskou civilizaci. Lidé formátu Nevilla Chamberlaina v zásadě chápali německé, italské a japonské imperiální sklony, protože Britům byly tradičně vlastní. Dialog s nacisty, na který přistoupili, jim měl umožnit podílet se na vymezení nových sfér vlivu. Haslamův závěr zní, že Československo bylo obětováno nikoliv ze strachu před nacisty, ale před Sověty.

Jak si Západ pořídil NSR proti SSSR


Pozn.: Jak jsme měli včera ty oslavy výročí vstupu do NATO a s tím spojené možnosti (a povinnosti) podílet se na válečných zločinech, a hodně z vás mě při té příležitosti přesvědčovalo, že NATO ne největší výdobytek od vynálezu elektrického křesla, tak jsem si vzpomněl, že jsem si kdysi pořídil tento výtah z jednoho článku, a přišlo mi to jako dobrá příležitost ho konečně zveřejnit.

Výtah z článku Kdo skutečně vztyčil Berlínskou zeď?. Otázka zni, když si odmyslíme hodnotící soudy, jsou tam někde faktické chyby? Nevím, jak vám, ale mě to takhle dává mnohem větší smysl, než je ten oficiální západní narativ, který má blíž ke katechismu, než k dějepisu. (Kecám, vím.)

Pokračovat ve čtení „Jak si Západ pořídil NSR proti SSSR“

Inženýrské argumenty pro základní příjem


Se svolením autora přináším překlad článku An Engineering Argument for Basic Income, který mne zaujal až tak, že jsem ho prostě přeložit musel. Odpusťte prosím překladu jeho nedokonalost, překládat je těžší, než rozumět. Protože jde o překlad, jsou reálie sice americké, ale podle mých znalostí více či méně platné i pro českou situaci.


Inženýrské argumenty pro základní příjem

Využití principů odolnosti proti selhání pro kritické systémy podpory života

Scott Santens

Původně jsem na šel studovat na Colorado School of Mines abych se stal inženýrem. Sice jsem za dva roky zběhl studovat psychologii, ale přemýšlet o světě jako inženýr jsem už nikdy nepřestal a stále na věci nahlížím ze stejné perspektivy jako tehdy, když jsem chtěl být inženýrem: na čem jedině záleží je realita, co funguje a co ne. Mám rád matematiku a vědu, ale co skutečně zbožňuji je to, jak inženýři matematiku a vědu používají k tomu, aby věci vylepšili. Být inženýr znamená být realista. Dávat přednost praxi před teorií. Chápat, že mapa není krajina.

Existuje jedno pravidlo, které všichni inženýři znají, pravidlo, známé i jako Murphyho zákon: Cokoliv se může pokazit se také pokazí. Když to máte na paměti, je vám jasné, že se selháním musíte při návrhu čehokoliv počítat. Nechceme, aby se věci pokazily, ale víme, že se pokazí, počítáme s tím a přemýšlíme o tom, jak bychom měli zareagovat, až se pokazí.

Pokračovat ve čtení „Inženýrské argumenty pro základní příjem“

Prostě nemoc chudých


Nejlepší podle jeho zkušeností byl přípravek Fav-Afrique francouzské farmaceutické společnosti Sanofi, který působil proti jedu deseti afrických nejnebezpečnějších hadů. V roce 2014 však společnost Sanofi přestala lék vyrábět, protože produkce nepřinášela zisky. Výroba antisér představuje dlouhotrvající, nákladný proces, a protože velká většina lidí, kteří je potřebují, žije v rozvojových zemích, nepřinášejí tyto přípravky farmaceutickým společnostem žádné velké příjmy.

(…)

Uštknutí hadem je nemocí chudých, proto se o ně zákonodárci nezajímají.

Thomas Nicolon: Smrtící uštknutí; National Geographic 12/2020

…bez komentáře.

Konspirační teorie pro jogíny i pro maminy


Marie Heřmanová v rozhovoru pro rozhlas o šíření konspiračních teorií na Instagramu:

Americký výzkumník Marc-André Argentino tomu říká „pastel QAnon“. Jde o typicky instagramové posty v pastelových barvách, které zároveň ale šíří hashtagy a narativy spojené s hnutím. To propojení je zajímavé, protože na Instagramu se pohybuje docela velká skupina lidí, kteří se věnují třeba józe, wellness nebo zdravému životnímu stylu. V této cílové skupině je QAnon poměrně hodně úspěšný. Což zase na první pohled může vypadat nelogicky, ale různé výzkumy a studie ukazují, proč určité aspekty tohoto způsobu přemýšlení, který může i trochu přesahovat do nějaké new age spirituality, s konspiračními teoriemi souzní. Jedná se totiž také o způsob přemýšlení zaměřený na kontrolu nad vlastním životem. Dochází v něm taky k probuzení, prozření té vyšší pravdy, k nedůvěře v ty velké tradiční instituce.

Příběh, na kterém Q postavil svůj původní narativ, stojí na pašování dětí. To silně rezonuje třeba mezi matkami malých dětí, mama bloggerkami, což je velmi silná skupina na Instagramu. 

Konspirace prostě naplňují nějakou potřebu, která ve společnosti existuje a odpovídají na tu nejistotu způsobem, jakým nic jiného odpovědět nedokázalo. Musí zmizet příčiny té nejistoty. Neříkám, že zmizí pandemie covidu, to se nestane. Ale ta příčina může být i extrémní nedůvěra lidí, že to někdo dokáže vyřešit.

Slovo do pranice


Konečně někdo, do se jen neohlíží do minulosti, ale napadlo ho podívat se také do buducnosti. Jevgenij Morozov a jeho text Digitální veřejná infrastruktura: sociálnědemokratický projekt pro 21. století:

Ve výsledku totiž neoliberalismus stojí na potlačování jakékoliv formy koordinace, která není založená na trhu, tedy například na principech solidarity a rovnosti. Stručně řečeno, neoliberální projekt usiluje o zúžení pestrého repertoáru různých forem hospodářské a společenské organizace na jedinou: na konkurenci. (…) Neoliberálům se podařilo zúžit naši představivost. Přesvědčili nás o tom, že veškeré problémy se vyřeší zvětšováním konkurence.

Očekává se, že všechny problémy vyřeší Amazon, Facebook a Google nebo alespoň start-upy. Prakticky se nedostává prostoru pro představy o alternativních uspořádáních digitálního prostoru, jež by mohly mít pod kontrolou odbory, družstva pracujících nebo obce.

Snad ani nenajdeme lepší argument dokazující plýtvání v kapitalismu, než je soudobý závod o umělou inteligenci. Když se množství firem dělajících totéž zvýší z deseti na sto, situace se nijak nezlepší. (…) Naopak je potřeba centralizovaný přístup, ve kterém se umělá inteligence pojme jako infrastruktura. 

Sociální stát jsme postavili na velmi důležitém předpokladu: některé služby jsou tak zásadní k tomu, aby lidé a společnost jako celek prosperovali, že je nutné je dekomodifikovat. (…) Stoupenci demokratické levice proto už nemohou zlehčovat, jak důležité je získat nad digitální infrastrukturou veřejnou kontrolu.

Nevykládejte si to špatně, nejsem proti regulacím. Dnes však nedokáží zajistit ani přetrvání úspěchů, kterých sociální demokracie dosáhla už v minulém století — zejména proto, že současná politická i intelektuální rovnováha sil má k převaze idejí solidarity a rovnosti velmi daleko.

Plánem nemůže být jen to, že velké firmy se rozpustí a nahradí se mnoha menšími. Tak by mohl vypadat cíl liberálů nebo středopravicových stran, ne však sociální demokracie. (…) Cílem musí být vznik „něčeho úplně jiného“. Ale tak či onak to nebude možné bez zlomení moci Googlu a Facebooku.

Za druhé musíme podstoupit ambiciózní intelektuální dobrodružství, v němž znovu promyslíme, co by mohla znamenat sociální demokracie ve 21. století. Dosud se to žádné ze sociálnědemokratických stran v Evropě, severní ani Latinské Americe dostatečně dobře nepovedlo.

Potřebujeme změnu paradigmatu


Vždycky jsme měl podezření, že Danuše Nerudová, rektorka Mendelovy univerzity, je chytrá ženská. Asi proto jí nikdo neposlouchá. Nemá totiž žádnou úctu před tabu našich časů. Zato ví co je třeba změnit a jak. Až budeme mít jako společnost méně Klausů a více Nerudových, budeme mít naději. Posuďte sami.

Jediné daně, které si můžeme dovolit zvyšovat, jsou ty ekologické. Zdanění práce v tuto chvíli je už tak vysoké, že to vytváří bariéry na trhu práce. Musíme se přesunout od zdanění práce ke zdanění kapitálu a majetku. Jsme zemí, která má toto zdanění neuvěřitelně nízké. Je také potřeba ukázat na daně z příjmů korporací, protože u velkých nadnárodních společností mluvíme o změně paradigmatu, mluvíme o tom, že by se mohlo zdaňovat něco jiného, než zisk.

Od druhé světové války aplikujeme v ekonomice model ekonomického růstu. Všechno podřizujeme maximálnímu ekonomickému zisku. Ukazatel HDP ale není jediný správný ukazatel pro měření blahobytu společnosti. Můžete mít pětiprocentní růst HDP každý rok i v situaci, kdy obyvatelé nemají přístup k pitné vodě. 

Bavíme se o změně společenského zřízení — že bychom od kapitalismu měli přejít ke stakeholder kapitalismu, ve kterém společnosti nesledují jen maximalizaci zisku, ale taky další společenské cíle.

My ekonomové strašně málo zdůrazňujeme sociální prvek v ekonomii. Stát nemůže dělat pouze efektivní věci. Z povahy věci bude v některých oblastech vždycky neefektivní. Příkladem mohou být ochrana klimatu a sociální služby. 

Trh to nevyřeší, protože se jedná o tržní selhání. To, že by trh vyřešil něco sám, jsme si mysleli u zdaňování korporací. A výsledek? Závod ke dnu

https://denikreferendum.cz/clanek/31759-rozhovor-s-danusi-nerudovou-lidi-uz-vic-danit-nelze-korporace-ano