Pacifik

Válečný seriál Pacifik je mladším bráškou oceňovaného Bratrstva neohrožených, odehrává se ale, jak již sám název napovídá, na Tichomořském válčišti. Válka v Pacifiku, tedy de facto válka mezi Japonskem a USA, je v Evropě logicky poněkud opomíjená kapitola Druhé světové války, ale právě o to je Pacifik cennější, že ukazuje jiný pohled na notoricky známé události. Protože po řemeslné stránce je Pacifik perfektně zvládnutý, zaměřím se na to, co jsem se díky němu o válce v Pacifiku „dozvěděl“ (raději v uvozovkách, protože nedokážu posoudit, nakolik je Pacifik autentický jak co do historie, tak do percepce války americkou společností).

Tak předně, zatímco my v Evropě máme tendenci vnímat válku v Pacifiku jakou epizodu na okraji konfliktu v Evropě, pro Američany je minimálně stejně důležitá, ale spíše mnohem důležitější a ikoničtější, než válka v Evropě. Už jenom proto, že zatímco v Evropě si mohli vojáci zajet oddechnout do Londýna či později do Paříže, v Pacifiku nebylo nic, než džungle, bláto a komáři. Je to vidět i na tom, že když v květnu 1945 vojákům oznámí, že Německo kapitulovalo, nikoho to vlastně příliš nezajímá.

Fascinující bylo, jak Američané upřímně a usilovně nenáviděli Japonce a zabíjeli je s potěšením, ačkoliv za celý seriál vlastně není řečeno proč. Obvyklé klišé s Pearl Harborem chybí a jiný důvod naznačen není. Že by prostě produkt vlastenectví?

Zřejmě nejsilněji na mě ale zapůsobilo zjištění, jak odlidštění Japonci pro Američany byli, jako kdyby nebojovali proto lidem, ale proti mlokům nebo „emzákům“. Do jisté míry je to ovšem pochopitelné, protože vzhledem k tomu, že Japonci se nevzdávali a mariňáci nebrali zajatce, tak živého Japonce téměř nepotkali. A kdyby ho potkali, Američané japonsky neuměli a Japonci anglicky také ne, takže Japonci zůstávali cizím, neznámým a nepochopitelným. To je rozdíl proti tomu, jak jsou zobrazováni Němci, kteří i přes veškerou svoji brutalitu a bestialitu zůstávají lidmi, kteří trpí. Sice po zásluze, ale trpí. To je výsada, kterou Japoncům nikdo nepřiznal.

A je tu ještě jeden zásadní rozdíl proti Evropě, který sice nesouvisí přímo s válkou v Pacifiku, protože je obecný, Pacifik se ho ale dotýká: vztah k veteránům ze strany veřejnosti v zemi, k níž se válka fyzicky ani nepřiblížila. Američané si sice svých „hrdinů“ váží, ale zároveň si ty zhrublé a emocionálně i morálně zdevastované chlapy chtějí držet co nejdál od těla, protože nemají ani v náznaku ponětí, čím prošli, neboť válečná zkušenost je nesdělitelná. Veteráni, jejichž jedinou kvalifikací je schopnost přežít, nenávidět a zabíjet tak mají problém se zařazením do společnosti, která si myslí, že válka je jen trochu drsnější obdoba skautského výletu a od veteránů očekává, že se začlení zpět, jako by žádná válka ani nebyla, a rozhodně ji nebudou obtěžovat tím, že jí budou připomínat hrůzy válku, jíž se tak elegantně vyhnula. Což se ostatně do dneška příliš nezměnilo.

Pokud je totiž Pacifik v něčem výborný, tak je to zobrazení plíživého rozkladu osobnosti, kterému každý voják na frontě podléhá bez ohledu na své původní vzdělání, zázemí a morálku. Voják je buď mrtvý, nebo se z něj stane vraždící zombie, ale něco jako rytíř bez bázně a hany v armádě neexistuje a ve válce nepřežije. Tento aspekt vyniká tím více, že Pacifik není standardní hollywoodský prvoplánový paján, jako třeba… ehm… Pearl Harbor.

Taková byla válka v Pacifiku – hnusná, jako každá válka, bez slávy a bez hrdinů, protože ze směsi bláta a krve nic ušlechtilé nevzejde, ani kdyby se v Hollywoodu na hlavu stavěli.

Advertisements

4 comments

  1. Morybundus

    Válka je vůl!
    K „problematice“ války v Tichomoří doporučuji skvostný film Dopisy z Iwo Jimy, který nabízí pohled z japonské strany (byť jde americký o film).
    Válečné filmy jsou moje „srdcovka“ a tak po „kultovních dílech“ jako Bitva na Neretvě, Kam orli nelétají, Bitva v Ardenách apod. hledám i díla zanesená prachem zapomění. A rovněž filmy, které zobrazují ony neblahé chvíle řinčení zbraní z neobvyklých pohledů, např. ze strany těch, kteří se ocitli na straně poražených. V tomto smyslu jsou pro mě zajímavé filmy jako Das Boot nebo Železný kříž. Jak ale zjišťuji, podobných filmů je docela málo. A čím „blíže v historii“, tím je jich méně. Již zmíněná Ponorka, nebo Dopisy z Iwo Jimy se týkají období 2. sv. války. Zkuste však něco podobného najít o válce v Koreji. Nějaké filmy, které tu válku představují z pohledu Severokorejců. Jistě, jsou takové. V KLDR určitě vzniklo mnoho snímků s touto tématikou, ale korejštinou nevládnu a české titulky k nim asi nikdo jen tak neudělá. Co je však ještě zajímavější, že vlastně nevím ani o jednom válečném filmu, který by zachycoval „druhou stranu barikády“ za války ve Vietnamu. Amerických (často enormně patetických) filmů existují mraky, ale něco z vietnamské perspektivy? Docela se tomu divím.
    V poslední době se točí docela dost válečných filmů v ČLR, ale co si tak matně vzpomínám, jsou věnovány většinou občanské válce mezi KS a Kuomintangem. A navíc, bez patřičných znalostí tamějších reálií se v nich člověk poněkud ztrácí. To, co pro ně jsou samozřejmé znalosti domácí historie, se zde učí možná ve vyšších ročnících sinologie.
    Zkrátka, kulturní hegemonie západní filmové produkce je reálná. Tím nechci říct, že Západ by neuměl točit (válečné) filmy. Umí a někdy velmi dobře. Chybí mi však ony „pohledy z druhé strany“. Tak se může dobře stát, že z vietnamské války zbyde jen obraz mariňáků střílejících z helikoptéry, kteří mají za řemenem přílby pikové eso a mezi zuby sežvýkaný doutník. Proč ta válka vypukla atd., to se už nějak ztrácí v mlze gerojského vyprávění. Ostatně, jen tak na závěr, pozorujete jak se v USA mermomocí protlačuje narativ o tom, že válka ve Vietnamu skončila, protože „obyvatelstvo USA bylo už válkou unaveno“ (zaznívá téměř v jakémkoliv dokumentu)? Proboha, jen aby nevyšlo najevo, že „obyvatelstvo USA bylo unaveno“ především tím, jak jejich armáda dostávala na frak!

    • galahad

      Vaší pozornosti doporučuji dánský Under sandet. Předmětem je poválečné nasazení zajatých německých vojáků při odminování dánských pláží. Není to ani tak pohled „z druhé strany“ – spíš to zachycuje změnu přístupu k zajatcům ze strany důstojníka britských výsadkářů, který má zobrazovanou skupinu zajatců na povel. Trochu klišoidní, ale rozhodně koukatelný.
      Dobrá i když dost dlouhá, je finská Talvisota.
      Japonci natočili film o jedné ze svých velkých válečných lodí. Teď nevím, jestli to byla Jamato, nebo Musaši, ale jmenovalo se to, tuším, prostě jen Bitevní loď… na to si te´d nevzpomenu přesně, ale určitě to půjde dohledat.
      Docela slušný recenze má seriál Unsere Vätter, unsere Mütter. Neviděl jsem, neposoudím.
      Z časů pozdějších je dost koukatelnej ruskej film 9. rota a o jednotce ruských výsadkářů v Afgánistánu.
      Za vidění stojí anglický film Warriors o britských vojácích v Bosně.
      Na výběr je toho dost :-)

      • Tribun

        Ten japonský film byl podle mě Yamato – Loď smrti Před časem ho dávali snad na ČT2. Viděl jsem a byl dobrý. Svým způsobem politicky nekorektní, protože polidšťoval Japonce (ale pozor, neomlouval).

        1. rota je výborný film, dost opomíjený, asi že je ruský. Přitom Rusové mají prý velmi dobré válečné filmy. Jeden z nich má být i A jitra jsou zde tichá, někde ho mám, ale ještě jsem ho neviděl. Ale jsem ruských filmů viděl vůbec pohříchu málo.
        • galahad

          A jitra jsou zde tichá jsem neviděl. Rozkoukal a nedokoukal jsem Jdi a dívej se. Ne, že by se nelíbilo, prostě mě jen žena odvolala k nějakým povinnostem, tak film musel počkat. Ale puzení to pustit znovu už jsem neměl. Třeba na něj časem dojde. Solidní recenze mají Očistec a Průsmyk smrti, na ty se chystám.
          S tou Jamato jste se nejspíš trefil. Našel jsem mezitím na youtube scénu potopení té lodi právě z toho filmu a bude to ono. Japonci dle mého názoru to polidštění potřebovali jako prase drbání. Ono jejich chování v poli (ať už k sobě samým, nebo k nepříteli) i v zázemí k civilistům, případně zajatcům příliš lidské nebylo. Druhá věc je, zda to polidštění není náhodou kousek do skládačky japonského revizionismu, který (samozřejmě krom jiného) stojí za tím, že celý jihovýchod Asie vnímá jako největší vojenskou hrozbu Japonce, přestože je to Čína, s kým tam má každej druhej nějaký územní tahanice.
          Těžko se bráním pocitu, že za německou mašinérií Japonci zaostávali pokud vůbec, tak jen v množství. V krutosti měli možná i navrch. Což mne vrací zpět ke kinematografii. Natočili v osmdesátých letech Číňané v koprodukci s Hong-Kongem film v Evropě distribuovaný pod anglickým názvem Men behind the Sun. Bylo to o tzv. Jednotce 731, což byla jednotka japonské armády zabývající se výzkumem a vývojem v oblasti biologických a chemických zbraní. Ten film byl spíš horor, než válečný. Ale zobrazené hnusy v podstatě odpovídají realitě…

Komentovat můžeš, ale nikdo to nemusí číst

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s