Konečně jsem se dostal k tomu, abych se přečetl článek Umberto Eco – Věčný fašismus a pořídil si z něj výpisky, což v praxi znamená, že jsem ho prostě sprostě třetinu opsal, ale když ono je to tak podstatné…
Prvním rysem věčného fašismu je kult tradice.
Synkretismus není jen „kombinací různých forem víry a náboženské praxe“, jak popisují slovníky. Základem takového kombinování je totiž pohrdání rozpory.
(…) najdete tam dokonce svatého Augustina, který, pokud vím, fašista nebyl. Ale míchání svatého Augustina se Stonehenge je příznakem věčného fašismu.
Tradicionalismus vede nezbytně k odmítnutí modernismu. Jak italští fašisté, tak i němečtí nacisté navenek zbožňovali techniku, zatímco tradicionalističtí myslitelé obvykle techniku pranýřovali, protože v ní spatřovali odmítnutí tradičních duchovních hodnot.
Iracionalismus je spojen s kultem činu pro čin. Jednání má estetickou hodnotu samo o sobě a proto se uskutečňuje mimo reflexi a bez reflexe. Myšlení znamená zbabělost. Ke kultuře se přistupuje s podezřívavostí jako k potenciální nositelce kritického postoje. Nedůvěra k intelektuálnímu světu vždy signalizovala věčný fašismus.
V moderní kultuře považuje vědecká komunita nesouhlas za základ rozvoje vědy. Z pohledu věčného fašismu je nesouhlas zradou.
Věčný fašismus pramení z individuální nebo sociální frustrace. Proto se všechny historické formy fašismu opíraly o frustrovanou střední třídu postiženou nějakou ekonomickou či politickou krizí, o střední třídu, která se bojí hrozby ze strany rozčarovaného plebsu.
Těm, kdo jsou na úplném sociálním dně, fašismus tvrdí, že jedinou zárukou jejich privilegií je fakt, že se narodili v určité zemi. Tím se ková nacionalismus. Navíc jediné, co může národ sjednotit, je společný nepřítel. Proto je v jádru psychologie věčného fašismu uložena posedlost myšlenkou spiknutí, pokud možno mezinárodního. Spiknutí musí nicméně přicházet i zevnitř.
Věčný fašismus neuznává boj o život, ale spíše život pro boj. Pacifismus je proto totéž co kšeftování s nepřítelem. Je špatný, protože život je permanentní boj.
Elitářství je charakteristickým rysem všech reakčních ideologií, protože je hluboce aristokratické, a z aristokratického a militaristického elitářství vyplývá pohrdání slabými. Věčný fašismus vyznává populistické elitářství. Každý občan je členem nejlepšího národa na světě, členové strany jsou nejlepšími občany, každý občan může (nebo by měl) být členem strany.
Vůdce, který ví, že jeho moc nepramení z toho, že mu ji lid delegoval, ale z toho, že ji uzurpoval silou, ví také, že jeho síla tkví ve slabosti mas; masy jsou natolik slabé, že potřebují vladaře a zasluhují si ho.
V každé mytologii je hrdina výjimečnou bytostí, kdežto v rámci věčného fašismu je hrdinství normou. Tento kult hrdinství přímo souvisí s kultem smrti. Hrdina věčného fašismu prahne po hrdinské smrti, která je prezentována jako nejlepší odměna za hrdinský život.
Věčný fašismus naopak nepřiznává jedinci práva jako osobnosti a Národ chápe jako kvalitu, monolitní jednotu vyjadřující Společnou Vůli. Protože však žádné množství lidských bytostí nemůže mít ve skutečnosti společnou vůli, Vůdce si dělá nárok na to, aby zastupoval všechny.
Kdekoli politik zpochybňuje legitimitu parlamentu, protože už nereprezentuje Hlas Národa, začíná zavánět věčným fašismem.
Všechny nacistické a fašistické učebnice se vyznačují chudou slovní zásobou a primitivní větnou strukturou, aby co nejvíce omezily nástroje komplexního a kritického myšlení.
Tribun 
Nechci být pyšný, ale to jste si mohl udělat výpisky z mých statí, kde jsem vám popisoval podobnost všech totalit modernismu 20-30.let min. století a co mají společného, popisem ideologických dogmat pozdějších italských modernistických fašistů jako byli Franco Freda a před ním tradicionalista a esoterik Julius Evola, který přes ambivalentní vztah k Mussolinimu přeci jen měl stejně jako jejich mladší komunističtí či dříve radikální socialisté či anarchisté společný odpor k občanské společnosti, spolkové a decentralizované mocenské struktuře státu, tržnímu hospodářství (oni stejně jako jako soudruzi říkali že bojují proti kapitalismu, liberální dekadenci západu, čti proti počínající snaze o lidskoprávní a občanskou emancipaci různých skupin obyvatelstva, žen, náboženských a etnických minorit, kosmopolitismu a universalismu právního státu), takže „věčný fašismus“ lze sledovat především tam, kde západní universalismus liberální demokracie, tedy lidských práv a svobod, je brán jako projev západní dekadence a zženštilosti, nedůslednosti zastávat tradicionalistickou. patriarchální hegemonii mužsko-šovinistickou neofeudální nadvládu, odmítající republikánskou sekulární občanskou společnost a parlamentní demokracii, ale razí vůdcovský princip osvíceného dítěte národa.
Téměr totožné s tím, jak jsou dnes v Rusku vzývaní národní filosofové Iljin nebo Gumiljov. Filosofové spjatí s nejtemnějšími dobami (pro prostý lid samozřejmě) absolutistického ruského carismu, který měl k demokracii stejně tak daleko jako nositelé černých košil.
Opravdu vám přijde, že u nás nikdo, na koho by Ecovy definice sedly jako prdel na hrnec není, protože všichni jsou v Rusku? Universalismus není nic jiného, než hezké šaty pro totalitu. Buďte na sebe klidně pyšný, ale nechtějte po mně, abych to kvitoval.
To se tedy důrazně ohrazuji. Pro Slavoje Žižek je universalismus to nejdůležitější, čím se třeba myšlenky naci(onal)ismu liší od myšlenky socialismu. V totalitě různých parikularismů žijeme déle než zdrávo.
Jistěže jsou a není jich málo, dříve si říkali Zemanovci, dnes Konvičkovci nebo Okamurovci. Když semtam zavítáte na „spřátelené“ weby, pak jistě sám víte jak vás častuje „slušný lid“. Takže i ten coby kanonenfutr výše uvedených…
V tomhle úryvku, slovo od slova, poznávám neomylného a osvíceného Václava Klause. Že by právě tenhle škůdce národa byl fašista? Kdo potom nastoupí, až půjde do tuhého?
Jako autora, nebo jako potrefenou husu?
Je to sice nebezpečný demagog, ale čestný titul fašouna si tenhle člověk snad ani nezaslouží.