Nostradamova závěť Toma Egelanda je perfektním příkladem toho, že ani prvotřídní suroviny nezaručí, že výsledný eintopf bude delikatesa. V Nostradamově závěti (viz ČBDB, kde až jsem zjistil, že jde o 4. pokračování jakési série, což mnohé vysvětluje) je přitom všechno: tajná organizace po staletí střežící tajemství, do známých knih zakódovaná vodítka k jeho odhalení, Archa úmluvy, Alexandrijská knihovna, utajený kvazibojový řád z konspiračních teorií, který, jak se ukáže, skutečně existuje a poněkud se vymkl se kontrole papeže, pyramidy, Sfinga, templáři a samozřejmě Vatikán. A ovšem krásná žena. Nostradamova závěť je v podstatě pastiš Brownovy Šifry mistra Leonarda, jejíchž kvalit ovšem nedosahuje v duchu přísloví mnoho psů, zajícova smrt. To ale neznamená, že by se Nostradamova závěť špatně četla, z tohoto pohledu jde o slušné řemeslo, působí však poněkud banálně, recyklovaně, jako vrstvení populárních motivů a komerční exploatace ověřených vzorů. Přitom pár dobrých motivů problematizujících náboženství a víru v Nostradamově závěti je, ale jsou pohříchu utopené (nebo alibisticky schované?) v přehršli dalších. Jako kdyby se chtěl Engeland pochlubit, co všechno ví. Bohužel tím nejenom že vystřílel spoustu munice, ale naprosto při tom rozstřílel cíl.
Tribun 