(Ne)adekvátní reakce

Tak máme za sebou další teroristický útok. Tedy ne přímo my, Britové, ale asi nemá cenu předstírat, že se nás to netýká, stejně jako nemá smysl chlácholit se tím, že v Sýrii, Iráku či Jemenu jsou na tom hůř. Ještě třikrát a zvykneme si, tak jako si museli zvyknout lidé jinde po světě. Problém to sice nevyřeší, ale alespoň se z toho nezblázníme. Řešit by to ovšem chtělo. Jenže jak?

Politici sice vždycky přijdou s kategorickým morálním odsudkem, stejně rychlým, jako razantním, ale pak přijdou s nápadem posílit tajné služby, bezpečnostní opatření a kontroly všeho druhu. Jako kdyby nebylo to všechno dost intenzivní již dnes. A s jakým výsledkem? Tohle je spolehlivý způsob, jak dopřát teroristům vítězství i bez boje, protože se budeme kvůli nim strašit navzájem.

Ulice má své vlastní rychlé a razantní řešení: více zbraní, více krve, více násilí, tvrdou pomstu a konečné řešení muslimské otázky. Jako kdyby perzekuce těch 98% procent muslimů, kteří žádné nebezpečí nepředstavují, mohla nějak vyřešit problém s tím 1% procentem. Jenže to samozřejmě nic nevyřeší, akorát změní poměr na 50:50, protože akce vyvolává reakci a tlak protitlak a muslimové se začnou bránit. Třeba i tím terorismem, který najednou začne dávat smysl mnohem většímu počtu z nich.

Nemohu si pomoci, ale tohle nejsou adekvátní reakce. Adekvátní by bylo především přestat terorismus podněcovat svými intervencemi do cizích věcí a podporovat ve snaze změnit svět k obrazu svému. Zlí blbci kvůli tomu sice ze světa nezmizí, ale zůstanou sami, zbaveni podpory zoufalých lidí. Akorát že to by se země s velmocenskými ambicemi museli přestat chovat velmocensky. Bohužel, právě ony zaujímají postoj, že občas pár mrtvých je víc než dobrá cena za velmocenské postavení.

A proto – ale nejenom proto – je třeba připravit obyvatelstvo na další útoky. Ale ne ho svázat cenzurou, bezpečnostními rámy a kamerami na každém kroky, ty ničemu nezabrání, jen ex post nakrmí bulvár uhrančivými obrázky roztrhaných těl. Je třeba zvýšit kapacitu nemocnic a záchranných složek, přepracovat krizové plány a vzdělávat obyvatelstvo ve zdravovědě a základech přežití. Ne ho ozbrojit a nechat vyjukané občany beztrestně střílet po všem, čeho se leknout, ale dodat jim znalosti a sebevědomí, aby v případě dalšího útoky byli schopni reagovat, pomoci si navzájem a nesložili se.

Je třeba si uvědomit, že jednoduchá řešení složitých problémů nefungují. Ozbrojování, vojenský výcvik, sledování, šmírování, kontroly, koncentrační tábory, segregace, paušální vinění muslimů (které spolehlivě hledá odpovědi tam, kde nejsou) a konečné řešení muslimské otázky (podobnost s konečným řešením židovské otázky není vůbec náhodná), to všechno jsou příznaky kolapsu společnosti a tedy vítězství teroristů. Teroristy neporazíme tím, že přijmeme jejich metody, zestonásobíme je a nasměrujeme je od sebe, terorismus porazíme jedině tak, že ho připravíme o legitimitu a atraktivitu. Terorismus porazíme jedině adekvátní reakcí. A tu musíme teprve vymyslet, protože zatím se utápíme v reakcích, které jsou hystericko-(auto)-agresivní a zcela neadekvátní.

65 komentářů: „(Ne)adekvátní reakce

  1. Tzv. muslimský terorismus nevzniká radikalizací islámu, ale islamizací radikalismu, o čemž svědčí mj. životopisy západoevropských „muslimských“ teroristů. Tady jde především o hledání vhodných nástrojů pro mocenské hrátky: Kdyby neexistoval islám resp. všelijaké jeho vulgární zpotvořeniny, jistě by byly nalezeny jiné užitečné ideologické nástroje i pěšáci zacházející s nimi v zájmu držitelů moci.

    Bylo spolehlivě prokázáno, že otec útočníka z Manchesteru byl dlouho a dobře znám britským zvláštním službám. Když Západ zaútočil v r. 2011 na Kaddáfího, dokonce mu byl (a spolu s ním spoustě dalších Libyjců v Británii) vrácen pas, přestože byli předtím pod dlouhodobým dohledem, a bylo jim umožněno opakovaně vycestovat do Libye, aniž by se jich úřady ptaly, co tam budou dělat. Zřejmě lze dovodit (i když zatím ne přímo dokázat), že Britové v menším měřítku znovu zopakovali fatální chybu, které se předtím ve velkém dopouštěli Američané v Afghánistánu – pěstovali si skupinu potenciálních teroristů, kterých hodlali použít ve svém zájmu proti Kaddáfímu a kteří se jim vymkli z rukou.

    I Theresa May osobně má vagóny másla na hlavě: Jako ministryně vnitra zařídila snížení stavu britské policie o 20 000 lidí a t.č. úspěšně blokuje zveřejnění zprávy, kterou jí zadal vypracovat její tehdejší šéf Cameron už před půldruhým rokem a ze které s největší pravděpodobností vyplyne, že hlavním sponsorem terorismu na britském území je Saúdská Arábie.

  2. No, snad by nebylo od věci nechat tyhle islámské země pokud možno na pokoji a nerozvracet jim státy. Jednak jsou dost řevniví i mezi sebou a přiznejme si, že jistě mají řadu velice dobrých důvodů euroamerickou civilizaci nenávidět z té duše. Jenže to by taky znamenalo nedodávat jim zbraně a střelivo k těm jejich vzájemným doslova bratrovražedným bojům a nepodporovat kdejakého šíleného islámského radikála jen proto, že zrovna politicky vyhovuje našim krátkodechým zájmům. Pořád si naivně myslím, že by všichni ti utečenci či migranti byli daleko šťastnější, pokud by mohli co možná klidně žít ve svých zemích bez obav, že jim sousedé, případně Euroameričané budou bourat jejich domovy včetně živého obsahu. Je mi líto, ale civilizace a politika „bílého muže“ jsou skutečně nesmírně podlé en bloc. Na ja, wir schaffen das, oder?

    1. Možná by úplně stačilo dělat všechno naopak, než děláme. To bychom pak ale nebyli my. Ta bajka o želvě a štírovi by se docela dobře mohla vyprávět s bílým heterosexuálním buržujem s hodnotami v hlavní roli.

  3. Když už je to tak daleko, jako teď ve Francii a Velké Británii, tak posilování bezpečnostních opatření považuji za adekvátní reakci. Za neadekvátní bych naopak považoval, kdyby Mayová začala mluvit jako Chovanec a začala tvrdit, že teroristům se mají občané bránit vlastními zbraněmi. Pokud je někdo ministrem vnitra, tak se má především starat o správné fungování policie, aby měla všechno, co ke své práci potřebuje, a nevymýšlet kraviny. Jenže jsme v Česku, takže vlastně ani nepřekvapuje, že tolik politiků včetně Chovance se snaží parazitovat na podobných událostech, které se nám přitom ještě vyhýbají. No a protože islámský terorismus nezmizí ani s případným skončením imperiálních válek v arabském světě, tak si fakt nepřeji ministra vnitra, který místo péče o svěřený resort bude otázku bezpečnosti přenášet na občany. Tohle evidentně nechápe nejenom Chovanec, ale evidentně i Sobotka, když mu ty nesmyslné návrhy není schopen včas zarazit.

  4. Ne, že bych vám nerozuměl, Seale, ale skutečně máte pocit, že zlořečený Chovanec přenáší otázku bezpečnosti na občany? A zároveň skutečně myslíte, že omezením legálně držených zbraní se zvýší ochrana občanů před terorismem? (Aby bylo jasno, rozhodně si nemyslím, že by měl mít každý občan u sebe kvér a střílet na každého, o němž si pomyslí, že by mohl být teroristou. Ale mám takový dojem, že v Nice to byl nějaký ozbrojený občan, kdo se první pokusil zastavit toho šílence s náklaďákem.) Chudák paní Mayová, co nedávná ministryně vnitra má na krku snížení stavu britských policajtů o nějakých 47 tisíc a teď Londýn, Manchester a znovu Londýn. Ono je docela hezké, když v v hlavním městě (!) Británie dorazí policie na místo vražedných dějů už 6 minut po ohlášení, nicméně těch šest, později sedm mrtvých by asi na ten policejní výkon mělo asi jiný názor.
    Co se těch bezpečnostních opatření týče, zažil jsem ta francouzská (mají tam už přes rok Ausnahmezustand); doufám, že se v skrytu projevují jinak, než je demonstrováno navenek nekonečnou buzerací návštěvníků jakékoli atrakce, ale přesto zrovna včera…

    1. Kdyby bylo víc policistů v londýnských ulicích, možná by někteří z nich byli na místě činu dřív a mrtvých mohlo být méně. Ale obávám se, že kdyby tam bylo víc ozbrojených civilistů, obětí by nebylo jen sedm.

    2. Tou snahou, XY, aby ústavním zákonem mohli držitelé zbraní využívat kvéry na svojí osobní ochranu určitě ano. Držení zbraní nikdo nezakazuje; dnešní omezení se týká jenom některých zásobníků a zbraní se sklopnou pažbou. V tomhle ohledu jsem tradicionalista, takže rovnou poukáži na c. a k. zbrojní patent z roku 1852, který platil i za 1. republiky: Zakazoval držení tzv. zákeřných zbraní, kam patřily třeba kapesní pistole, různé druhy ukrytých zbraní, granáty, samostříly, ke kterým se počítaly třeba i samopaly atd. Samotný větší počet legálních zbraní ve společnosti bezpečnost nezvyšuje, což se dá myslím i u nás už docela vyčíst z černé kroniky. Držení zbraně znamená především zodpovědnost, a tomu musí taky odpovídat příslušné zákony, Což samozřejmě najdete už v tom obstarožním c. a. k. zbrojním patentu, který už i rozlišoval mezi držením zbraně a jejím nošením.
      Jinak bezpečnostní opatření znám z vícero zemí včetně toho, že jsou místa, ve kterých přítomnost ozbrojené hlídky dokáže notně zvednout vaší náladu, protože tak získáte pocit bezpečí. Ani u Notre-Dame mě před pár lety vojenská hlídka nebuzerovala, protože dávala především pozor na to, co se děje v jejím okolí. Proto mě třeba tak moc nezvedl ten známý incident na Florenci (komentovovalo se to tady), protože tzv. smíšené protiterostické hlídky ministerstvo vnitra využilo k tomu, aby zaskovaly za pochůzkové policajty. Už z toho myslím bylo docela jasně vidět, že Chovanec chce hlavně sbírat politické body, ale jinak je na svém ministerskm postu docela nekompetentní.

      1. No, jedna věc je chodit okolo Notre Dame, druhá je je, že chcete-li dovnitř třeba u Pyramidy v Louvru, musíte projít bezpečnostním rámem, se všemi náležitostmi kovových předmětů po kapsách atd. jako na letišti, s tím rozdílem, že vám (zatím) neseberou kapesní nůž jako na tom CdG. Totéž všechny uzavřené prostory (galerie, atd.), předpokládám, že dnes tedy i u té Naší Paní.
        Jinak hranálů s mašinkvéry v Paříži všude plno, jako když ve štatlu pobíhali po České. Neznám pochopitelně ten prvorepublikový zákon o zbraních, zato si přesně pamatuji, kterak se v souladu s ním vyzbrojil a stal držitelem nějakého kapesního revolveru K.Čapek a docela věrně popsal, jak se cítil co malé dělo. Až dodatečně zjistil, že si zapomněl koupit patrony…
        Na těch statistikách je bohužel patrno, že legálně držené zbraně mají na svědomí minimální počet smrtí (naposled snad ten případ někde v Uherském Brodě nebo někde tam, když se zbláznil jakýsi legální držitel a pak nějací ti myslivci, kteří mají problém rozlišit honce či kolegu od zajíce). Problémem jsou ty nelegální, jak oba víme.
        Zbraň nemám, ani si ji nehodlám pořizovat – nicméně zvyšovat v těchto časech pocit bezpečnosti občanů tím, že legální držitele ještě dále omezíme, mi připadá taky docela komické a účinné asi jako ti samopalníci na České.

        1. Zrovna v Louvru mi ten bezpečnostní rám přijde normální. Nerozumím ovšem tomu, proč vám ponechali ten nožík (a snad dokonce i batoh?), když jsou přece známy i atentáty na umění. VNotre-Dame před 3-4 lety žádný bezpečnostní rám nebyl a ani si nemyslím, že by ho tam teď instalovali (stejně tak jako asi nebudou v dohledné době na nádražích, v metru atd.).
          S těmi statistikami se samozřejmě hodně šermuje na obě strany. Zdaleka nejvíc trestných činů bylo spácháno se zbraněmi skupiny D, které jsou prakticky běžně dostupné a tudíž i populární. Pokud šlo o trestné činy s legálně drženou zbraní kategorie A, B a C, vypadal loňský rok následovně: “Vloni jich bylo objasněno 45. Celkem šlo o devět vražd, šest z nich jako vyústění rodinných sporů. Nebezpečného vyhrožování se dopustilo 17 držitelů zbrojního průkazu, tři někoho vydírali a dva svou nedbalostí někomu ublížili.”
          Zdroj: https://interaktivni.rozhlas.cz/zbrane-a-zlocin/
          Z článku je snad zřejmé, že vedle té skupiny D je dalším problémem otázka objasněnosti-neobjasněnosti konkrétních trestních činů. Snad to bude zřejmé z údajů, které se vztahují k roku 2014:
          celkem evidováno trestných činů: 362
          z toho skupina D: 136
          nelegálně držené zbraně A, B, C: 58
          legálně držené zbraně A, B, C: 51
          neurčená střelná zbran: 117
          Nechci se přít o to, jestli je to hodně nebo málo, ale opilý nebo vyšinutý jedinec s legálně drženou zbraní mě připadá jaksi nebezpečnější než profesionální lupič, který si tu pistoli stejně dokáže obstarat, i kdyby tu chtěl někdo zavádět úplný zákaz zbraní. Pokud chce někdo vlastnit zbraň, tak v našich zeměpisných šířkách považuji za normální, že stát bude tuto oblast regulovat tak, aby ji měli pouze ti, kteří s ní umí nejenom zacházat, ale ani je nenapadne, aby si ji brali do hospody. Věřte, neveřte, ale různé výzvy, aby se občané o svoji bezpečnost postarali především sami, u mě rozhodně nevyvolávají větší pocit bezpečí. Na druhou stranu z toho může být docela slušný byznys, protože počet držitelů zbrojních průkazů se už delší dobu drží na úrovni třista tisíc. Jinak kromě těch zásobníků na max 20 nábojů a zákazu některých typů pažeb o žádném omezení nic nevím. Tahle “újma” je spíš z kategorie českého svérázu, který měl už problém s tou eurounijní normou na okurky. Ale o zpřísnění českých pravidel na držení zbraní se zmínil na jaře kupodivu i Chovanec, takže podobné návrhy skutečně existují.

          1. Seale, jen na upřesnění k tomu Louvru – myslel jsem na vchod pod tu skleněnou pyramidu, odkud se, pravda, dá do samotného Louvru také vejít, ale nemáte-li včas objednanou vstupenku, jste celkem bez šance. Jinak tam jsou povětšinou jakési krámy, kšefty a podobné věci, jaké bývají v lepších pasážích. Nůž jsem ponechal na letišti, když jsem si jej zapomněl v kapse a nebyl jsem tak duchapřítomný, abych udělal radost nějakému klukovi, který zrovna nechtěl letět.
            Jinak abychom se vzájemně nehonili po odkazech – možná bychom se mohli shodnout, že registrované zbraně jsou nejméně vhodné ke zločinu; to je jako když inspektor Trachta narazil na mrtvolu: A jdeme pro Meiera! Když už lidé mají něco takového doma, hrozí povětšinou spíše nehoda nebo prudké pohnutí mysli – na což opravdu stačí třeba i ten kuchyňský nůž. Dlouho jsem netušil, že jedna moje nenápadná kolegyně je držitelkou jakéhosi revolveru či pistole, až se s tím pochlubila. Od ní jsem zjistil, že získání zbrojního pasu je pěkná buzerace, včetně zkoušky nejen ze zákonů, ale i praktického ovládání zbraně a střelby – a musíte mít dokonce trezor, kde bude uložena. K čemu jí ta zbraň je, to nevím – má ji prý uloženu u tatínka ve firemním trezoru; ale kdyby se chtěla třeba zastřelit, může si pro ni dojít. To další zpřísnění vyseděl, pokud vím, euparlament či eukomise v souvislosti s tím atentátem v Belgii nebo snad už s Bataclanem. Nikde v ČR (a myslím, že ani v Evropě), vám neprodají neznehodnocený oblíbený Kalašnikov nebo něco podobného našim Škorpionům (kdysi je mívali na opasku lidoví milicionáři) a prodají-li, nezaregistrujete jej. To je záležitostí černého trhu, jehož se ovšem žádné zpřísnění nedotkne (leda zvýší ceny). Proto mi to přijde poměrně pitomé, asi jako focení srocených politiků Evropanů na vyhrazené pařížské ulici, čili zcela prázdné gesto. K tomu Chovancovi – soudím, že spíš než by chtěl přenášet odpovědnost za bezpečnost na občany samotné, což je pitomost, v tom se shodneme, myslí spíše na těch 300 tisíc hlasů majitelů zbrojních průkazů a držitelů zbraní, není-li sám nadto třeba ještě majitelem kamizolky zelené, jehož láká pach jeleního prku.

          2. XY, v tom se bohužel shodnout nemůžeme. Podle mě je třeba i cyankáli v jistém ohledu humanističtější prostředek než jed na krysy, ale přesto si nepřeji, aby se volně prodával v lékárnách. Shodnu se ale s vámi v tom, že ta směrnice EU vznikala účelově s ohledem na Bataclan, což je ale pro mě vysvětlení, proč je tak bezzubá. Neřeší třeba to zmíněné znehodnocování zbraní, což byl před několika lety slovenský problém, protože koupí slovenských „znehodnocených“ zbraní si svůj arzenál obohatil nejden evrospký extrémista. Neřeší ani zdravotní prohlídky držitelů zbrojních průkazů a jejich případný postih za špatné nakládání se zbraněmi, což je mimochodem věc, kterou znala už i ta stará c. a k. norma. Je to fakt spíše jenom takové plácnutí do vody, který ovšem český politický establishment hodně snadno překonal. Myslivce a hasiče chtěl povolávat k obraně vlasti už Zeman, Stropnický chce, aby se střelecké spolky a kluby vojenské historie podílely na branné výchově, no a Chovanec je absolutní jednička. Tohle je ten jeho původní návrh na změnu zákona o bezpečnosti ČR: „Občané ČR mají právo nabývat, držet a nosit zbraně a střelivo za účelem ochrany životů, zdraví a majetkových hodnot a podílet se tak na zajišťování vnitřního pořádku a bezpečnosti a ochraně územní celistvosti, svrchovanosti a demokratických základů ČR. Podmínky a podrobnosti stanoví zákon.“
            Dosavadní legislativa byla přitom postavena tak, že vlastnictví zbraně není právem,protože jinak by měl nárok na legální zbraň samozřejmě i kdejaký potencinální extrémista. Můj vztah ke zbraním je přitom kladný, vystřílehl jsem toho za život hodně, a to i z toho zmiňovaného Škorpiona, i když to nebylo v LM, ale ještě v ČSLA. Tím spíš bych si ho dneska nejenom nepořizoval (kdyby se vývoj začínal ubírat nějakým podobným směrem, jakým začínala ukrajinská občanská válka), ale hlavně jsem přesvědčen o tom, že vlastnictví střelné zbraně nejde v rozumné společnosti liberalizovat podobným stylem, jako když si někdo požádá o řidičák. K čemu je vaší kolegyňce vlastnictví zbraně sice nevím, ale evidentně chápe, že k vlastnictví zbraně je vlastně závazek, protože k němu patří i pravidla. Je mi tím docela sympatická, protože pohodlnost úměrná mému věku je jedním z důvodů, proč dneska žádnou střelnou zbraň nemám. Ale oslovil mě váš zážitek s nožíkem na letšiti Charlese de Gaulla. Něco prakticky stejného se mi stalo před dvěma roky na Krétě jenom s tím rozdílem, že to byla (i mému srdci) docela drahá kudla. Prostě jsem poslal na odbavení kufr, aniž bych do něj vložil předmět, jež nelze přepravovat na palubě letadla. Řecký letištní personál byl ovšem hodně vstřícný, takže kolize s příslušnými předpisy se nakonec zvládla dodatečným odbavením batůžku, který měl původně patřit mezi příruční zavazadla. Nechtěli za to ani žádné dodatečné love. Jenom jsme tak lehce pokecali, trochu si zanadávali na poměry včetně jednoho pána z letištní ochranky, který se mnou pak příležitostně konverzoval o Řecku a EU včetně ČR i v čekacím prostoru až do odletu letadla. Ale zpět k tématu: Z řad ČSSD mě ve vztahu k Chovancovu návrhu docela příjemně překvapil třeba i JUDr. Rychetský, který bez ohledu na blížící se volby dokázal říci, že návrh jde zcela mimo dosavadní kulturní kontext, takže je to vlastně nebezpečná legislativní kravina.

          3. „…vlastnictví střelné zbraně nejde v rozumné společnosti liberalizovat podobným stylem, jako když si někdo požádá o řidičák.“
            No, mám dojem, že obrázek rozumné (?) společnosti, kde to právo je skutečně liberalizováno doslova tak, jak píšete, jsou Spojené státy, náš vzor (a možná i jinde). Vzhledem k tomu, že planeta začíná být přelidněná, dosahují tam docela potěšitelných výsledků, díky součinnosti obou stran – zákona i zločinu; ostatně jeden z potomků si tam docela pěkně zastřílel z malorážky, již obdržel jeho hostitel od tatínka (nebo dědečka?) asi ke svým 12. (sic!) narozeninám… Obětí se stala plechovka od koly či čeho. Jsou-li turistické cesty v tamních lesích opatřeny jakýmikoli informačními tabulkami, právě na nich bývá ta zbraňová liberalizace velice znát – prostřílené jsou kompletně všechny. Osobně bych považoval za docela nebezpečné zdržovat se v jejich blízkosti, nedej bože pečlivěji číst. Inu, divoký západ Oregon. Prý za to mohou první britští osadníci, kteří si v Americe uskutečnili svůj první svobodný sen – volně lovit, v čemž jim v domovině bránili (šlechtičtí) majitelé panství. V Evropě tahle feudální tradice ve vztahu ke zbraním poddaných zjevně přetrvává – a já s ní problém opravdu nemám. Na druhé straně je tu jisté Švýcarsko, kde ještě pořád má každý voják svou osobní zbraň doma – a nemám dojem, že by to vedlo k nějakým dramatickým následkům – ani k těm prostříleným cedulím. Zjevně to bude jak v mimořádné disciplinovanosti zejména německy mluvících občanů, ale spíše ještě v legislativních ustanoveních.
            Ovšem s těmi řidičáky je to po čerstvých zkušenostech z Evropy už také docela na pováženou, kamion (či auto vůbec) je ve vhodném prostředí snad ještě účinnější zbraň než ten kalašnikov či škorpion. Prostě kdo zabíjet CHCE, ten si svou zbraň vždycky najde a žádný zákon ani omezení mu v tom nezabrání, jak jsme takřka denně svědky.
            Slyším vaši námitku – že třeba řidičák slouží co oprávnění k užívání věci, která není primárně určena k zabíjení. Ale i v tomhle případě podmínky k jeho získání stanoví nějaký zákon (či jenom vyhláška?), protože smrtelná potencialita vlastnictví podobného papíru je nesmírně vysoká (a statistiky obětí pochmurné). V tom Chovancově návrhu je situace docela analogická; problém zjevně bude v té vysvětlující pasáži: „…za účelem ochrany životů, zdraví a majetkových hodnot a podílet se tak na zajišťování vnitřního pořádku a bezpečnosti a ochraně územní celistvosti“, což smrdí i jistou zákonnou povinností – v případě potřeby dotčenou povinnost plnit, asi jako když měla (a možná ještě stále má?) armáda právo zrekvírovat občanům jejich dopravní prostředky pro svou potřebu. Racionálně vzato je to tak trochu bouře ve sklenici vody, na níž se ovšem lze ze všech stran skvěle profilovat.

          4. Přitom existuje dost smrtících zbraní – tím myslím zbraní, jejichž primárním účelem je zabíjet – které si i u nás kdokoli může obstarat zcela volně a legálně. Třeba kuše, ke kterým se dá – opět volně a legálně – získat takové doplňující vybavení, že je lze považovat za zbraně vhodné i pro ty artrotické kmety…

          5. XY, u těch Švýcarů jde o letitou tradici, která je vyvážena i tím, že ti záložáci s puškou doma každý rok absovují střelecké zkoušky. No a pokud nenastřílí, tak si pak platí zdokonalovací střelecký kurz. Samozřejmě, že kdo chce vraždit, tak si nějakou zbraň najde. To samé platí i o sebevraždách: Můžete sice skočit i pod vlak, ale asi spíš zvolíte légalně drženou pistoli. Pokud jde o vás, tak jste se halt takhle rozhodnul, ale pokud vaší zbraní spáchá sbevraždu vaše dítě, protože ji máte třeba zamčenou jenom v nějaké obyčejné zásuvce, tak z toho pak asi budete mít pořádné výčitky.
            Už jenom stručně k tomu Chovancově návrhu:
            – tím, že ho podává jako poslanecký, obchází mninisterstvo obrany, které má gesci na zákonem o bezpečnosti ČR
            – jde o tzv. přílepek: do zákona, který se obecně týká ochrany státu, vkládá pasáž, která se týká individuálního práva nabývat, držet a nosit zbraně. No, přímo v ústavě by se to asi vyjímalo hloupě, tak to v rámci české legislativní chytristiky museli někam přifařit :-)
            – správně jste si všiml, že tu něco „smrdí i jistou zákonnou povinností“, protože bezpečnost země asi jenom těžko mohou zajišťovat neorganizovaní jednotlivci. Důvodová zpráva je přitom v tomhle ohledu hodně skoupá: „Budoucí právní úprava, bude muset existenci čl. 3 odst. 3 zohlednit a postupně promítnout do právního řádu. Tato budoucí právní úprava by měla především zahrnovat bližší podmínky a podrobnosti k zajištění toho, že držitelé zbraní budou skutečně přispívat k zajišťování bezpečnosti České republiky v rámci plnění svých povinností k tomu směřujících. Zejména by měla být nově garantována vyšší úroveň znalostí a schopností nakládání se zbraněmi, a to například prostřednictvím pravidelných povinných střeleb. Rovněž tak by měla být garantována vyšší úroveň znalostí a připravenosti držitelů zbraní v oblasti širšího rámce zajišťování bezpečnosti, a to jak z hlediska mechanismů a institutů zajišťování vnitřní bezpečnosti, tak i ochrany národní bezpečnosti. Předmětem budoucí zákonné úpravy může být rovněž určitá forma institucionalizace, která by realizaci uvedených úkolů ve vztahu k držitelům zbraní zajistila..“
            Ergo kladívko: Kdybych měl střelnou zbraň, tak bych chtěl už teď vidět nějaké teze k tomu zákonu, které to má celé upravit. Aby se snad střelci nakonec nemuseli povinně sdružovat ve Svazarmu nebo v nějakých nových střeleckých gardách, protože obojí má u nás taky svou tradici, takže v duchu odporu proti EU, která nás chce „odzbrojit“, se k tomu dá vrátit. Vtip té situace je samozřejmě v tom, že EU omezila akorát ty zásobníky a pažby, no a dosavadní zákon o zbraních a střelivu v podstatě plní svoji funkci. Ale když lidi patřičně vylekáte, tak jim samozřejmě nějakou „formu institucionalize“ můžete vnutit. Vzorem přitom klidně může být Německo, kde provozování střeleckého koníčku – jak známo – zajišťují státem schválené střelecké kluby.

          6. Jinými slovy, Seale, ta eurounijní úprava vznikla na základě klasické antické teze ut aliqui fidei videatur, aby se zdálo, že se něco dělá. Sám píšete, že dosavadní zákon o zbraních a střelivu plní svoji funkci, a mám dojem, že žádný z těch střeleckých masakrů na Západě EU nebyl spáchán legálně drženou a stejně zakoupenou zbraní. Čili jde zjevně o náhradní politické téma či „řešení“, jež má zakrýt podstatu věci: V EU lze bez větších potíží nelegálně pořídit (případně sem propašovat) výkonnou zbraň s mocnou palebnou silou (včetně střeliva) – a tu pak použít dle uvážení. Problém zjevně nespočívá v legálně držených zbraních – viz to Švýcarsko, Česko, atd., či všeliká ta „šorfšicovská“ sdružení – ale ve fanatickém radikalismu skupin, které si pomocí nelegálních zbraní budují svou pochybnou veřejnou pověst, a v neschopnosti bezpečnostních složek (snad s výjimkou Británie, kde radikálové „pracují“ výhradně pomocí náloží, aut a nožů) zarazit obchod s takovým zbožími.
            Co se potomků týče, mají chudáci smůlu: Pokud se kdy dostanou do situace, jež se jim bude zdát tak bezvýchodná, že uvidí řešení v odchodu ze života (snad se nedožiju!), budou se muset poohlédnout po nějakém jiném prostředku, než je otcova zbraň – žádnou totiž nevlastním, ani tu kuši. :-)

          7. XY, právě proto, že ta EU směrnice skoro nic neřeší, tak tu byl otevřen prostor pro české legislativní kutilství. Ten Chovancův návrh přece přímo zmiňuje nějaký nový zákon, což se dá vykiládat jedině tak, že ten dosavadní zákon o zbraních a střelivu českému ministerstvu vnitra zkrátka už nestačí.

          8. Jistěže se vše dá vykládat nejrůznějšími způsoby, Seale. Čtu to především tak, že se zvrhlý Chovanec (nejspíše v závěsu s tichounkým Stropnickým) pokouší vytvořit prostor pro jakési občanské či jaké gardy, jež by v případě nutnosti mohl povolávat do služby (oba mají v tom směru příklady velenadšených záložáků, deroucích se na jakási dnes už zbytečná, protože armáda je přece profesionální, cvičení). Lidé a jejich koníčky jsou prostě různí a posilování brannosti bude teď několik let velice in – považte, zhovadilý Putin je už zase v Doněcku a na Krymu, čímž nás nesmírně ohrožuje, naše veleúspěšné kampaně na Blízkém východě mají také stále přesvědčivější výsledky, takže je tu s proudem imigrantů další důvod, proč takové ozbrojené státní spolky organizovat – a pak, jeden nikdy neví, kdy a proti komu se taková státní sdružení mohou hodit. Tohle je nebezpečné. To je jedna stránka věci.
            Ta druhá je pak v okolnosti, že ctihodný euparlament (k mé lítosti) vymyslel či schválil zákonné pseudořešení vážného problému teroristických útoků na občany dalším omezením a buzerací nevinných legálních držitelů zbraní, čímž dává podnět k takovýmto reakcím. Nicméně kromě redundantnosti onoho (Chovancova?) přílepku o právu občanů držet zbraň nevidím v tom takový problém. Protože to právo tady je, stejně jako právo na řidičský, pilotní, plavební či vímjaký průkaz, vždy stejně definováno: Za podmínek, které stanoví zákon. A chleba se láme až na podobě takového zákona.

          9. Tohle, Tribune, napadne člověka jako první. Jenže v okamžiku, kdy by jakákoli politická strana dostala možnost si podobnou soukromou partajní armádu zorganizovat (a tím spíše i zlegalizovat nebo prostě zprivatizovat), je na čase urychleně hledat, kde nechal tesař v téhle zemi díru. To jsme v Německu 30. let nebo na dnešní demokratické Ukrajině, či někde v Jižní Americe. Nějak nemám zájem.

          10. XY, mě ta novela zajímá hlavně jako výraz českého politického folklóru. Stropnický v tom evidentně nejede, což se dá poznat už z toho, že vláda k návrhu té novely nepřijala žádné stanovisko. Jednak je Stropnický přece Babišovec (a ČSSD chce ve vztahu k voličům konečně! vystoupit ze stínu hnutí Ano), no a taky akorát fedruje ty aktivní zálohy. To, že ministerstvo obrany bylo obejito, dokládá i skutečnost, že návrh novely neprojednával výbor pro obranu. Za pozornost stojí i to, že kolem novely radostně křepčí Černochová (dokázala se veřejně pochlubit i tím, že má Glocka 26 “v barvě oliva”) a zpravodajem se stal Marek Benda. Přitom je to celé navlačené tak, že by v ČR měly vzniknout dvě právní úpravy. Jedna pro myslivce, sportovní střelce, sběratele a další normální lidi, kteří halt budou sdílet tu směnici EU, no a druhá pro ty, co touží mít doma pořádný arzenál včetně samonabíjecí pušky. Vědělo by se o tom, kdyby aspoň novináři občas četli běžně zvěřejňované důvodové zprávy. Tahle přitom občas i pobaví, protože je místy psána nezaměnitelným stylem velitele města Bugulmy (viz třeba: “Pokud jde o možnou výhradu, že ruční palné zbraně, na které by se navrhované ustanovení mělo vztahovat, mohou být pro ochranu národní bezpečnosti v širším pojetí využity pouze v omezeném rozsahu, lze k tomu poznamenat, že ochrana české národní bezpečnosti spočívala v minulosti často v operacích, které z hlediska použitých zbraní odpovídaly spíše situacím ochrany životů, zdraví či majetku (například v případě činnosti československých parašutistů na území protektorátu, která měla často spíše povahu omezených přestřelek mezi jednotlivci”).
            No a k tomu folklóru bohužel teď musím přiřadit i vystoupení čs. poslanců v evropském parlamentu, která byla přednášena s takovým patosem, že se to dalo vysvětlit snad jenom nějakým předpokládaným šotem v české televizi. Slovo volič se vyskytovalo poměrně běžně, i když délka projevu byla omezena, tuším, devadesáti vteřinami. Tohle klání bezpečně vyhrál Mr. Kohlíček, který se ve Štrasburku svěřil, že při rekostrukci bitev z dob napoleonských válek sice vystupuje jenom coby tambor, ale že si fakt nedovede představit, že by jeho kamarádi tu řadovou pěchotu předváděli pouze s nějakými nakašírovanými klacky. Docela zajímavě tak zapadl do spolku konzervativních liberálů a dalších evropských pravičáků včetně jednoho řeckého poslance za Zlatý úsvit, kteří svá krátká vystoupení točili kolem toho, že místo slíbeného boje proti terorismu jsou onou direktivou šikanováni především spořádaní majitelé zbraní. Z levicových řečníků jsem rozpoznal ještě jednu mladou Španělku, která označila celou slavnou směrnici EU za pokryteckou z toho důvodu, že vůbec neřeší export zbraní do tzv. rizikových oblastí (To teď ale možná shrnuji hodně obecně, protože bez mučení doznávám, že po té hodině teatrální nudy mě při sledování videozáznamu ona Španělka zaskočila svým rozhořčeným temperamentem, který třeba ve srovnání s dokonalou EUposlankyní D. Charanzovou za Hnutí ANO ve mě docela vzbudil pocit ženské přirozenosti).
            No a protože jste mě, XY, přiměl k tomu, abych si pod tíhou vašich argumentů rozšířil obrázek o evropské levici, tak ještě doplním nějaké čerstvé poznatky. S celou tou štrasburskou šarádou (při které ctěné české komoňstvo reálně propadlo, protože o jejich tuzemských připomínkách se nakonec ani nehlasovalo), se to mělo takhle: Původní návrh EK byl fakt hodně drsný (omezit vlastnictví tzv. rizikových zbraní), ale v “těžké poslanecké práci” se to halt nakonec podařilo prolobovat k tomu kýženému výsledku, kdy z toho postupně vypadli myslivci, střelecké spolky a výrobci moderních zbraní. V tomhle ohledu si myslím můžete vsadit i na poslance z konkrétních zemí, kteří ve vztahu k EK prováděli tuhle “zušlechťovací práci”. v duchu známého hesla: Přijatelný kompromis. Teda nevím, co na to konkrétně Česká zbrojovka, ale poslední hláška Chovancova ministerstva je o tom, že na tu zatracenou směrnici doplatí všichni ti, kteří by si chtěli nově-legálně pořídit třeba teď už upravenou jednorannou verzi samopalu vz. 58 (co vím, třeba kdysi známý poslanec Kott ji taky vlastnil). No tak to teď nebude možné, protože v Evropském parlamentu si pořád tak nějak pamatují skandál, kdy oficiálně znehodnocené zbraně ze Slovenska byly opětovně v nějaké dílně zhodnoceny, a potom pak obohatily černý trh se zbraněmi. Vůbec si nedělám iluze, že by za tím Chovancovým nápadem taky nestál nějaký lobing. Ale protože se jaksi ukázal býti slabší, tak tu teď máme evropskou normu, která sice neodebírá ty staré, upravené Sa 58, ale pokud si budete chtít nově pořídit stejný typ zbraně, tak si už budete muset pořádně připlatit. Pokud Chovanec nebo nějaký jiný ministr vnitra (staré ministerské návrhy se jenom málokdy zahazují!), tuhle střeleckou zálibu vykompenzuje nějakým povinným členstvím ve Svazu brannosti, tak bez mučení přiznávám, že to budu brát jako akt spravedlnosti. Protože co by to pak bylo za pohádku, kdyby nakonec neskončila u nějaké morality třeba o tom, že za hloupost se zkrátka platí.

          11. Dost internetových “aktivistů” – teoretiků se nadšeně přihlásilo do dobrovolných armádních záloh, načež vyšlo najevo, že spousta jich ani náhodou nemá na splnění přijímacích testů z fyzičky a další spousta odpadla, když vyšlo najevo, že v armádě se musí především plnit rozkazy. Oni si zřejmě představovali, že rovnou dostanou kvéry s ostrýma a že bude jen na jejich uvážení, kdy a do koho si bouchnout… Ale o to jsou ty surreálné exhibice některých idiotů v ministerských funkcích nebezpečnější.

          12. No, vzhledem k tomu, že na vojenské cvičení si měš chtěli naposledy povovolat někdy kolem roku 1992-93, tak jsem tím nadšencům z tzv. aktivních záloh docela vděčný. Ona to sice byla v mém případě poněkud atypická záležitost, ale i tak jsem si musel vyslechnout přesvědčovací tirádu, byť jsem na příslušnou OVS nakráčel s glejtem o své civilní nepostradatelnosti. Aktivním zálohám se proto vůbec nesměju, protože mě to příjde pořád přijde lepší, než ty průběžné úvahy o výhodách obnovení základní vojenské služby. Pokud něco v tomhle ohledu miluji, tak je to tvrzní, že vojna je zkrátka nutná, protože vychovává tzv. chlapy. A nejvíc mě přitom dojme, když tuhle moudrost pronášejí ženy. To mám pak tendenci je tak trochu podezřívat, že halt zatím nenarazili na muže, který by se už v rodině nebo ve škole naučil adaptovat na život ve společnosti

  5. Islamizace radikalismu je myslím velmi přiléhavý termín.
    Ale i když dokážeme celkem realisticky odhadnout, kde se bere a co ho živí, neposkytuje nám to žádný recept, co s tím, kromě obligátních řešení jako je monitoring možných ohnisek, zpravodajská infiltrace do buněk radikálů, posílení bezpečnostních opatření na potencinálně ohrožených místech a podobně.
    Tady je ale taky ve hře množství frustrovaných osamělců. Na herostratovský komplex není žádný lék. Na herostratovskou epidemii může zafungovat jen jedno: nulová publicita. Jenže to je nemožné.

    1. Recept to samozřejmě poskytuje, ale muselo by se jít ad fontes: Tzn. do Saúdské Arábie a do wahhábistických mešit a madrás v Evropě. Přestat si pěstovat ten zvrácený režim zdegenerovaných dementů, syfilitiků a chorobných gamblerů (on sice časem zanikne sám rozkladem zevnitř, ale kolik škody ještě napáchá?). Jenže to by bylo v rozporu s mocenskými zájmy USA,Velké Británie a dalších západních zemí i s obchodními zájmy jejich – především zbrojařských – firem. A potom taky začít natvrdo bušit do wahhábistických mešit v Evropě. Nepřímo – např. administrativním omezováním možností jejich financování mimo kanály pod dozorem státu – i přímo, všelijakými byrokratickými buzeracemi, které by samozřejmě byly podložené zákony, ale hlavní je ty zákony dodržovat… Protočily se mi panenky, když jsem zachytil např. zprávu, že teprve až teď, po x letech přítomnosti muslimů v Německu, tam prošlo legislativou ustanovení, že odteď nebudou platné muslimské sňatky děvčat mladších než 14 let… Vždyť je přece dávno známo, že tam (což platí nejen pro muslimské země), kde takto mladá děvčata mají možnost získat aspoň střední vzdělání a rovnoprávnost ve spolurozhodování o rodinných financích, místo aby byla přivázána k plotně a manželské posteli a odsouzena svými sexuálně nezřízenými mačistickými manžely k výrobě dětí po celý plodný věk, se vyřešila spousta sociálních problémů včetně toho základního – přelidnění. (Typickým příkladem takového dlouhodobě fungujícího řešení je indický svazový stát Kérala, kde mimochodem už od r. 1945 skoro pořád vládnou komunisté… A ještě jednou mimochodem – tyhle tvrdě patriarchální kulturní zvláštnosti vznikly dávno před islámem, jsou typické např. i pro ortodoxní judaismus a dá se říci, že jejich zdrojem byl způsob života kočovníků v polopouštních oblastech.) A tam, kde nebudou sociální problémy, nebude ani základna pro ideologickou činnost všelijakých polovzdělaných hajzlíků, kteří – řádně podezděni saúdskými petrodolary – se odvolávají na bůhvíjak zpotvořené výklady islámu.

      Mám za to, že k potírání terorismu a souvisejících jevů je v Evropě použitelné legislativy až dost, a to nejen té přímo buzerační, jenže to by taky někdo musel chtít důsledně vymáhat její dodržování a postihovat její porušování… Což ovšem platí nejen ve vztahu k terorismu.

      1. Asi jsem měla předeslat, že to, co píšu, se týká islamizace evropského radikalismu – tedy zejména mladíků, narozených v evropských centrech, kteří v touze po seberealizaci buďto na čas odcházejí na blízkovýchodní bojiště anebo se zapojují do svaté války přímo ve svém rodném ghettu. Na jejich vývoj podle mne Saudové nemají příliš velký vliv.
        Co se týče těch zmiňovaných nezletilých nevěst v Německu, jde tuším o dívky, které se do Evropy dostaly s nedávnou uprchlickou vlnou a které v přihlašovacím dotazníku uváděly, že se za svého partnera vdaly v zemi původu. Po zjištění skutečně nízkého věku pak putovaly do zařízení pro mladistvé, a to bez „manžela“.

        1. Jádro pudla je v tom, že to nejsou mladíci z center, ale z periferií. Vnitřních periferií.

          1. Jistě jste pochopil, že jsem tím myslela velkoměsta.

        2. tresen: Saúdové, resp. saúdské petrodolary, mají vliv – a velký, řekl bych rozhodující – na to, co se káže v západoevropských sunnitských mešitách a učí v madrasách tamtéž. Kdo platí, poroučí. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.

  6. Netrapte se. Naše policie už odpověď našla: USB. Čili utíkej, schovej se, bojuj… Tak mnoho zdaru!
    A jinak – viz ta Spencerová v hankově odkazu.

    1. Mně to – při vší vážosti a úctě k obětem – připadá až komické.

      Jedním z hrdinů v Londýně se stal stárnoucí rowdy, který se díky svým zkušenostem z fotbalových kraválů dokázal v hospodě (po přiznaných pěti pivech, podotýkám…) postavit chlápkovi s nožem. Myslím, že kdokoli v Čechii aspoň jednou viděl hospodskou rvačku, kdy došlo na nože (natož ten, kdo se jí někdy sám zúčastnil…) velice dobře ví, že tři týpci s noži by proti hospodě plné odhodlaných chlapů neměli šanci, i kdyby ti chlapi nebyli ozbrojení ničím jiným než hospodskými stoly, židlemi a půllitry. Nůž proti židli nemá šanci, řekl bych…

  7. Kromě těch pěti piv, hanku, možná hrála roli také okolnost, že to je rodilý Rumun a zná to tedy z domu. Co se dalších úvah týče, přiznávám bez mučení, že bych nejspíše v první chvíli dal přednost tomu „uteč“; teprve někde v úzkých bych zkusil tu židli. Nejsem žádný Roy Bean v podání P. Newmana, abych zkusil napoprvé dobře mířený kopanec do nožířova rozkroku… :-) Ten bych raději zkusil udělit tomu gentlemanovi z příslušné tajné služby, jenž si pachatele pěstoval pro strýčka příhodu, kdyby snad Muhammar vstal z mrtvých. Kdo s čím zachází…

    1. Útěk je dobré strategie pro případ nehod a incidentů v afektu, je ale možné, že s přibývajícími cílenými útoky ji bude třeba přehodnotit. Problém vidím v tom, že řada lidí vidí útok již v tom, že má někdo šátek na hlavě nebo snědou pleť.

    2. Tribune, zcela vážně – opravdu nevím, co bych ve skutečnosti dělal, kdybych se k něčemu podobnému nachomýtl, nejsem žádný chupy obrostlý jarý silák a rváč. Potomek, jeden čas dobrý karatista, byl cvičán a školán v tom smyslu, že v případě konfliktu s kýmkoli mimo tatami, má se boji pokud možno vyhnout, v případě nutnosti udeřit a utéct. V pozadí byla mj. sebeomezující koncepce, spočívající ve vědomí, že závodní karatista je s to neškoleného protivníka tvrdě zmasakrovat, ne-li zabít. Kdo viděl, co udělá s trénovaným soupeřem nevykrytý kopanec z otočky bosou nohou do hlavy, ten ví, co to udělá s netrénovaným, dostane-li takový kopanec obutou nohou. Potíž je v tom, že takové sebeobranné schopnosti jsou záležitostí pravidelného a poctivého tréninku – jinak ztrácíte rychlost a postřeh. Myslím, že v tom směru je dnes potomek neškodný – a jak je na tom běžný občan bez rváčské zkušenosti a pohotovosti proti někomu, kdo naopak ty schopnosti a zkušenosti má? První, co bude muset zvládnout, bude ochromující strach, proto ten útěk. Teprve až když je člověk zaskočen, případně jsou ohroženi jeho nejbližší, je s to třeba i marně sáhnout k násilí a pokusit se s pramalou šancí na úspěch o nějaký „přijatelný“ výsledek.

      1. O tom mluvím, když hovořím o tom, že se musí přizpůsobit celá společnost. Zatím je útěk nejlepší řešení, ale možná se budeme nuceni militarizovat a naučit se neutíkat. Pak ovšem zase hrozí, že jiní budou utíkat před námi a spirála násilí pojede nanovo. Točíme se v kruzích, chce to nějaký zásadní „kro stranou“, nějakou zásadní inovaci.

        1. Ale rozumím, Tribune, jen přemítám, jak bude takový artrotický pětasedmdesátník (o starších nemluvě) bojovně asertivní a rychlonohý, aby třeba mladíkovi s dlouhým nožem v ruce dokázal ten nástroj odebrat. Představit si to dovedu (díky nějakým hollywoodským veselohrám na téma vzpoura gerontů), ale řeknu vám, že mne to moc netěší. Spíše se obávám, že na nás dopadnou nějaká další a další bezpečnostní omezení a opatření, až se zcela znehybníme za pevnými dveřmi ve svých čtyřech stěnách, což mne těší ještě méně. Ten krok stranou je dle mne pomoci všem těm migrantům, aby se jim líbilo doma – i tak zbude dostatek magorů, kteří se nám budou starat o podobnou „zábavu“. A když jsou pracnou cestou práva uklizeni za katr, stěžují si na porušování vlastních lidských práv (dnes třeba pan Breivik). Je to poněkud únavné a málokdo je připraven dělat na společenské lodi Jonáše, určeného k tomu, aby další přežili… Bída je v tom, že žádná ideální společnosti není dosažitelná, protože rozpory jsou v ní proto, aby se mohla vyvíjet.

          1. Zřejmě důvěřivě podléháte lákavé tezi, že teroristické činy páchají migranti, a že tedy řešení spočívá v jejich odklizení do zemí, odkud přišli.

          2. Když myslíte, že si myslím – s tím opravdu nic nenadělám.

  8. I kdyby mezi muslimy bylo jen jedno procento těch „spontánně třaskavých“, problém zůstává stále týž: jedny od druhých nepoznáte, dokud nevybuchnou. Proto se mi jeví, že jediný smysluplný způsob, jak se k problematice islámu v Evropě postavit, je oznámit muslimům ve vší slušnosti, že se nám jejich přítomnost omrzela, a požádat je, aby po dobrém odešli do zemí svých předků (samozřejmě s nějakým tím finančním dárkem, aby měli doma z čeho začínat).

    Ne, vážně – jestli si myslíte, že „konečné řešení muslimské otázky“ je jednoduché řešení, to tedy není. Provést humánně a bez násilí odsun několika milionů jedinců tak, aby se vám mezitím nerozutekli a nepřešli do ilegality, je zatracený logistický, bezpečnostní a politický oříšek. Naopak, jednoduché řešení je to, které aplikují současní „lídři svobodného světa“: totiž po každém útoku přednést velkohubé prohlášení o tom, jak se terorismem nenecháme zastrašit, a v mezidobí se třást hrůzou za trojitou zdí a dvěma řadami ochranky.

    1. Ti „spontánně třaskaví“ jsou i mezi křesťany, nacionalisty, anarchisty, komunisty, alkoholiky a zoufalci. Máme se snad z Evropy odstěhovat všichni? Pokud se někdo argumentuje tím, že se mu děje křivda, nevyřešíte problém tak, že na něm tu křivdu skutečně spácháte. To, co navrhujete, je v zásadě jen jiná forma rasismus. Je jedno, jestli mluvte o muslimech, o Židech nebo o černoších, princip je stejný a stejně zhoubný. I pro toho, kdo si myslí, že tak něco „řeší“, protože tímto „řešením“ přestává být člověkem.

    2. JM: Kdo a kam by podle této logiky měl odejít ze Severního Irska, z Jižních Tyrol, z Korsiky nebo z Baskicka? (Schválně jsem použil jen echt evropsko-evropské případy více či méně stále doutnajícího nacionálně a/nebo nábožensky podloženého terorismu, které sám pamatuju, bez jakékoli souvislosti s islámem. Schválně nemluvím o neřešitelných propletencích na Balkáně nebo na Kavkaze, které taky patří do Evropy.)

      1. Soudě podle nulové odezvy na ni, tato otázka je zřejmě přesně toho typu, jaký by měl být trvale pokládán nejen na fórech podobných tomuto zdejšímu, ale především politikům novináři i veřejností…

    1. To bude tím, že se bojí něčeho, na co vy se těšíte, tím, že nevidí nepřítele tam, kde je podle vás, a vidí problém tam, kde podle vás žádný být nesmí,

      1. Netuším opravdu, co by mělo být to, na co se TĚŠÍM, zatímco oni se toho bojí, natož o jakém problému říkám, že problémem být NESMÍ.
        Ale pravda je, že vidím nebezpečí spíš v panu Obrtelovi, paní Liskové a dalších, než v tom, před čím mě ve svých proklamacích hodlají chránit. I kdybych se s nimi na nějakém nebezpečí čirou náhodou shodla, byla bych velmi nerada, kdyby ochrana závisela na nich.

  9. Člověk by čekal, že taková značka jako Literární noviny bude aspoň trochu dbát na své dobré jméno… Omyl. V diskusi ke článku týkajícímu se aktuálního tématu si tam lze přečíst skutečné perly jako je třeba tato – cituji doslova:
    Muslosvět se přelidňuje takovou rychlostí, že jim nepomůže vůbec nic. A ona (pozn. autorka článku, na který diskutující takto reaguje) přesto po nás chce, abychom tam posílali nějaké peníze? Copak ona neví, že většina EU je obrovsky zadlužená?
    Není pravda, že volání po uzavření hranic by nám nepomohlo. Naopak. Investice do kulometných hnízd podél celé hranice by byla pro naši bezpečnost nesrovnatelně výhodnější, než utápět ty samé peníze v úplně nesmyslné „pomoci“ katastrofálně přelidněnému a zfanatizovanému muslosvětu.
    Nemáme ani důvod si „pečlivě vybírat, koho sem pustíme“ – ve skutečnosti sem nemáme pouštět žádné muslimy. Nikdy. Nikam. (Konec citátu.)
    Ještě podotýkám, že dotyčný diskutér – evidentně jeden z hrdých nositelů selského rozumu – o sobě tvrdí, že je kuchař. To už je skoro jako to leninské „každá kuchařka bude umět řídit stát“…

    Když si něco takového přečtu jinde, až tak mě to nepřekvapuje, ale co by na takové skvosty řekli např. Ivan Klíma, Ludvík Vaculík, A. J. Liehm nebo jiní redaktoři a autoři Literárek z roku 1968? Kdo už, když ne Literárky, by měl dbát o nějakou aspoň trochu slušnou úroveň veřejného diskursu?

    A takhle je to se vším. Asi bude pravda, na co čím dál víc upozorňují neurologové a neuropsychologové: Nová média a především jimi provozované sociální sítě prokazatelně přispívají k obecné debilizaci lidstva. A jestliže je tomu skutečně tak, vývojového vrcholu už jsme dosáhli a teď už jedeme s kopce. Držte si pokrývky hlavy, máte-li nějaké. Dvě – tři generace a končíme. Poslední zhasne, bude-li toho ještě mentálně/intelektuálně schopen…

    1. A teď si vezměte, jak se musí cítit nacisté, když vidí, že jejich názory a metody nakonec vítězí, jen oni u toho nejsou.

      Tzv. nová média k debilizaci nepřispívají, to úplně zvládne hospoda nebo kostel, ale umožňují jí se zviditelnit. Nová média jsou nízkoprahová a dají prostor všemu, co by dříve neprošlo přes stavovské filtry.

      1. Ty neurofyziologické výzkumy byly prováděny na úrovni mozkových struktur a zdá se, že jejich výsledky jsou věrohodné. Publikoval o nich např. MUDr. Martin Jan Stránský, primář neurologie a odborný asistent na lékařské fakultě na Yale University, toho snad lze považovat za směrodatný zdroj…

        Populárně viz třeba tady
        http://pritomnost.cz/cz/spolecnost/802-vliv-technologii-a-socialnich-siti-negativne-ovlivnuje-mozek
        nebo tady
        http://pritomnost.cz/cz/component/content/article/15-spolecnost/547-jak-facebook-nici-mozek2

    2. „…co by na takové skvosty řekli např. Ivan Klíma, Ludvík Vaculík, A. J. Liehm nebo jiní redaktoři a autoři Literárek z roku 1968? Kdo už, když ne Literárky, by měl dbát o nějakou aspoň trochu slušnou úroveň veřejného diskursu?“

      Nic ve zlém, hanku, jmenovaní pánové něco věděli o úrovni těch, kdo píší čtenářské dopisy do novin – a ty čtenářské glosy pod článkem v podstatě nic jiného nejsou: (To smýšlení bylo přibližně následující: „…K článku dostaneme mnoho čtenářských dopisů. Budou to hmatatelné dopisy hmatatelných pitomců…“ – Vaculík: Sekyra, citováno po paměti, ale za ty „hmatatelné pitomce“ ručím! :-))

      Dnešní Literárky jsou soukromým projektem a osobní zálibou jistého Miroslava Pavla, jenž si tohoto náročného koníčka dopřává navzdory trvalé ztrátovosti (tak si alespoň stěžuje). Nestojí za ním žádný všemocný Literární fond. Snadnost elektronických komentářů jen zesiluje příval pitomosti, kterou v dřevních časech blokovala redakční odpovědnost a nebožka HSTD. Vaculíkovi z těch časů zůstala až do smrti ojedinělá zdvořilost – všem těm čtenářům i pitomcům osobně odpovídal, čímž si u dalších jmenovaných pánů nejsem jist. A protože elektronická média žijí z reklam, jejichž cena se odvíjí od počtu návštěv a reakcí, (a taky proto, že pan Pavel nejspíše nemá dost financí k tomu, aby zaměstnal člověka, jenž by se zabýval redigováním a cenzurou těch největších čtenářských pitomostí) setkáte se tam proto i s komentáři, jaké citujete.
      Pánů Klímy a Liehma se lze jistě zeptat, jak hledí na tyhle komentáře, ale ručím vám za to, že odpověď bude znít: Takové pitomosti nečtu.

      1. Jde snad pořád ještě o dobré jméno jisté značky.
        Když to necítí pan Pavel, nedá se ani nic moc dělat, ale jmenovaní literáti by se mohli přemoct a majitele značky upozornit, že by se měl její pověsti aspoň trochu věnovat, když už z ní hodlá profitovat.
        Pak je taky ve hře možnost, že pan Pavel zastává stejná stanoviska jako citovaní diskutéři.

        1. Možné je doslova všechno, jisté pak to, že vždycky víme, co mají udělat ti druzí. Nechci mluvit za Ivana Klímu, ale co se nemocného třiadevadesátníka Liehma týče, stěží může cítit k dnešním Literárkám jakýkoli vztah: Poté, co ho s Literárkami vyšplouchli ti, s nimiž připravoval vydávání Lidovek v „krizových letech“, a kolega Vaculík se postaral o jejich předání jistému tehdy zelenému Jakubu Patočkovi, zjevně na dávný list nemrhá zbylými čtenářskými silami; ty ještě občas věnuje (olomouckým) Listům, vycházejí-li ještě vůbec. Jednu tradici si však Pavlovy Literárky po Patočkových časech uchovaly – až na (předpokládané) výjimky neplatí honoráře. Čili pro ně povětšinou píší nadšení milovníci, jinými slovy amatéři. I proto vypadají, jak vypadají.
          Profesionálové pak – sdruženi či rozděleni minimálně do tří vzájemně se potírajích skupin – se věnují kromě tvorby hlavně živnostensko odborovým problémům (žít se z něčeho musí) a cestovní kanceláři zvané Penklub. To je ten spolek, který myslím tady uděluje Cenu Karla Čapka. Nerad bych se mýlil, ale byl to právě Liehm, kdo nakonec zajišťoval v raných 90. letech její dodatečné finanční krytí pro G. Grasse, protože udělitelé na to neměli. Něco takového poučí i nejzapálenějšího entuziastu, aby se nestaral.

          1. Možná se Ludvík Vaculík kdysi tloukl do hlavy, komu to Literárky předal, ale měla jsem svého času dojem, že vám páně Patočkův aktivistický entusiasmus, zaměřený proti tehdejšímu establishmentu, není až tak nesympatický. Byl o poznání razantnější než jeho entusiasmus zelený.
            Ale třeba se pletu jako vždycky, když si myslím, co si myslíte, jen na základě toho, co píšete.

          2. Ludvík Vaculík se nikdy do hlavy netloukl, své činy vždy (a v případě Literárek obzvlášť) veřejně a pilně hájil. O tom, co říkal v soukromí, nevím nic – a i kdybych věděl, nepsal bych to sem.
            Co se pak toho dalšího týče, řekl bych, že vaše glosy více než zavánějí poněkud osobním trolováním – ovšem de gustibus non est disputandum, včetně bohatě zásobeného příručního babiččina kapsáře s nálepkami. Nevidím nejmenší důvod, proč bych jim měl věnovat pozornost.

          3. Protože znám Jakuba Patočku osobně, nezbývá mi než konstatovat, že se ohledně míry zastoupení různých složek entusiasmu v jeho osobnostním profilu mýlíte. A dál to z pochopitelných důvodů nechci rozvádět, snad jen podotknu, že ve zdejší politice se dá najít jen velice málo tak konzistentních a celoživotně nenapravitelných idealistů jako je on.

          4. Jasně, nemám potřebu polemizovat. Ale tak se mi v té době prostě jevil a dodnes si myslím, že se v mnoha věcech mýlil a tou svou urputností někdy nadělal víc škody než užitku.
            O jeho idealistické motivaci nepochybuju.

Komentáře nejsou povoleny.