Pražský hřbitov je román o spiknutí s cílem vyvolat dojem existujícího židovského spiknutí, jinak též román o vzniku Protokolů sionských mudrců. S výjimkou té ústřední jsou všechny postavy skutečné, nebo na skutečných založené, i události a reálie jsou skutečné, jen příběh je více či méně realistická – především ale čtivá – fikce. Jistý kpt. Simonini, dobrodruh, gurmán (zejména ze začátku připomíná román místy kuchařku), tajný agent a excelentní padělatel se živí tím, že vytváří falsa dokumentů (zejména závětí), a baví se tím, že dělá tajného agenta a organizuje speciální manipulační a diskreditační operace. Přitom po celý svůj poměrně dlouhý život cizeluje příběh o schůzce rabínů na pražském židovském hřbitově za účelem organizace spiknutí proti gojim, který zdělil po svém dědovi, takto zavilém antisemitovi, a který postupně rozšiřuje a prodává, až nakonec vyústí ve známé Protokoly židovských mudrců (proč by si někdo takovou práci objednával vysvětluje tento citát z knihy), protože „lidé snadněji uvěří tomu, co už četli nebo slyšeli, než něčemu zcela novému.“
Jak už je u Eca zvykem, je kniha do značné míry neuchopitelná, není jasné, zda je to jen příběh, pokus prolomit protižidovské stereotypy a ukázat, že konspirační teorie o židovském spiknutí jsou jen protižidovské konspirace, nebo naopak snaha ochránit spiknutí před prozrazením vytvořením metaspiknutí, tedy prezentací skutečného spiknutí jako fiktivního spiknutí fiktivních spiklenců. Takový výklad by byl totiž přitom zcela v souladu se světem tajných agentů a pletichářů, ve kterém ktp. Simonini žije a který vytváří. To si ovšem musí každý čtenář přebrat sám, včetně toho, zda uvěří možnosti, že početná a rozsáhlá spiknutí mohou být ve skutečnosti dílem relativně úzké skupinky profesionálních pletichářů, protože kpt. Simonini stojí skoro za každou dezinformační kampaní, která se ve Francii 19. století odehraje, ať již je namíře proti opozici, proti židům, proti církvi nebo naopak na její podporu, a to včetně Dreyfusovy aféry, kterou sice přímo neorganizuje, ale která by bez jeho padělatelských dovedností nikdy nebyla možná.
Kdo zná více Ecovu tvorbu, tomu bude Pražský hřbitov možná stejně jako mě připadat jako kříženec Foucaultova kyvadla a Ostrovu včerejšího dne, který z prvního podědil téma a z druhého formu. Nepopírám, že Pražský hřbitov je velmi dobře napsaná kniha, přesto ale působí dojmem jisté konjunkturálnosti a angažovanosti, což ovšem může být stejně dobře Ecův záměr, kdy kniha sama je psána tak, aby byla v souladu se svým obsahem (takové spiknutí autora proti čtenáři knihy o spiknutí, tedy meta-meta-spiknutí). A možná, že v ní nic takového není a já to tam hledám jenom proto, že ji napsal Pan Spisovatel Eco.
Zbývá už jen zodpovědět otázku, proč jen onen hřbitov zrovna pražský, když po Evropě jsou židovských hřbitovů stovky, ne-li tisíce? Eco to sice nikde nevysvětluje, ale já svoji teorii mám: Praha je místo natolik známé, aby bylo uvěřitelné, a přitom natolik exotické, aby se v něm mohlo stát cokoliv.
Tribun 
A včil mudruj, ogare (asi tak od 5. minuty)…
Odpad! Jo, a asi meta-meta-spiknutí, ale lidské hlouposti. Fakt jste nikdy nic neslyšeli o atentátu na Heydricha? No asi ne, když někdo k té přehlídce neznalosti základních faktů ještě dodělá české titulky.
Posloupnost zjevných faktů ještě nic neříká o prapříčině jejich vzniku :-), osobám které takové řetězení startují se říkává „šedá eminence“, absolutně nemáte šanci zjistit kým jsou a kudy své nápady trousí, my vidíme už jen toho kdo s ním vyrukuje na veřejnost. Takže – je to sice trochu přitažené za vlasy, ale – kdoví? :-)
Nikdo. Nikdo neví, protože nikdo není schopen obsáhnout všechny souvislosti. Nicméně nemnozí vědí více, než většina.
Konkretne Lezaky, tam neni uplne vse jasne, protoze do veleni akce dali Nemci „ciziho“ cloveka Clagese, specialne odvolaneho z Prahy z kriminalni policie a nikoliv SS…a ten zacal s vyslechy u vedeni dulni spolecnosti. Tedy o vysilacku jim v prve rade neslo, ta take vysilala jeste tyden po obsazeni Lezaku, predevsim ceskymi lidmi (policii, vojaky, cetnictvem v poctu stovek muzu). Takze SS a SD se Nemci snazili drzet od Lezaku co nejdale a povoleni k likvidaci obce ziskava Clages az treti den po zahajeni vyslechu.
At to bylo a je to jakkoliv, tady Pjakin uplne z ciste vody nevari.
Hezký pokus, ale jak se ukazuje, zase vedle :-) Vyhledávač mi totiž prakticky hned nabídl tohle : „SS-hauptsturmführer Gerhard Clages (narozen 26. června 1902). Do Pardubic byl přemístěn již v červnu 1939, kdy nahradil velitele tzv. einsatzkommanda JUDr. Constantina Canarise, příbuzného náčelníka německého abwehru admirála Wilhelma Canarise. Gerhard Clages v Pardubicích proslul zaváděním brutálních metod vůči zatčeným českým občanům. Sám osobně dokonce tloukl své oběti a osobně nařizoval podřízeným zostřené výslechy. Se svým zástupcem vrchním kriminálním sekretářem, SS-untersturmführerem Waltrem Lehnem, byli postrachem pro ty, kteří se dostali do jejich moci. Clages byl kariérista, člověk toužící po moci a bohatství. V práci naproti tomu býval, jak tvrdila jeho sekretářka Irma Helena Kautzová, povrchní – do kanceláře chodil pozdě a pracoviště brzy opouštěl. Jeho zálibou bylo dokonalé oblékání, ženy, alkohol a hony. Psaní pozvánek prý bylo přednější než výkon služby. V Pardubicích žil se svojí manželkou Johannou.
http://www.gruntova.cz/druha-svetova-valka/gerhard-clages
A v Ležácích byl nikoli důl, ale lom, ze kterého vysílal radista Potůček. Ale třeba ta vysílačka byla jenom taková kamufláž a ten výsadek – považte už jenom ten hodně zvláštní, skoro až magický název: SILVER A – tam ve skutečnosti třeba hlídal něco moc důležitého. Zkuste to raději ještě jednou promyslet, když si myslíte, že ten zmíněný Pjakin jen tak z čisté vody vařit nemůže :-)
A nemají pánové nějakého příbuzného i u CIA? Ty zostřené výslechy jsou mi nějaké povědomé.
Tihle lidé mají přece své příbuzné po celém světě a prakticky ve všech režimech. Rozdíl je ale v tom, že v takzvaných prohnilých demokraciích, když se něco podobného provalí, tak je to vlastně skandál, takže se o tom veřejně píše.
Takovéto 20/80, aneb co dělají nemnozí nejmocnější ve svém volném čase :-)
Překvapuje mě ta všeobecná představa, že ti nejbohatší a tudíž nejmocnější si po dosažení jakési „hranice blahobytu“ složí ruce v klín a už si jenom užívají havaj, a nepřemýšlejí, a na golfu probírají jenom kvalitu trávy, a ovlivňují maximálně stavbu své jachty. A Bilderberg se pořádá v době, kdy jsou manželky na nákupech:-). Jakoby si nikdo nedovedl představit, co to vlastně je, ta „moc“. Moc nad lidmi. Čekala bych že muži to znají. Když i slabá žena ví co může spustit správné slovo ve správnou chvíli ;-)
Nejde ani tak o to co je to moc, jako jak ji získali. Od toho se pak odvíjí vše ostatní.
Ted jsem k Lezakum odeslal anonymne jeden prispevek, Tribune, kdybyste byl na pochybach, jestlo ho nepsal nejaky sileny troll :o)
Slovem přehlídka jsem samozřejmě nemyslel „posloupnost zjevných faktů“, ale to, že ten pán prezentuje zjevné nesmysly :-) Pokud chcete, tak klidně věřte tomu, že Heydricha zabili v Lidicích a Ležáky byly hornická obec :-) Za větší problém považuji to, že se tu klasicky devalvují české dějiny. Rozkaz k atentátu byl vydán nikoli proto, že Heydrich začal v Praze hledat Golema (jak si nejspíš myslí ten pán), ale protože Hedyrich byl v první řadě krvavým řezníkem a ztělesněním brutálního nacistického režimu. To je zkrátka prokázaný fakt, ale klidně si dál spekulujte :-) Ten pán v tomhle ohledu totiž není rozhodně první, takže by se z toho už dala udělat i docela zajímavá anketa o tom, kdo stál „ve skutečnosti“ v pozadí atentátu na Heydricha:
1. Britové, kteří se snažili zachránit admirála Canarise.
2. Globalisté, o kterých se mluví v tom videu.
3. Aštar Šeran, anebo nějací jiní mimozemšťani.
Pokud je mi známo, tak rozkaz k atentátu byl vydán především proto, aby se Západu ukázalo, že v Protektorátu existuje odboj a exilová vláda zastupuje národ, který není loajální k Říši. Heydrichova krvelačnost, v té době navíc silně potlačovaná, v tom zase až tak velkou roli nehrála.
To, že v protektorátu existuje odboj, dostatečně ukázal celému světu Heydrichův příchod do Prahy a jeho první stanné právo.
Řekl bych vám zeptejte se Beneše, ale a) už je po smrti a b) by vám stejně zřejmě neodpověděl popravdě.
Čirá magorie. Ten nešťastník je něco jako jeden zdejší diskutér poměřující velikost a sílu kultury celními statistikami. :-)
O Heydrichovi neví nic, o Praze ví jen co si přečetl v Meyrinkovi, o Lidcích a Ležákách neví nic než že existovaly, o protektorátu neví nic. Takový geopolitický kadet Biegler, případně ruský Tomáš Krystlík… Uff!
Seal to derfinuje přesně: Odpad!
Já vlastně ani nevím, kdo to je, ale přišlo, mi že se to stylem celkem hodí k těm pařížským plátkům, jimiž se kpt. Simonii tak bavil.
To nebylo proti vám, Tribune, nakonec je dobře vědět, jaké podoby může nabrat lidské bláznění; možná by stálo za to zjistit, kdo takové hovadiny produkuje a posílá na síť. Nějaký Karel Bodlak – kabod – s krátkým a – je podepsán co tvůrce toho videa. Kdo je ten pán, co tam vypráví ty blbostě o Heydrichově smrti v Lidicích (sic! – v titulcích potlačeno!), a o hornické vesnici Ležáky, to nám zůstává zcela utajeno. (Že byl Heydrich jmenován v Praze zastupujícím říšským protektorem s jasným posláním potlačit projevy odporu v Čechách, o tom ten slovutný pán také nic netuší. Případně se aspoň tak tváří) Není to úryvek z toho ruského TV filmu o Pražském jaru?
K tomu Ecovu románu: Prosím pěkně, nezapomínejte, že je to fabulovaná literatura – jinými slovy, autorský výmysl, do něhož jsou, jak je u Eca dobrým zvykem, zasazeny dobové reálie, ale není to v žádném případě žádná literatura faktu – tak trochu podobně, jako když čtete v tomto směru ještě záludnější Vaculíkův Český snář: Reálné postavy v reálných situacích, ale celek je čistá fikce, což definitivně vyplyne na světlo, až když je v závěrečné kapitole popisována cesta pražských disidentů za Šimečkou do Bratislavy, která se v takovém složení nemohla odehrát, protože řada těch osob, o nichž je tam řeč, tou dobou už dlela mimo republiku… Je to fikce budovaná z reálných faktů, stejně jako ten Pražský hřbitov, případně tuny životopisných románů… :-)
Při vší úctě, XY, tohle mi jako školáčkovi vysvětlovat nemusíte :-)
Pardon, omlouvám se.:-) Zvyk je druhá přirozenost…
Ono je to tím, že sám začínám (vlastně nezačínám, od počátku mám s v tomto směru s literární postmodernou problém) být pomalu alergický na tento typ her; letošní Magnesia Litera jest přisouzena opusu Básník, do něhož autor shromáždil výsledek cca čtvrtstoleté sběratelské činnosti, vznikly docela čtivé literární dějiny a drby, kde se poněkud nemístně skandalizují některé velké i drobné postavy dějin – a výsledkem je vskutku zajímavý Básníkův portrét. Ale zároveň je v něm přehršle faktických nesmyslů, takže si říkáte jaká je skutečná hodnota toho Básníkova portrétu i lidí, kteří v jeho příběhu vystupují. Autor si to vyřešil podtitulem: Román o Ivanu Blatném – a je „za vodou“. Postava Básníka je tím definována jen jako jedna z nekonečné řady možností: mohlo to být tak, jak autor líčí, ale docela jistě to bylo i jinak.
Václav Černý kdysi ve sporech s Františkem Kožíkem o jeho životopisné opusy označil životopisný román za podřadný, protože parazitní a komerčně zaměřený žánr, v němž si vlastní autorova fabulační invence pomáhá atraktivitou zobrazované historické postavy. Cosi ve mně z jeho alergie přetrvává; on sám by se dnes musel asi zbláznit. :-)
Tak ještě jednou se omlouvám.
A co když jen návrat k přirozené formě mýtu po osvícenském intermezzu?
Přirozená forma mýtu po osvícenském intermezzu – tohle ve mně vyvolává po zkušenostech 20. stol. poněkud děs, jako všechna temná iracionální a intuitivní hnutí. Na jedné straně třeba eleusínská mystéria, na druhé mýty o vyvolenosti, tajemného hlasu krve a předurčenosti jedněch společenství k panování nad druhými… Falešné idyly o jednotě světa a člověka vznikající vždy z pocitu, že člověk je s rozumem v koncích. Ad osvícenství – z jedné strany obviňováno za gulagy a Osvětim, které by ovšem nebyly možné bez iracionálních mýtů o rasové nerovnosti či pokusů o uskutečnění mýtického božího království na zemi. Upřímně – můžeme ten spor sledovat s pobaveným odstupem, ale přijde-li na lámání chleba, musíme zvolit: Buď iluzivní mýtus – nebo skeptický a děravý racionalismus. Osobně raději tu racionální skepsi; v tom se cítím nadmíru česky…;-) I třeba kvůli takovým, jako je ten pán na tom videu. A to přesto, že mne berou třeba krajně „zrazující“ verše pozdní (a nedokončené) skladby Halasovy Potopy, kde po barokně apokalyptických obrazech výsledků „prasat kšeftů“ najednou zazní modlitba:
Já voják jiné víry v hříchu po kolena
čadivou svící píši po nebi
Nechej ta víčka Pane otevřená
Pro živé je to potřebí
Fajn recenzia, vďaka. Že je Praha miestom konšpiračných stretnutí mafiánskych bossov z Talianska (v relatívnom bezpečí za železnou oponou), to bolo za socializmu verejné tajomstvo. Preto ma to miesto u Taliana Eca vôbec neprekvapuje a plne zapadá do sujetu.
:-) od Eca mě nic nepřekvapuje, sbírá všechno:-) ale přece jen je především historik, a hraje si s tím co ho baví nejvíc, tedy středověkem, tak bych nad mafiány trošku nadřadila že asi vytěžuje určitý zvláštní vztah Prahy k Židům, snad pro ně mělo svůj význam když od Přemysla II. získali ochranná Statuta, taková ochrana panovníka, bylo to v Evropě té doby obvyklé?
Toto je dobrý postreh O Přemyslovi II, paní Vera. Pozrel som do histórie (Uličný) a Židia boli v ranom Uhorsku pomerne protežovaní, lebo financovali kráľov. Miestna šľachta sa proti tomu silne búrila a vymohla si zákaz výsad Židov v Zlatej bule z 1222. To bolo zhruba obdobie, keď sa Přemysl narodil. Zrejme odvtedy sa postupne Praha stávala ich centrom. … A českí králi začali mocnieť. :-)
Umerto Eco je jistě velký člověk. Každý kdo jeho dílo zná, bude jistě komentovat literátův ideový vývoj jako jistý posun od někam někam. Tady nic takového nezaznělo a to je pak otázka proč. Resp. když chtěl editor tohoto webu uvést recenzi Pražského hřbitova a jakýsi miniportrét Umberta Eca jako samostatný článek, co tím sledoval?
Nevím proč se tu komentuje černokošiláč Pjakin, odporný to fašista, který (patrně sloužil jako korektor onoho ruského dokumentu o Pražském jaru 1968 a následné invazi) se vyjádřil o nutnosti invaze v r. 1968 mj, i proto, že Praha byla centrem „světového židovského spiknutí“ a to muselo být zlikvidováno. Já si myslím, že kdyby se seánce od tohoto fanatika vysílaly v západní TV mohly by posloužit jako jistá ilustrace o mentální reinkarnaci hned několika ideologických konceptů majících svůj původ v těch toho nejstrašnějšího totalitarismech, bigotních náboženských bludech a politicko-ideologickém sektářství, jaké tu snad ještě nebylo. Nejen pro psychology a psychiatry ale právě pro specialisty na politický a ideový extremismus s přesahem do náboženské mystiky a esoteriky.
Ale zpět k Ecovi. Tady bych rád zmínil, podle mého, jeho nejzdařilejší dílo – Tajemný plamen královny Loany. Postmoderní reflexe nejednoznačnosti sdělení osobního narativu datovaného do počátků fašistické Itálie probíhajícího jako fiktivní telefonáty, kdy se hlavní představitel dotazuje svého přítele na svoji minulost a reviduje ji s tím, co si sám pamatuje, resp. „jak“ si ji pamatuje. Není tedy jen zdaleka obžalobou fašistického režimu, konzervativní upjatosti k autoritám a „hodnotám“, které vychází ze zášti k odlišnosti a lidské individualitě. Hledání pravdy mezi tím, co je mým prožitkem a co jsem si v hlavě zapamatoval, resp. jak si své zážitky interpretuji já a jak další přímí aktéři, navíc lidé mně blízcí, je tím, co je zásadní nosnou myšlenkou a Eca tato stylizace posouvá tam, kam by měl-li by být posuzován politickou filosofií „avantgardy“ byl by asi zařazen kamsi mezi sluníčkáře, pravdoláskaře, ba co hůř někam do pražské kavárny:-). Navíc je tady oživena kultura komiksu a tzv. braku k tomu, jak jednoduše karikovat určité archetypy lidských stereotypů a hlouposti vycházející z předsudků a předpojatosti.
Tento text nemá editora, má „jen“ autora. A jakožto čtenář na tomto blogu pečený vařený byste mohl vědět, že autor takovéto recenze zařazuje pravidelně. V tomto konkrétním případě se jedná o recenzi jednoho konkrétního díla jisté spisovatele, nikoliv o portrét spisovatele samého; když už jsme ale u spisovatele Eca, za sebe mohu říci, že u něj pozoruji vývoj spíše stylistický, než ideový. Myšleno v jeho knihách, jeho dílo vědecké neznám.
Komentář pana Pjakina (až dodnes jsem nevěděl, že to je on) sem zařadil některý z diskutujících (myslel jsem, že vy, ale ono na tom venkoncem nesejde) a já jsem (hle, nyní v roli editora) připustil proto, že jde s tématem recenzované knihy vlastně velmi dobře do figury, což byste mohl poznat, kdybyste knihu četl (pokud jste ji četl a nepoznal, pak doporučuji přečíst ještě jednou).
Tajemný plamen královny Loany jsem nečetl (příležitost napravím, ale nic neslibuji, protože jsou i jiní pozornosti hodní autoři, než Eco), nicméně motiv „kdy se hlavní představitel dotazuje svého přítele na svoji minulost a reviduje ji s tím, co si sám pamatuje, resp. jak si ji pamatuje“ je použit i v Pražském hřibově, byť v tomto případě se netelefonuje, ale píše deník, a hlavní představitel se nedotazuje přítele, ale sám sebe. Toto opakované využívání narativních vzorů je podle mne pro Ecovu literální tvorbu typické.