Pandemie COVID-19 je v poslední době dominantní téma. Covidu je všude plno, nemluví se skoro o ničem jiném. Mluví se hodně, ale o ne o všem. Mluví se o tom, o čem chtějí mluvit ti, kteří mají přistup do novin, televize a formují veřejnou debatu. Ti, jejichž hlas nebyl slyšet nikdy a nikdy nikoho nezajímali, nejsou slyšet ani teď a ani teď nikoho nezajímají. Čestnou výjimkou je text Marina Vrby Mnoho Čechů už si protipandemická opatření prostě nemůže dovolit, bez něhož bych si ani já tento zcela zásadní aspekt covidové krize nejspíš neuvědomil, nebo ho bral na lehkou váhu:
Uprostřed toho všeho se významná část společnosti domnívá, že to všechno je hoax, nebo alespoň celou věc zlehčuje jako nevinnou chřipečku. (…) Proč si ale vůbec něco takového někteří lidé myslí? Často se na to odpovídá, že jsou prostě hloupí, sama tato odpověď ale moc chytrá není. Proč si tedy lidé něco takového myslí? Protože si zkrátka nemohou dovolit přijmout, že je to s covidem vážné. Protože se nacházejí v zemi, kde třetina domácností nemá ani deset tisíc na náhlý výdaj a v níž se nachází přes milion registrovaných živnostníků (nemalá část z nich ve švarcsystému), bezmála 200 tisíc samoživitelek a samoživitelů a skoro 800 tisíc lidí v exekuci. Jarní opatření tyto lidi úplně vysála, existenčně ohrozila nebo rovnou poslala do bankrotu. Pandemie je pro ně ekonomickou katastrofou nikoli jako statistický údaj o snížení HDP za poslední kvartál, ale jako reálné ohrožení jejich živobytí. Jinými slovy: virus se tu nepotkal s nějakými lidmi ve vzduchoprázdnu, ale s velmi konkrétní realitou České republiky 21. století.
Nemyslí si, že pandemie představuje skutečné riziko, protože je pociťuji jako pro mě příliš abstraktní, zatímco existenční hrozbu vyplývající z protipandemických opatření pociťuji velmi reálně. Lidé samozřejmě ne vždy své zájmy artikulují přímo – v jistých situacích je převlékají (i sami před sebou) do zdánlivě věcných postojů. Přiznat si, že jsou díky covidu na pokraji bankrotu, by vnímali jako ponižující.
Poučení z krizového vývoje pro blízkou budoucnost může být zhruba následující: země, v níž je významná část společnosti na hraně svých ekonomických možností, je velmi málo odolná proti krizím a začíná se během nich až příliš snadno drolit.
Veřejný prostor je plný celebrit ať již pseudokulturních nebo podnikatelských, ale ty mají většinou dost velké rezervy na to, aby nějak přežili, stejně jako mají sociální kapitál dost velký na to, aby jim někdo pomohl, a to včetně státu, u kterého si umí prolobovat podporu. A pak jsou tu lidé, kteří žádné rezervy nemají, protože jsou chudí, a ze stejného důvodu je nulový i jejich sociální kapitál. Ale o těch se nemluví, i když je jich podle všeho naprostá většina. Nejsou totiž dost sexy. Jsou chudí. Jsou hloupí (přesněji se tak jeví, protože zjevná hloupost v naprosté většině případů není příčnou jejich chudoby, ale jejím důsledkem). Jsou nezajímaví, a když, tak leda jako kuriózní objekt do voyeurské reality show.
Ale je tu ještě přinejmenším jeden důvod, proč se o lidech na dně a o tom, jak na ně dopadne covidová krize, nemluví: protože by se muselo mluvit o tom, o čem se mluvit nechce – o selhání polistopadového vývoje, o tom, že poražených je víc, než vítězů, o nízkých mzdách a prekarizované práci, o nedostupnosti bydlení; jsou problémy, o nichž nelze mluvit bez toho, že by se zpochybnil kapitalismus – a ten je tabu. A tak se mlčí. Že hodně lidem hrozí extrémní existenční tíseň? Kdo by se zajímal o lidi na okraji, co jsou chudí a nejsou sexy. Ve vítězném neoliberálním narativu pro někoho tak trapně neúspěšného není místo. A nejen v narativu.
Akorát tedy je těch přehlížených, které se zatím daří úspěšně ignorovat, mnohem víc, než těch, kteří se jejich existencí a jejich problémy odmítají dát obtěžovat a úspěšně je vytěsňují ze svého světa i z veřejného prostoru, který zcela ovládají. Co se asi stane, až zdeptaní lidé nebudou zoufalstvím vědět, co dál? To se dost možná již brzy dozvíte i ve svém životě. Snad by bylo lepší než to zkoušet udělat něco proto, aby k tomu vůbec nedošlo. Pro začátek by možná úplně stačilo vzít problém na vědomí, začít o něm mluvit a lidem, kteří se nemohou dovolit ten luxus chovat se v pandemii rozumně, se přestat smát, ale začít pracovat na tom, aby si ten luxus dovolit mohli.
Tribun 
Tribune, možná by Vám pomohlo znovu si přečíst Sňatky z rozumu Vladimíra Neffa (nebo si pustit podle nich zfilmovaný TV seriál z roku 1968). Mezi léty 1781 (kdy bylo zrušeno nevolnictví) a 1907 (kdy rakouská socdem poprvé vyhrála volby) ovládané společenské třídy taky byly na dně. Byly na tom mnohem hůř než my dnes, přinejmenším do let 1838 (vznik hnutí anglických chartistů) až 1864 (vznik I. internacionály) neměly žádné instituce, které by je v politice programově hájily, a jejich existenční podmínky byly doslova nelidské. Postupně se z toho vyhrabaly především vlastními silami. Dokázaly se zorganizovat a vytvořit si struktury, které hájily jejich zájmy, od svépomocných a vzdělávacích spolků přes odbory až po politické strany. A ano, stálo to krev, pot a slzy. Současná generace na to velice rychle zapomněla a přitom se jistě skoro v každé rodinné historii 3 – 4 generace zpět najdou konkrétní příklady.
Ať si o tom kdo chce žvaní cokoli: Třídní boj je skutečností a (zatím ještě?) neskončil. Neskončil především ze strany vládnoucích tříd; opačné přesvědčení v hlavách většiny současných příslušníků tříd ovládaných je zřejmě největším historickým vítězstvím ideologie vládnoucích tříd za posledních 150 let. Nicméně všeho do času. Zatím většina „dolního lidu“ stále ještě na úplném dně není a pořád ještě má co ztratit – nebo si to aspoň myslí. Jejich největším a potenciálně nejtragičtějším omylem je, že je před těmi ztrátami uchrání stát, nějaký dobrý panovník nebo osvícený diktátor. Vzpomínáte si ještě na marxistickou definici státu? Stát je organizovaná forma násilí vládnoucích tříd na třídách ovládaných. Proto od jakékoli formy státního zřízení v krizích, jako je ta současná, nemůžeme očekávat vůbec nic pozitivního. Jestli se lidi postižení současným a budoucím vývojem nedokážou za účelem obrany svých zájmů včas a vlastními silami zdola zorganizovat, jestli se z třídy „o sobě“ nestane třída „pro sebe“, která si vytvoří vlastní struktury, budete ke konci svého života na dnešní stav ještě vzpomínat jako na procházku růžovou zahradou. (Já už se toho bohužel nebo bohudík nejspíš nedožiju, abych se Vás pak mohl vítězoslavně zeptat: A neříkal jsem Vám to celou tu dobu?) A už dnes je na čem stavět: Od nenápadných oprašovatelů tradic českého družstevního hnutí přes disentní tvůrce nových měnových a jiných ekonomických teorií, přes hnutí typu LETS nebo Transition Network a nejrůznější environmentální aktivisty až po různé anarchistické a squatterské kolektivy, použitelných základních myšlenek i pokusů o jejich praktickou realizaci už vzniklo dost. Jak pravil klasik (myslím, že to byl Blaise Pascal): Všechny dobré zásady jsou již napsány. Teď už jenom zbývá je uskutečnit. Ale nikdo to za nás neudělá.
Neffa jsem nikdy nečetl a popravdě s tím nehodlám ani začínat, takže mi prozraďte, v čem by to mělo pomoci? Zdá se, že se podle vás v něčem zásadně mýlím. Ale v čem? Že mají ti lidé spoléhat na stát? To jsem, pokud vím, nikde nenapsal. Psal jsem o společnosti, ne o státu. Co se státu týče, tak ten já nechápu jako instituci shora, ale jako organizaci zdola. Pokud to tak aktuálně není, tak je důvod do změnit, ne na stát úplně rezignovat, protože izolované občiny v dnešní době velkou budoucnost nemají, stejně jako ji neměly nikdy.
Vladimír Neff literárně zpracoval něco, čemu se v učebnicích říká „prvotní akumulace kapitálu“. Děláte chybu, že ho odmítáte, protože my jsme tu akumulaci zažili na vlastní kůži a možná byste tam nějaké odpovědi na své otázky našel.
A I. internacionála skutečně nebyla organizací izolovaných občin… Jestli jsem napsal, že nelze spoléhat na stát, pochopitelně to znamená na stát v současné podobě. Tady jde o to organizovat společnost a stát na základě důsledného 100% uplatnění principu subsidiarity.
Jste to pojal málo třídně, cenzoru posttotalitní:-). Já tento rok mám ve své ještě ne zcela uzavřené výsledovce jako nejlepší od r. 2011. Do té doby jsem neměl nikdy tak vysoký příjem jako tento rok. Byl jsem na tom bídně do března, ale pak díky MUDr. plk. Prymulovi a Stb/KGB mjr. Burešovi mi začaly padat do klína tak lukrativní zakázky, že jsem musel započít vykořištovať i několim těch, co do té doby žili jako parazité ze sociálního miloserdenství nás co dřou dnem i nocí. Ale přeci jen měli jisté štěstí, nabídl jsem jim poměr na živnostenský list a oni hned v létě, kdy jsem pro ně neměl na pár měsíců práci, začali vyžadovat po Stb/KGB intendatovi jakýsi mě neznámý příspěvek – Covidˇáček/žebráček, či jak se to jmenuje.
Konečně se panu informátorovi podařilo to, co ani soudruhům ne – dokázali příživnickou třídu z řad poražené maloburžoasie získat zpět k řádné práci i když – samotné vykořisťování – si jen transformovali z lidí/zaměstnanců – a začali praktikovat na státu a daňových poplatnících. Když si na to vzpomenu, jak mi říká jeden z nich: „Otto, funguje to, Bureš mi přispívá na činnost, kterou jsem před tím vykonával jen pár měsíců a to také díky tomu, že pan generální udavač zlegalizoval do té doby nemyslitelné – fingovat si práci – i když u tebe jsem přeci jen trochu makat musel….ale za tu bumážku pro coviďáček/žebráček se to vyplatilo….Někdy stát a jeho placené proletářské biřice – nelze prostě nemilovat:-)
No vidíte, a já bych řekl, že si nevyděláte ani na suchý chleba. Ovšem to, kdo v kapitalismu zbohatne, vždy povídá více o kapitalismu samotném, než o tom zbohatlíkovi.
LOL
ROFL
Když si někdo za rok vydělá stovku a za další rok tisícovku, tak je to fakt desetkrát víc… Hlavně se tím nesmí zapomenout pochlubit urbi et orbi.
K COVIDu se vyjadřovat nebudu, na to jsou povolanější, ale s tou souvislostí chudoby a hlouposti se mýlíte. Máme krásný příklad ve vietnamském etniku; valná většina těchto lidí sem přišla v 90. letech pod ekonomickým tlakem, spali na ubytovnách a v přeplněných bytech po 10 lidech, vykonávali nejhorší práce, byli v opovržení většinové bílé populace, která jim tykala, a tak dále. Neměli ani materiální ani sociální kapitál (ve smyslu vztahů), děti musely pracovat ve značné části volného času. Měli sebekázeň.
Dneska studuje na VŠ větší procento vietnamců než odpovídá jejich procentu v populaci, velká část z jejich rodin vlastní auta, byty, domy, najímá si české chůvy. Mluví plynně česky. Pomalu získávají i společenský respekt a v generaci dnešních puberťáků se rozdíly zcela setřely. Nemálo Čechů už zažilo zkušenost s šéfem asijského původu.
Důvody, proč zůstává chudý a nevzdělaný white thrash, hledejte jinde. Především v absolutní absenci sebedisciplíny a disciplíny vyžadované po dětech.
Kolik recenzovaných studií jste na toto téma uveřejnil? Víte, mě přijde divné, že byste to věděl lépe, než vědci z celého světa. Jenže vy to nevíte, vy si přejete, aby vám ten kapitalismus hezky vycházel. Nejsem český Vietnamec, takže mohu jenom spekulovat, ale předpokládám, že oni chudí nebyli, že měli práci (proto sem přece přijeli, že tu měli pracovat, nebo ne?) a skromně žili z vlastního rozhodnutí, ne proto, že neměli jinou volbu. Je rozdíl, jestli žijete na ubytovně proto, že šetříte, nebo proto, že si nic jiného dovolit nemůžete.
Stejným způsobem mohu napsat, že sociologové zkreslují své teorie jednak kvůli své názorové orientaci, jednak proto, že tím ospravedlňují své právo na placenou existenci z nedobrovolně vymáhaných daní. :-)
Ale argumenty autoritou nechme stranou; to, co tu popisuji je běžný život v západočeských městech, kde jsem vyrůstal; skromnost a pracovní nasazení vietnamců jistě bylo dobrovolné rozhodnutí, mohli popíjet alkohol, posedávat po hospodách, děti nechat růst jako dříví v lese a místo studia/práce po večerech sledovat Superstar, jako white thrash.
Ale co tím chcete říct? Stejnou volbu jsme měli všichni; a bílí i snadnější start bez předsudků.
Takže podle Vás jsou chudí jen to, co nemají práci? Divné, většinou píšete, že chudí jsou z většiny i pracující …
no vietnamce bych zrovna jako příklad nedávala. naprostá většina z nich si na ty auta a baráky vydělala daňovými úniky. pravda, děti jsou vysokoškolsky vzdělané, ale o kolik miliard původní stánkaři, nynější majitelé večerek a distributoři drog okradli a stále okrádají náš stát….
No a? Daňové úniky přece jsou základním dobrým mravem českého velkopodnikatele. Nevidím v tom žádné vietnamské specifikum.
Jinak, citovat sociologické studie může jen ajťák, co používá adblock místo ublock origin.
no u vietnamců je to typické. z vlastní zkušenosti můžu říct, že jsem se nesetkala za třicet let s jediným vietnamcem či vietnamskou firmou, která by na daních opravdu ve velkém nepodváděla. u čechů se to rozhodně říct nedá.
Psal jsem konkrétně o českých velkopodnikatelích…. mám ještě něco dodávat k tomu, proč odpovídáte nepřiléhavě?
„Neměli ani materiální ani sociální kapitál (ve smyslu vztahů)“ Michal o Vietnamcich.
Zajímavý postřeh.
A to já právě myslím, že přesně tohle měli a to taky byla cesta k jejich pozdějšímu materialnimu i integračnímu úspěchu.
Myslím ten sociální kapitál ve formě vztahů.
Jejich komunita byla a pořád je velmi soudržná.
A díky sociálním vztahům se svými krajany ve Vietnamu se jim zde podařilo v devadesátkách prosadit a velmi slušně prosperovat jako prodejci levného asijského zboží.
To by bez podpory svých asijských příbuzných nezvládli.
Teď vynechme hodnocení přínosu těchto „kšeftů “ pro naši českou ekonomiku.
Zmiňuji to jen pro ten „sociální kapitál “ a jeho zásadní důležitost!
Bez něj z principu nikdo nijak smysluplně fungovat nemůže!
Ano, ale vztahy uvnitř komunity, nikoli navenek. Přesto „prorazili“. Aniž by jim pomáhala nějaká inkluze.
Už i mainstreamu to začíná docházet…
https://denikreferendum.cz/clanek/31759-rozhovor-s-danusi-nerudovou-lidi-uz-vic-danit-nelze-korporace-ano
Je tam naznačena i nová úloha států.
Tohle mě vždycky baví.
Největším producentem globálního teplíčka na světě je Shell Oil. Ale proč těží ropu? Protože ji prodává zákazníkům a nebylo-li by zákazníků, samotný pan Lastura by se stal oteplovačem zcela nevýznamným.
Největší možnou daňovou obětinou jsou korporace. Ale kdo jsou jejich akcionáři? Z velké části penzijní fondy a banky, které investují úspory populace.
Milá paní Nerudová zdaněním korporací a ekošílenstvím ožebračí akorát střední třídu. Ta o něco vyšší si prostě koupí tu Teslu S a na důchod má k pronájmu nemovitosti a cihličku zlata.
Vy jste zkrátka muž bez fantazie líný myslet.
„Ale proč těží ropu?“
Konečně relevantní otázka.
Například proto, že jistý Henry Ford od r. 1908 poctivě pracoval na tom, aby v Američanech a posléze v celém lidstvu uměle vytvořil pseudopotřebu individuálního automobilismu. Jestli/až se lidstvo z této kolektivní duševní nemoci vyléčí, nebude potřebovat Shell ani žádnou další ze 7 sester, o Rosněfti a Saudi Aramcu nemluvě.
Začít s tou léčbou by se mělo v USA. USA se svými cca 4 % světové populace spotřebují zhruba ⅓ světové spotřeby energetických surovin. (Z toho btw zhruba ⅕, tj. nějakých 6 – 7 % světové spotřeby, mají na svědomí ozbrojené síly USA. Tzn., že značná část té spotřeby jde na účet jejich angažmá na středním Východě, tj. k zajištění zdrojů energie…) Pro začátek by mohlo pomoci, kdyby USA omezily svou spotřebu na to, co si pokryjí svou tuzemskou produkcí. To by znamenalo snížit tu spotřebu pro začátek cca o ⅓ až ½. A až by se zjistilo, že i tak mohou existovat, mohlo by se pokračovat dál. Například se udává, že 70% cest osobními automobily v USA a Evropě je na vzdálenosti 2 km a kratší. Atd.
Jinými slovy, když převedeme tvoje vzletné řečičky o zajištění zdrojů energie a pseudopotřebě do jasné a přímé řeči, chceš, abychom zchudli o 50%. Ztratili možnost jezdit autem.
O to velký zájem mezi střední třídou nebude.
Nekonečný růst spotřeby na konečné zeměkouli zkrátka není možný. V tomto ohledu není vcelku podstatné, o co bude nebo nebude zájem mezi střední třídou. Buď se (nejen ona) uskrovní dobrovolně nebo (nejen) ji k tomu ubývající zdroje donutí nebo (nejen ona) z větší části vymře.
Myslím, že v našem případě se o zchudnutí prostě nedá hovořit. Jen bychom byli o něco méně bohatí. A možná bychom to ani nepoznali, kdyby se zapojily zdroje superbohatých.
Ono se to sice blbě počítá, protože související čísla jsou dost žárlivě střežena, ale ti, kdo se tím zabývají, se domnívají, že omezení spotřeby superbohatých by opravdu mohlo fungovat tak, jak naznačujete.