Minulý týden – a pokračuje to stále! – rozčeřila český rybník Saša Uhlová se svým projektem Hrdinové kapitalistické práce (aluze na pozapomenutého Hrdinu socialistické práce je tu zjevná). A je jasné, že takové téma já nemohu přejít mlčky, byť asi nic nového nedodám, protože už se vyjádřili skoro všichni. Mnozí (Fiala, Simkanič) velmi dobře, jiní (Kroupa), jak už to tak bývá, na facku.
Stručná rekapitulace: novinářka Saša Uhlová pět měsíců na zapřenou pracovala v těch nejtěžších a zároveň nejbídněji placených pracích, kde se na zákoník práce příliš nehledí – tedy na prekérních místech – a teď přišla na veřejnost s tím, co zjistila. Podstatné je, že nepíše z druhé ruky o tom, co jí vyprávěli jiní, ale z první o tom, co sama zažila. A povedl se jí majstrštyk – dostal dlouho ignorované téma do mainstreamu, jako jsou Lidovky či DVTV.
A také to pěkně slízla, protože co má co s takovým hnusem obtěžovat slušné lidi? Většina kritických reakcí se totiž nese přesně v tom duchu, že neřeší prekarizovanou práci, ale řeší Uhlovou, proč se o něco takového vůbec zajímá, jestli to není nějaký levicový extremismus, tohle zveřejňovat, proč o tom vůbec píše, když nemá řešení a že by se měla stydět, protože podváděla s identitou a navíc celou dobu žila z grantu. Bagatelizace zjištěného je pak naprostá samozřejmost.
Ale dost možná, že tohle je největší přínos celého projektu – nikoliv potvrzení toho, co mohl o prekarizovaných místech každý předpokládat, ale reportáží o těch dole ukázat na ty o něco výše (všimněte si, že ti úplně nahoře to vůbec nekomentují), kteří nechtějí o realitě pracující chudoby nic vědět, a ukázat tak pravdu o uspořádání naší společnosti.
Popravdě mám dojem, že k téhle investigaci potřebovala Uhlová víc kuráže, než k rozrývání korupce v nejvyšších patrech politiky, protože když šlapete na paty těm nahoře, riskujete sice život, ale zůstanete hrdinou, zatímco když se zastáváte těch dole, riskujete pověst. A žít s cejchem zrádce a zvrhlíka chce notnou dávku kuráže. I když zrovna Uhlová je na to, i vzhledem k historii své rodiny, asi celkem zvyklá. Možná i proto dokázala to, co dokázala.
Odhalování korupce je totiž z pohledu kapitalismu – a o ten jde v kapitalismu především – zcela bezpečné, zatímco realita dna společenské pyramidy jeho růžový nátěr notně oprýskává. A to nikdo, kdo je z kapitalismu nadšený, nechce vidět a už vůbec ne ukazovat. A protože české elity nedají na kapitalismus dopustit, je jejich reakce na jeho implicitní kritiku logická. Zdůrazňuji implicitní, protože Uhlová systém nikde přímo nekritizuje, jen ho ukazuje.
To všechno je dobře vidět na následující pasáži ze zmiňovaného rozhovoru v Lidovkách:
LN: Když jste před sedmi lety psala o těžkých podmínkách lidí na okraji, hned lítaly poznámky o trockistce chystající gulagy. Dnes i „byznysové“ noviny píší o neudržitelně nízkých mzdách a zastávají se inkluze…
SU: Rozumím. Chcete říct, že to, co bylo před pár lety označováno jako levicový extremismus, teď sdílí hlavní proud. Radost ale budu mít, až když se věci začnou měnit k lepšímu. Satisfakci by mi přineslo, kdyby mne lidé, třeba i kamarádi od dětství, kteří mě titulovali „stalinistka“, sotva jsem použila výraz zákoník práce, řekli: „Oukej, možná jsem to tehdy přeháněl, možná jsme trochu podléhali nějaké ideologii.“
Přesto ale několik zjištění o životě těch udřených a uštvaných – a tím i o společnosti, která to umožňuje, toleruji a dílem i podporuje – za zaznamenání stojí:
- Špatné mezilidské vztahy, dané vysokou fluktuací, hlavně agenturních zaměstnanců. Nemá smysl navazovat vztahy, všichni si drží ty druhé od těla.
- Lidé v těchto pozicích pracují kolikrát i rádi, přestože si vydělají tak málo, že mají problém zaplatit nájem, nakoupit potraviny, koupit dětem oblečení.
- Práce v těchto podmínkách za minimální mzdu není otázka svobodné volby, ale nátlaku Úřadu práce, který by jim jinak sebral veškerou sociální podporu. („Systém tam ty lidi dotlačí, i kdyby nechtěli.“)
- Jsou na všechno sami, často bez rodiny, bez partnerů, bez práce, jen se starostmi o děti, který musí vyřešit s minimální mzdou.
- Právní nevědomí, neumí si oběhat dávky, příspěvky, jsou zranitelní paragrafy.
- Běžné jsou žádné přestávky na záchod, lidé nemohou mít u sebe v provozu ani jídlo, ani pití.
- Sám za sebe nikdo nic nezmění, cesta je spojit se a vyjednávat společně, ale to je něco, co tito lidé často nedokáží, i v důsledku desítek let systematické protisocialistické propagandy, líčení třeba stávky jako něčeho špatného a nemravného a přesvědčování lidí, že mají být vděční a spokojení; to je odpovědnost hlavně médií.
- Hrdinové kapitalistické práce si sami často ani nestěžují, protože nic jiného neznají a tvrdá práce jako taková jim nevadí, navíc jsou často tak unavení a vyčerpaní, že nemají sílu řešit ještě něco dalšího. Sami na sebe jsou často pyšní, že zvládají dvě tři práce, a že ani tak nemají na nájem a na jídlo nedokáží vidět jako systémové problém.
Zkrátka a dobře, Saša Uhlová tímto svým počinem sice šlápla do hovna, ale bylo to sakra potřebné šlápnutí. Za mne je to jednoznačně nejdůležitější novinářský počin posledních mnoha let, počin, který novinařinu částečně rehabilituje. Je čas skončit si s tím věčným lhaním si do kapsy, že všechno je růžové a nic nemůže být lepší. A Saša Uhlová k tomu udělala velký a tvrdě odpracovaný krok, za což jí patří velký dík.
Tribun 
Zajímavé je porovnat tyto dvě citace:
Vodák, Josef and Kucharčíková, Alžběta. 2011. Efektivní vzdělávání zaměstanců. 2. Praha : Grada Publishing, 2011.
Řízení lidských zdrojů můžeme koncepčně chápat jako strategický promyšlený a logický přístup k řízení nejcennějšího majetku organizace – lidí, kteří v ní pracují a kteří individuálně i kolektivně připívají k dosahování jejích cílů.
– chápání lidí jako majetku, do nějž se investuje v zájmu dosažení cílů podniku a posílení jeho zájmů.
Zwach, L. 1947. Organizační výstavba průmyslových podniků. Brno : Nákladem vlastním, 1947.
Racionalisace je dle definice československého národního komitétu pro vědeckou organisaci soustavné, promyšlené t. j. vědecky organisované úsilí o hospodárnost v lidské činnosti, zvláště hospodářské, aby byly zlepšeny a zlevněny její výsledky a tím byl zvýšen obecný blahobyt. Racionalisací se tedy rozumí vědecká ekonomisace, promyšlená příprava na místo bezplánovitosti a náhodnosti, analysa jevů na místo povrchního setrvávání na tradici, kontrola a preventivní péče na místo dodatečného napravování učiněných chyb.
Jo, je to asi jako otevřít jímku s kuchyňskými odpadky z nóbl restaurace. To se hned rozviklají ideály a apetit klesá. Uhlové se to povedlo, nejvyšší čas, aby byla po zásluze potrestána.
Jestli má být „kapitalismus“ tím, že se rozkrádají dotace, ergo nesystémová mezistátní charita na dorovnávání úrovně chudých zemí těm vyspělým (rozuměj: skutečně „kapitalistických“), jejichž chudoba má jeden zásadní společný atribut – chudé = VŠECHNY ZEMĚ, co zažily pokus o „sociálně spravedlivou společnost“, který měl dopadnout opakem a kapitalismus se svým vykořisťováním měl být naopak tím, který MĚL ZKRACHOVAT – pak vám takovýto „kapitalismus“ ve škole popisovali velmi lživě. :-)
…ergo to je základ té vaší socialistické, tedy pardon, vy ji říkáte „kapitalistické“ korupce….Ta je charakteristická ve vztahu člověka neodpovědného k majetku kterým vládne nebo aspoň jej spravuje, zpravidla institucí jménem stát nebo jinou z podstaty věci veřejnou institucí a nikoli soukromou. Ale věřte si čemu chcete, klidně chtějte „po kapitalistovi“ slevu, tedy s tím, že jistě nebude zadarmo..:)Tato logika by možná byla dobrá jako terapie pro pochopení rozdílu mezi klasickou ekonomií a marxleninismem při skupinové terapii v blázinci, když by se snažili vyléčit lidi s titulem RSDr., kteří se zbláznili proto, že nedokázali pochopit jak je možné, že lidé mají vyšší životní úroveň tam, kde se „vykořisťuje“ než onde, kde všechno „patří všem“..:-)))
Vy už se ani neobtěžujete předstírat, že jsou ty vaše kecy k věci.
Aniž bych chtěl snižovat zásluhy Saši Uhlové, tak kopyrajt na tenhle styl reportáže (odhlédneme-li od tradice, kterou v literatuře založil London) má německý novinář Günter Wallraff – https://de.wikipedia.org/wiki/G%C3%BCnter_Wallraff
který se od šedesátých let nechával najímat do různých podřadných zaměstnání, nebo zkoušel život bezdomovce či pacienta na psychiatrické klinice. Slavná byla jeho kniha Ganz unten, kterou napsal na základě svých zážitků coby tureckého gastarbeitera Aliho v roce 1983. Pamatuji si reportáž o něm v německé TV, kde popisuje, jak ho – coby agenturního pracovníka – myslím že u Siemense – poslali s jinými agenturníky čistit kotel či pec, kde byly ve vzduchu rakovinotvorné částice, přičemž ani jedna firma je nevybavila ochrannými pomůckami. Nebo jak u McDonaldů utírá stoly a prkýnko na hajzlu jedním a tím samým hadrem. Prostě u nás si vyděláš a zemřeš o několik let později, dva hadry jsou luxus, stačí jeden. To je ten kapitalismus, který tady Ota a Asociální grupa tak vychvalují.
Zdar, druhý tarasi, z domácích zdrojů bych doplnil např. i Milenu Jesenskou, ale na tom opravdu nijak nezáleží. Podstata je stále tatáž: Vyzkoušet a poznat na vlastní kůži – a pak sdělit. Jo, tihle trockisti, to je pakáž… ;-)
Servus, já zažil malý zázrak, když jsem si vzpomněl na toho Wallraffa, jehož jméno jsem nepoužíval už snad těch skoro čtyřicet let. To v kontextu s tím, že si běžně nemohu vzpomenout na křestní jméno prezidenta.
Saša Uhlová o své zkušenosti mluví věcně, evidentně jí jde o to, aby se se pracovní podmínky lidí v provozech, kterými prošla, zlepšily. Mluví za lidi, kteří nemají ponětí, jak by se o to mohli pokusit sami.
Největší malér je zřejmě situace lidí pracujících přes agentury. Ty by měly vyplácet stejné peníze a poskytovat stejné podmínky i benefity, jako mají kmenoví zaměstnanci, ale zřejmě na to kašlou. Co ministerstvo práce? Je mu to jedno?
Nevím, že by to za své reportáže Uhlová slízla, pokud vynecháte idioty z internetu.
„Nevím, že by to za své reportáže Uhlová slízla…“
Ještě neskončila. Kdoví, s čím ještě vyrukuje a čím někomu šlápne do úsměvu. Idioti jsou i jinde než na internetu, někteří i dost nebezpeční.
To není žádné kašlání, to je byznys model.