Opět cituji svého oblíbeného Petra Houdka, tentokráte z článku Blázni, hodiny a nedůvěra:
V domácnostech chudých, neúplných či jinak znevýhodněných panuje spíše autoritativní výchova. Každý větší přešlap – ať již škoda na cizím majetku, či nelibost autorit – může být pro rodinu existenciální hrozbou. V chudých domácnostech tedy panuje sešněrovaná kultura a silný apel na konformní jednání. Děti jsou učeny, aby se neodlišovaly, poslouchaly a byly upravené.
Přičemž tedy nijak nezastírám, že z mého pohledu se jedná o poznatek kontraintuitivní, vždy jsem měl – i pod dojmem zobrazení např. jihoamerických favel v populární kultuře, protiromských stereotypů či klišé o no-go zónách – dojem, že spíše pravý opak je pravdou, jenže to je dojem založený na povrchním náhledu, hlubší poznání může být přesně opačné. Navíc je tu otázka, nakolik jsou konflikty mezi lidmi z ghett a autoritami, resp. většinovou spolčeností, provokovány těmi z ghetta, či zda k nim naopak nedochází navzdory jejich snahám nevybočovat. A pak je tu rovněž otázka, jak vlastně jsou definováni chudí, jestli „jen“ jako prekarizovaní, nebo už jako vyloučení a deklasovaní. Nicméně je to další střípek do mozaiky poznání, že chudoba není příčina, ale následek, že chudí jsou oběťmi toho, co je jim vyčítáno a že společnost nejde léčit tím, že chudí budou omezováni na lidských a občanských právech.
Tribun 