Nouze stavu nouze

Jsem asi ten poslední, kdo nevěří na pandemii covidu a místo toho věří na spiknutí elit s cílem ukrást lidem svobodu, jsem asi ten poslední, kdo zprávy kolabujících nemocnicích považuje za dezinformace, jsem asi ten poslední, kdo věří na promořování místo očkování a jsem určitě ten poslední, kdo myslí, že covid je jen chřipečka. Zato jsem rozhodně první mezi těmi, kteří nepochybují o nutnosti protiepidemických opatření a s nimi souvisejících omezení a nařízení.

Nicméně mám silné pochybnosti o tom, že nejlepším řešením problému jménem „pandemie covid-19“ je permanentní nouzový stav. Nouzový stav byl samozřejmě adekvátní reakcí před rokem, kdy úder pandemie nastolil zcela novou, mimořádnou a v zásadě neznámou situaci a bylo třeba na ni reagovat. Jenže po roce už nejde o nic mimořádného ani neznámého. Už víme, s kým máme tu čest i jak mu čelit, už nejsou potřeba mimořádné pravomoci pro operativní řízení, protože z pandemie se stal de facto nový normál, a tak by i řízení společnosti mělo být normální. Ne normální jako před pandemií, ale normální jako v pandemií.

Měli jsme rok na to, abychom přijali „lex covid“, zákonný rámec pro zvládnutí epidemie bez nutnosti nouzového stavu. Řešení je pořád stejné: ruce, roušky, rozestupy a očkování. Už víme co a jak máme dělat a nijak dramaticky se to nemění. Nepotřebujeme nouzový stav, abychom ve čtvrtek mohli operativně zkoušet pravý opak toho, co jsme zkoušeli v pondělí, protože víme, že od pondělí do neděle musíme dělat to samé: ruce, roušky, rozestupy a očkování. A to může a měl by řešit speciální zákon pro speciální příležitost, jehož platnost je podmíněna trváním pandemie.

Se správným zákonem nepotřebujeme nouzový stav ani proto, abychom mohli nutit lidi (ne)dělat to, co rozumný člověk (ne)dělá i bez nouzového stavu. To, že takový zákon ani po roce nemáme, nesvědčí ani tak o diktátorských choutkách našich politiků, jako o jejich totální neschopnosti a bezkoncepčnosti.

Časová omezenost nouzového stavu a nutnost jej neustále obnovovat, je po roce boje s pandemií, který zdaleka není u konce, kontraproduktivní, protože může u občanů vyvolávat dojem, že se problém může rychle vyřešit, že už za měsíc to může být zásadně lepší, že stačí nouzový stav neprodloužit a bude to lepší. Jenže ono nebude.

Přestaňme si nouzovým stavem nalhávat, že pandemie brzy skončí, zrušme nouzový stav, protože situace s pandemií už dávní není ani nová, ani mimořádná, a řešme problém cestou standardních, byť ad hoc, zákonů.