Není to tak dlouho, co jsem byl na francouzském filmovém zpracování, a už je tu další inscenace inspirovaná Malým princem, tentokrát v pražském Národním divadle. Alespoň tedy mohu srovnávat a i když se jedná o dvě zcela odlišné múzy, tak srovnání možné je. Zatímco se totiž francouzský film držel v zásadě lineárního vypráví příběhu, čerstvé divadelní zpracování (premiéra 1. dubna t.r.) je mnohem rafinovanější; alespoň tedy pro mne jako pro dospělého, dětem to možná ani nepřišlo.
Tak, jak já jsem to vnímal, postavili scénárista Oslzlý a režisér Morávek Malého prince – přesněji řečeno jeho konvenční výklad, to klišé o kontrastu mezi šedivým světem dospělých, ze kterého byla hra a fantazie vytěsněna, a pestrým světem dětí, kde fantazie ještě žije; klišé o tom, jak je důležité zůstat dítětem, pokud chceme zůstat člověkem (abych citoval sám sebe) – svým způsobem geniálně na hlavu. Včera v divadle totiž jako bych najednou pochopil,. že Malý princ nikdy neexistoval, že byl jen halucinací, výplodem blouznícího Letce ztraceného v poušti, a všichni ti morálně a citově invalidní obyvatelné sedmi planet nebyli projevem dětské hravosti a fantazie, ale naopak démoni z hlubin duše dospělého, které existenciální zážitek izolace v poušti přivedl k životu a kterým mohl Letec čelit pouze jako dítě, tedy Malý princ.
Nevím, jestli to takhle tvůrci zamýšleli, skoro bych řekl, že doufám, že nikoliv, nicméně já to v tom viděl a takto pojatý Malý princ byl pro mne poněkud temný a přízračný. Tento dojem posilovalo ještě zacyklení vyprávění, kdy návštěva každé planety začínala, jako by to bylo poprvé, a také to, jak se jednotlivé postavy ve vyprávění střídaly, jedna sdělení začala, další ho dokončila a vyprávět pokaždé začínala jiná. A ten šrumec na jevišti! Pořád tam někdo chodil nebo tančil, scéna byla pořád v pohybu a v první řadě (ach ano, tam mne osud zavál a jestli vám mohu radit, nikdy nechoďte do první řady) člověk viděl buď co se děje vlevo, nebo co se děje vpravo, nebo co se děje před ním, ale nikdy ne vše najednou. I proto jsem na začátku psal, že představení bylo rafinované, rozhodně bylo inscenačně komplikovanější, než loňské Podivuhodné cesty Julese Verna.
Nerad bych ale, aby to vyznělo, že Malý princ je nepovedený, on je naopak velmi vydařený, jen je jiný, podněcující a znepokojující, ale do důsledků využívající – a dost možná i posouvající – možnosti divadla. Malý princ je dalším příkladem toho jak dobrou práci Národní divadlo v poslední době odvádí.
Tribun 
S Morávkem je ta potíž, že propadá běsům režisérismu a z původního autorova textu zůstane nakonec na konec na scéně pouze Morávek. Mám s tím čím dál větší problém, zvlášť, když se tímto způsobem pouští do klasiky. Ale třeba ho Oslzlý udržel tentokrát v přijatelných mezích…
Díky za glosu!
Bohužel neudržel, rozhodně ne podle přátel, kteří to zhodnotili podobně, jako vy, a odešli v půli. S odstupem si říkám, jestli jsem nebyl ve své recenzi příliš smířlivý až zbabělý.
No, aspoň na chvíli jste mi vdechl naději. Ale jak to vypadá, tady už opravdu není lék. Škoda.
Z Malého prince si pamatuji nekonečné zacyklení: Piju, abych zapomněl. Proč chceš zapomenout? Abych přestal pít
nějak jsem to celé pomotal. Moderní ateistický přístup shrnuje hlava 22
Tak jsem na vas nedal, Tribune a na Maleho prince si zasel. V polovine nas odeslo asi 20, uz behem predstaveni se zvedala vlna nesouhlasu :o)
Podle meho bylo na inscenaci spatne uplne vsechno: herecke vykony, kostymy, hudba, choreografie…reziserova az chorobna interpreatce divadelni interpretace nebyl veru zadny zazitek…a je to velka skoda, hlavne naproste nevyuziti moznosti Laterny mne bylo lito.
Hodnotim- li predstaveni na mezinarodni urovni, davam jednu hvezdicku z 10, na krajske urovni v ramci Ceska pak jeden a pul, na dve hvezdicky tahle samoliba bida s nouzi nemela.
To muselo být ještě horší, než když jsme na tom byli my. Ale jestli jim lidé pravidelně odcházejí, tak se ani nedivím, že účinkující ztrácejí zájem. Nakonec můžu být rád, že jsem to viděl ještě začerstva, protože až tak strašné mi to rozhodně nepřišlo.