Těžko říct, proč Národní divadlo zařadilo Janáčkovu operu Příhody lišky Bystroušky do rodinného předplatného, když i v programu se píše, že dílo a není nikdy nebylo určeno pro děti. Ani muckání fořta s hospodskou (nebo kdo to byl, podle osob a obsazení se mi roli nepodařilo přesně identifikovat), ani drastická scéna v kurníku s roztrhanými slepicemi (ale krásně divadelně krvácejícími do orchestřištěa nakonec ani závěrečné zastřelení lišky Bystroušky, které některé děti obrečely (já se jim nedivím, mě ta rána z pušky také vzbudila) by ale nakonec nevadili tolik, jako že Příhody lišky Bystroušky ve srovnání s takovým Jeníčkem a Mařenkou musí být pro děti složité a odtažité (což jsou evidentně i pro některé dospělé).
Janáčkova hudba je samozřejmě nádherná, ale sám mám pochybnosti, jak moc se hodí pro operu. Například v Lišce Bystroušce je na můj vkus až moc sopránových partů, které navíc poněkud zanikaly. Za pěvecký projev zaslouží uznání snad jedině Svatopluk Sem v roli fořta. zatímco Lenka Máčiková v roli Bystroušky byla vyloženě nemastná neslaná.
Zajímavě řešená byla scéna, které se do hloubi jeviště zvyšovala a byly v ní otáčivé kruhové výřezy, které představovali proměnlivý les či liščí doupě, a v přední části z ní vyjížděla hájovna či hostinec. Jako technické řešení velmi zajímavé, ale jednu drobnou vadu to mělo: motory pohánějící výseče byly občas až příliš slyšet.
Tribun 
To mne mrzí, že vás výstřel z pušky vzbudil, Tribune, a překvapuje mne, že vás zklamala Havelkova režie – ve zdejším hnízdě se s vtipem a nadhledem popral s Prodankou – a bylo to moc pěkné představení. Samozřejmě nemusí být pokaždé posvícení, to se z dálky a při neznalosti té „vaší“ inscenace těžko komentuje. :-)
Souhlasím s vámi, že Janáčkova Bystrouška může být pro ratolesti trochu těžká; stejně tak může být „těžká“ i pro „běžný lid“. Myslím, že posun, jehož se libretista při úpravě Těsnohlídkova zvířecího románku (původně to byl nekomentovaný komix (či stripy) malíře Stanislava Lolka, který pro dobové Lidovky zakoupil jistý B. Markalous, známý pod literárním pseudonymem J. John, a Těsnohlídka ke komentujícímu textu donutil až pověstný šéfredaktor A. Heinrich: Franc, k tomu muší bejt nějaký říkání!) vyžaduje jistou životní zkušenost, aby vám bylo lze vychutnat za tím veselým hemžením mj. melancholii životního uplývání času, až po to Skokanovo finále: To sem nebyl já, to byli dědóšek, oni mi o vás ve – ve- vekládali…
Janáčkovu hudbu a operu jako celek bych přece jen hájil před vašimi výtkami, on moc dobře věděl, proč ji napsal právě tak, jak ji napsal (včetně toho zástupu sopránů), k pěveckým výkonům se na dálku nemohu nijak vyjádřit, ale přece něco: Letos jsem tu shlédl excelentní inscenaci Její pastorkyně, na níž se kromě režie a výborné scény podílela také řada evropských zpěváků. Ta možnost střídat zavedené domácí hvězdy špičkovými hlasy odjinud posunuje zdejší scénu (Čím menší město, tím větší divadlo. Čím větší divadlo, tím větší blbosti se v něm musí hrát, aby se naplnilo – možná si pamatujete) výrazně vzhůru – a skutečně i plní barák bez blbostí. Není trochu problém v tom, že v této inscenaci ND setrvalo důsledně „v domácím“ obsazení?
A díky za zprávu!