Malý sumář poznámek k církevním resitucím

Mnoho z toho, co teď budete číst, jste zde na blogu už možná četli, protože jsem ve svých názorech konzistentní, Když se teď ale téma církevních restitucí v souvislosti z otázko jejich zdanění opět vnutilo, tak si pár (staro)nových poznámek neodpustím.

  1. Tohle vás možná překvapí, ale co se samotného zdanění církevních restitucí týče, tak jej považuji za nesmysl. Ale nebojte se, svět je v pořádku, mé důvody jsou takové, že mně samozvaní lepší lidé budou moci i nadále nadávat. Nuže, pokud by restituce byly ve své podstatě v pořádku, jak si myslí právě lepší lidé, pak je jejich zdanění nesmyslné, protože je to jako danit odškodnění. Pokud ale v principu v pořádku nejsou, jak si myslíme lůza a já, pak by se neměli zdanit, ale zrušit. Pouze zdanit znamená legitimovat je, uznat, že v principu jsou v pořádku a byla jen formální chyba v implementaci. Pokud není vůle nebo síla je zrušit, kosmetické úpravy jsou zbytečné.
  2. Pokud chcete označovat konfiskaci církevního majetku za krádež, musíte za krádež uznat i privatizaci, protože v obou případech jde o změnu majetkových poměrů v důsledku změny poměrů společenských. Cokoliv jiného je pseudomorální kýč.
  3. Problémy způsobené hromaděním majetku v jedněch rukách, navíc majetku pochybného původu, lze řešit či alespoň zmírnit konfiskací tohoto majetku. Církev (v našich podmínkách katolická) byla historicky v postavení monopolisty a církevní restituce toto její postavení restaurují.
  4. Církev své majetky nenabyla čistě a čestně, protože v době, kdy vznikaly, byla ve výrazně asymetrickém postavení ke zbytku společnosti, kdy držela „duše“ lidu jako rukojmí a obyvatelstvo korumpovala a vydírala peklem a odpuštěním. Skutečnost, že to většina populace nebyla schopna pochopit, na podstatě věci nic nemění, stejně jako dnes nic nemění na nemravnosti lichvy to, že ani dnes většina společnosti netuší, která bije, a leze lichvářům do náručí „dobrovolně“ (uvozovky dvakrát podtržené).
  5. Argument, že se církev bude o „vrácený“ (ve skutečnosti darovaný) majetek starat je lichý, protože většinu tohoto majetku tvoří kulturní dědictví, za jehož zachování je odpovědný stát. A církve si to velmi dobře uvědomují, jak silnou vyjednávací pozici při jednání o grantech a dotacích budou mít.
  6. Nakonec, nikoliv však v poslední řadě, je sporný i „vracený“ majetek a jeho ocenění. Cena je v mnoha případech nadsazená, aby církve dostaly více, než na kolik mají „nárok“, v mnoha případech se vrací majetek, který církvi nikdy nepatřil v žádném smyslu toho slova, stejně jako se „vrací“ i majetek, který nepatřil církvím, které ho měly jen k užívání, ale rakouskému eráru či jednotlivým donátorům.

91 komentářů: „Malý sumář poznámek k církevním resitucím

  1. Vzhledem k tomu, ze vetsina majetku cirkve vznikla v dobe, kdy lide ve vetsine nemeli na soukrome vlastnictvi pravo (byli nevolniky, ev. poddanymi), pak bych byl spise rovnou pro znarodneni :o)
    Jinak naprosty souhlas…
    Neozivla nahodou otazka zdaneni jako omluvne- nahradni tema komunistu, kteri selhali v dodrzovani sveho programu v pripade vysilani nasich vojaku do zahranici?

  2. „Pokud chcete označovat konfiskaci církevního majetku za krádež, musíte za krádež uznat i privatizaci, protože v obou případech jde o změnu majetkových poměrů v důsledku změny poměrů společenských. Cokoliv jiného je pseudomorální kýč“

    Privatizace v tomto případě není nic jiného než návrat původním vlastníkům, takže žádná symetrická relace zde není. Když na ulici chytne policajt zloděje s vaším kufříkem s notebookem, tak když vám jej vrací zpět do rukou, není to „privatizace“. To už je demagogie snad přesahující i marxleninské bludy o tom, že každý má dostat podle jeho potřeb a každý bude dělat podle svých možností.

    Jinak – církve postavily své kostely za peníze mecenášů – tedy po kapitalistickou, z grantů. Asymetrické postavení měly pouze v IDEOLOGICKÉM MONOPOLU a v absolutismu jeho aplikace (nechtěl-li vás oddat kněz, byl jste právně nesezdaný, nechtěla-li vás pohřbít církev, ležel jste někde zakopán mimo absolutní hřbitov). I kdy v demokracii, jsou země jde je CÍRKEVNÍ daň, daň která má svůj účel a kterou musíte platit – i když se vám nelíbí – mě se zase nelíbí nejukrutánštější daň co vůbc existuje – a která se jmenuje SOCIÁLNÍ POJIŠTĚNÍ – které platím státu – která má oproti církvi (tehdy třeba protestantské, které jako jediné byly nositelkami společenského pokroku v oblasti liberalizace vztajhů ve společnosti a v zavádění rovnosti lidí si v právech a dokonce, považte, např. luteránská církev byla nositelkou individualizace vlastní ekumenizace, než tupá kolektivní dogmatická oddanost liturgickým rituálům.

    Takže milý Tribune, shodnu se vámi v jednom, že buď vrátit tedy v nějakém paušálním finančním či naturálním plnění anebo nic. Danit již vrácené je nesmysl. I když váš sylogismus nesedí – dar, věc, kterou někdo dostane z dobré a hlavně DOBROVOLNÉ vůle na úkor darujícího – je na to vyměřena daň darovací a marxleninisté proti této nic nemají.

    V každém případě církev má právo na majetek stejně jako jakákoli jiná právnická osoba. Právo mít majetek a právo na jeho získání dědictvím je jedno ze základních lidských a podotýkám že LIBERÁLNÍCH práv které je aplikováno na JEDNOTLIVCI. Je projevem ,lidské vůle, že plody své práce po mě někdo zdědí, a nemusí to nutně být můj příbuzný, na západě se množí dědictví pro charitu, obecně prospěšné organizace a neziskovky.

    Závěrem – asymetrické postavení je základem ZDRAVÉHO vývoje společnosti, už jsem tu o tom psal. Dítě je závislé a má asymetrické postavení k rodiči, zaměstnanec a zaměstnavatel, výrobce a spotřebitel, majitel domu a jeho nájemce či pronajimatel, zdravý vers. nemocný, mladý vers. starý, chytrý vers. hloupý, hezký vers. ošklivý a mohl bych jmenovat další sto příkladů. A věřte nebo ne, jen taková ASYMETRIE která z 99% ovlivní PŘEDEM váš život, jako to, jestli jste vyrůstal v harmonické rodině – nebo coby odstrkovaný a bité a nemilované dítě víc než jakákoli privatizace, takovou nikdy nevyrovnáte tím, že budete přerozdělovat kus flákoty. Chápu, že sociální inženýři si myslí, že mohou skrze okrádání úspěšných lidi o jejich majetek či regulací možností jej získávat (třeba že jediný zaměstnavatel bude stát a v něm jediná organizace jméném KSČ) ovlivňovat společnost a postavení lidí a v ní – TAK I POCIT JEJICH STĚSTÍ.

    Věřte, že i kdyby Revoluční gardy všem všechno sebraly a pak předseda MNV rovně přerozdělil aby už tu nebyla závist a zášť – pak pořád bude. Oškliví budou závidět hezkým, hloupí chytrým, tlustí štíhlým a hlavně lidé kolektivně myslící a závislí na nějaké mocenské autoritě, skrze kterou čerpají svůj příjem či rentu, budou do konce věků závidět individualistům jejich schopnost postarat se o sebe sama.

    1. oprava….. takže žádná asymetrická relace zde není

    2. kristovanoho, to je zase slátanina, nablito pel-mel, hrušky, jabka….. a jo, to je otík masturbant….tak to se holt nedá nic dělat. Atombordel nasadit!!! A vydržet než ty ejakuláty zapadnou do děr mezi prkny podlahy….

    3. „…církev má právo na majetek stejně jako jakákoli jiná právnická osoba…“

      Hovno, hovno, slavný soude…

      Katolická církev není a podle některých názorů nikdy nebyla (a to ani podle kanonického ani podle světského práva!) právnickou osobou ve smyslu soukromého práva. Myslím, že dostatečně to i laické veřejnosti bylo vysvětleno ve sporu o svatovítskou katedrálu: Katedrála (jako budova) byla a mohla být i nadále majetkem katedrály (jako instituce). Totéž se ale týkalo i těch sebemenších venkovských kostelíků. Čili právnickými osobami s právem vlastnit byly a měly zůstat farnosti, biskupství, řády a podobné instituce; a jestli něco od státu chtěly, podle platného práva si to měly nárokovat každá zvlášť sama za sebe. (Což nevylučuje možnost hromadných soudních podání. Nicméně stranou u soudu by v žádném případě nebyla katolická církev.)

      Viz též diskuse už v 50. letech na téma, zda církve byly či nebyly subjekty veřejného práva.

      Narazil jsem dokonce někde na názor (studenta kanonického práva!!!), že striktně vzato byl způsob provedení restitucí v zásadním rozporu i s kanonickým právem. A další zmatek do toho vnáší neexistence konkordátu a tudíž neexistující vztah mezi světským právem platným na území ČR a právem kanonickým.

      Někteří (např. advokát Aleš Rozehnal) jsou toho názoru, že, cituji:

      „…majetkové vypořádání s církvemi, které má přinést nový zákon, není restitucí církevního majetku neboli uvedení v předchozí stav. Právo, které církev měla k majetku, který užívala, nebylo vlastnickým právem, i když se vlastnickému právu podobalo, protože oproti vlastnickému právu podléhalo celé řadě omezení. Majetek, který církve nabydou na základě projednávaného zákona, nebude podléhat omezení žádnému a bude se jednat o plné právní panství nad tímto majetkem. Dalším důvodem, proč se nejedná o restituci, tedy o uvedení v předchozí stav, je ten, že subjekt, který nabyde tento majetek, je odlišný od subjektu, kterému byl majetek vyvlastněn…“ (Viz časopis Ekonom, vydání z 15. 03. 2012.)

      tudíž zpochybňují sám pojem restituce.

      Kdyby o to byl politický zájem a dost peněz na právníky, tak by se zde mohl vyvořit precedens, který by vešel do dějin práva – jak Nečasova vláda svým pokrouceným zákonem de facto uměle vytvořila novou pseudokategorii právnických osob podle soukromého práva bez opory v platném právním systému a jak to skupina aktivistických právníků rozbila na padrť… Jenže politický zájem o to není, takže to (zatím?) odkládám do šuplíka s označením sci-fi.

      1. „….právnickými osobami s právem vlastnit byly a měly zůstat farnosti, biskupství, řády a podobné instituce; a jestli něco od státu chtěly, podle platného práva si to měly nárokovat každá zvlášť sama za sebe.“
        Však jo. Tak to totiž je. O vydání majetku většinou žádaly diecéze, buďto za sebe, anebo za farnosti, od kterých měly plnou moc.

        1. Jenže zákon – dle některých názorů protiprávně, aspoň v rozporu se světským právem platným v ČR – de facto uděluje právní subjektivitu římsko-katolické církvi JAKO CELKU. Se všemi potenciálními riziky pro změnu mocensko-politických poměrů. Oligarcha Babiš vadí, oligarchická ř-k církev nikoli?

          1. Pokud je u nás římskokatolická církev registrovaná jako právní subjekt, je pak celkem logické, že na tuto registraci legislativa bere ohled a že stát jedná s představiteli České biskupské konference jako se statutárním orgánem.
            Subjektivita dílčích součástí církve s tím v rozporu není.

          2. Ach jo… Pereat mundus, fiat iustitia. Aspoň do příštího mocenského převratu.

          3. Zákon o církvích v § 6 praví:

            (1) Církev a náboženská společnost se stává právnickou osobou registrací (dále jen „registrovaná církev a náboženská společnost“) podle tohoto zákona, pokud tento zákon nestanoví jinak.

            Budete mít po tom převratu hodně starostí, co?

      2. váš slovník snad ani nepředpokládá, že by mělo vám něco říkat mimo slang, kterému rozumíte, ale přesto.

        vše se dočtete zde

        Náboženství a veřejná moc v zemích Evropské unie, který byl vydán
        nákladem Ministerstva kultury v Praze v r. 2009

        Je to věc unijního práva které kodifikuje církev jako entitu s nadnárodní právní subjektivitou a ta jako taková podléhá právu doslova mezinárodnímu.

  3. Mno, jsa zavilým ateistou, nemám v obecné rovině s Tribunovou argumentací potíže. Moje námitak souvisí s praktickou stránkou věci – nemovitý majetek je církvím víceméně předán, některé jeho části jsou přeprodány dalším subjektům, s čímž souvisí následný nekonečný kolotoč soudních sporů a žalného kvílení okrádaných nebožáků, kteří se vzápětí přisají opět k mateřskému prsu macechy/maminky státu. Radikální řešení vyvolá neméně radikální řev odporu a praktických majetkových zmatků – stojí to za to?

  4. „…většinu tohoto majetku tvoří kulturní dědictví…“
    Dovolím si vyslovit pochybnost, i když k tomu bohužel nemám dost informací; třeba je někdo dodá. Jediné měřítko, kterým by tu většinu bylo možno kvantifikovat, by asi byla cena. A v tom případě mám za to, že v součtu jsou srovnatelné, ne-li vyšší, ceny lesů, zemědělské půdy a dalších pozemků. (Katolická církev se stává druhým největším pozemkovým vlastníkem po státu…) Zároveň si taky uvědomuji, že stanovení ceny staveb vedených jako kulturní památky je „vošajstlich“ – je řeč o účetní hodnotě, tržní ceně (dá se vůbec vyčíslit?) nebo nějaké jiné (a když tak jaké?) kategorii ceny?

  5. Miochodem, i ten etalon demokracie, totiž 1. čs. republika, katolické církvi na majetek sáhl – viz pozemková reforma 1919 – 1930…

    1. Pozemkovou reformou byl potvrzen soukromoprávní statut církevního majetku.
      Někteří církevní hodnostáři se tomu bránili a poukazovali na veřejnoprávní význam církví, ale neuspěli.

      Mimochodem, vlastnictví historického majetku katolické církve je uznáváno ve nástupnických státech R-U, které s námi mají společnou právní minulost, tj. ve Slovinsku, Maďarsku, Rakousku i na Slovensku.

      1. „Pozemkovou reformou byl potvrzen soukromoprávní statut církevního majetku.“
        Existují právníci, kteří mají za to, že nebyl. Aspoň ne v našich podmnkách.

        „…vlastnictví historického majetku katolické církve je uznáváno v nástupnických státech…“
        Se dvěma výhradami.
        1. Který z těchto států nemá – podobně jako ČR – uzavřený konkordát?
        2. Vlastnictví katolické církve nebo jí založených právnických osob?

        1. Konkordát, uzavřený 1855 mezi císařem a Piem IX. byl podle mne vypovězen roku 1870. Předlitavská část Rakousko-Uherska, jejíž částí byly české země, formulovala svůj vztah k církvi zákonem č.50 z roku 1874, který převzala Československá republika. Tato norma stanovila, že církevní majetek se řídí režimem občanského práva. Nebyl tedy považován za veřejnoprávní.
          Církevní majetek byl proto evidován v příslušných veřejných knihách, a to bez jakýchkoli poznámek o omezení vlastnictví. Jako vlastník vždy byla uvedena konkrétní církevní právnická osoba.

          1. Jenže zákon 50/1874 byl zrušen zákonem 218/1949 a mám za to, že platný zákon 428/2012 z něho vyplývající vztahy neobnovil. (A ať si o platnosti církevního zákona z r. 1949 myslíme cokoli, nějaké platné právní vztahy v reálném životě založil… On snad někdo tvrdí nebo se chová, jako by byl nulitní?) Kromě toho zákon 50/1874 předpokládal následné přijetí dalších zákonů, k němuž do r. 1918 nikdy nedošlo. (Co mi to jen připomíná…)
            „Jako vlastník vždy byla uvedena konkrétní církevní právnická osoba.“ A o čem tady jako teda mluvím? S celou římsko-katolickou církví jako jednou právnickou osobou na území ČR začal poprvé zacházet až zákon 428/2012. A celou dobu tady dokolečka melduju, že to je nejspíš (aspoň podle mého názoru mírně poučeného laika, ale podloženého vyjádřeními některých právníků) špatně podle obojího (tj. i kanonického i světského) práva.

            Jinak se mi to tu nechce tapetovat odkazy, myslím, že dost popularizační práce ve věci udělala např. Lenka Procházková.

          2. V roce 1954 se Generální prokuratura ráčila vyjádřit v tom smyslu, že majetek zůstává vlastnictvím církví a je majetkem soukromého rázu, přičemž stát na něj dozírá.
            Myšlen byl pochopitelně majetek, který církvím zůstal po pozemkových reformách, kdy církve měly dostat finanční náhradu. K tomu jak známo za vlády komunistů nedošlo.
            Stát tím ale přiznal církvím vlastnickou kompetenci.
            Jestli důvěřujete vývodům Lenky Procházkové….je to vaše vizitka.
            Pořád mi není jasné, proč se točíte na právní subjektivitě katolické církve. Ten restituční zákon řeší dvě věci současně. Jednak vydání existujících věcí, o které církve protiprávně přišly, jednak budoucí finanční soběstačnost. Ta nabíhá po určitou dobu. A v té době stát postupně hradí církvím to, co nemohlo být vráceno fyzicky.
            Je celkem logické, že v případě katolíků stát nemohl určovat tyto náhrady jednotlivým farnostem, diecézím anebo řádům, ale že se dohodl s představiteli církve na celkové sumě.
            Když vidím nebo slyším Duku, taky podléhám pocitu podobnému tomu vašemu, ale Duka není církev.

          3. Restituce je z definice návrat k předchozímu právnímu stavu, ale o návrat k předchozímu právnímu stavu v daném případě nejde ani náhodou. V předchozím právním stavu ř-k církev jako celek na území Československa (a zřejmě ani Rakouska-Uherska) nikdy právnickým subjektem podle světského ani kanonického práva nebyla, bez ohledu na to, co si tvůrci těch pazákonů přijatých po r. 1989 vymysleli a nechali prohlasovat v parlamentu. A řekl bych, že v současnosti je Čechistán jedinou evropskou zemí, která ř-k církev jako celek na svém území za právnickou osobu považuje.

            „Je celkem logické, že v případě katolíků stát nemohl určovat tyto náhrady jednotlivým farnostem, diecézím anebo řádům, ale že se dohodl s představiteli církve na celkové sumě.“ Proč by nemohl? Z čeho to „logicky“ vyvozujete?

            „…Duka není církev.“ Jenže Duka je ten, kdo po r. 1989 daleko nejvíce ze všech prelátů tlačí na pilu ve věci restaurace reálného mocenského vlivu své církve a snah o jeho podezdění přesunem co největšího majetku. Ten mocenský vliv zdaleka neodpovídá reálnému postavení ř-k církve ve společnosti (podle sčítání lidu se od r. 1991 přestalo k ř-k církvi hlásit 75% věřících, jde o pokles z tehdejších 4 miliónů na aktuální cca 1 milión lidí). Jiná přesnější čísla nejsou k mání, protože sama ř-k církev nikdy nebyla ochotna zveřejnit počet dušiček, jejichž spásu si nárokuje. Zřejmě především proto, aby nemusela připustit, že do svých statistik zahrnuje i ty, kdo byli pokřtěni ihned po narození z vůle svých rodičů nebo jiných dospělých členů rodiny, žádného dalšího úspěchu se ř-k ve věci jejich spásy dosáhnout nepodařilo, a zároveň to ti pokřtění měli natolik u pat, že jim nestálo za to absolvovat proceduru odpadnutí od církve podle kanonického práva, kterou jedinou římští katolíci uznávají jako důvod vyškrtnutí věřících ze své evidence.

            A preventivně vás žádám: Nemluvte mi v této souvislosti o charitě. Upozorňuji předem, že vaše případné argumenty o potřebě prostředků na charitu a priori odmítám. V tomto státě by všichni, kdo ještě mají zbytky soudného rozumu, měli trvat na zachování bezpodmínečného zákonného nároku na poskytování služeb, které charita poskytuje výběrově podle svého uvážení. Čím víc se bude ř-k církev cítit jistá v kramflekách ve své mocenské pozici, tím víc si bude klást podmínky vymezující nároky konkrétních lidí na poskytování charitativních služeb.

            „Jestli důvěřujete vývodům Lenky Procházkové…je to vaše vizitka.“ To jako proč? V čem Lenka Procházková nemá pravdu? Nebo se snad důvěřovat Lence Procházkové neslučuje se žádoucím morálním profilem řádného občana liberálně demokratického státu provozujícího kapitalistickou ekonomiku?

          4. Jo a mimochodem: Jak můžete trvat na protiprávnosti stavu před r. 1989 a zároveň se opírat o vyjádření předpřevratové prokuratury jako o právoplatné i vzhledem ke dnešnímu stavu?

          5. Já se o to neopírám. Uvádím to jen na dokreslení situace, kdy ani zločinná komunistická justice nebyla v tomto bodě tak zcela mimo mísu, jak se mimo ni ocitla Lenka Procházková po převratu.
            Její morální profil nehodnotím. Spíš konstatuju její chorobnou nutkavost, která ji žene do nesmyslných konstrukcí. Když říkám chorobnou, pak mám na mysli medicinský význam toho slova.
            Dále: o charitě tu z mé strany nepadlo ani slovo a nehodlám to měnit.
            Pokud jde o logiku toho, proč se katolická církev dohodla se státem na celkové výši úhrady za újmu, kterou nebylo možno napravit fyzickým vrácením majetku, a nedošlo k rozpočítání té sumy podle farností a dalších církevních jednotek, vidím ji především ve faktoru času. A to nejenom s přihlédnutím k tomu, jaký zmatek napáchal stát za čtyřicet let v pozemkových knihách. Z mnoha důvodů se podle mne nedalo očekávat, že by se to podařilo v horizontu lidského života.

          6. “ Když říkám chorobnou, pak mám na mysli medicinský význam toho slova.“
            Děkuji za dálkovou diagnózu. Jistě máte dostatek odborných přepokladů i věcných podkladů k jejímu vyslovení.

            “ Z mnoha důvodů se podle mne nedalo očekávat, že by se to podařilo v horizontu lidského života.“
            No, a tady je krásně vidět, že a proč šlo církvi nebo spíš jejím současným českým prelátům o politickou moc tady a teď hned. Kdyby jim šlo o nějaké morální hodnoty nebo o zlepšení podmínek pro činnosti, které církev vydává za smysl své existence, uvažovali by preláti sub specie aeternitatis a nikdy by tak na pilu netlačili. Kromě toho, kdyby jim na tom aspoň trochu záleželo, tak by jistě brali v úvahu i to, že pomalejší a taktičtější postup by zdaleka nenasral tolik lidí a do takové míry, jak to můžeme pozorovat teď.

            I pro římské katolíky by v této souvislosti zřejmě bylo užitečné studium taoismu a především aplikace zásady wu-wej. Když se věci lidským úsilím vychýlí do extrému, jejich samovolný návrat do rovnovážného stavu bude skokový a nadělá víc škody, než kdyby toho úsilí bylo jen trochu nebo kdyby byl věcem ponechán přirozený průběh. Že při tom návratu budou zničeni nebo těžce poškozeni i původci toho extrému, to snad není nutno zdůrazňovat.

  6. v situaci, kdy se na přípravě církevních restitucí dlouhá léta pracovalo a pak se vydal nemovitý majetek bez řádného zdokumentování, často chybějící seznamy, neúplné podklady, a DÁLE v situaci nehorázného zlodějského nadhodnocení cen pozemků pro finanční kompenzaci…. tak v takové situaci lze ty takzvané církevní restituce nazvat jediným slovem – darebáctví. Darebáctví, za kterým stojí nejhorší kalousci této země, darebáctví, které by bez hlasu pravomocně odsouzeného modrobolševického lumpa nebylo schváleno.

    Takže – žádné zdanění, ale okamžitá anulace

    1. na církevních restitucích se mi asi nejvíce líbí, když si miliardové hodnoty nárokují často jakési pofiderní sekty, které se tady vyrojily v posledních dvou až třech desetiletích.
      A někteří mamlasové tomu říkají spravedlnost…..

  7. Bohužel, je to dneska jediný způsob, jak s tím aspoň něco udělat: Poukázat na to, že oproti ostatním restituentům vznikl církvím neoprávněný prospěch. Přitom samozřejmě existovaly i jiné možnosti, jak provést odluku církve od státu a zmírnit majetkové křivdy. Pamatuje si ještě někdo, jak Klaus na počátku 90. let přirovnal církve ke Svazu zahrádkářů? Pak místo Vlka nastoupil Duka a všechno bylo rázem jinak. Kuriózní bylo i to, že v rámci české chytristiky byl princip odluky církve od státu využit k tomu, aby se především katolické církvi mohl předat co největší majetek. Ten zákon už v únoru prošel prvním čtením. Pak sice nastala lehká pravicová obstrukce ve výborech, ale tu namotivaný Babiš zlomí. Spíš jde o to, jestli ten zákon projde rovnou i senátem a podepíše ho prezident. I když pak asi bude následovat stížnost k ústavnímu soudu, tak ten zákon by mohl mít docela i šanci na úspěch.

    1. Jasně že jde a vždycky šlo výhradně o mocenské zájmy římských katolíků. Ostatní církve (až na čestnou výjimku Bratrské jednoty baptistů) v této absurdní tragikomedii sehrály role užitečných idiotů. Teď se z toho některé se značnou dávkou pokrytectví snaží vykrucovat – viz článek v dneších BL:
      https://blisty.cz/art/91335-uz-zase-po-nas-jdou-cili-o-zdaneni-restitucnich-nahrad.html
      Nechápu, jak se něco takového může odvolávat na Husa, Chelčického, Komenského, TGM… Účel prostředky zkrátka nesvětí. A jestli tohle nevědí současné české reformované církve, tak wtf kdo už…?

      1. Chechecheche, hanku, taky mě bolestné plácání páně Vlasákovo náramně pobavilo. Synoda by si měla možná vzpomenout na svého prazakladatele, chelčického písmáka a kazatele Petra: Kněží „kostel sobě zavěsili jako vemeno u krávy, aby skrze něj a svátosti vždy lid dojili.“ Joel Ruml a synoda to ovšem vidí poněkud pragmatičtěji, jak jejich apologeta Vlasák dokazuje a vůbec mu nepřijde divné, že si členové jeho církve nechávají ZA SVOU VÍRU PLATIT ročně nějakých 9 tisíc a něco… Skoro to smrdí simonií, čili svatokupectvím, standardním to hříchem konkurenčních katolíků.
        Inu, nikdy nevíme, co je to Bůh – čeští křesťané však, zdá se, už to (až na výjimky) jednoznačně poznali – jsou to PENÍZE…

  8. Církevní restituce vrátily do českých luhů a hájů dřevnitý feudalismus, nedokázu si představit, která demokraturnická vláda tuhle nepravost dokáže alespoň rámcově ukočírovat, potenciál podhradí je v podstatě taky nulový, takže lze očekávat další evoluční změnu v místním lidském genomu a příchod nových kultur. ..)

  9. Mno, tak jsem se z obšírné debaty poučil o subtilních právních otázkách církevního majetku, rozhodne-li se ovšem suverénní parlament zákon o církevním vyrovnání zrušit a církevní majetek znovu vyvlastnit, budou ty subtility úplně k ničemu. Obávám se ovšem, že takový krok by byl tč. značně politicky sebevražedný, o něčem takovém rozhodně řeč nebude. To zdanění je docela možné, nicméně lidovci už teď spustili příslušný vřískot a naši placení věřící se jistě přidají. No, jako clona jiných a možná potřebnějších dějů to jistě bude použitelné; považovat to z nápravu toho zákona jako celku jistě nebudeme.
    Ke studijnému materiálu Bolševismus, stalinismus, teror (a ještě cosi) z článku Wendy Goldmanové mám drobnou poznámku – revoluční teror je, pamatuji-li si dobře, nutnou podmínkou sociálních revolucí (viz klasik VIL: Stát a revoluce), teror je tedy implicitní podmínkou revolučního dění, nikoli něco náhodného, co vzniká až dodatečně, jak článek jemně naznačuje. V zásadě se W.G. zabývá otázkou zesílené stalinské recidivy teroru v SSSR ve 30. letech, tam mohou být její vývody docela pravděpodobné; je ovšem neméně známou devizou Stalinovo obohacení revoluční teorie tezí o zostřování třídního boje (tj. stupňování teroru) už po úspěšně provedené revoluci. V Rusku s tím začali ve 30. letech, včetně skvělého právního vynálezu soudruha Vyšinského, že přiznání je důkazem viny; u nás si mnozí vzpomenou na nezapomenutelná 50. léta – proč myslíte, že se obžalovaní v procesech přiznávali jako když mrská – a přitom věděli, že si tím zajišťují rozsudky smrti. Upřímně řečeno jsem přesvědčen, že každý totalitární systém je tak či onak k teroru náchylný.

    1. Ja bych jen dodal, ze volby do Dumy 1917 vyhrali Eseri („revolucni socdem“)…ovsem v lednu 1918 na prve zasedani Dumy nedorazilo potrebne kvorum poslancu (vyjma bolseviku, ti tam byli samozrejme vsichni) a Duma se stala usnaseni neschopnou. A to uprostred valky… z Ruska se stal de fakto failed state. Hodili na to bobek a bolsevici jen zvedli na zemi lezici moc a chopili se prilezitosti.
      A jelikoz se dejiny opakuji…situace neni tak zcela nepodobna te dnesni. Evropske mandatni kvorum je sice naplneno, ale politicky vystup je podobny tomu ruskemu z roku 1918.
      Zde si clovek nedokaze nevybavit povzdech soudruha Gottwalda, kdyz se dovedel o demisi ministru: „Já se přiznám, že jsem se ráno před schůzí modlil, aby je ta blbost neopustila a oni nepřišli.“
      Dnesni temne sily se zrejme podobne modli, aby „parlamenty a vlady zas nic nevymyslely a nic neudelaly“, to je z jejich hlediska nejperspektivnejsi.

    2. Ta knížka Vytváření nepřítele od Goldmanové, která u nás vyšla, ale vypadá hodně zajímavě. Právě tím, že překračuje kánon, jakým se u nás obvykle popisuje stalinismus. Docela se divím, že zatím nereagoval Otík, protože z pohledu českých intelektuálních jelit se přece jedná o hodně těžký revizionismus. Viz obě recenze, které zveřejnilo Karolinum: https://www.cupress.cuni.cz/ink2_ext/index.jsp?include=podrobnosti&id=248724&jazyk=cs

      1. Goldmanová tak prostřednictvím příběhů konkrétních lidí přesvědčivě polemizuje s totalitaristickým pojetím – v českém prostředí stále populárním – rozdělujícím společnost stalinské (či obecně komunistické) diktatury na aktivní ovládající a pasivní ovládané.
        No, nejsem si jistá, jestli teoretici totalitní společnosti striktně oddělují vrstvu ovládajících od pasivní vrstvy ovládaných. Totalita předpokládá a taky vyžaduje všeobecnou spolupráci na údržbě systému. „Namočení“ většiny obyvatel do praktik vzájemného hlídání a udávání je žádoucí metodou, jak rozptyl moci a bezmoci dostat do nejnižšího patra.
        Totalita je totalitou hlavně tehdy, když má režim pod palcem úplně všechno. Nebo se o to víceméně úspěšně snaží.
        Od volby předsedy spolku zahrádkářů přes schvalování repertoáru divadla až po složení interrupční komise.

        1. Nevím, jestli ta citace z anotace, kterou uvádíte, se vztahuje k tomu, co napsala Goldmanová, anebo k českému doslovu. Každopádně samotný obsah knihy mi připadá hodně zajímavý. Stručně řečeno: Goldmanová sleduje, jak se běžní lidé na podmínky velkého teroru adaptují, volí individuální strategie, jaké to má dopady na různých úrovních, atd. Přitom období velkého teroru nejde srovnávat ani s tzv. diktaturou proletariátu (zdravím XY), ani s normalizací, která tvoří základ českého vzpomínání na tzv. totalitu. Je to v podstatě paranoia systému, která měla potenciál destruovat samotný režim, což nakonec pochopil i Stalin. Jinak přehledně k různým pojetím totalitarismu viz třeba tady: https://cvvm.soc.cas.cz/cz/casopis-nase-spolecnost/prehled-clanku/55-2006-1/1347-demokracie-mezi-totalitarismem-a-autoritastvim

          1. Díky za pozdrav. Nic proti Goldmanové, nicméně minimálně jedna stránka z toho, co zkoumá, totiž rozšířené udavačství, má svůj velice plastický obraz v krásné ruské či sovětské literatuře, nakonec i v memoáristice: Ve společnosti nedostatku je udání přece jeden ze způsobů, jak si pomoci k lepšímu – viz v groteskní formě u Bulgakova a jeho Faustovi a Markétce např. scény z bytové správy či hledání zatajených valutových prostředků u drobného občanstva – až po válečnou memoáristiku z časů blokády Leningradu. Dtto třeba Vojnovič a jeho Dobrodružství vojína Čonkina (hergot, názvem si nejsem dvakrát jistý). Ale můžeme jít i dál, třeba do osudu špičkových ruských leteckých konstruktérů (např. Tupolev), umístěných pro jistotu do věznic, kde pilně pracovali pro vlast, motivováni dílem vlastenectvím, dílem zcela pavlovovskou praxí – nesplněný úkol = ztráta prominentního postavení. Společnost, formovaná diktaturou proletariátu (ten vzpomínaný VIL opravdu bez skrupulí mluví o nevyhnutelnosti revolučního teroru), je pochopitelně daleko náchylnější těžit z příležitosti, kterou jí systém teroru poskytuje. Ostatně i část společenství relativně demokratického se rychle přizpůsobuje totalitárním podmínkám – viz protektorátní udavačství, které pokračovalo v poválečných časech při českoněmeckém účtování a takto fixované a podněcované novou revoluční mocí se znovu ozývalo po Únoru. Spolu s majetkovými zájmy si tak občané mezi sebou vyřizovali i své spory a nenávisti – ono se vždycky najde dost důvodů a způsobů, jak se někomu pomstít za to, že nepozdravil u vrbiček.
            Mluvit o normalizaci jako o době teroru je myslím nedorozumění; nepříjemné to bylo velice, ale doslova o kejhák už nešlo. Že by ovšem sám Stalin pochopil, že systémová paranoia může destruovat samotný režim se mi nezdá moc pravděpodobné, soudě podle toho, jak stalinismus pokračoval až do vožďovy smrti. Není žádnou náhodou, že i mrtvicí sražený Stalin vzbuzoval mezi odborníky takový děs, až se mu báli poskytnout lékařskou pomoc. Není divu, zrovna dobíhala aféra „bílých plášťů“.

          2. XY, udavačství asi nebude fenoménem, který by šlo ztotožnit pouze s nějakým konkrétním historickým obdobím. Před pár dny jsem třeba zaznamenal úvahu o tom, že v české ekonomické sféře se udává nikoli proto, aby se zjednala náprava, ale proto, aby se vyřadila konkurence. No a spor o to, jestli u nás skončila totalita v roce 1956, anebo až v roce 1989, je přece dostatečně známý. Pokud řeknete, že normalizace měla charakter autoritativního režimu, který sce na jednu stranu kontroluje společnost, ale na druhou stranu lidem umožňuje různé osobní, únikové aktivity, tak bezpečně naštvete všechny pravičáky, kteří jsou přesvědčeni o tom, že minulý režim je třeba líčit jako ten nejobludnější. Nechci dělat Stalinovi advokáta, ale mezi Ježovovým obdobím a Berijovou periodou je skutečně velký rozdíl. To první se dá srovnat s kulturní revolucí v Číně, která tím, jak destruovala správní a hospodářský aparát, hrozila taky pohřbít tamní režim. To samozřejmě neznamená, že by se Berija coby vykonavatel Stalinovy vůle vzdal zcela teroru, ale zkrátka ho jinak limitoval a cílil. Nakonec mezinárodně i docela úspěšně, protože část evropských demokratů tehdy uvěřila, že odstraňováním starých bolševických kádrů se v podstatě civilizuje stalinistický režim. A ještě jedna perlička na závěr: Podle Amy Knight, která sepsala Berijův životopis, chtěl Berija po Stalinově smrti coby schopný administrátor mnohem více povolit otěže, než to pak udělal Chruščov: „Není těžké si ho představit jako policistu, který se změnil v liberála stejného druhu, jakým byl Jurij Andropov.“

          3. Upřímně řečeno, Seale, netuším, do jaké míry byli pánové Ježov či Berija ve své činnosti samostatní a do jaké míry byli instruováni samotným Stalinem. Absolutní loyalita Josifu Vissarionovičovi pro tuhle funkci byla nicméně conditio sine qua non. Je příznačné, že tři Stalinovi „vnitráci“ byli nakonec zastřeleni, když se zřejmě stali nebezpečnými i pro vožďovy lidi (Jagoda, Ježov, Berija – toho ovšem smetli až vožďovi dědicové v čele s N.S.Ch…), případně, když splnili své špinavé úkoly a hrozilo, že by mohli mít někdy zbytečné řeči. Jagoda myslím byl i částečně choromyslný. Ale sám jste použil to klíčové slovo, které všechny ty vnitrácké soudruhy spojovalo: teror, jehož se všichni ostatní báli. Řekl bych, že je to na jedné straně právě smrtelný strach, a na druhé majetkový zájem (viz i dnešní firemní udávání co forma konkurenčního boje), které zmnožují fenomén udavačství. Co se Berijovy periody týče, ona byla hlavně válečná, kdy bylo hlavním úkolem sjednotit útokem hitlerovců znovunalezené Stalinovy „bratry a sestry“ v apokalyptickém boji za vlast, to i církev dostala znovu příležitost. Ale hned po vítězství represe pokračovaly neztenčenou měrou, osudem osvobozených ruských zajatců počínaje a zjevně antisemitskými záchvaty moci nekonče. Vše přitom vycházelo z jednoho centra – Stalinova politbyra, jež si po zkušenostech s dobrotivým otcem netroufalo ani přestat s potleskem…

          4. Jakože po skončení války zavládla stejná vlna represí jako po atentátu na Kirova? To mi připadá, XY, jako poněkud odvážné tvrzení. Režim samozřejmě znovu přitáhnul šrouby, ale určtě se to nedá srovnávat s dobou, kdy existovala směrná čísla na počet zatčených. Mě hlavně zaujal ten americký „akademický revizionismus“, který nezapadá do světa, který chce být přehledně černobílý. Obě dámy (Goldman a Knight) studovaly v Rusku za Jelcina, kdy se otevřely archivy. A obě toho využily k tomu, aby sestoupily do režimního „podpalubí“. Nicméně u nás zůstává tou primární autoritou Conquest (zdravím MB), který své opus magnum sepsal dlouho předtím. Samozřejmě, že to má praktické politické důvody. Nostalgií totiž netrpí jenom komunisté, ale evidentně i pravicoví soudruzi. Ani jedno prosím nevztahujte na sebe. V podstatě jsem se jenom volně inspiroval jedním motivem z včerejšího komentáře Veroniky Sušové-Salminen k těm protibabišovským demonstracím: http://casopisargument.cz/2018/06/07/antikomunisticka-nostalgie-babise-neoslabi-a-volice-neoslovi/
            Šmankote, ty modetní intelektuálky fakt ale přikulují.

          5. Sorry, hanku, ale ten „alternativní rozbor“ jsem nedal. Sušová-Salminen do napsala dobře, ale tehle člověk fakt míchá hrušky s jabkama.

          6. Tak jsem Salminen docetl a jako vzdy dobra. Ovsem vyhradu bych mel: zda se mi, ze se zameruje na sireni antikomunismu jen na verejnem medialm poli, ale, dle meho, on se siri mnohem efektivneji osobnim stykem s nazorovymi vudci.
            V dnesni dobe na strasaka komunismu nemuze verit nikdo, kdo ma 5 pohromade, komunismus lezi na smetisti dejin a snazit se ho dodelat je ztrata casu (tady tedy pozor na falesne svedeni z cesty v ramci maskovani vzestupu jineho smeru).
            Oosbne znam tezke antikomunisty asi 4, mozna 5-6 a vsichni jsou nestandartni osobnosti, snazici se ovladat druhe. A to do te miry, ze antikomunismem vydiraji, ve spolecnosti jsou nesnesitelni a hned je ohen na strese s nevyrcenou hrozbou: Bud ja, anebo komunisti, muzes si vybrat! Silnejsi osobnost si vybere hned a odchazi, mezi slabsimi se takovy postoj siri jako pozar. Je prirozene, silne osobnosti pritahuji a jejich myslenky se siri, tak je to i v tomhle pripade. Navic nejde o nejake obskurni mysleni na hranici alternativy, se kterym by mohly byt nejake problemy, naopak, antikomunismus ma verejny pel vysoce moralniho postoje (a na to antikomuniste hraji take stale dokola).
            Takze bych ani nerekl, ze demonstrace mela medialne-polititicky vyznam, ale ze predevsim smerovala do vlastnich rad za ucelem jejich utuzeni a moralni podpory; co si o nich mysli verejnost a „jestli to udelali dobe“ bylo akterum ukradene.
            Take si bylo lze vsimnout, ze ackoliv byla demonstrace antikomunisticka (a tak byla prezentovana i napr. v nemeckym mediich), podeprena byla dalsim moralne tezkym kalibrem: „proti komousum, nackum a populistum“. Nackove a populisti tu jsou dokonce jeste dulezitejsi a legitimizuji antikomunisticke projevy a akce a aktivizuji ve spolecnosti ochabujici podporu antikomunismu.
            Skvely postreh od Salminen je vytahnuti sentimentalniho motta- nekdy se zda, ze antikomuniste mluvi o komunismu stale dokola a dokola, jako by se jim po nem styskalo :o)
            Pokud bych to mel kratce shrnout, pak antikomunismus je pro mne predevsim mocenske hnuti, jehoz prostrednictvim si predstavitele udrzuji sva vyznamna postaveni a jeho sympatizanti si jim zvysuji spolecensky kredit. Coz bohuzel ukazuje na to, ze ve spolecnosti je zoufale malo ideji (zoufale malo= synonymum pro temer zadne), ktere by se mohly stat nostielem spolecenskeho uznani a vyhledove i ideologii, na niz by mohl stavet dokonce samotny stat.

          7. „…nekdy se zda, ze antikomuniste mluvi o komunismu stale dokola a dokola, jako by se jim po nem styskalo…“
            No bodejť, s pádem bývalého režimu ztratili smysl života… Nic jiného než „bojovat“ proti němu přece neuměli. Asi jako někteří šikanující mazáci na vojně: Na vojně měli aspoň to číslo, v civilu pak už nic. Není divu, že často končili v kriminálech, kde tuto jedinou funkční stránku své osobnosti znovu mohli rozvíjet.

          8. Jestli se komunismus ocitnul na smetišti dějin, jak píše Sax, pak se tam zákonitě musí ocitnout i antikomunismus. Pokud má Sax pravdu, nemá antikomunismus žádnou budoucnost a netřeba se jím zabývat, když na nikoho jakožto strašák v uniformě z předminulé války nebude zabírat.

          9. tresen: Jak pravil Ludvík Vacuílk už v lednu 1990, „komunismus“ jsme úspěšně zrušili a máme tu zpět podmínky, ze kterých vznikl.

            (A „komunismus“ píšu v uvozovkách schválně; ve skutečnosti dosud nikdy a nikde žádný skutečný komunismus nevznikl. Tudíž se ani nemohl octnout na smetišti dějin. Ona je vůbec otázka, jestli dějiny nějaké smetiště mají.)

          10. Antikomunismus nemůže jen tak snadno skončit na smetišti dějin, protože slouží k legitimizaci dnešního režimu.

          11. K tomu samozřejmě existují historické paralely: rakouský žalář národů, ve kterém Češi úpěli třista let, taky přetrvával v myslích vlastenců po celou I.republiku. A běda tomu, kdo by ho chtěl relativizovat.
            Přitom běsi číhali jinde.

          12. tresen: Dnes se nám to může zdát směšné, ale ti z čs. politické věrchušky, kdo po celou první republiku svým vlivem i praktickou politickou čiností bojovali proti „rakušanství“, značnou měrou přispěli i k její neschopnosti ubránit se Hitlerovi. Jestli tu ještě existuje někdo, kdo je schopen vzít si z historie poučení, jistě už dávno ví, že skutečná rizika současnosti spočívají v něčem úplně jiném, než v činnosti ideových pohrobků protagonistů bývalého režimu; a podobně před r. 1938, ani dnes nejsme schopni na ně včas a přiměřeně reagovat.

          13. přesně tak, hanku. Nejlepší je přece se připravovat na již skončenou válku. Na počátku 90. let jako první využil antikomunismus Václav Klaus, když skrze tuhle jednoduchou pravdu naordinoval naší zemi tzv. washingtonský konsensus. Ve svém posledním eseji Bělohradský píše, že antikomunismus nevedl k porážce komunistů (ty v prvních polistopadových volbách přece odmítla téměř celá společnost), ale bývalých disidentů, kteří si přece jenom v reakci na modernu přáli trochu vyrovnanější společnost. No a politickou platformou posametového antikomunismu je tzv. dekomunizace, kterou zatím coby vládní agendu nejúspěšněji zavedli na Ukrajině a v Polsku. Nezdá se mi, že by tyto země díky tomu začaly víc společensky prosperovat, ale to je samozřejmě věc názoru.

          1. Diky za odkazy, hanku…on je v tom dneska zmatek, protoze prevazuje ideologicky diskurz. Nic proti nemu, ale kdyz je neceho moc, pak to zatemnuje vyklad, jak to bylo doopravdy :o)
            Ja se klanim k vykladu, ze Stalin blazen nebyl, ale nevim, jestli to ne uplne zvladnul a musel pak pritvrdit nad unosnou mez (t.j. vyrazet klin klinem), anebo jestli byl oportunismus stare ruske spolecnosti natolik velky, ze mu nic jineho nezbyvalo (tedy z hlediska cilu, ktere chtel dosahnout).
            Rybas popisuje situace, kdy byla statni politika po uzavreni primeri takovym zpusobem bojkotovana a spolecnost smerovala zpet k obcine, ze organum nic jineho, nezli nasili, nezbyvalo. S obcinou by neslo industrializovat, protoze nebyl schopna vyrobit potraviny v prebytku pro mesto a delniky ve fabrikach. Kolektivizace nepostupovala linearne, jak se obvykle mysli, ale ve vlnach. Etapy povolovani soukromeho hospodareni se stridaly s etapami znarodnovani a to podle vysledku produkce- v tehdejsich ruskych podminkach totiz soukromnik vyrobil na stejne plose mene, nezli kolchoz. Nekolik schuzi nejvyssiho sovetu se proto primo dotykalo otazky: Jeste to jde, anebo musime opet znarodnovat?.
            Lide stale vzhlizeli k minulosti a jak jen to slo, sklouzli do nicnedelani a k tvorbe nuloveho zisku (stacilo jim to, aby se uzivili). V mnoha pripadech pudu ziskanou od statu neobdelavali, zvirata prodali kulakovi za vodku a vratili se k obcine, tj. de fakto k prirozenemu zpusobu existence :o)
            Pohled na bolseviky jako na siene psychopaty a maniaky, netouzici po nicem jinem, nezli moci a totalite, je dle meho zasadne chybny, a pri pohledu na celkovy rozvoj CCCP tady pak neco nestymuje. Bohuzel literatury, ktera by doho vnesla svetlo a uspokojeni, ze takhle to do sebe zapada, neni, z pochopitelnych duvodu, prilis k dosazeni. Tak doufam, ze s Goldmannovou prislo alespon neco malo, co k osvetleni tehle dramaticke epochy necim prispeje.

          2. A nejde o nejake bolseviky, ani o boj za bolsevickou ideu, ale o proste, co mozno nejobjektivnejsi pouceni se z minulosti, abychom si ji nemuseli zopakovat. Cim vice bude vyklad tridni a ideovy, tim vetsi pravdepodobnost, ze bude prehlednut/ zustane neodhalen nastupujici ten samy proces (samozrejme oddeny v jime havu).
            Zvlastni treba, ze americke jednotky se zameruji prave na Pobalti, ve kterem kvapem vymira mistni vetsinove obyvatelstvo v radech az jednotek procent rocne (tedy vymira statisticky, fakticky emigruje na Zapad) a tedy nabyva na prevaze obyvatelstvo, hlasici se k ruske narodnosti…jako na Krymu :o) Podobne tahy zname i od Stalina, tedy pokud si nemyslime, ze byl blazen, anebo ideovy poblouznenec :o)

          3. Odpor, rezistence, nechuť, bojkot státní politiky – to vše se lámalo (snad s výjimkou NEPu) jedním osvědčeným prostředkem: násilím, čili terorem. Je to pořád ta samá písnička, ať už byly důvody jakékoli. Vysvětlit lze samozřejmě všechno, ale fakta zůstávají stále táž. Jestli uvažovali o efektivitě gulagů či ne, to je vcelku jedno – za Stalinova života je nikdo nezrušil a myslím, že ani zrušit nenavrhl; otrocká práce vězňů se zřejmě vyplácela. Nebyli to ostatně pohrobci toho progresivního Berii, kteří jako první propustili z gulagů kriminálníky, tyhle „sociálně blízké živly“, zatímco političtí + navrátilci z německého zajetí (!) bručeli nadále?

          4. „…otrocká práce vězňů se zřejmě vyplácela.“ Právě že nevyplácela a Berija byl zřejmě první (a možná na této úrovni jedný…), kdo o tom uvažoval ještě za Stalinova života.

          5. Vy jste hroznej, clovece…jako Taras :o)

            nasili cili teror neni osvedceny prostredek, uz za Stalina dosel na sve hranice pouziti a to jen diky stavu spolecnosti. Brzy pochopili, ze chteji- li indistrializovat, nemohou si vymlatit odborniky. Snazlili se sice vyrobit si nove- ale s uspechem na hranici uspechu, spise meli stesti, ze teror probihal na tak velky pocet obyvatel jen jednu, dve generace.
            Vsichni zname bonmot, ze Petr I. zbavil Rusko stredoveku stredovekymi metodami…obdobne Stalin zbavil Rusko feudalismu, take stredovekymi metodami. To si v industrialu nemuzete dovolit.
            Uz Belgicane v Kongu narazili: po jejich teroru zustalo v zemi na 10 milionu mrtvych, ale uspech se, vzhledem k ocekavani Leopolda II., nedostavil.
            „otrocká práce vězňů se zřejmě vyplácela“. To usuzujete jen z toho, ze lagry nezavreli, ale napr. uspech a budoucnost Belomorkanalu a temer vsech podobnych staveb ukazala, ze se prace nevyplacela. Byla delana pod tlakem, slendriansky a nepromyslene planovana. Belomorkanal byl melky a z udrzby a vecnych vypadku nedbale provedenych propusti byli celi sedivi.

            Sem se podivejte, jak se to dneska musi delat:
            https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/ctecky-obliceju-dobyly-cinu-umoznuji-platit-diky-selfie-cepuji-a-udavaji_1707051146_mls
            Intelektual ted muze zacit premitat nad tim, jestli je tragictejsi fyzicka smrt s nezlomenou dusi, anebo dusevni smrt pri dobre fyzicke kondici…jen poznamenavam, ze jde o projekt kapitalu, nikoliv statni spravy, ta se toho chytla az pozdeji jako dobre prilezitosti, jak se ostatne i pise v clanku.

          6. Hanku, bez zajatců a dalších vězňů by asi nebyl znovuvystavěn dnešní Volgograd, Kyjev, Minsk, atd., atd., Volžsko donský kanál z roku 1952 prý stavělo nějakých 100 tisíc vězňů, asi 15 tisíc jich to nepřežilo. Byl-li ten Berija přesvědčen o neefektivitě svých zařízení, nevím, ale rozhodně žádný gulag nezrušil. Pamatuji-li se dobře, jistý Solženicyn učinil s gulagy svou nezapomenutelnou zkušenost právě v časech Berijových, už vám z hlavy nepovím, byla-li za toho osvíceného muže nahrazena stalinská čtvrtka (25 let trestných prací) moderní „desítkou“ (pouhých deset let), ovšem libovolně prodlužovanou dle potřeby, nebo právě naopak. Žádná směrná čísla, jak píše Seal výše, tehdy asi nepotřebovali – zajatci a navrátilci ze zajetí bylo docela přesně spočítatelní a byl jich dost, stejně jako kriminálníků. Pravda, domácí vědci a konstruktéři už mohli povětšinou gulagy opustit; jejich konstrukční kanceláře obsadily zajaté kádry a mám takový dojem, že za své prominentní postavení bojovali úspěšně: dodnes plody jejich spolupráce fungují např. v motorových gondolách bombardérů TU 95 a jistě i leckde jinde. Přeneseno do domácích poměrů, třeba byli takoví Václav Nosek a Ladislav Kopřiva tajní liberálové andropovovského typu, jimž se ošklivila práce jejich podřízených, ale věšelo se za nich, až se hory zelenaly a diskrétně jim v jejich svinské práci pomáhali právě Berijovi hoši. Takovým lidem byla každá liberalizace v podstatě nebezpečná, protože otevírala otázku jejich OSOBNÍ odpovědnosti.

          7. XY, s těmi zajatci (pokud nemyslíte Němce, Japonce, Maďary atd.) to bylo přece jenom trochu jinak. Hned v první fázi oddělili plebs od důstojníků a pokud neměli za sebou i službu pro Grossdeutschland a fyzicky to zvládali, tak z nich znova nadělali kanónenfutr pro potřeby Rudé armády. Na vojíny a poddůstojníky, kteří upadli do zajetí, se pak vztahovala amnestie, která byla vyhlášena v létě 1945 v souvislosti s vítězstvím nad hitlerovským Německem. Hodně jich bylo ale „zmobilizováno“ do pracovních praporů, což je přece jenom trochu jiná kategorie než rovnou GULAG. Tam šel především tzv. speckontingent, odhadem nějakých 340 tisíc lidí z celkového počtu 4,2 mil. tzv. repatriovaných sovětských občanů, kteří se museli dobrovolně nebo nedobrovolně vrátit do SSSR.

          8. XY: Já tvrdím, že ekonomicky se vězenská práce při způsobu zacházení s vězni v GULAGu z národohospodářského hlediska nevyplácela a že to některým (včetně Beriji, nehledě na to, že se ani on neodvážil Stalinovi odporovat) bylo jasné už před válkou.

            Samozřejmě můžeme diskutovat o tom, co to znamená „ekonomicky se nevyplácela“. Ale i kdybychom připustili, že některé věci byly/jsou „objektivně“ potřeba, i když šlo/jde i z reálně socialistického (natož z dnešního) hlediska o investice s pochybnou návratností, tak třeba zrovna ten Bělomořsko-baltský kanál nebo např. nedokončená železnice Salechard – Igarka nepatří ani do této kategorie a od samého začátku šlo o zbytečné stavby. Kanálem se dnes přepraví cca půl miliónu tun zboží ročně = při průměrné plavební sezóně dlouhé 165 dnů průměrně zhruba 3000 tun denně, to jsou tři větší labské šífy denně na vodní cestě dlouhé 227 km. (Když psala Appelbaumová svou knihu o GULAGu, tak se tam byla v 90. letech podívat. Mluvila s místními lidmi, kteří svědčili o tom, že tam proplují tak dvě až tři plavidla za týden. Jistě, protože jde o námořně-říční lodě a ty jsou přece jen větší než čluny Labi…) A i v tom nejlepším roce 1985 se kanálem přepravilo cca 7,3 mil. t ročně. Kdyby se někdo obtěžoval počítat návratnost, tak by zřejmě splakal nad výdělkem. A to ani nemluvím o tom, že původně byly všechny plavební komory (19) dřevěné, že se obsluhovaly ručně a poslední z nich byla modernizována teprve v roce 2010 a že povolená rychlost plavby v umělé části průplavu je 8 km/h…

            Nicméně především by se do tohoto způsobu „účetnictví“ mělo zahrnout, že valná část vězňů v GULAGu byli vedoucí pracovníci, vědci, inženýři, technici a společenskovědní intelektuálové, kteří by byli mohli stalinskému režimu posloužit jinak a lépe než jako doslova spotřební materiál (chtěl jsem původně napsat „hospodářská zvířata“, ale i k těm se správa GULAGu chovala lépe než k vězňům) při práci prováděné středověkými způsoby. A z tohoto pohledu by se to vše třeba bylo postavilo (vytěžilo, vyrobilo…) i bez tolika lidských obětí.

          9. Mno, Seale, nerad bych se přel, ale pamatuji si, jak se koncem 50. let (1958?) objevil v malé severovýchodně položené horské české obci s původně německým obyvatelstvem jistý Heinrich P., zajatý tuším u Stalingradu. Byl to vesnický synek, jenž tak zaplatil přivtělení Sudet k Říši, žádný důstojník, ganz gewöhnlicher Kanonenfutter; protože však jeho otce náckové zavřeli (dlouho obci starostoval za ČSR), mohl spolu se dvěma nebo třemi rodinami v obci zůstat a milý Heinrich P. se vrátil (na rozdíl od mnoha jiných tamních hochů podobného osudu) skutečně domů. Byl to osamělý a poněkud ponurý muž; po celou dobu v zajetí budoval Rusko, to je asi tak jediné, co byl ochoten v té věci zmínit. Jinak mlčel jako hrob. Asi deset let po návratu zvedli kotvy i tihle poslední čeští Němci a vydali se do BRD. Jistěže v tom byla řada podstatnějších důvodů, ale okolnost, že se šest kilometrů od jejich rodných chalup usadila ruská armáda v tom sehrála taky svou roli. A myslím, že se poněkud mýlíte s tou poválečnou amnestií, která jistě byla, a stejně jistě byla co nejvíce omezena; jistý Solženicyn měl v tom směru poněkud jiné zkušenosti… Hrdina nehrdina, napsal cosi kamarádovi o Stalinovi – a už se vezl.
            V každém případě pozoruji v téhle debatě tendenci předpokládat, že se původní diktatura samovolným vývojem promění v demokratický režim, jakmile se (násilnými metodami) vyrovná se svými odpůrci. Tuhle iluzi jsme kolektivně prožívali před 50 lety než ji zarazilo pět spřátelených armád dirigovaných z Moskvy. Dnes jsem přesvědčen, že to byl pokus tak jako tak určený k zániku, mj. proto, že není možné udržet systém založený na ústavně definované „vedoucí roli“ jedné politické strany. Padne-li vedoucí role partaje, padá celý systém a vzniká už něco zcela jiného, zachová-li se, nelze hovořit v pravém smyslu slova o demokracii – viz třeba dnešní Čína či Vietnam.
            Pěkný víkend všem!

          10. Už jen na skok hankovi – o té trati z Igarky kamsi vznikl i zajímavý videodokument, včetně záznamu pekla, které v letních měsících připravovali mukům severští komáři. Technicky vzato, stavěli to na permafrostu, který jim pod náspy tál; ty rezavé lokomotivy v tundře + zbytky kolejí + trosky lágrů – to všechno je tam dodnes. Inu, znakem tyranií je záliba v monumentalitě; funkčnost je až na posledním místě.

          11. XY, a té Němec byl v Gulagu, anebo v zajateckém táboře? Původně jste psal o propuštěných sovětských zajatcích. Tak jsem se kouknul na nějaká data, ale věřit mi samozřejmě nemusíte.

          12. Seale, nevím. V těch časech jsem byl příliš malý, abych se vyptával; kromě toho Heinrich, na rozdíl od bratra a otce vládl češtinou skutečně minimálně a především pasivně. Místnímu německému dialektu rozuměli s obtížemi i cvičení germanisté… Ale k věci – H.P. nebyl důstojníkem, kteří byli v zajetí přece jen chráněni svým postavením, a pokud vím, ony se ty zajatecké lágry od gulagů „obsahově“ moc nelišily; možná formálně – a přinejmenším v různých etapových kriminálech se zajatci a domácí dostávali do styku, leckdy krajně vražedného, byli-li konfrontováni s ruskými kriminálními. V případě německých zajatců neměli Rusové nijak zvláštní důvody trápit se konvencemi; co prožívali ruští zajatci v Německu je samo o sobě dostatečným vysvětlením. A to nemluvíme o jednotkách SS – s nimi se Rusové vskutku nemazali. Muselo to být nehorázně tvrdé; pamatuji-li si dobře, u Stalingradu se vzdalo nějakých 80-90 tisíc Němců. Vrátilo se jich asi 6 tisíc…
            Nějak mi z toho vyplývá, že ruský zajatecký lágr a gulag, ač formálně odlišné, si byly docela rovny.

          13. XY, tenhle článek by vás mohl zajímat: https://www.stoplusjednicka.cz/nemeci-zajatci-ceskoslovensku-za-ostnatym-dratem
            Ta uvedená čísla mi připadají poněkud znepokojivá. Z cca 48 tisíc německých zajatců jich u nás zemřely dva tisíce. Na procenta to určitě není tolik jako v SSSR, ale na druhou stranu bylo již po válce, tj. šlo o naprosto jinou ekonomickou situaci, než jaká panovala v Sovětském svazu ještě dlouho po stalingradské bitvě.

          14. Seale, k těm německým zajatcům v ČSR – má je pomsta praví jistá kniha. A důvodů k pomstě bylo jistě více než dost – armádní fronťáci z východu měli jakési vzpomínky, lid měl jakési vzpomínky, šest let okupace bylo naprosto čerstvou zkušeností, hrůzy z německého násilí si zažilo protektorátní obyvatelstvo v dostatečné míře, válečný rozpad morálních norem, v řadě případů nesporně také špatné svědomí – to všechno zákonitě vytvářelo pogromistickou atmosféru, kterou jistě odnášeli i zajatci. Proč myslíte, že měly takový úspěch veřejné popravy? Kromě toho tady byla všeobecná zkušenost s českými Němci a jejich svinské chování v roce 1938. Jak praví Alena Wagnerová k tématu českoněmeckého smíření: V tom 38. roce jsme zachovali jako svině, Češi. – Však jsme vám to při odsunu oplatili, němečtí sousedé. To je ovšem trochu jiné téma než byli němečtí váleční zajatci. Třeba měli ti čeští hoši v uniformách vzpomínky na to, co se dělo, když oni upadli do německého zajetí- Reich je považoval za protektorátní občany, a tedy velezrádce Říše. Asi jako teď Ukrajinci, dopadnou-li nějakého separatistu.

          15. XY, mě to ale zajímá především jako srovnání s tím SSSR. Zatím jsem pochopil jenom tolik, že zatímco v Rusku stavěli zajatci ten volžsko-donský kanál, tak u nás rubali uhlí a pracovali v zemědělství. Ty dva tisíce zahynulých se týkají těch, kteří zemřeli až v zajateckých táborech. Jestli si to teď pamatuji přesně, tak v SSSR to bylo nějakých 300 tisíc německých zajatců, nicmené dalších 600 tisíc je vedeno v kategorii nezvěstných. Řekl bych, že i u nás by se našlo dost případů, kdy němečtí vojáci nebyli jaksi vzati do zajetí, takže se ani nemohli dostat do nějaké táborové evidence. To nepíšu kvůli nějakému česko-německému smíření, ale proto, že jste si tuhle kategorii vybral, abyste dokazoval, že žádné období velkého teroru vlastně ani neexistovalo, protože bolševický režim v Rusku se nijak nevyvíjel, nereagoval na okolní svět a byl pořád stejný. A mimochodem tu vámi zmíněnou představu, že Stalin vlastně těmi politickými procesy Rusko demokratizuje, sdíleli už prvorepublikoví demokraté. Dokonce i agrární Venkov psal před Mnichovem o úspěších sovětského kolchozního zemědělství. Samozřejmě nikoli proto, že obdivoval sovětský režim, ale protože halt chtěl/potřeboval na východě toho Velkého bratra. To myslím také stojí za zamyšlení, protože potom, co se Rusko vrátilo do lůna kapitalismu, je pro dost pravičáků mnohem přitažlivější.

          16. Tak, právě jsem si nějakým uklepnutím odeslal dlouhý sermón do neznáma, tak už jenom ve stručnosti: Nepočítaje revoluční teror, v němž se nakonec utopila Francouzská revoluce, patří ta ruská ze 17. roku bezkonkurenčně k nejkrvavějším, s důkladně promyšlenou teorií převzetí a udržení moci, opírající se o násilí, které zůstalo vždy imanentně přítomno a vyhrazeno nejprve nepřátelům, později všem, kdo vyjádřili výhrady k okamžitému politickému směru. Samozřejmě, že se střídala období tvrdá a méně tvrdá, jak už tak byla nesena pragmatickými řešeními napjaté ekonomické situace (viz např. NEP a posléze jeho likvidace), kolektivizace zemědělství, upevňování moci na perifériích státu, atd. Dnes se mi až zdá, že např. (vynucené) uvolnění v městských centrech v časech NEPu bylo provázeno zvýšeným kolektivizačním terorem na venkové, jehož výsledkem bylo minimálně 5 milionů obětí hladomoru (o vyhnancích do gulagů ani mluvit nebudeme)… Načež skončila „idyla“ NEPu i kolektivizační běsnění poněkud povolilo – a začalo období velkého stalinského teroru, ale vedle toho přijata „nejdemokratičtějí ústava na světě“, podepsaná mj. i jistým Vyšinským, konstruktérem právního rámce teroru 2. poloviny 30. let. V totalitním státě se zkrátka vždy najde nějaký kolektivní nepřítel, který může za všechno – a je ho tedy nutno likvidovat. Posléze se ukáže, že je to hovadina, ale škody už jsou nevratně napáchány. Přistoupí-li k tomu ještě osobnostní rysy samotného vůdce, je neštěstí hotové.

          17. To máte těžký, XY. Když Ludvík XVI. nedokázal reformovat Francii, tak se to tam potom, na rozdíl od jiných evropských zemí, řešilo revolucí. Stejnou umanutostí zjevně trpěli i Romanovci, jak si všímá i autorka toho rozhovoru: Carismus neměl žádný liberalizační ne demokratizační mechanismus, takže byl zkrátka nereformovatelný. Ukažte mi nějaký převrat, který by neměl důkladně promyšlenou teorii převzetí a udržení moci. Můžeme zkusit třeba španělskou občanskou válku, anebo vojenský puč v Chile. Občas mám pocit, že tyto oběti pravicových diktatur se v zápalu boje proti totalitě jaksi nepočítají. Ta Goldmanová je zajímavá právě tím, že teror nepovažuje za něco, co by bylo výlučně vázáno na bolševický režim. Ba vlastně naopak, protože začátek období velkého teroru popsala v onom rozhovoru s velkou nadčasovostí: „V den vraždy Kirova vstoupil v platnost zákon, který říkal, že teroristé budou okamžitě souzeni, že nebudou mít právo na obhájce a na odvolání a rozsudek bude proveden během čtyřiadvaceti hodin. Takové zákony mohou velmi snadno vést k tomu, že lidé ztratí svá zákonná práva. V jakémkoli systému, v němž se objeví mučení, nucené přiznání, mimořádné soudní procesy a obdobné protiteroristické zákony, musíme velmi pečlivě sledovat, co stát dělá, a protestovat proti tomu, protože následný krok, jímž je útok na další skupiny obyvatelstva, může přijít velmi rychle.“ Řekl bych, že je to trochu jiný druh poznání, než když se do nekonečna jenom opakuje, že bolševický režim v Rusku byl zločinný.
            BTW, ten hladomor: Bezprostřední příčinou byla industrializace, resp. to, že SSSR platil za dovoz strojů a zařízení obilím. Zkrátka nejdřív to blbě naplánovali, potom obilí k osevu použili na export a bylo vymalováno. Před pár lety, když Ukrajinci přišli s tím, že šlo o záměrnou genocidu, jsem si kvůli tomu přelouskal nějakou literaturu. Samozřejmě, že v tom sehrál velkou roli nižší byrokratický aparát, který se chtěl zalíbit Kremlu, a tak konfiskoval nebo odváděl všechno. Mimochodem, dneska si podle některých sýčků taky pomalu zaděláváme na hladomor. Ale tentokrát jaksi ideově správně, protože zemědělská půda je tady přece od toho, aby se využívala do poslední mrtě a s minimálními vstupy se z ní vytřískalo úplně všechno. Sorry za tuhle odbočku, ale to dnešní „Poručíme větru, dešti…“ mě vadí jaksi mnohem víc, než nějaké hodně letité spory o ruský bolševismus.

  10. Ukažte mi nějaký převrat, který by neměl důkladně promyšlenou teorii převzetí a udržení moci.
    Tak jo, Seale.
    Co náš slavný samet, tato amatérská improvizace v přímém přenosu?
    Jedinou jakžtakž promyšlenou linkou, ovšem vnesenou do chaotického dění až v jeho průběhu, byly volby.

    1. listopad 1989 zaskočil obě strany: Jak státostranu, tak Chartu 77. Jak dlouho trvala ta improvizace? Akorát prvních pár dnů, než si KCOF uvědomilo, že má mnohem silnější pozici, než si na začátku vůbec dokázalo představit. Viz jak pak třeba Havel parodoval Gottwalda: „Právě jsem se vrátil z Hradu“. V okamžiku, kdy se OF prohlásilo za představitele lidové vůle, odmítlo podpořit premiéra Adamce a obyvatelstvo vyzvalo k manifestační generální stávce, skončil amatérismus. Pokud to třešni chcete na den přesně, tak to bylo ve čtvrtek 23. listopadu 1989.

      1. Při vší úctě, to vše se dost podstatně liší od promyšlené teorie, s níž jde převratitel do akce.

        1. Ano, protože Havel nebyl na rozdíl od Franca nebo Pinocheta generál, takže neměl pod palcem armádu. Jestliže si ten můj citát prodloužíte o další větu, tak by vám mělo mít jasné, že jsem to slovo převrat použil právě v tomhle kontexu. Pokud byl pro vás „samet“ nikoli revolucí, ale převratem, tak vám to samozřejmě rozmlouvat nebudu. Hádání o to, co to byl 17. listopad 1989, totiž považuji od doby, kdy Miroslav Dolejší zveřejnil svoji pověstnou analýzu, za součást českého středostavovského svérázu.

          1. Převrat i revoluce jsou jen slova.
            Každý, kdo náhlou změnou mocenských poměrů ujme vlády, si ze slovníku vybírá, co mu konvenuje.
            Ale i normální občan volí termíny, které mu připadají přiléhavější. Já mám slovo revoluce spojené s násilím a krví a následným terorem, tak mi k listopadu nesedí. Ale nikomu svou volbu slov nepředepisuju.

          2. Pořád tady chybí ten aspekt nesouhlasu až odporu stávající moci. Ne formálních institucí, ale reálných držitelů moci.

          3. Hmm, a co třeba termíny vědeckotechnická nebo sexuální revoluce? Taky se vám pojí s krví a násilím? No a co třeba husitská revoluce, když jste tu včera projevovala zájem o ten Sekyrův sborník, který se týkal toho známého sporu o smysl českých dějin. Moc třeba nerozumím tomu, kde se u české střední třídy bera ta averze k Velké francouzské revoluci. To byla přece ta hlavní historická změna, zvrat dosavadních mocenských poměrů, která zajistila měšťanstvu ty nedůležitější svobody. Takže to dnešní okázalé odmítání VFR mi tak trochu přijde jako proces vykořeňování střední třídy. Milena Bartlová teď napsala výstižnou úvahu o tom, že slova nejsou jenom slova, resp. o tom, že aktuálně používaný slovník je vždycky důležitý: https://www.advojka.cz/archiv/2018/12/pliziva-normalizace-slov

          4. S tou vědeckotechnickou revolucí jste mě rozesmál.
            Co se týče francouzské revoluce, byla přece krvavá?
            U nás o dvěstě let později padlo jen pár ran pendrekem a to je ještě schytali odpůrci dosavadního režimu a nikoli jeho obránci.
            O averzi střední třídy k VFBR si budete muset pokecat s někým jiným. Já o ní nic nevím. Teda o té averzi.

    2. Plyšák nebyl tak úplně převrat, to se jenom tak říká, aby to lépe vypadalo. A chcete snad tvrdit, že privatizace, restituce a antikomunismus, tedy klíčové aspekty udržení moci, byly improvizace?

  11. Ti, co prosadili privatizaci, jejíž součástí byly restituce, se do politiky vplížili až poté, co moc komunistů skončila.
    Antikomunismus je jiný případ. Podle mne přivedl na Letnou i jinam podstatný počet lidí, dávno předtím, než se přihlašování k němu stalo módou i v řadách těch, co právě odhodili rudé legitimace

  12. O církevních restitucích píšou jen ti, kteří vůbec problému nerozumí. Celý ten problém se totiž jmenuje Odluka církví od státu. Ta měla proběhnout už před 30 lety, ale všichni víme, jak to je s politiky a s nepopulárními kroky. Je tak ostudou, že ke smlouvě s církvemi o odluce od státu došlo až po tolika letech.

    Sama Odluka církví od státu přináší velkou spoustu benefitů, například:
    • Vyjasnění majetkových sporů odblokuje jejich majitelům možnost tyto pozemky spravovat.
    • Pozemkové restituce odstraní věcná břemena z pozemků, které nemohly jejich majitelé dosud obhospodařovávat.
    • Církev již nebude součástí státních struktur.
    • Církve dostanou prostředky na správu svých škol, hospiců, farností, apod.
    • Dlouhodobě stát ušetří na dotacích, které církve od státu před odlukou dostávaly.
    • Církve budou moci začít pečovat o kulturní památky, které jim historicky patří – sami víme, jakým hospodářem je stát, co se týče kulturních památek…
    • Konečně bude vráceno to, co bylo komunisty ukradeno.

    1. Tohle jste sem neměl psát, Andreji..Na tohle vám řeknou, že církve zase bily hugenoty, heretiky, stejně jako v USA zase bili černochy. Židé nám zabili Ježíška, a církev soudruha Husa. Takže co by si církev jedině zasloužlla? Aby se alespoň ty sakrální stavby, které se svým charakterem mohou využívat jako oblastní archivy, sklady protichemického materiálů, anebo výstroje příslušníků pomocné stráže SNB, aby byly zpět vyvlastněny, a bylo to jako dřív, v 50.letech, kdy s církvemi bylo naloženo jako s nepřáteli lidu, když se snažily trváním na kreacionistickém výkladu světa, podkopávat „vědeckost“ materialistického světového názoru dle soudruhů Marxe a Engelse. Jakápak kultura? Jen čisté ideologické subverze konané každý týden o mších a při vánočních a velikonočních svátcích!

      Nakonec toto je třeba mít na zřeteli, víme který velikán československé politiky toto řekl? A to platí, Andreji. I dnes, vždyť i ty máš VUML…..

      „Ježíšek vyrostl a zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho děda Mráz. Nechodí již nahý a otrhaný, je pěkně oblečený v beranici a v kožichu,“

Komentáře nejsou povoleny.