[KNIHA] Jaroslav Brodský: Řešení Gama

Podtitul této knihy by mohl znít: „Humoristický román z prostředí komunistického koncentračního tábora v 50. letech.“ Jakkoliv to může znít absurdně, já jsem se při čtení textu zakládajícího člena K231 skutečně bavil.

Text knihy lze stáhnout na adrese http://protikomunisticke.misto.cz/litzak.htm; v tištěné podobě zatím myslím nevyšla. Jaroslav Brodský je jeden ze zakladatelů K231 (též Klub 231), organizace, která vznikla v roce 1968 v euforii Pražského jara, jenom proto, aby byla záhy rozpuštěna. K231 sdružovala lidi odsouzené, zejména v 50. letech, k mnohaletým žalářům a nuceným pracem na základě Zákona na ochranu lidovědemokratické republiky 231/1948 Sb. Odtud její jméno.

Brodský v knize s humorem a nadsázkou popisuje uchopení moci KSČ v roce 1948, své zatčení, výslechy a věznění v Jáchymově, Příbrami a Leopoldově. Popisuje svá setkání s přáteli, teď už vlastně spoluvězni, lidmi prostými i vzdělanými, s bývalými vězniteli a mučiteli, kteří postupem času nezřídka končili v uranových dolech též, spolu se svými dřívějšími obětmi. Přestože Brodský líčí své osudy s humorem, neznamená to, že by komunistická diktatura byla nějaká selanka. Diktatura je prostě diktatura a je stejně děsivá a zhoubná, ať je modrá, hnědá nebo rudá. (Viz obraz portugalské fašistické diktatury v díle Ďáblova díra.)

Jaký je obraz totality, který Brodský předkládá? Především je to zvůle a vrtošivost, krutost a násilí je až na druhém místě. Totalitní moc si své oběti vybírá víceméně nahodile, sama určuje, kdo bude potrestán a kdo vyznamenán. Nikdo si nemůže být ničím jistý, neexistují žádná jasná pravidla. Strach a nejistota, kdy je každý vydán na milost a nemilost nevyzpytatelné moci. Taková byla 50. léta v Československu a takové je to stále všude tam, kde se lidé vzdají svých práv ve prospěch moci v naději, že je moc uchrání před (vetšinou uměle vytvořeným) nebezpečím.

Přesto Brodský umí na 50. léta dívat s humorem a nadhledem. Přijde však okamžik, kdy i Brodskému sklapne. Humor se vytratí a zůstane jen hořká pachuť zrady. Tím zlomem je 21. srpen 1968, sovětská okupace Československa. Toho dne byly rázem zmařeny všechny naděje, iluze se rozplynuly a ze spojenců se stali nepřátelé. Zapomeňte na tábor míru a socialismu, nic takového neexistuje. Je jen velmoc a její zájmy. Sovětský svaz ukázal, že jeho vládci stále sní svůj sen o mocném impériu, byť si vládce nechává říkat generální tajemník a ne car.

Trauma z okupace prožívá Brodský mnohem intenzivněji, než hrůzy 50. let. Může to být tím, že o „internacionální pomoci spřátelených armád“ píše s odstupem pouhých dvou let a má ji proto v živé paměti, zatímco vzpomínky na léta padesátá jsou s odstupem času stále matnější. Přesto si myslím, že skutečná příčina je jinde. Padesátá léta plynule navázala na léta válečná. Válka znamenala popření všech jistot o tom, co je dobré, co špatné a kde jsou hranice lidské (z)vůle. Nebudeme-li nahlížet 50. léta prizmatem dneška, ale doby těsně poválečné, nelze než připustit, že teror 50. byl logický, pochopitelný a v dobovém kontextu snad i nevyhnutelný. Svět vyhozený z rovnováhy ji opět hledal a musel se vrátit stejně daleko, jako si zašel. Vyvrcholením hledání nové rovnováhy bylo Pražské jaro. Inteznivní hnutí celé společnosti, kdy se lidé snažili nejen odčinit staré křivdy, ale především najít nový způsob vzájemného soužití, který by posunul společnost vpřed směrem k lepšímu a spravedlivějímu uspořádání. Toto úsilí však zůstalo nenaplněno. Ne snad proto, že by bylo chybné, či nemožné, ale proto, že nedostalo šanci. Někdo jiný rozhodl, jak budeme žít a svoji vůli nám nekompromisně vnutil. Propast mezi Druhou světovou válkou a Studenou válkou nebyla zdaleka tak hluboká, jako propast mezi ideály Pražského jara a realitou sovětské okupace. Absolutní popření svobodné vůle národa, kterou sovětská okupce představovala, znamenalo mnohem hlubší ránu, že politické procesy 50. let. Myslím, že Broský to vnímá právě tak.

Jaroslav Brodský, přestože poznal temnou stránku 50. let na vlastní kůži, nedává v nejmenším najevo, že by choval vůči komunistům nenávist. Přitom kdo jiný než člověk jako Brodský by měl mít právo volat po pomstě za příkoří, která mu bylo snášet? Brodský však netouží po odplatě, netouží po krvi komunistů. A podobné je to u všech politických vězňů, s jejichž názory jsem se mohl seznámit. Ti, kdo prošli pracovními tábory, žaláři a uranovými doly, se nechtějí mstít, protože nemají komu a za co. Pokud chtěli přežít, museli se naučit odpouštět, protože touha po pomstě by je strávila zaživa. Komu by se také mstili, snad svým spoluvězňům? Vždyť mnoho těch, kteří je vyšetřovali a věznili, nakonec skončilo s nimi v jedné cele…

Čím více kdo trpěl, tím méně má potřebu stavět své utrpení na odiv. Zato ti, kteří nepřišli o víc než o majetek, se ozývají dosti hlasitě. A nejhlasitěji křičí komunistickým režimem zcela nedotčení, kteří si chtějí připsat zásluhy, které nikdy neměli, aby dokázali svoji věrnost novému režimu a zamaskovali svoji lhostejnost, či přímo kolaboraci, se starým režimem. A mladí, kteří znají komunismus jenom z vyprávění? Ti nejvíce volají po krvi a navrhují věšet komunisty na sloupy veřejného osvětlení. Nebojují totiž proti komunismu, ale proti vlastnímu strachu a nejistotě, a komunismus pro ně předstsvuje laciného nepřítele, na kterého mohou svádět vlastní neúspěchy. Právě oni by si měli přečíst třeba právě Brodského Řešení Gama. Snad by pak alespoň někteří pochopili, že jejich představy o nakládání s komunisty jsou jedné a té samé podstaty s komunistickými praktikami 50. let.

Na závěr bych ještě rád demonstroval humoristickou stránku textu na několika nesourodých a náhodně vybraných ukázkách:
(…)
Zahraniční ministr Masaryk skočil z okna, protože se rozhodl zůstat, nebo byl vyskočen,
protože chtěl odejít. V září umírá Beneš a lidé pláčou nebo proklínají, co to připustil. A kdesi
za mořem se vkrádá do hlav státníků nesmělá myšlenka, že ten Josef Stalin to možná nemyslí
s tou spoluprací v Evropě zcela upřímně a že s ním budou patrně nějaké potíže.
(…)
Udělali u Mirka prohlídku a našli diplom s revolverem. Diplom jim nevadil, řekli přátelsky:
„Zradil jsi, lumpe, dělnickou třídu,“ ale o revolveru pravili, že je to zbraň, o níž mají zjištěno,
že s ní chtěl spáchat atentát na ministerského předsedu Zápotockého, který se chystal v
příštích dnech na návštěvu do Ústí. Do půlnoci měl při výslechu za to, že je to legrace, po
půlnoci mu dali cigaretu a půl hodiny na rozmyšlenou, aby se přiznal, že je to polehčující
okolnost, která mu při soudu neobyčejně uleví. Navíc mu vyšetřující orgán slíbil celou
krabičku cigaret.
Protože ho hory, lesy a Rusové naučili úskokům a lsti, řekl jim, aby mu dali den na
rozmyšlenou, že jim řekne úplnou pravdu.
(…)
Zjišťoval velmi podrobně, proč jsem jako kuchař založil pobočku závodní kuchyně v
blízkosti Stalinových závodů. Řekl jsem, že dělníci z nepochopitelných důvodů trvali na tom,
že chtějí jíst, a nikde poblíž nebyla hospoda. Řekl: „To se vám hodilo!“ ale zamlčel mi proč.
(…)
Před odchodem na večeř
i
zavolal ještě český dělník a vysvětlil mi, že se mejlím, jestli si
myslím, že se bude se mnou někdo srát. že vod toho je tu von a celá dělnická třída. Pozval
jsem ho na večeři, ale on říkal, že by mi rači dal do držky, a tak jsme to přerušili, protože
jsme se nedohodli na společném programu.

Advertisements

3 comments

  1. Ale vyšlakde by ji taky vzali jinde:New York: Frank Vedrina, 1970; Praha: Lidové noviny, 1990; a nově i Ústí nad Labem: Město Ústí nad Labem, 2007.

Komentovat můžeš, ale nikdo to nemusí číst

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s