A můžete to vědět i vy, pokud si přečtete rozhovor s psycholožkou Kateřinou Irmanovovou, který vyšel v sobotních Lidových novinách pod názvem Politici mají pocit, že jsou mesiáši. Jenže pravdou je pravý opak a o politice mnohem spíše platí, že sice vyžaduje ty nejlepší lidi, ale není na ní nic, co by ty nejlepší přitahovalo," abych volně parafrázoval známý výrok Raymonda Chandlera.
Co tedy říká K. Irmanovová o politicích, z čeho by plynulo, že politici stojí vesměs za starou bačkoru a slušný člověk by od nich ani kůrku nevzal? Nenechala na nich nit suchou, posuďte sami:
Politici mluví o politických cílech, ale ty se už staly jejich osobním životem. A naopak to platí rovněž. Oni se s tím tak ztotožňují, že u nich dochází k osobnímu zbožštění. Politici mají pocit, že jsou mesiášové."
Problém je v tom, že on v podstatě může cokoliv a je to beztrestné. Takový člověk se dostane do určitého blahobytu a ztratí kontakt s tím, jak žijí normální lidé. Má dokonce pocit, že když jsou na tom lidé špatně, mohou si za to sami, protože si nevěděli rady, jako si kdysi věděl on. S tím se setkávám u hodně bohatých lidí, kteří nemají žádné sociální cítění."
Jsou nositelé moci a drobí nám seshora jen nějaké ty drobky. A ještě si myslí, že pro nás dělají dobro. Tady ale staří lidé opravdu i chcípají. A co pro ně politici dělají? Co dělají pro nemocné? Co pro svobodné matky?"
Takovým lidem chybí zdravé sebevědomí, které by měli ještě před vstupem do politiky. Oni své sebevědomí získali právě tím, že získali funkci. Ale víte, zdravý, skutečně sebevědomý člověk, se nenechá opít rohlíkem."
�
* * *
Vybral, přepsal (protože on-line není rozhovor dostupný celý) a zvýraznil Tribun.
Který si nemůže odpustit ještě několik poznámek: Jsem překvapen, že LN vůbec otiskly něco, co je v tak markantním rozporu s oficiální vládnoucí ideologií individualismu, bezohlednosti a osobního úspěchu, který světí prostředky. A nebyla by to Kalenská, která za LN rozhovor vedla, kdyby Irmanovovou, která se snažila mluvit obecně a neutrálně, neustále netlačila k posouzení a odsouzení Paroubka opakovanými otázkami: A co Paroubek?" Jenže nakonec stejně jedinými, pro které našla Irmanovová slova uznání, byli Špidla a Zeman. Chudák Kalenská, aby tak přišla o prémie.
Tribun 
Špidla a Zeman tedy asi byli zrádci, koho by se teda měla zastávat? Mea culpa, nezastal(a)jsem se Paroubka.:-)Tady se zase vše točí kolem ideové indoktrinace Kalenské, zdá se, že nepřekročila rubikon toho, aby se její rozhovor nedostal do politologické analýzy ve stylu “ kdo v čím žoldu pracujete a onoho kojzarovského „qui bono?“ I na boháče došlo. Dalo by se říci, vcelku slušná SWOTka:-).
…lagrone,vy jste hotový zázrak přírody, vy můžete žít bez vyšších sociálních funkcí … mozku. :)
Víte, Tribune, ale to je toco bych označil jako stěžejní problém každé demokracie. Lidé zvolení do významných postů poměrně brzy ztratí kontakt s běžnou realitou a tímto je pak jejich jednání i myšlení zásadně ovlivněno. Jejich práci je tedy nutno kontrolovat a to nejlépe těmi kdo je do těchto funcí zvolili a o nichž je rozhodováno. Jenže tito si zvolili své zástupce především proto, aby na ně toto rozhodování přenesli a tedy se sami nemuseli takovou činností zabývat a to, u naprosté většiny, ani touto kontrolou. No a výsledek takového zacyklení vidíme pak všude kolem sebe. Přemýšlím nad tím řadu let a ještě mne nenapadlo jak tenhle problém vyřešit, aniž bych do něj zakalkuloval nějaké „převychovávání občanů“ které samo o sobě, jak ze zkušenosti víme, k ničemu nevede.Vždyť to by znamenalo, od každého z nás, abychom se neustále rozhlíželi po těch nejvhodnějších kandidátech na tyto posty, nalezené na jejich funkci připravovali a po jejich zvolení je nepouštěli ze zřetele, tu realitu jim připomínali a pružně reagovali na každé jejich vybočení či vzdálení se od toho, v čem spatřujeme naplňování toho co považujeme za jejich úkol či přijatý závazek. Jak chcete nutnost takového přístupu vysvětlit lidem kteří žijí podle hesla: „politiku necháme koňovi ten má větší hlavu“? A je vůbec možné po řadovém občanu, zatíženém svými každodenními starostmi, něco takového vyžadovat?
[3]To má jen jedno řešení – přímou demokracii.
Hanku, to by ale byloo tom převychování občanů.
Kamile,[3] ale to je podle mne obecně problém sekulárních republik není v nich žádná transcendentní entita, na kterou byste mohl hodit svoji odpovědnost a říct si: Poručeno jest. Není žádný Bůh, který vše řídí a každý je jen jeho nástrojem, takže ať se děje, co se děje, a kdo chce dělá co chce, je to vždy dobré, protože je to vůle boží a smrtelníkovi nepřísluší zkoumat boží úradky. A není ani žádná šlechta, skupina vyvolených lidí, kteří mají patent na rozum a monopol na moc, a kteří rozhodují a všem a za všechny. Jsme jenom my, občané. Každý je odpovědný sám za sebe i za ostatní s v míře, v jaké je svými činy ovlivňuje. Není úniku, nemáte se jak vylhat můžete to jen vytěsnit, přehodit to na politiky, hodit lístek do urny s tím, ať se starají jiní. Oni se samozřejmě starat budou ale o sebe, a vy se své odpovědnosti stejně nezbavíte. Ať již jste rezignovaný a nezajímáte se o nic, nebo se naopak donquijotsky snažíte starat o všechno, míra vaší odpovědnosti je stále stejná. Jediná cesta, jak z toho ven, jen sice se starat a nebýt lhostejný, ale zároveň nemít ambice zachraňovat svět. Úplně postačí, když se lidé budou starat sami o sebe a o své okolí, o širší rodinu, o sousedy, o obec. Každá velká politika vyrůstá z malých poměrů. Když si lidé ohlídají to, co mohou, protože s tím žijí v těsném kontaktu své starosty, obecní zastupitele, šéfy, lékaře, živnostníky, tak nebude podhoubí, ze které by vyrůstaly ty velké lumpárny, na kterými se všichni pohoršují. Každá cesta začíná prvním krokem a každá diktatura začíná tolerancí k drobnému lokálnímu pouličnímu násilí. Ovládnout kořeny znamená mít moc nad korunou. Vše, co je potřeba, je myslet globálně, ale jednat lokálně. Myslet a jednat. Toť vše.Stát k tomu může jen vytvořit podmínky tím, že vytvoří instituty referenda a přímé demokracie, ale to je jen usnadnění. Dokud lidé nepochopí, že rozhodují sami o sobě, tak nebude nic z toho k užitku. A až to pochopí, tak to nebude ani potřeba.Vše potřebné je již připraveno, žádný zázrak, žádné zjevení, žádný zásadní objev není potřeba. Stačí jen chtít.Ale bohužel to tak nějak vede na tu převýchovu. A proč ne? Mýt si ruce před jídlem a utírat si zadek jsme se také naučili. Chtít, aby to šlo ráz na ráz, je samozřejmě nesmysl, protože to lidem přijde nemožné, jako příliš velká změna. Ale postupem času se lidé přiblíží k tomu, co je potřeba, a už to nebude tak velká změna, takže se jí odváží, nejprve hrstka, pak více, až jim to nakonec přijde samozřejmé. Nezapomínejte, Kamile, že evoluce pracuje v celých pokoleních, a to, co z perspektivy našeho života jeví jako nemožné, se v průběhu staletí stane standardem. Ale pozor: to neznamená rezignovat s tím, že ono se to samo nějak časem. Ono se tomu musí pomoci. Přesně v duchu myslet globálně, jednat lokálně tentokrát ovšem v dimenzi časové.
Poctivě jsem to přečetl 3x, Lagrone,[1] ale přesto stále netuším, co se nám vlastně pokoušíte sdělit. Základní ideový rámec je mi samozřejmě jasný, na to mi ostatně stačí jediné slovo váš podpis. Ale konkrétní sdělení mi jaksi uniká.Koho zradili Špidla se Zemanem? A kdo se jich měl zastat? A kdo se nezastal Paroubka? A proč by se ho měl zastávat? A co je špatně na otázce cui bono? Snad že dává nebezpečně přesné odpovědi?
„Úplně postačí, když se lidé budou starat sami o sebe a o své okolí, o širší rodinu, o sousedy, o obec. … každá diktatura začíná tolerancí k drobnému lokálnímu pouličnímu násilí.“ Odpusťte, Tribune, ale já spíš vidím, jak pár grázlů dokáže terorizovat většinu těch slušných, co o nich píšete. A pokud násilí přichází nebo je posvěceno „shora“, jsou ti slušní doslova smeteni…
Jessie,tím „postarat se“ jsem myslel i to, že si to nenechají líbit. Já vím, že se to snadno řekne, ale těžko udělá. Ale přesto si myslím, že tudy cesta vede. Nestrkat hlavu do písku a nepřisluhovat zlu jenomm proto, že pak mne třeba nechá na pokoji.Jessie, strach je naprosto klíčovou emocí, jedině skrze strach můžete ovládat druhé, jedině ten, kdo se bojí, je poslušný.A toto poznání mne tíží tím více, čím více si uvědomuji, že i já se bojím.A přitom strach je třeba, protože to je nepostradatelný korektiv našeho jednání. Ne nadarmo se říká, že hřbitovy jsou plné blbých hrdinů.
Víte Tribune, co mne nejvíc vadí na Bimbovi?Že mívá až nepříjemně často pravdu. A kdyby ji i měl hodně málokdy, tak úpně stačí ta kterou vyslovil v jednom ze svých posledních příspěvků na Lávce: „Kapitalismus bude věčný, dokud se nezmění sám člověk ze své podstaty.“A to přes všechny krize, války, nezdravé napětí ve společnosti, prostě veškerá negativa která tento systém provázejí. Dejte člověku svobodu a on dříve či později vytvoří kapitalismus, i kdyby o něm nikdy před tím neslyšel.Jedině společnost vedená (či ovládaná) nějakou ideou ve které by byl přímo zakotven ZÁKAZ tohoto systému, podepřená nástrojem schopným si dodržení tohoto zákazu VYNUTIT, se tomu může vyhnout.Kdysi jsem věřil tomu že se dá kapitalismus nějak „vyšlechtit“ do podoby která by byla snesitelná pro všechny společenské vrstvy. Ale to by bylo možné jen v takovém případě kdyby na celé planetě byly socialismus a kapitalimus natolik rovnoměrně rozloženy (třeba formou dvou států s rozdílnými systémy) že by se neovážily tyto systémy navzájem zaútočit jeden na druhý a lidé by měli možnost svobodně si zvolit ve kterém systému chtějí žít. To je samozřejmě utopie.A není jediná. Každý systém který by stál na principu „řízení zdola“ je utopie.Pět lidí se dohodne poměrně snadno na společném postupu. Deset ještě také a možná, při dobré konstelaci, i padesát. Víc už těžko. Od vyššího počtu se začíná projevovat fenomén který bych nazval „On to za mne někdo udělá.“ S narůstajícím počtem jedinců stále rychleji procentuálně ubývá těch, kteří jsou ochotni se angažovat ve prospěch společnosti na úkor svého volného času. Stejně tak se snižuje množství těch, jejichž ochota se angažovat, je pro společnost přínosem. Ne každý je schopen zdravého úsudku a od toho zdravého rozhodnutí. Aby mohla být společnost řízena zdola muselo by tomu být obráceně a nebo v nejhorším případě jak se říká: fifty – fifty. Ale ze zkušenosti víme že tomu tak není. Pokud by bylo, už bychom dávno v takové společnosti žili.Tak že máme na výběr mezi ekonomickou diktaturou, ideovou diktaturou a nebo chaosem ve kterém, dříve či později, jedna z nich vznikne a nebo prostě zkončíme.Člověk se sám od sebe nezmění. Několik jedinců ano. Společnost je toho krátkodobě také schopna, během bezprostředního ohrožení, které pocítí každý. Ale jakmile se vrátí vše do „starých kolejí“ jsou to „staré koleje se vším všudy“ bez opravdu zásadních změn.
Díky za pěknou debatu, pánové.Problém sekulárního světa: ztráta strachu z Božího hněvu. To byl jedinečný nástroj, když šlo o výchovu, a ten se nepodařilo ničím nahradit.