Člověk ve skupině: Jak druzí ovlivňují naše chování

Člověk je bytost společenská. Jenom v samotných Spojených státech je do slova na tisíce společností, profesních spolků, církví a pouličních gangů.

Lidé se ve skupině chovají jinak, než jak se chovají o samotě. Běžný člověk je schopen se vzepnout k činům epochálního hrdinství či nejhlubší zhýralosti v okamžiku, kdy ho povzbuzují či hecují" jemu rovní – tedy k činům, jež by mu nikdy nepřiÅ¡lo na mysl spáchat v době, kdy je sám.

Poslušnost

Jak se mohly obyčejné slušné lidské bytosti stát strážemi v táborech smrti?

Až Milgramovy experimenty vrhly do psychologie obyčejných vojáků a přihlížejících trochu světla.

Představte si, že jste se zavázali zúčastnit se psychologického experimentu týkajícího se problematiky učení. (…) Dr. Milgram vám vysvětlí, že podobné výzkumy učení již vede mnoho let a je v této oblasti na slovo vzatým odborníkem. Teď právě vyvíjí novou techniku, jejímž účelem je zlepÅ¡it výkony při řeÅ¡ení paměťových úloh. Technika je založena na principu trestu. Jeden účastník bude v experimentu vystupovat jako učitel". Druhému účastníkovi, vystupujícímu jako žák", bude učitel" předčítat ze seznamu páry slov, které spolu vzájemně nesouvisejí (např. banka – klobouk). Žák si musí předčítané slovní dvojice dobře zapamatovat, aby, jakmile učitel vysloví jedno slovo z přísluÅ¡ného páru (tj. např. banka), mohl reagovat vyslovením druhého slova (tedy v tomto případě klobouk). Kdykoliv žák zareaguje chybně, učitel je oprávněn potrestat jej elektrickým Å¡okem.  (…) K vaší úlevě vám los určuje, že budete učitelem. (…) Žák se dopustil už tolika chyb, že se blížíte k úrovni napětí 120 voltů. Žák křičí, že Å¡oky už jsou příliÅ¡ bolestivé. Obracíte se a ptáte se experimentátora, zda máte pokračovat, a on přisvědčí. Žák se i nadále dopouÅ¡tí chyb a vám je řečeno, abyste pokračoval se zvyÅ¡ováním napětí. Co učiníte? Pokud patříte mezi 65 procent těch, kteří se na počátku Å¡edesátých let účastnili studií Stanleyho Milgrama na Yaleově univerzitě, budete pokračovat v uÅ¡tědřování Å¡oků i přes úroveň označenou nápisem XXX"

Dále objasňuje, že skutečným účelem experimentu bylo prozkoumat poslušnost vůči autoritě. 

Co předurčuje, kdo se podřídí zlovolné autoritě a kdo ne?

Výsledky experimentů nakonec vynesly na světlo jeden rozhodující, kriticky moment:  Slepá poslušnost se dostává ke slovu, když lidé přenášejí zodpovědnost za své jednání na někoho či něco jiného. To je onen kritický rozdíl. Jakmile jednou v něčí mysli dojde k tomuto přesunu zodpovědnosti, slepá poslušnost následuje.

Za prvé, když se Milgram účastníků zeptal, proč poslechli a pokračovali (i když jim nebylo nijak vyhrožováno), nejobvyklejší odpovědi zněly: Nevypadalo to jako špatné nebo nemorální, protože pan profesor řekl, že je to v pořádku." Pan profesor by to jinak nedovolil." Jenom jsem prováděl jeho pokyny." (Poslední odpověď je děsivě podobná obhajobě, kterou v Norimberku své válečné zločiny a zvěrstva po druhé světové válce opakovaně zdůvodňovali nacisté.) Tyto odpovědi, jak se zdá, vedou k závěru, že se účastníci za své jednání necítili zodpovědní.

Za druhé, Milgram zjistil, že vysoká úroveň poslušnosti nastává pouze v případě, že příkazy k uštědřování šoků pocházejí od uznávané autority. Když zmíněné příkazy vydávala běžná osoba", tj. v tomto případě další dobrovolník (s kterým se experimentátor domluvil), procentuální podíl lidí poslušných až do stupně XXX" klesl ze 65 na 20 procent. Ke stejnému poklesu ze 65 na 20 procent došlo v případě, kdy osobou vydávající pokyny byl samotný žák, vyžadující, aby učitel pokračoval s uštědřováním elektrických šoků, ať už se mu chce nebo nechce. V těchto případech pokyny k pokračování v experimentu nepocházely od legitimní autority, a tudíž dobrovolníci byli méně svolní k poslušnosti.

Naproti tomu za přítomnosti dvou autorit, jež si navzájem protiřečily (tj. jedna řekla pokračuj", zatímco druhá nepokračuj") nevyčerpal celý rejstřík napětí ani jeden účastník, jelikož nebylo zřejmé, kterou z autorit poslechnout.

Za třetí, okolnosti snižující u účastníků pocity zodpovědnosti zvyšovaly významně procentuální podíl těch, kteří vyčerpali celý rozsah napětí. Když v daném pokusu například účastník vystupoval jen jako pomocník někoho, kdo uštědřuje šoky, stouplo zmíněné procento z 65 na 92. Porovnejte to s výsledky v situaci, kdy bylo ponecháno zcela na učiteli, jakou úroveň napětí po každé chybné odpovědi zvolí. V tomto případě vyčerpala celý napěťový rejstřík pouhá dvě procenta účastníků.

Za čtvrté hrála velkou roli blízkost oběti. Jakmile učitel" nemohl svou oběť vidět ani slyšet, poslechlo 65 procent. Když byl slyšet její křik, poslušných bylo pouze 63 procent zúčastněných. Pokud však byla oběť ve stejné místnosti, takže ji učitel mohl vidět i slyšet, neomezená poslušnost se vyskytla jen ve 40 procentech. A když se konečně učitel musel dotknout své oběti tím způsobem, že musel uchopit její ruku a přiblížit ji k elektrodě, zmíněná hodnota nadále poklesla až na 30 procent. Jakmile se stalo obtížnějším nevidět přímé důsledky daného jednání, bylo i obtížnější přesunout zodpovědnost za svoje jednání na někoho jiného.

Milgram rovněž zaznamenal, že posluÅ¡ní účastníci měli sklon snižovat hodnotu oběti a prohlaÅ¡ovat o ní takové věci, jako Byl tak hloupý, že si ty Å¡oky zaslouÅ�
�il." Někdy se takovéto znehodnocování vyskytovalo jako důsledek předchozího Å¡okového trestání oběti.

Výsledky Milgramových pokusů nám, zdá se, odhalují jeÅ¡tě nebezpečnější a znepokojivější skutečnost, a to lidský sklon odhodit lidskost a vzepřít se raději svému svědomí než vzepřít se autoritě – a to i zlovolné autoritě.

Za jisté rozhodující okolnosti podstatná většina lidí odmítla uposlechnout zlovolných příkazů autority ublížit nevinné lidské bytosti. Když se učitel nacházel ve společnosti dvou sobě rovných, kteří odmítli pokračovat v experimentu, podíl poslušných prudce poklesl na deset procent. Ponaučení, jež z toho pro nás vyplývá, zní, že každý z nás může působit jako katalyzátor všeobecné vzpoury vůči zlovolné autoritě.

Konformita

Někdy nás a naše jednání silně ovlivňuje sama o sobě i pouhá přítomnost druhých.

74 procent pokusných osob přizpůsobilo svůj odhad odhadům ostatních alespoň jednou a 32 procent jej přizpůsobilo pokaždé. Naproti tomu pokusné osoby zřídkakdy uvedly nesprávnou odpověď, když byly o samotě. Jakmile je ve hře sociální tlak, nevěříme svým vlastním očím – či jim nevěříme přinejmenším navenek.

Konformita prudce poklesla, jakmile skupina nebyla jednotná. I v případě, že pouze jeden jediný ze skupiny domluvených řekl dvě" v reakci na výše popsaný úkol, konformita klesla na 6 procent. Pouhý jediný další nesouhlasný hlas snížil výskyt konformního chování přímo dramaticky.

Jistí výzkumníci například vyzvali několik skupin složených ze šesti pokusných osob a tří skrytých spolupracovníků diskutovat o případu mladistvého delikventa a rozhodnout, co by se s ním mělo udělat.

Poté co skupina dospěla k rozhodnutí, každý její člen byl vyzván ohodnotit, nakolik mu byli sympatičtí jednotliví další členové skupiny. Výsledky ukázaly, že přizpůsobivý (konformní) byl nejoblíbenější, za ním v oblibě následoval přelétavec; opozičník, vystupující proti názoru skupiny, na tom byl v oblíbenosti nejhůře.

Ačkoliv možná nemáme nonkonformisty rádi, zdá se, že nám jejich opozice přináší prospěch. Zjistilo se totiž, že lidé vystavení účinkům menšinových názorů (neshod) užívají při řešení problémů více strategií a nacházejí neobvyklejší řešení.

Jak mohlo před tolika svědky dojít k tak brutálnímu kriminálnímu činu? Mohlo by se zdát, že za přítomnosti tolika lidí by měla být pravděpodobnost, že alespoň jeden zavolá policii či se pokusí zasáhnout, poměrně vysoká. Následující laboratorní práce sociálních psychologů však vede k závěru, že k všeobecné apatii přihlížejících dochází nikoliv navzdory velkému počtu svědků, ale právě kvůli němu. Apatie přihlížejících je ve skutečnosti jistým typem pasivní konformity.

Účastníci ji mohli slyšet, jak vedle přesouvá přes pokoj židlí a šplhá se na ni. Pak následoval výkřik, hlasité kácení se židlí a padající knihovny a žuchnutí, jako by někdo spadl na zem. Experimentátorka pak zaúpěla bolestí a zvolala: Proboha, můj kotník! Nemůžu s ním ani pohnout! Myslím, že je asi zlomený!" Pokračovala pak v naříkání, dokud jí jedna z pokusných osob nepřispěchala na pomoc, či dokud neuplynula jedna minuta, aniž by někdo přišel. 

Sedmdesát procent pokusných osob poskytlo ženě pomoc, pokud byly ponechány o samotě. Pokud na ni ve vedlejší místnosti čekaly po dvojicích, dostalo se jí pomoci ve 40 procentech případů, tedy třicetiprocentní pokles! K ještě dramatičtějšímu poklesu došlo, když pokusná osoba vyčkávala s pasivním tajným pomocníkem experimentátorů, který neudělal nic, aby ženě poskytl pomoc. V těchto případech skutečná pokusná osoba přispěchala oběti" na pomoc pouze v 7 procentech případů.

Výsledky tohoto experimentu jasně ukazují, že pravděpodobnost poskytnutí pomoci oběti klesá s tím, jak počet svědků nehody roste

Proč na velikosti skupiny tolik záleží? 

dva faktory, které vstupují do hry, když lidé nejsou jedinými svědky nehody. Prvním je tzv. pluralitní ignorance: Už pouhou svojí přítomností každý svádí každého ve skupině, aby danou situaci definoval jako nevyžadující zásah. Jde o to, že lidé uvěří, že věci jako tahle" se nestávají za denního světla, když je kolem tolik lidí. Je to jistá forma konformního jednání. Díváme se kolem sebe, vidíme všechny ty lidi, jak nedělají nic, a tak neděláme rovněž nic. Neschopnost druhých náležitě reagovat nás svádí k tomu, abychom nevěřili vlastním očím", tj. nevěříme, že situace je doopravdy kritická a vyžaduje náš zásah. 

Druhým faktorem je rozptýlení zodpovědnosti: Ani jediná osoba se necítí zodpovědná za vyřeÅ¡ení krizové situace. Jelikož jsou kolem i další lidé, předpokládáme, že někdo jiný pomůže nebo už pomohl. Jako v Milgramových experimentech – necítíme se dále zodpovědní za svoje jednání (či nejednání). Když jsme sami, víme, že nikdo jiný oběti pomoci nemůže, a proto je pro nás mnohem obtížnější najít výmluvu či zbavit se zodpovědnosti za pomoc druhému.

Z právě popsané práce plyne dvojí ponaučení. Prvním je, jak se sám chovat v roli oběti. I když jste obětí potřebující pomoc přímo vy, musíte napomoci přihlížejícím určit vaši situaci jako krizovou, vyžadující jejich zásah. Nevolejte a nekřičte jenom: Pomoc!" Svou situaci popište, abyste přihlížejícím pomohli ujasnit si, o co běží. Křičte například: Zavolejte policii! Jsem napaden!" Určete zodpovědného. Ukažte na někoho prstem a řekněte: Vy, zavolejte policii."

Druhým ponaučením je, že pokud jste sám přihlížejícím, nedívejte se kolem a nezjiÅ¡Å¥ujte, co dělají ostatní – jednejte! NedopusÅ¥te, aby se vám přítomnost tolika lidí proměnila v dÅ
¯vod chápat situaci jako nevyžadující váš zásah. Pomozte. Nejhorší, čeho se můžete dopustit, je trápit se rozpaky z toho, že něco uděláte Å¡patně. Jestliže budete jednat správně, možná zachráníte život.

Čarovnou moc skupinové nevědomosti a rozptýlené zodpovědnosti je třeba zlomit tak, aby se z potenciálních zachránců stali zachránci skuteční. Poněkud cyničtěji řečeno: pokud jste obětí, je životně důležité z lidského sklonu ke konformitě učinit svoji výhodu: Jako konformní jednání definujte to, jež směřuje k pomoci a vaší záchraně.

Manipulace

Druzí lidé ovlivňují nejen naše chování, ale i naše přesvědčení a názory.

Během války v Koreji bylo mnoho zajatých amerických vojáků uvězněno v zajateckých válečných táborech řízených čínskými komunisty. Psychologové se o tyto válečné zajatce obzvláště zajímali, a to kvůli znepokojujícímu úspěchu, kterého Číňané dosáhli, když se pokoušeli změnit přesvědčení a názory vojáků na roli jejich vlasti ve válce.

Překvapující na těchto změnách přesvědčení a na kolaboracích je, že k nim docházelo bez většího donucování. Na rozdíl od Severokorejců, majících v oblibě brutální metody výslechu, čínské tábory volily shovívavou politiku", v níž se tvrdá opatření vyskytovala daleko méně často. Tato politika se ukázala jako extrémně úspěšná. Říká se, že téměř všechny zajatecké tábory tím či oním způsobem kolaborovaly s nepřítelem. Jak to vyjádřil Edgar Schein, hlavní americky odborník na čínský program indoktrinace v Koreji, když se vyskytl útěk, Číňané obvykle dotyčného snadno znovu zajali, a to prostě tím způsobem, že nabídli pytlík rýže tomu, kdo ho udá". 

Překvapivý klíč k celé záležitosti lze najít právě v posledně zmíněné skutečnosti, jmenovitě v ubohosti odměny slíbené za chování, které není konzistentní s přesvědčením dotyčného. Podívejme se, jak to funguje. Jednou z taktik Číňanů například bylo vyhlaÅ¡ovat soutěž o nejlepší politicky esej. Odměny za vítězství byly nesmírně malé – několik cigaret, kousek ovoce. 

 K vítězství v soutěži bylo třeba, aby esej obsahoval prvky prokomunistického postoje, byÅ¥ i jen v náznaku. VítěznÃ
½ zajatec tak mohl získat cenu, jen když podpořil – byÅ¥ jen v malé míře – věc nepřítele. Zatímco se zajatci za daných okolností mohlo proÅ¡pikování eseje několika výroky ve prospěch komunismu jevit jako neÅ¡kodné, podstatnou věcí na tom vÅ¡em bylo, že to tam stálo černé na bílém a navíc jeho vlastním rukopisem. Později takový zajatec mohl těžko popřít, že to napsal. A když pak někdo jeho esej vytáhl na světlo a ukázal jej jeho spoluvězňům, jeho rodině či americkému tisku, jak pak takový zajatec mohl ospravedlnit svoje jednání? Mohl se odvolat na cigaretu či kousek ovoce, které mu byly nabídnuty za odměnu? Ospravedlňuje takový ubohý motiv napomáhání" nepříteli v jeho propagandistické kampani?

A tady to máte. Rozpor mezi vaším přesvědčením na jedné straně (tj. komunismus je špatný" a demokracie je dobrá" ) a vaším jednáním na straně druhé (tj. psaním, že komunismus je dobrý) způsobí ve vaší mysli nepříjemné pnutí. Něco se s tím musí udělat, a jelikož nemůžete vzít zpět vaše jednání, změníte své přesvědčení.

Za své chování vnitřně přijímáme zodpovědnost tehdy, když jsme se k němu rozhodli za nepřítomnosti silného nátlaku zvenku. Takový nátlak zvenku vytváří právě velká odměna nebo hrozba trestu. Z toho vyplývá, že chcete-li změnit něčí přesvědčení, musíte dosáhnout dvou věcí. Za prvé, musíte dotyčného přinutit jednat způsobem nekonzistentním s jeho přesvědčením. A za druhé ho musíte přimět, aby za své jednání převzal zodpovědnost. Tváří v tvář nesouladu mezi svým přesvědčením a jednáním většina lidí změní své přesvědčení, aby je s jednáním uvedla do souladu.

Výsledky pokusů ukazují zcela jasně, že k podobným změnám postojů dochází i za běžných okolností, nikoliv pouze ve vysoce neobvyklých situacích, jako je zajetí či ubližování.

Kontrolní skupina (ta, která nebyla vyzvána ke klamu) pociťovala vůči prováděné činnosti mimořádnou nelibost a hodnotila ji jako extrémně nudnou. Jelikož účastníci byli do skupin rozděleni náhodně, můžeme předpokládat, že tato skupina podala pravdivý obraz toho, jak všichni účastníci o dané činnosti okamžitě po jejím ukončení smýšleli. Avšak postoj těch, kterým následně zaplatili za oklamání druhých, prodělal, jak se zdá, dramatickou proměnu. Ti, kterým zaplatili za oklamání druhých dvacet dolarů, se k činnosti stavěli neutrálně. Ještě překvapivější však je, že účastníci placení za podvod pouhým jedním dolarem uváděli, že se prováděnou činností skutečně bavili. Ve shodě s teorií kognitivní disonance prodělali tito účastníci největší změnu postoje a svoje projevené přesvědčení uvedli více do souladu s jinak neospravedlnitelným podvodem.

Něco podobného se uskutečnilo na jaře roku 1959 na půdě Yaleovy univerzity. Tehdy tam vypukly studentské nepokoje, na jejichž potlačení byla povolána newhavenská policie. Následovalo obvinění z policejního násilí. Převážná většina studentů na akademické půdě byla přesvědčena, že zásah policistů byl naprosto neospravedlnitelný. Jeden profesor vyzval studenty Úvodu do psychologie, aby obešli areál univerzity a každého požádali o sepsání úderného a energického eseje nazvaného Zásah newhavenské policie byl ospravedlnitelný". Některým studentům měli za napsání eseje nabídnout deset dolarů, jiným pět dolarů, dalším jeden dolar a ještě dalším pouze padesát centů. Když studenti odevzdali esej byli dotázáni na svůj vlastní názor na policejní zásah. Jiní studenti měli sdělit svůj názor, aniž by museli psát esej. ýsledky tohoto pokusu byly dosti průkazné. Nejméně placení měli sklon více souhlasit s policií (ve srovnání s kontrolní skupinou těch, kteří nic nepsali) než ti, kteří byli zaplaceni nejlépe. Sympatie vůči policii ve skutečnosti systematicky rostly od skupiny ke skupině s tím, jak se plat snižoval od hodnoty deseti dolarů až k padesáti centům.

Změny postoje lze rovněž dosáhnout manipulací s hrozbou trestu.

Podstatou tohoto výzkumu bylo zjištění, že lidé často mění svoje přesvědčení, chovají-li se způsobem, který je s jejich původním přesvědčením v nesouladu, a nemají-li pro tento nesoulad žádný ospravedlnitelný důvod. Dochází k tomu obzvláště v případech, kdy jsou si vědomi, že jejich zřejmá rozporuplnost vyjde veřejně najevo. Podstatou je zjištění, že často raději obětujeme svoje přesvědčení, než abychom ztratili tvář.

Neděláme jenom to, že se přizpůsobujeme, podřizujeme se autoritě či manipulujeme. Vyhledáváme rovněž zábavu, přátelství a milostný vztah. I taková jednání se stala předmětem velkého množství výzkumů. Která proměnná podle vás předurčuje, zda osobu, s níž jste měli první schůzku, pozvete k osobnímu setkání znovu? Zatímco lidé bez výjimky na tuto otázku odpovídají, že to je její srdečnost", smysl pro humor" či inteligence", správnou odpovědí se zdá tělesná přitažlivost. 

Tělesná přitažlivost rovněž ovlivňuje naši reakci na to, jak s námi druhá osoba nakládá. V jednom experimentu se přirozeně přitažlivá žena, domluvená s experimentátory, vydávala za absolventku psychologie a zpovídala pokusné osoby mužského pohlaví. Před polovinu účastníků předstoupila ve své vlastní přirozené kráse. Před ostatní předstoupila špatně namalovaná, v neforemných šatech a s rozcuchanou hřívou, aby se tak učinila nepřitažlivou. Na konci interview každého z účastníků ohodnotila. Hodnocení na jednu polovinu účastníků, předem připravené, bylo pozitivní; hodnocení druhé poloviny bylo negativní. Pokusné osoby pak byly vyzvány vyplnit dotazník, v němž jednou z otázek mezi jinými bylo, jak jim byl jejich protějšek sympatický. Výsledky ukázaly, že když byla ona žena přitažlivá, mělo její hodnocení na muže velký vliv. Když je hodnotila pozitivně, byla jim ve velké míře sympatická, zatímco v případě jejího negativníh
o ohodnocení ji opět ve velké míře nesnášeli. Když je hodnotila špatně, vyjadřovali rovněž silnou touhu vidět se s ní znovu, pravděpodobně aby měli ještě jednu možnost získat její přízeň. Naproti tomu se nezdálo, že by příliš dbali na její hodnocení v případě, kdy nebyla přitažlivá. Jejich cítění vůči ní bylo neutrální nezávisle na tom, jak je ohodnotila, a nevyjadřovali žádný obzvláštní zájem vidět se s ní znovu.

Když byla skupina pokusných osob v prostředí vysokoškolské koleje vyzvána, aby rozhodla o osudu dvou provinilců v identickém simulovaném případě podvodu, přitažlivý provinilec měl u poroty větší oblibu, byl posuzován méně přísně a obdržel mírnější trest ve srovnání s provinilcem nepřitažlivým. Znepokojivější je skutečnost, že přitažlivost obžalovaného významně ovlivňuje přísnost rozsudku i u skutečných soudních případů.

Vedení lidí

Okouzleni mocí, náchylní podvolit se autoritě bychom možná chtěli vědět, jaký styl vedení byv nás odhalil a rozvinul to nejlepší.

Zabýváme-li se touto otázkou, narazíme na dosti známou a vÃ
½značnou studii zabývající se chováním skupin desetiletých chlapců vedených autokratickým, demokratickým a liberálním vedoucím z řad dospělých. (…) I když musíme být opatrní, chceme-li vztahovat závěry plynoucí ze studie dětí na dospělé, přesto výsledky zmíněného experimentu byly vskutku poutavé samy o sobě. (…) Pod autokratickým vedením chlapci projevovali třicetkrát větší hostilitu a byli osmkrát agresivnější, než jak tomu bylo v případě vedení demokratického. V autokratické atmosféře docházelo často k vyhledávání obětního beránka; dva obětní beránci popravdě řečeno skupinu opustili nadobro. Naproti tomu v ovzduší demokratického stylu vedení jev vyhledávání obětního beránka nebyl pozorován. Experimentálně navozené krizové situace pod autokratickým vedením způsobovaly povyk a zmatek, zatímco pod vedením demokratickým vyvolávaly organizované reakce.

Obzvláštní pozornost věnovali vědci tomu, co se stane, když dojde ke změně vedoucího. Když se autokratický vedoucí vyměnil za liberálního, výskyt nepřátelského a agresivního jednání se nakrátko prudce zvýšil a pak poklesl na poměrně nízkou úroveň. Tento výsledek je ve shodě s představou, že pod autokratickým vedením došlo ve velké míře k vystupňování frustrace a zlosti; jakmile byla poklička" odstraněna, zlost přišla ke slovu. Tento model uvolněné agrese je nepříjemně podobný tomu, co v historii následuje, jakmile je někde svržen autokratický vládce.

Druhou zajímavou otázkou je, jak styl vedení ovlivňuje produktivitu. Výsledky v tomto směru nejsou tak jednoznačné. Pod autokratickým vedením chlapci pracovali déle a vyprodukovali více výrobků, avšak výrobky vyprodukované pod vedením demokratickým byly kvalitnější. Chlapci navíc pracovali důsledně na svých úkolech, ať už jejich demokratický vedoucí v místnosti byl, či nebyl. Pod autokratickým vedením pracovní aktivita významně poklesla (či dokonce ustala), kdykoliv vedoucí opustil místnost.

Podobná studie ukázala, že skupiny jsou produktivnější pod autokratickým vedením, pracují-li za nepříznivých, stresujících podmínek.  Za nepřítomnosti stresujících faktorů byly produktivnější pod vedením demokratickým. 

* * *

Jistě by bylo možné procházet text odstavec za odstavcem, větu za větou, u každé se zastavit, analyzovat a komentovat ji. Pokud bych však měl výše uvedené shrnout v jediné větě, pak bych řekl, že mytická svoboda jednotlivce je blud a těšit se z ní mohou jen jedinci zcela izolovaní a kulturou a civilizací nepoznamenaní.