Vstup zdarma rozhodně nebyl hlavní důvod, proč jsem se v sobotu večer rozhodl poprvé v její několikaleté historii využít možností, které nabízí Pražská muzejní noc. Hlavním motivem byla otevírací doba, která nekolidovala s pracovní dobou, ani víkendovými rodinnými radovánkami; vstup zdarma byl jen třešničkou na dortu, která člověka motivovala k návštěvě více než jedné instituce.
První volba padla na Obrazárnu Pražského hradu, ta ale z důvodu fronty velmi dlouhé padla. Alternativou byl Šternberský palác se sbírkami starého evropského umění Národní galerie. Dojmy? Přelidněno, vydýcháno, exponáty trpí.
Druhý v pořadí byl hned naproti palác Schwarzenberský se sbírkami barokními téže galerie. Naposledy jsem zde byl, když tu ještě sídlilo vojenské historické muzeum, takže jsem alespoň mohl posoudit rekonstrukci, jíž palác v minulých letech prošel a stále prochází. Výstavní sály jsou pěkné, i když některé obrazy jsou nasvíceny tak šikovně", že na nich není lautr nic vidět. Potěšilo zpřístupnění sklepních prostorů, byť expozice zde instalované (kněžská roucha, vidličky a nože) nepatří k nejpoutavějším. Na rozpacích jsem jen z toalet, výtahů a dalších úliteb moderní době, neboť se obávám, že jejich zabudování do stavby se neobešlo bez razantních stavebních zásahů do historické budovy. Dojmy? Přelidněno, vzduch lepší (ale to možná souviselo s pokročilou hodinou), i zde exponáty zkouší svoje.
Následoval další pokus o Obrazárnu Pražského hradu, který opět ztroskotal na frontě, tentokrát sice jen" dlouhé, ale přesto delší, než by bylo zdrávo; raději si sem zajdu někdy za plné vstupné, ale v klidu a bez vyhlídky na hodinu ve frontě.
Závěr turné patřil Technickému a dokumentačnímu muzeu pražské energetiky provozovanému PRE a.s. v rozvodně v Holešovicích, o kterém jsem usoudil, že jindy se do muzea přístupného pouze po předchozím objednání nepodívám. Zejména expozice silnoproudu, především zařízení rozvoden, se kterými se člověk běžně nesetká (a když, tak je to většinou to poslední, s čím se v životě setká), byla velmi zajímavá a přes remcání partnerky a o minutu nestihnutý poslední autobus návštěvy tohoto obskurního muzejíčka nelituji.
Pražskou muzejní noc jako takovou považuji v jádru za velmi zajímavý a prospěšný podnik, neboť zpřístupňuje muzea a galerie i lidem, kteří by do nich cestu z důvodů časových či finančních jinak asi hledali jen obtížně. Návštěvníci jsou však zároveň největší slabinou celé akce – je jich moc a ruší, navíc představují i riziko pro sbírky. Ne snad, že by něco ukradli, ale pokud by někdo chtěl na některé z vystavených děl spáchat atentát, měl během Muzejní noci dokonalou příležitost. Kustodi, ač se zdálo, že posíleni, nebyli sto všechny návštěvníky uhlídat, a kdyby si někdo například přinesl v kabelce sprej… hrůza pomyslet. Z tohoto pohledu je Muzejní noc sporná, nicméně pokud bude i nadále toto riziko shledáno přijatelným a akce bude pokračovat dalším ročníkem, půjdu zas. Vždyť muzeí a galerií je v Praze ještě tolik.
Tribun 