Škrtat, nebo škrtit?

Je mi jasné, že to, co teď napíši, bude všem slušným a vzdělaným lidem, kterým není odpovědnost cizí, znít přinejmenším podezřele, ale to lhaní si do kapsy musí skončit: i šetřit ve státním rozpočtu se musí s rozumem, jinak se škrtání změní ve škrcení. Neznamená to ani tak šetřit méně, jako šetřit na správném místě a správným způsobem. Ostatně si to myslí například i pánové Michl a Pehe.

O posvátnou krávu rozpočtových škrtů se už otřel Aleš Michl (kterého jinak pro jeho rádobyodlehčené glosy příliš nemusím), podle něhož je rozpočet bažina, ve které se nedá vyznat:

Pojďme ty naše reformy, škrty a úspory ve státní pokladně, o kterých teď tolik mluvíme – ale ruku na srdce: moc o nich nevíme – začít jinak. Od transparentnosti. Základem nechť je průhledný státní rozpočet.

Co třeba začít reformu veřejných financí místo přetahované o škrty takto: Dejme všechny výdaje a příjmy státu přehledně a jednoduše na internet. Nechť to na svém webu zveřejní ministr financí tak, aby to pochopil ekonom, lékař, novinář, popelář, blondýna i blondýn anebo i sám politik.

Když to bude všechno v jedné kupě přehledně a srozumitelně na webu, uvidíte, že během jednoho dne bude většině národa jasné, jaké hlouposti dotujeme. Kde všude se rozplývají naše daně. Během druhého dne to pak snadno škrtneme…

Průhledný státní rozpočet odrovná část Parkinsonových zákonů. Třeba ten, že výdaje narůstají úměrně s příjmy. Že otázce, kterou je třeba rozhodnout, se věnuje tím víc času, čím menší je její význam. Že vláda diskutuje o stavbě kůlny déle než o miliardovém projektu. Důvod je v tom, že velké projekty a neprůhledné rozpočty jsou složité a nikdo se v nich nevyzná. Kdežto k barvě kůlny, případně k diskusi nad kůly, které lze použít, se každý cítí být kompetentní vyjádřit.

 Dobré reformy staví na průhledném rozpočtu. Politici jsou teď v Evropě i v USA ve schizofrenní situaci: Když rozpočty seškrtají drsně a špatně, riskují recesi s deflací.(…) Jinými slovy – je důležité vědět, co a kde přesně škrtat. Jinak to skončí tím, že politik provede to nejjednodušší: zvýší daně a sáhne lidem na platy.

Celkem rozumný plán – ale ne pro pravicově populistickou vládu pevné ruky a volných mravů.

Ještě neúprosnějším kritikem rozpočtových kroků, který se nebojí sáhnout ani na jejich ideologické zakotvení, se ukázal být Jiří Pehe píšící o tom, jak lze také zadlužovat budoucnost:

Pokud se ovšem začnou reformy" uskutečňovat, je už nyní jasné, že sice možná vyspraví současné státní finance, ale pokud jde o zadlužování budoucnosti, nevyřeší nejspíš vůbec nic. Ba naopak. Proč?

Jenže koaliční program namísto hledání smysluplných úspor, například ve fungování státní administrativy, nebo hledání zdrojů, například v podobě radikálního omezení systémové korupce i předražených nebo zmanipulovaných státních zakázek, jakož i ve vyšších daních pro bohaté a bohatší (což je běžné v zemích, které se pravidelně umisťují na nejvyšších příčkách indexů kvality života, jako jsou země skandinávské), chce šetřit především na sociálně slabších obyvatelích a chudácích.

V programu koalice zvítězila asociální agenda TOP 09, spočívající ve škrtání sociálních dávek či přizpůsobování pracovního práva požadavkům kapitálu.

Zadlužením budoucnosti může být například i to, že společnost napadená virem sociálního darwinismu ztrácí sociální kapitál. Bez sociálního kapitálu mizí sociální smír a soudržnost, v horších případech je destabilizován demokratický systém jako takový.

V konkrétnější rovině povede krácení různých sociálních dávek, ekonomické kádrování nezaměstnaných, zvyšování regulačních poplatků ve zdravotnictví, méně peněz pro postižené, či redukce porodného k jinému typu zadlužování budoucnosti: k sociálně patologickým jevům, jež nakonec někdo bude stejně muset zaplatit.

Je to vcelku logické, protože lidé, kteří zcela propadli řídkou záchytnou sítí sociálního systému, popřípadě jim byla možnost sociální solidarity upřena úplně, nemají často jinou možnost, než se uchýlit ke kriminálnímu jednání. Stát pak musí reagovat tak, že kriminalizuje chudobu. To je ovšem docela nákladné.

Nápad vládní koalice zavést stokorunový regulační" poplatek za jeden den pobytu v nemocnici, se nepochybně jeví jako jen symbolické gesto lidem, kteří vydělávají desetitisíce měsíčně nebo mají vysoké důchody. (…) Výsledkem bude nepochybě u řady chudších lidí odkládání pobytu v nemocnici až do okamžiku, kdy nebude zbytí. V mnoha takových případech ovšem nemoci, které bylo možné léčit během kratšího pobytu v nemocnici, už přerostou ve zdravotní stav, který si bude vyžadovat dlouhodobou, drahou léčbu. Tu stejně bude muset zaplatit stát.

Je jasné, že opravdu chudý stát si nemůže dovolit financovat vše, natož pak velkoryse. Česká republika ale není chudý stát; přitom její údajně přebujelý sociální systém se, měřeno nejen absolutními čísly ale i podílem na HDP, nemůže měřit s většinou států západoevropských.

Navíc neoliberální logika, že nejlépe si na budoucnost vyděláme, když budeme šetřit na sociálním státu a dalších programech, má háček: neviditelné ruce trhu se bude dařit jistě dobře, jenže si přitom zároveň vybírá zálohu na budoucnost v podobě nejrůznějších sociálně patologických jevů, jako jsou nemoci, sociální deprivace, snížená porodnost, zvýšená kriminalita a špatné životní prostředí. To všechno bude muset někdo nakonec zaplatit.

Každá vláda, která chce šetřit, si tedy musí vybrat: může zdánlivě radikálně ušetřit hned teď a tady, ale někdo bude muset v budoucnosti zaplatit cenu, která se teď nedá ani přesně spočítat. Účetní, kteří se u nás vydávají za ekonomy, mají ovšem rádi přesná čísla. A ta se nejlépe počítají teď.