17. listopad – den boje studentů za iluzi

Ukradená revoluce, nesmyslné dobrodružství, dobře připravená show, nebo nevyhnutelný osud?  Události z podzimu roku 1989 zcela překryly původní význam dne 17. listopadu – vzpomínky na rok 1939 a studentské demonstrace proti německé okupaci. Nyní je tento datum symbolem počátku konce vlády komunistické strany nad tehdy ještě Československem. Tyto události jsou nazývány různě.

Lidé události těch dnů nazývají různě, podle toho, jaký k nim zaujímají postoj. Já vždy mluvím o převratu nebo o nastolení kapitalismu, nikoliv o nastolení demokracie. Demokracie je nezávislá na hospodářské a sociální struktuře společnosti. I komunistické státy mohou být demokratické, stejně jako teokracie či monarchie. Avšak platí to i naopak. Narozdíl od dogmat o spásné roli neviditelné ruky trhu a blahodárnosti kumulace zdrojů v rukou nepočetné hrstky podnikatelů a korporací, sama existence tržního hospodářství, soukromého vlastnictví nebo liberalismu.na zajištění demokracie nestačí. Demokracie pramení z vnitřní svobody občanů a přijímání zodpovědnosti za chod státu. Do tohoto stadia máme ještě velmi daleko, plné krámy a kilometry dálnic nás k němu však nepřiblíží ani o krok.

Nebažím po návratu starých pořádků, toužím jedině po tom nazývat věci pravými jmény. Revoluce není pravé jméno. A rozhodně není na místě mluvit o 17.listopadu 1989 jako o vítězství dobra nad zlem. Lidé věří, že tehdy národ svrhl nenáviděnou moc, protože tomu chtějí věřit. Ale je to naivní představa. Naivní ve svém počátku i ve svých důsledcích. V dobách minulých se lid bouřil tehdy, když nouze a útisk dosáhly vrcholu. V roce 1989 se u nás lid vzbouřil z lačnosti. Měli dostatek. Nikoliv nadbytek, ale dostatek. Chtěli ale víc. Chtěli to co viděli na Západě, chtěli blahobyt a nadbytek. Viděli ze Západu pouze to, co chtěli vidět a Západ jejich iluze samozřejmě podporoval.

Již sama existence komunistického bloku totiž zpochybňovala ideu, že kapitalistická liberální demokracie je jediná možná a správná forma uspořádání společnosti. A tak Západ bojoval proti Východu. A protože sama existence západních demokracií zpochybňovala komunistické teze o nevyhnutelném zániku kapitalismu, bojoval Východ proti Západu. Občanské a ekonomické svobody Západu byly v tomto zápase pouhou zbraní, nikoliv cílem.

Západ však dokázal prodat ideál občanské a ekonomické svobody na Východ. Ani na Západě ani na Východě již nemuseli lidé bojovat o holý život: očkování a rozvinuté zdravotnictví, intenzívní zemědělství, atomové elektrárny, teplárny, teplá a studená voda, střecha nad hlavou. Toto vše bylo k dispozici a lidé začali toužit po dalším. Po možnosti ukojit svoji marnivost. Chtěli nakupovat více zboží, líbivější zboží. A především – toužili po tom, aby se mohli odlišit od ostatních, ukázat i navenek svůj společenský status.

Komunistická společnost však byla rovnostářská – bylo dost pro všechny a v přijatelné kvalitě, nedostávalo se však luxusního zboží. Pro luxus není v komunismu místo. Ani mezi vrchností – ta se měla odlišovat ctností a revolučním zápalem, nikoliv majetkem. Samozřejmě že to bylo jinak, alespoň u těch nejvyšších. Ale i střední vrstvy komunistické hierarchie byly ješitné a marnivé a chtěli dát najevo, co jsou zač. Ale jak legálně hromadit majetek ve společnosti, která odmítá soukromé vlastnictví? A tak došlo ke zvláštní symbióze idealistů z ulice a papalášů z nomenklatury a rychle a klidně byl nastolen nový režim, režim, ve kterém již není hromadění majetku hříchem, ale naopak ctností. 17. listopad 1989 nebyla žádná evoluce, natožpak revoluce zdola. To pouze vládci zavrhli dosavadní řád a zvolili si nový, který lépe vyhovoval jejich touze po moci a majetku. Žádná revoluce, pouhá konverze.

Podobná, jako když v roce 845 přijala čeká knížata v Řezně křest. Odvrhla stávající model společnosti víceméně rovných mužů a zvolila si pro sebe i pro svůj lid náboženští, které silně podpořilo emancipační snahy české nobility v rámci Evropy a ukázalo se i jako fungující ochrana proti Německým výbojům. Spolu s tím dostali do ruky i nástroj pro posílení své moci uvnitř vlastního společenství. Křesťanství se svým důrazem na poslušnost, nerovnost lidí a víru bez otázek je ideálním nástrojem pro vybudování feudální společnosti. Pokud nevidím morální důvody pro přijetí křesťanství, z pohledu pragmatického a politického jsem nucen připustit, že to byla dobrá volba. Pokud nevidím morální důvody pro přijetí kapitalismu, čistě racionálně musím uznat, že pro uspokojení výše zmíněných potřeb je to dobrá volba. Proto není důvod  stále mluvit o revoluci a poměřovat 17. listopad 1989 kategoriemi dobro – zlo. Tyto věci spolu nijak nesouvisí.

Pohnutky studentů byly jistě ušlechtilé a jejich vůdců také. I dělníků, kteří se přidali posléze. Mnozí z těch, kdo tehdy stáli na náměstích, dnes nedokážou pochopit, kde se stala chyba, a nechápavě hledí na džina, jehož vypustili z láhve.

Ukradená revoluce, nesmyslné dobrodružství, dobře připravená show, nebo nevyhnutelný osud? Na všechny možnosti odpovídám ano. Pouze u dobrodružství s výhradou. Nebylo tak úplně nesmyslné, spíš nedomyšlené. Doufejme, že za něj nebudeme platit ještě za několik generací.