[KNIHA] Miloš Zeman: Jak jsem se mýlil v politice

Jak sám sebe vidí muž, který v letech 1998-2002 zastával úřad předsedy vlády; muž, na kterého se bude vzpomínat jako na milovníka bonmotů a dědičného nepřítele žurnalistů.

Což samozřejmě neznamená, že by Miloš Zeman nebyl arogantní náfuka. Proč by se zrovna tento sociálně-demokratický politik měl lišit od svých souputníků. Ovšem Miloš Zeman pocit vlastní výjimečnosti dovedl do takové dokonalosti, že je mu zcela jedno, co si o něm myslí okolí. Ač to nikde nepřiznává, jeho krédem je zřejmě staré arabské přísloví psi štěkají, ale karavana táhne dál."

Zeman není hlupák a není nevzdělaný. Sociálně-demokratickou myšlenku dokáže naprosto brilantně vysvětlit na jedné stránce – ušetří tak místo na kuloárově-komunální vyprávění, které především od podobného díla čtenáři očekávají. Zeman bere svoji cestu do politiky z gruntu a tak začíná s jejím popisem v době hluboce před převratové, kdy působil v několika ústavech (slavný Prognostický ústav byl jen jedním z nich). Co se o vědci Miloši Zemanovi dozvíme? Že již dávno všechno věděl; byl prognostik, či přesněji řečeno futurolog, a všechno předpověděl (a víceméně mimochodem sepsal zdrcující kritiku komunistického režimu, která byla nejprve uveřejněna a potom zakázána, aby nakonec skončila předávána mezi zasvěcenými pod rouškou tajemství). Zeman zkrátka neváhá ocitovat svá díla a nemilosrdně drtí čtenáře zevrubným úvodem do futurologie. Podle všeho sleduje dva cíle: 1. zajistit dostatečnou publicitu svému oblíbenému oboru a 2. přesvědčit, že sám je především vědec, který si do politiky pouze odskočil, aby silou svého intelektu navedl Českou republiku na správnou cestu.

Sílu svého intelektu prokazuje mimo jiné i poukazy na vlastní erudici (která mimochodem rozhodně není zanedbatelná). Aby se čtenáři dostalo toho, čím se Zeman vyprofiloval v médiích, je kniha kořeněna řadou bonmotů a citátů, přičemž u citátů neváhá Zeman šáhnout po originálním jazykovém znění (zlí jazykové ovšem tvrdí, že Zeman cituje značně nepřesně a míchá podivné věty se špatnými autory; možná je to i pravda, ovšem Zeman si je velice dobře vědom toho, že když nezná správné znění on, je málo pravděpodobné, že ho bude znát někdo jiný). Zejména si Zeman libuje v anglických slovíčkách a frázích, která trousí po celé knize. Asi jako výraz blízkého vztahu k Tonymu Blairovy, protože čitelnosti a srozumitelnosti to rozhodně neprospívá.

Smyslem knihy je však především obrana a oslava Miloše Zemana – politika. Zeman vysvětluje a obhajuje svá rozhodnutí, odkrývá detaily některých událostí, které hýbaly v jeho éře českou politikou. Je nasnadě, že z nich Miloš Zeman vždy vychází jako vítěz, který správně zhodnotil situaci a správně se rozhodl, a nic na tom nemůže změnit skutečnost, že si mnozí myslí přesný opak. Titul knihy Jak jsem se mýlil v politice" je tak především reklamní nadsázkou, protože Zeman se k žádné významné mýlce nepřizná. Několik (vzpomínám-li dobře, tak tři) chyby připustí, ale je to v záležitostech okrajových, a navíc se jedná o chyby pouze v jeho očích, neboť nikdo jiný v dotyčných situacích Zemanův postup za chybný nepovažoval. Naproti tomu si Zeman nepřipouští ani stín pochybnosti v záležitostech, zejména personálních, které byly považovány za skandální. Všechny kontroverzní osoby, se kterými je jeho politická kariéra spojena, obhajuje Zeman jako významné odborníky (Kavan, Svoboda).

Budeme-li považovat knihu za Zemanův politický odkaz, je třeba především zdůraznit jeho názor na vztah ČSSD a ostatních politických stran. Pro základní dělení na pravici a levici jsou zcela postačující dvě strany – ČSSD na levém křídle a ODS na pravém. Ostatní strany pouze vytvářejí zmatky a odvádějí voliče od jediných pravých stran. Jsou škodlivé a jako takové je třeba je zničit, přičemž Zemanova metoda je jednoduchá a účinná – přetáhnout významné představitele menších stran do ČSSD, dát jim odpovídající funkci a část jejich programu použít, nebo přímo opsat. Menší strany, zbavené účinného vedení, posléze zaniknou samy. Výjimku tvoří jedině KDU-ČSL, která tvoří součást českého politického folklóru, škodí přiměřeně a stejně nemá ČSSD co nabídnout. Zeman v tomto směru následuje vzoru, který použila KSČ k uchvácení moci po roce 1946. Tuto Zemanovu gravitační metodu" se v současné době (po volbách 2006) snaží použít předseda ČSSD Paroubek na Stranu zelených; díkybohu zatím neúspěšně.

Miloš Zeman se v knize profiluje jako rozhodný politik, který má jasné přesvědčení a jasné názory, ze kterých vyplývají jeho rozhodnutí, která nekompromisně prosazuje navzdory mediálnímu povyku opozice. Podle hesla vláda může budit nenávist, ale nesmí vzbuzovat soucit. Z toho samozřejmě vyplývá, že Zeman nemá problém najít společnou řeč s Václavem Klausem, protože je oba spojuje přesvědčení o vyvolení a předurčení k vládě. Ač je rozdělují cíle a prostředky, spojuje je metoda, která je v jejich očích staví do role osamělých a nadřazených.

Protože Miloš Zeman nemá za potřebí hrát na city a podlézat davu, dá se předpokládat, že kniha je autentickým záznamem jeho postojů. Je zjevné, že Zeman je, či spíše byl, politik z jasnou vizí, za což můžeme být vděčni. Zároveň je však pravda, že pro naplnění své vize byl hotov použít jakýkoliv prostředek. Z tohoto pohledu je lepší, že se již stáhl do ústraní. Ovšem s ohledem na ty, kteří přišli po něm (Gross, Špidla, Paroubek) je třeba si přiznat, že Miloš Zeman byl v úřadu předsedy vlády na svém místě.