Jan Keller o americkém radaru a patologické touze jeho příznivců

Na webu NE základnám odpovídal 15.10.2007 prof. Jan Keller na otázky čtenářů ohledně amerického radaru v Brdech. Hlavním tématem byly sociologické a politologické aspekty. Celý rozhovor je poučené, ale znepokojující čtení. Co naplat, pravda nikdy není tak líbivá a podbízivá, jako lež. Mezi otázkami byla i jedna moje, a tu zde i s odpovědí cituji.

Tribun: Vážený pane profesore, jaký je váš názor na hypotézu, že pohnutky stoupenců Základny, které je vedou k podpoře tohoto projektu, nejsou racionální, ale vycházejí ze strachu, kombinovaného s nenávistí? Z vyjádření stoupenců vyplývá, že se bojí Ruska, bojí se Evropské unie (kterou považují pouze za převlečené Německo), bojí se komunistů (sic), bojí se muslimů. A zároveň je všechny nenávidí, snad pro ten strach a nejistotu, kterou v nich vyvolávají. Proto stoupenci Základny tak usilovně hledají nějaké to mocné dubisko, ke kterému by se mohli přimknout, a z nějž by mohli čerpat pocit jistoty a bezpečí. A protože nevěří (skoro) nikomu v Evropě, hledají mimo ni a našli – Spojené státy. Někdy mám pocit, že stoupenci základny jsou jako zvíře zahnané do kouta, které má již jenom dvě možnosti – útěk, nebo útok. Oni zvolili útok, jak lze ostatně vidět i v jejich argumentaci a způsobu diskuse, kdy vystupují velmi agresivně a pro nadávku nejdou nikdy daleko.

Dovolil bych si ještě jednu otázku, k jejímuž zodpovězení jste jako sociolog více než povolaný: Stoupenci základny se netají tím, že spoléhají na to, že Američané budou aktivně zasahovat do vnitropolitických záležitostí ČR v jejich prospěch (tolikrát zmiňován hráz proti komunismu"). Nemyslíte si, že takovéto spoléhání se na vnější sílu, na zásah nadpřirozené" moci, která vyřeší jejich problémy, je důkaz nedospělosti, nejistoty a sníženého sebevědomí? Lze vůbec takto uvažovat i o skupinách, nebo jsou tyto charakteristiky platné pouze pro jednotlivce?

Prof. Jan Keller: K Vaší otázce není co dodat, naprosto s Vámi souhlasím, přiléhavější diagnózu bych těžko vymyslel. Je to podivný propletenec iracionálních fobií a zcela jasných ekonomických a mocenských zájmů. Je pochopitelně tragikomické, když například paní Parkanová vyzývá v této situaci k racionální diskusi. Jak chcete racionálně argumentovat v polemice s lidmi typu pana Skořepila (viz otázka č.7 tohoto blogu). Jsou to lidé, kteří se potřebují především uvolnit a vylít ze sebe potlačované strachy a nijak nepotlačovanou nenávist. Takovým lidem nelze pomoci, je to jejich osobní problém. Znepokojivé je, že lidé tohoto typu se dostali i do nejvyšší politiky. Tady už to přestává být čistě jen jejich problémem a stává se to problémem nás všech.
I když stoupenci radaru chtějí možná i upřímně budovat hráz proti komunismu, ve skutečnosti budují hráz proti sjednocování Evropy. Někteří z nich si to neuvědomují, jiní to dělají zcela záměrně. Sem patří politici ODS. Jediné, co nevím, je, do které z těchto dvou kategorií patří Martin Bursík. Ale možná to neví úplně přesně ani on sám. Klást si podobně závažné otázky rozhodně nepatří k jeho prioritám.

Rád bych vyzval všechny: najděte si, prosím, chvilku času na přečtení celého rozhovoru s prof. Kellerem. Snad pak budete lépe chápat svět, ve kterém jste odsouzeni žít své životy. Snad do vašich myslí zaseje i semínko naděje, že změna je možná, že si mnoho lidí uvědomuje, že je něco špatně. Že nejsou vidět a slyšet, že jako by nebyli? To je jenom virtuální realita médií. Nenechme se jí zmást. Změna je možná, ale nenastane sama od sebe, sami se o ní musíme zasloužit. Je to jenom na nás. Co dělat? Pro začátek stačí nevěřit všemu, co se vám předkládá k věření. Pochybovat, přemýšlet. To není málo, pro začátek.