Svoboda podle pravice. Svoboda podle levice.

Svoboda podle pravice je svoboda k něčemu, zatímco svoboda podle levice je svoboda od něčeho. Svoboda podle pravice je svoboda k prosazování sebe sama, svoboda k získávání, svoboda k využívání, svoboda k zastrašování, svoboda k agresi, svoboda k dominanci, svoboda ovládat; je to heroizace individua. Svoboda podle levice je svoboda od útisku, svoboda od využívání, svoboda od prodávání se a prostituování, svoboda od strachu, svoboda od agrese, svoboda od dominování, svoboda nebýt obětí, svoboda nebýt ovládán; je to svoboda od zvůle individua, které se vyvázalo ze všech etických a sociálních pout.

Pravicová svoboda je svoboda zvěcňovat druhé, činit z nich své nástroje, podmaňovat si je, levicová svoboda je svoboda od zvěcňování, svoboda od radikální degradace lidské bytosti ve věc sloužící k užitku jiným.

Kardinální rozdíl je však trochu někde jinde: pravičák nemůže být nikdy svobodný sám o sobě, vždy potřebuje druhého, na kterém bude své svobody realizovat – a pak se teprve cítí svobodný. O levici toto neplatí, levičák nemusí nikoho omezovat, aby byl svobodný, nemusí nikoho zvěcňovat, nepotřebuje žádného druhého. Levičák umí být svobodný i sám o sobě, a proto pro něj druhý člověk není automaticky kořistí, potenciální věcí.

Jediné, oč levičák usiluje ve vztahu k ostatním je, aby nikdo neomezoval jeho svobody, aby se jej nikdo nepokoušel zvěcňovat; sám však druhé zvěcňovat nepotřebuje.

Problém nastane, když ten, kdo zvěcněn být nechce narazí na toho, kdo zvěcňovat chce, nebo, jedná-li se zároveň o vlastníka nebo jeho epigona, zvěcňovat musí. Pak dochází ke konfliktu a levičák nemá jinou možnost, než se pokusit radikálně omezit pravičáka na jeho svobodách. Což pravičák chápe jako křivdu a útok na (metafyzickou) podstatu světa, protože ve svých očích on svobodu levičáka nijak neomezuje, jelikož mu nebrání v tom, aby i on zvěcňoval jiné a využíval je k svému prospěchu.

To je zcela fatální rozpor, který nelze překonat žádnou jednotou protikladů, žádnou dialektikou, ničím, protože je příliš pevně svázán s funkcionálním uspořádáním naší civilizace – s vlastnickým systémem.

Jediným možným řešením" je nalezení dynamické rovnováhy, ve které se budou obě pojetí svobody navzájem kompenzovat, protože pokud jedno z nich výrazně převládne, je s civilizací veta. (Což z obecného hlediska nemusí být nutně špatně, ale z pohledu nás, jež tu civilizaci tvoříme, je to zcela zásadní determinant naší existence).