Už letmý pohled na mapu s vyznačenou demarkační linií z května 1945 (tlustá čára v levé části) jasně napoví, jaký podíl na osvobození tehdejšího Československa měla armáda americká a jaký sovětská. A to na mapě chybí nejenom část východní Moravy, ale i celé Slovensko (které, technicky vzato, bylo spíše dobyto). Je sice možné spekulovat o tom, co by bylo, kdyby se Američané nezastavili na čáře, na které se zastavili, a pokračovali dál na Prahu, a proč se zastavili právě na ní, ale fakt je, že se na ní zastavili a osvobodili tak jen část západních Čech. Padlo jich při tom několik stovek. Rudoarmějců padlo při osvobozování zbytku republiky na sto čtyřicet tisíc; část možná zbytečně kvůli chybám či lhostejnosti velené, ale bojovali. Bojovali těžce, na mnoha místech a zaslouží si respekt. Přesto se dnes vzpomínka na podíl Rudoarmějců při na osvobození většiny naší vlasti vytrácí a je přehlušena připomínkou osvobození západních Čech armádou USA, a to i v místech, kde americká armáda nikdy nepůsobila, jako kdyby podíl Rudé armády na osvobození Československa nebyl zase až tak důležitý.
Ba co hůř, jako kdyby osvobození převážné většiny dnešní České republiky Rudou armádou byla trapná nehoda, o které ve slušné společnosti nemluví. Rus (Rudou armádu ovšem netvořili jen Rusové, ale příslušnici mnoha dalších národů tehdejšího SSSR) je dnes nevhodný hrdina, nehodící se do aktuálního schématu výkladu světa. Je to podobné, jako kdyby topící se manželku úspěšného podnikatele a senátora zachránil opilý Cikán-bezdomovec. Vzniká tak totiž nepříjemný rozpor mezi požadovaným stereotypem vyvrhele a realitou hrdiny, vůči kterému je přirozené cítit závazky.
Kyvadlo náhledu historie prizmatem potřeb doby se dnes vychýlilo na druhou stranu a na místo dříve zamlčovaných Američanů jsou dnes z historické paměti vytěsňováni Rusové, kterým je brána aureola hrdinů, jíž se naopak v míře více než vrchovaté nyní dostává Američanům, kteří pomalu zaujímají jejich místo, a místo ní dostávají Rusové cejch barbarských dobyvatelů a loupeživých hord, jejichž podíl na osvobození Československa byl historický omyl, ne-li přímo křivda.
Historie – přesněji její (dez)interpretace – byla vždy nástrojem propagandy. Člověk, který se to ve škole učil ještě přesně obráceně, může srovnávat a může si uvědomit, čeho je svědkem, že se přepisují dějiny tak, aby byly poplatné vítězům. Ale stačí dvě generace a lidé budou ochotně věřit třeba i tomu, že nás v květnu 1945 osvobodili Američané od Rusů.
A přitom není ani třeba přímo lhát, úplně stačí o něčem pomlčet a něco jiného zdůraznit.
Ilustrativní je v tomto směru i takový drobný detail, jako že byl příslušný svátek přeložen z 9. na 8. května (věcně správně jsou obě data), abychom neslavili s Rusy, ale s USA a zbytkem Evropy.
A bez významu není ani jiná zdánlivá drobnost, totiž jak je o dnešním svátečním dni referováno v médiích. I když oficiálně se svátek nazývá Den vítězství", v médiích se o něm běžně mluví jako o konci války. Žádné vítězství, žádné osvobození, ale konec války. To vytváří prostor pro přijetí Němců mezi vítězné mocnosti, protože konec války mohou slavit i Němci, na rozdíl od osvobození, které mohou slavit jen velmi krkolomně, čí vítězství které nemohou slavit v žádném případě. Zároveň se tím zastírá fatálně-existenciální význam vyvrácení Třetí říše. A koneckonců to umožňuje i vyhnout se nutnosti připomínat Rusy jako vítěze a osvoboditele, protože je-li nejdůležitější konec, na vítězích a poražených zase až tak moc nezáleží.
Je pravda, že jak pamětníci umírají, mizí osobní zkušenost a 2. světová válka se stává jen další ze zkazek o minulosti, která bude nakonec k nerozeznání od vyprávění o Dívčí válce. Zatím je ale příliš čerstvá a příliš důležitá na to, aby ji někdo ohýbal a upravoval podle toho, jak to lépe odpovídá jeho záměrům. Bohužel, právě toho jsme zdá se svědky. Rusko a Rusové mají dnes být vnímáni jako nepřátelé a budování negativního sentimentu vůči nim se musí podřídit výklad i historie.
Bagatelizovat zásluhy Rudé armády je stejně nemravné, jako lhát o podílu armády americké na osvobození západních Čech. Ovšem zatímco Američané se dnes už nemusejí obávat, že by jim jejich zásluhy někdo upíral, Rusové nemají nic jisté. Dostali se jim totiž té pochybné cti účastnit se v roli rekvizity při vyřizování účtů skrze re-interpretaci historie.
* * *
Po nástupu komunizmu se u nás nesmělo mluvit o západních spojeneckých armádách. Po pádu komunizmu se zase kyvadlo zhouplo na druhou stranu a mnozí se snaží vymazat vzpomínky na oběti Rusů a dalších vojáků z tehdejšího SSSR." (V.Klause na recepci u příležitosti 65. výročí vítěztví nad nacizmem)
Z bolševického osvobození sovětskou armádou se pomalu stává demokratické osvobození armádou americkou. Co na tom, že americký příspěvek k porážce Němců na našem území byl více méně symbolický." (Připomínka osvobození americkou armádou v Praze)
Tribun 
Tribuneať mám ty Rusy ráda sebemíň, určitě by mě nenapadlo umenšovat jejich zásluhy při osvobozování v roce 45. Nicméně, nebýt těch nesmyslných dohod, demarkačních linií a tak všelijak podobně, mohlo jich padnout daleko méně, stejně tak nemuselo mít možná žádné oběti pražské povstání, které by bylo bývalo zbytečné, atakdále. Zkrátka a dobře, mnohdy se stane, že pro slávu se musí přinést oběti, a většinou to za pány u stolů odnesou prostí pěšáci.Shrnuto, Rudá armáda v květnu 45 dorazila a Český národ jí byl určitě velmi vděčný, a ten vděk by zajisté přetrval staletí, kdyby v srpnu 68, bohužel, nepřišla osvobozovat znovu.
Možná se to vyrovná,až vymřou generace, které prožily dvacet, třicet, čtyřicet let, kdy v květnu pokaždé vybuchlo něco jako sopka, chrlící věty o hrdinství sovětské armády a o naší nekonečné vděčnosti. To netrvalo jen pár dní, ale minimálně celý měsíc /s mnoha dalšími reminiscencemi během roku/, nebylo před tím úniku, a i když člověk uznával, že Rudá armáda opravdu osvobodila republiku a její zásluha je obrovská, musel nakonec skřípat zuby a říkat si "už dost, proboha!"
Třešničko, to Vám přeju,tak jste se konečně dočkala :)Nám se po těch bolševických oslavách taky nestýská, ale než to slavit hanobením hrobů rudoarmejců a triumfálními jízdami amerických džípů po Praze, to snad už radši neslavit vůbec. Je 65 let po válce, drtivá většina obyvatel si z 2. světové války nic nepamatuje, tak o co jde? A zasejčkuju si – třeba nebude dlouho trvat, a budeme mít důvod slavit nějakého toho Osvoboditele a nějaké to Vítězství… (A zcela jistě to nebudou rudoarmějci).
Nerozumím.Napsala jsem, že lidi, co zažili tu šílenou nalejvárnu za minulého režimu, nejsou většinou schopni úplně objektivního pohledu, takže teprve až tu nebudou, zmíněným věcem se dostane patřičný rozměr a místo.Čeho jsem se teda podle vás dočkala? Moje generace ještě zdaleka nevymřela.
A navíc:Něčeho takového, jako je vymření vlastní generace, se dočká málokdo. :)
Náhodou……dneska jsem koukal na čétéčko (hlavní zprávy) a přišlo mi to "sosvem oukej".
Však takéod východu sem vtrhly hordy, co jen pálily, vraždily a znásilňovaly v patách s nenáviděným "komunismem", zatímco ti gentlemani v uniformách před nimi chránili civilizaci. Na to by se kvůli pár zvrhlým esesákům nemělo zapomínat, nicht wahr?
A co by meli rikatchudaci Rumuni? Vice jak 60 tis. padlych ci ranenych na uzemi Ceskoslovenska dnes nevzpomene nikdo.
No jó no – taky mně to mrzí pane profesore – snad je to trest za to, že rumunská armáda patří mezi spojenecké armády až někdy od roku 1944 – kdy přešla na tu spojeneckou stranu a opustila Osu, na jejíž straně byla od roku 1940 – když předtím (do roku 1940) byla na straně spojenců (tehdy ještě bez SSSR)…Jako přívrženec Němců se Rumunské království účastnilo německého tažení do SSSR – stejně jako Slovenská republika. To na rozdíl od německého spojence království bulharského, kde se král-car Boris z rodu německého pochopitelně nikdy neodvážil připojit k útoku na velké slovanské bratry, kteří pomohli kdysi (tehdy jen) knížectví bulharskému stát se na Turcích nezávislou zemí…Všem ostatním spojencům Bulhaři válku vyhlásily – jen SSSR ne…
Jestli ono to nebude, prof. Zelí, tím,že o nich nikdo neví[8]. Proč o nich nikdo neví naznačuje Astream[9]. Oni ti Rumuni budou tak trochu "kontroverzní", jak se dnes s oblibou říká.
Maxime,takhle na plnou hubu jsem to ještě neslyšel[7], ale náznaky podobného perverzního smýšlení se již objevují a jsou běžně akceptovány (protože jejich kritik riskuje, že vykřičen a exkomunikován coby "komunista"), ba co hůř – stávají se statusovou proměnnou. A jejich pozice bude ještě posilovat spolu s tím, jak budou vymírat pamětníci a tehdejší události se z historie živé stanou historií akademickou a institucionální. To je podobné, jako o osvobození sovětsnou armádou vs. osvobození americkou armády. Komunisté mohli o osvobození Západních Čech Američany lhát, jak chtěli, protože stále žili lidé, kteří ty Američany v Plzni osobně potkali a věděli, jak to bylo. Ovšem dnešní přeceňování role Američanů již není tak snadné korigovat, protože lidí, kteří v Ostravě nikdy žádného nepotkali, zato se tam setkali s Rusy, bude ubývat. A když už se bude o Rusech hovořit, tak v duchu toho, co jste napsal. Nakonec to může dopadnou tak, že aniž by došlo ke změně či zamlčení jediného fakta, bude výsledek Války zcela opačný. S trochou šikovnosti a trpělivost se to může podařit.
Vzpomněl jsem si ještě na jednu anekdotu, nevím už, zda smyšlenou, či ze života: Někdy v 80. létech se v Chebu či kde probíralo ve škole osvobození a na řadu přišly i dobové fotografie. Soudružka učitelka přesvědčovala děti, že na nich zachycení vítězní vojáci jsou sovětští, přece mají hvězdy. Načež se přihlásil jeden žák, který si fotografie se zájmem prohlížel, a povídá: "To jsem nevěděl, že tolik je v Rusku tolik černochů."
Rumuni ve II. SVTribune, prof. Zelí má pravdu. Rumuni byli na Moravě spolu s Rudou armádou, účatnili se osvobození Brna i Ostravy a dost jich zde padlo. Lidé to tady vědí. Myslím, že nejste úplně spravedlivý k těmto vojákům, kteří museli bojovat a hynout ve válce. Oni nejsou kontroverzní. Odpovědný za postavení Rumunska a tedy kontroverzní byl generál Antonescu a ne oni.
A na rozdíl od ostatníchkamarádů nás Rumuni nenavštívili v šedesátém osmém. Na podzim toho roku jsem v Rumunsku byl. Skoro každý Rumun, když zjistil že jsem Čech, tak se culil od ucha k uchu a uměl říct: "Á Československo – Dubček" :-)
Nová generaceTřešeň,obávám se, že "až vymře ta generace", bude to ještě horší. :( Ona ta generace má totiž skušenosti s obojím, může porovnávat, ať už se postaví na jakoukoli stranu, nebo snad na žádnou. Moje generace (ročník devadesát) už zkušenost nemá, jenom to, co mu řeknou. A jak píše Tribun, řeknou mu to, co se hodí do krámu. Spojte si to s černobílým viděním mladých a můžete se začít bát.Většina mých bývalých spolužáků z gymnázia by mě za článek podobný tomu Tribunovu rozcupovala a onálepkovala jako "komouše".
tak, tak zajochu – ani Němci nebyli kontraverzní…To jen ten nešťastný Hitler…
Tak to máte horší než my zamlada, Ty Vránoprotože za nás tu propagandu SSM žralo nejvejš tak dvacet procent blbounů. Možná že jsme víc chodili ven ..
To znám, Vráno.Pracovně tomu říkám: "cizinec ve vlastní třídě." Ve svém kolektivu/přirozené sociální skupině jsem se svými politickými názory taková raritka. Kdybych měl jediné oko a dva penisy, byl bych zřejmě za menšího exota, než kvůli svému levicujícímu (sic!) vidění světa a neochotně mít cokoliv společného s pravicí, jejím pojetím odpovědnosti a kargo-kultem úspěchu.
A kolik takových chudáků, kteří se stali obětí svých kontrovezních generálů, je v Pobaltí!
Dvacet procent?To u nás těch exotů bylo určitě míň.
Ty Vráno,..nejspíš tedy bílá.. kritika i sebekritika? vůči vlastní generaci je ve vašem věku obdivuhodná, to nedokáže každej. Pokud ovšem opravdu žijete v iluzi, že černobílým viděním světa trpí jen mladá generace, bude vám možná i míň, než těch dvacet.. ;)
u nás jim nevěřil snad nikdo,aspoň to tak vypadalo, tedy nikdo je nebral vážně. Pár ctižádostivých se možná našlo, ale spíš to držela shora ta starší, učitelská generace, nejangažovanější u nás (a na nás) byla souška, kterou stiskli po 68. No jo, byly to podivný osudy i dopady pak.