Na snímek Krev zmizelého, vysílaný na včera večer ČT1, jsem se těšil, neboť jméno scénáristy Vladimíra Körnera bylo příslibem. Bohužel, Körner zvládl svoji práci na výbornou. Proč bohužel? Protože film relativizuje oběti a pachatele z 2. světové války, z Čechů dělá zločince a z Němců oběti. Jistě, nemá cenu si nalhávat, že Češi s Němci po válce jednali v rukavičkách a že si nechali ujít příležitost k pomstě, bylo už na čase, aby do toho kyselého jablka temné stránky naší historie někdo kousnul, žel bohu přístup zvolený autory Krve zmizelého je příliš radikální, příliš brutální a příliš jednoznačný.
Německé zločiny nejsou zamlčovány, ani bagatelizovány, jsou pouze" zobrazeny nesrovnatelně s těmi českými. Zatímco ty české se odehrávají bezprostředně a divák je s nimi konfrontován frontálně, ty německé jsou sice zmiňovány, ale jako vzdálené, až neskutečné, bez apelu, který je přítomen u těch českých, jako kdyby německé zločiny byly pouhá pomýlení a skutečnými zločinci byli Češi, jako kdyby řádění Čechů bylo bezdůvodné a nic mu nepředcházelo.
Příběh podle stránek filmu: Velkolepý epos lásky a prokletí, který se odehrává během 2. světové války a v období na ni navazujícím. Vypráví dramatický příběh matky a dcery a jejich zápasu o základní lidské právo – žít svůj život. Krev zmizelého začíná po vypuknutí 2. světové války milostným příběhem baltského šlechtice Arna von Lieven a Češky Helgy. Arno odchází před sovětskou hrozbou do finské války. V jednom z bojů je raněn a převezen do německého lazaretu, kde mu Helga zachrání život. Prožívají vášnivou lásku, ale Arno je povolán do boje proti dřívějším spojencům. Volí dobrovolnou smrt. Z krátkého vztahu se Helze narodí dcera Dorli. Právě dítě se pro Helgu stává jediným smyslem života. Musí svou dceru ochránit a pokusit se přežít navzdory všem útrapám složité doby…" Je zde ovšem cudně zamlčen jeden podstatný detail: Arno je SS-man. A vlastně ještě jeden: těžiště příběhu je v poválečných událostech, plných strádání, ústrků a šikany ze strany Čechů a českých úřadů vůči Helze a Dorli.
Ne, že by takováto perzekuce nebyla možná (je vlastně velmi reálná), jenže spíše než jako otevírání tabu působí film jako nakročení k re-interpretaci dějin, jako výchova k sebenenávisti, k odpuštění německým viníkům a morálnímu rozchodu s českými oběťmi (což píši s plným vědomím toho, že například ve srovnání s Rusy si nemáme na co stěžovat).
Film Krev zmizelého je dalším příspěvkem k aktuální vlně relativizace dobré" a špatné" strany v 2. světové válce a stírání rozdílů mezi vítězi a poraženými, mezi dobyvateli a osvoboditeli, mezi oběťmi a viníky.
Aby bylo jasno, proti smíření se Němci nic nemám, naopak jej vítám, protože nelze žít donekonečna ze starých křivd, ale i v tomto smíření musí zůstat zřetelná hranice mezi agresorem, a obětí, mezi zločincem z principu a zločincem z příležitosti.
Po řemeslné stránce je ovšem s jednou drobnou, ale velmi podstatnou výjimkou velmi zdařilý. Tou výjimkou je ozvučení, které je místy tak mizerné, že hercům není rozumět.
Tribun 
Viděla jsem ten film už před časem, rozdělený tuším do 3. dílů, ale nepůsobil na mne tak, jak popisujete,"pouze zobrazeny". Fakt je, že hodně "vypíchnuta" je scéna zacházení čechů s ženami u té vody (nepamatuju si podrobnosti),přesto jsem z filmu nenabyla dojmu, že by Němci byli popisováni jako oběti.Každý asi vidíme to, co vidět chceme:-)
Ano, Körnera mám hodně ráda, máme stejné datum narození (den a měsíc :). Je to skeptik jak má být. Vyrůstal v Zábřehu (Zábřeze) na Moravě tuším, kde poklidně žila početná německá menšina (což je asi protimluv..). Jeho skepse vůči člověku nemá myslím v naší současné tvorbě obdoby, vlastně pokud se člověk zamyslí a vnoří do jeho filmů, stydí se snad i podívat poté do zrcadla. Přesně ví, kým je člověk, jakou šelmou, jakým vlkem. Jeho síla je v tom, že dává naději navzdory obrazu lidské přirozenosti.
Zase mne napadá to klasické – není rozhodující co se říká, ale kdo a proč to říká, je rozhodující jestli chceme pochopit nebo jestli chceme staré věci použít jako současný klacek, doporučoval bych se zamyslet nad jedním dílem které vytvořil Francisco José de Goya y Lucientes – nazvané Los Caprichos, hezky to popisuje Lion Feuchtwanger.
Řekl bych, že je to mírně jinak, Mod.: každý vidíme to, co umíme vidět. Ke chtění žádný film není potřeba, kdo chce, tak si potřebné drama vyfabuluje na místě podle potřeby.
ten film jsem neviděla,ale tak mi to z toho obsahu přijde, že se ani nedal natočit tzv. typicky, tedy jako vždycky. No nedalo mi to, zaujal mě tenhle odstavec"Ne, že by takováto perzekuce nebyla možná (je vlastně velmi reálná), jenže spíše než jako otevírání tabu působí film jako nakročení k re-interpretaci dějin, jako výchova k sebenenávisti, k odpuštění německým viníkům a morálnímu rozchodu s českými oběťmi (což píši s plným vědomím toho, že například ve srovnání s Rusy si nemáme na co stěžovat)." Chápu to tak, (jak upřesňujete Tribune i níže v textu), že v tom filmu tedy chybělo ono očekávané jasné rozlišení (zde tedy ne oblíbený "vyvrhel kontra hrdina") – ale "zlý agresor kontra hodná oběť" lépe řečeno"vinný/zlý, protože agresor" x "nevinná/hodná, protože agresorem napadená, oběť" ..je to tak? Píšu to neobratně, snad je to srozumitelné. Je pravda, že se na takový film dá dívat jakkoli. Z hlediska tzv. "historické pravdy" samozřejmě může ono jasně černo-bílé rozlišení člověku najednou chybět, to je pochopitelné. A určitě záleží i na tom, kdy se na film člověk dívá, ve které době tedy. A nakonec, (i) na takový film se dá dívat (i) vypjatě politicky, to zcela určitě. Že by šlo o relativizování viny nacismu by mě u takového filmu asi nenapadlo, spíš člověka nutně napadne, že věci nemusejí být (vždycky) takové, jak jsme zvyklí si (vždycky) myslet či jak vypadají na první pohled, nebo na stránkách učebnic dějepisu. Takhle z textu mi to přijde, že je pošetilé a i sebeobelhávající, rozlišit si agresory a oběti na základě tzv. "prokázané historické viny" – "historicky nevinní" jaou tím tak nějak automaticky čistí,(a tedy odolní proti páchání zvěrstev?) Odlišit si agresory a oběti podle národnosti je pak už pitomost úplná.Beru to samozřejmě obecně, Němec myslím sídlí jako agresor či vyvrhel v mysli mnoha lidí dost napevno, s Rusy to máme už komplikovanější. Pro jednoho je Rus hrdina osvoboditel, pro druhého okupant. Pro dalšího i ordinérním zbohatlíkem a nebezpečným mafiánem třeba, beru ty nejzřetelnější a nejoblíbenější stereotypy. (širokou ruskou pohostinnou a zádumčivou duši nechávám teď stranou :) No, možná je to neobratně napsaný, snahu něco relativizovat či dokonce re-interpretovat ale opravdu nemám.
jinak myslím,že i podle toho textu, tedy právě na osudech Helgy, Dorli a Arna si člověk může udělat představu, o čem ten film byl nebo co tedy říkal. Ale možná je to srozumitelnější spíše ženám, nevím. No nic, rozepsala jsem se, pak jsem to smazala, dobrou.