Zašlý lesk vojenské slávy

V článku Dulce at Decorum est^*) s podtitulem Bitva v evropských dějinách v květnovém čísle ĎaS se Jiří Hutečka zabývá rolí bitvy ve válce a její percepcí společností. Ukazuje, že přestože z hlediska kulturního je bitva vnímána v duchu von Clausewitzovy esence války", a to až do té míry, že lze hovořit o obsesi lidu konceptem bitvy," jdoucí až k volání po krvavé a rozhodné bitvě, je realita poněkud jiná: bitvy vždy tvořily (a stále tvoří) jen malý díl válek a osobně a aktivně se jich účastní je zlomek těch, kteří se na válce podílejí. Platilo to dokonce i v případě 1. světové války, která se s odstupem času jeví jako permanentní bitva.

Boj jako takový se zřejmě nikdy netýkal úplně všech válečníků", bojovníků" či vojáků". Již ve starověku sloužilo v podpůrných složkách armád značné množství osob jinak registrovaných jako vojáci. (…) stav zaznamenaný v průběhu války ve Vietnamu: skutečně bojové jednotky zde tvořily pouhých 14% všech nasazených amerických sil (…) Ostatně v rámci současné Armády České republiky lze za bojeschopnou považovat přibližně jednu pětinu jejích uniformovaných příslušníků."

Až do 19. století trvaly polní bitvy v Evropě obvykle nejvýše několik hodin. Logistika totiž nic jiného neumožňovala – armády trávily většinu svého času sháněním zásob nebo přesuny za nimi, to vše ve vztahu k pozici protivníka. Jakmile začal boj, bylo třeba jej rychle rozhodnout a začít opět shánět něco k jídlu."

Po velkou část dějin byla bitva a boj z vojenského hlediska vlastně nutným zlem" války, bez kterého by se vojevůdcové a s nimi i doboví teoretikové raději obešli."

Bitva je v zásadě rituálem za účasti dvou stran – ostatně polní bitvy měly jak ve starověku, tak i ve středověku na první pohled vysoce ritualizovaný charakter a kulturní přesah, jenž jim dával význam božího soudu."

[Wilfred Owen] snesl svoji ironickou kritiku na ty ze svých spoluobčanů, kteří ve jménu národa či vlasti ze srdce uvěřili té staré lži: Dulce et decorum est pro patria mori. Owen věděl až příliš dobře, že smrt ve válce není a nikdy nebyla ani dulce, ani decorum. Dokud však bylo dost občanů, kteří byli ochotni se za tento ideál nechat zdarma a dobrovolně zabíjet, mohla vojenská teorie vzývat ideál rozhodující bitvy."

^*) Celé toto latinské rčení původem z Horatia zní: Dulce at decorum est pro patria mori," neboli Dobré a záslužné je zemřít pro vlast."