Výtah z článku Věry Říhové Otrokářství na vlastní oči.
Na vlastní oči jsem viděla práci žen na pozici pokojských. Jejich tvrdá práce je vhodná pouze pro zdravé, silné a mladé lidi, pracuje se zhruba 10 – 12 hodin denně, celý den v poklusu. (&) Hromadné ubytování a pravidelná strava 3x denně je slušná, ženy dostávají i ovoce a zeleninu.
To, co nedostávají, je mzda. Alespoň ty ženy, ke kterým jsem byla na 2 dny přidělena. Zajímala jsem se o jejich osud, protože jsem nechápala, co lidi nutí takové poměry vydržet. Ženy v mé skupině byly ve své zemi dlužnicemi a v naší zemi si pod agenturou práce odpracovávaly svůj dluh. O své práci mluvily jako o kriminále pro dlužníky, mně to spíše připomnělo pracovní tábory z minulého století a v tomto duchu jsem o tom také minule psala.
* * *
Dnes se zavádějí pracovní tábory s otrokářskými podmínkami, aniž by to komukoliv vadilo. Jsou přece pro cizince, které k nám nikdo nenutí jezdit, jak jsem se dočetla na internetových diskuzích, jsou pro dlužníky, kteří si to nejspíš zaslouží, jsou pro hlupáky, kteří se nechali nachytat.
Také Češi se vracejí ze zahraničí a vyprávějí o otřesných pracovních podmínkách, otřesných životních podmínkách a o mzdě, kterou buď vůbec nedostanou vyplacenou, nebo dostanou tak směšný zbytek peněz po zaplacení cestovních nákladů, nákladů na ubytování a zprostředkování práce a dalších například administrativních nákladů, že se v žádném případě nedá hovořit o mzdě.
Pracovní trh se stal pro mnohé podnikavce výnosným byznysem podporovaným mnohými vládami, nejenom naší. Lidé, kteří se nechají zaměstnat agenturou, vydělávají nikoliv na sebe a svou rodinu, ale na všechny zúčastněné okolo nich, na majitele firem, agentury, majitele ubytování, úředníky, případně další složky.
* * *
A zatím se připravuje nová vlna budoucích otroků – z řad dlužníků. Minimální mzda, kterou vláda hodlá ještě minimalizovat v rámci krajů, je již dnes snížena pomocí pracovních smluv na doby určité, dohod o provedení práce, zkrácenými pracovními úvazky a dalšími způsoby. Stoupá počet lidí, kteří si dnes běžně vydělávají 2 -7 tisíc hrubého měsíčně. Stoupá počet lidí, kteří nemají dostatek peněz na nájemné, energii a další náklady spojené s bydlením, například odvody do fondu oprav v panelácích. Stoupá počet lidí, kteří nemají dostatek peněz na kvalitní stravu a již dnes se živí chlebem, polévkami z pytlíku, maštěnými bramborami a podobně.
Stávají se nedobrovolnými dlužníky, kteří rozprodávají veškeré bytové zařízení, pokud jim ho nesebere exekutor, a nakonec přicházejí i o svůj domov. Mnozí lidé budou pracovním agenturám vděční, když jim poskytnou práci za stravu a bydlení na společné ubytovně, zachrání jim to život. Jiní lidé nedokáží přestoupit práh své lidské důstojnosti a zvolí dobrovolnou smrt před otroctvím.
* * *
Dnes se již pro pracovní tábory nevyužívají dřevěné ubikace postavené na zelené louce, dnes se pracovní tábory maskují důstojnějšími podmínkami. Nikdo nepřemýšlí o tom, že se na té koleji či v tom hotelu v zimě netopí nebo topí úsporně, že lidem není poskytnutá teplá voda, že mají hromadné sprchy a toalety nikým neuklízené, že dostávají pravidelně podávané a odměřené dávky stravy nevalné kvality, často jen rohlíky nebo chleba se salámem, gulášové a bramborové polévky, že na pracovišti často vůbec nemají toalety a chodí někam k plotu či do křoví jako u nás stavební dělníci na sídlišti, že perou prádlo v umývadle mýdlem ve studené vodě, že pijí průmyslovou vodu z kohoutku, která není ve všech městech tak kvalitní, jak se nám vodárny snaží namluvit.
* * *
Kdo by litoval dlužníky, většině z nás to bude připadat spravedlivé, když si svoje dluhy odpracují, především po všech těch nepotrestaných tunelářích a jiných zlodějích. Nikdo se nebude zajímat o to, že se jedná o nedobrovolné dlužnictví, nezaviněné vždy pouze dlužící osobou, že se jedná o politický úmysl – o záměrné vytváření nové třídy otroků.
Pochvalují si úsporná vládní opatření, těší se, že zbude více na ně, když druhému více seberou. Chovají se jako zbojníci při dělení kořisti. Já ale mlčet nehodlám.
Tribun 
PS – A dovolil bych si poukázat na souvislost mé [250] s mou [241]. Což znovu otevírá XY-ovi blízkou diskuzi o možné míře informovanosti, o tom, zda se skutečně můžeme dozvědět všechny informace podstatné pro naše posuzování a rozhodování (říkala nám ta Svobodná Evropa skutečně všechno??), a do jaké míry jsme tedy zodpovědni za to, co se děje, co jsme "dopustili".
Saxi, můžete to kroutit, jak chcete, ale ať už strach nebo úzkost jsou od původu biologické mechanismy s poměrně uzoučkou základnou, jak výše poukázáno. Nakrmený měsíční mrňousek se bude klidně na čerta i Mikuláše nejspíše USMÍVAT, protože ještě vůbec není s to rozlišovat můj-cizí. Tahleta schopnost se dostavuje ve věku až cca 4 měsíců, kdy kojenec vydělí ze světa tvář matky (otce) jako tváře známé a ostatní začne vnímat jako cizí, na něž reaguje úzkostně, zase do té doby, než se s nimi vyrovná jinými způsoby. Má to svou vývojovou dynamiku spolu s rozvojem duševních schopností (strach ze tmy se rozvíjí teprve okolo 4-5 roku, zřejmě souvisí s rozvojem fantazie), ale "xenofobní" tendence nejsou pranic vrozeného, to jsou záležitosti zkušeností (malí cikáni mi sebrali trojkolku a nabančili mi) společenských a náboženských mýtů a tradic. Dítko, hypoteticky vychovávané v izolované harmonické společnosti jedinců různých barev, pravděpodobně nebude mít vůbec šanci "xenofobii" pochopit a poznat. Běžný míšenec tento fenomén pozná na vlastní kůži až v kolektivu sobě rovných, formovaných jiným prostředím. Nadále se v debatě můžeme toliko zacyklit.
PS – k tomu Mikulášovi a úsměvu – platí za předpokladu, že čert nebude dělat rámus a potrhlé pohyby, dtto Mikuláš. Viz kravál a pohyb velké masy.
Teď ještě jak se k té harmonické společnosti jedinců různých barev dopracovat, že (když už pominu to, že zdaleka ne všichni odborníci se shodují na tom, že se člověk rodí jako tabula rasa). Ony ty mršky náboženské mýty a tradice drží jak židovská víra a ne a ne se nás pustit.
"strach ze tmy se rozvíjí teprve okolo 4-5 roku, zřejmě souvisí s rozvojem fantazie": tohle je asi překlep? Jak fantasii tak strach ze tmy mají zcela nepochybně 2-3leté děti (empiricky ověřeno). Jinak souhlasím: dítě v multikulti rodině si rasových rozdílů všimne, ale nevyvolá to v něm strach (o nic větší než strach z jiného neznámého člověka). Odpor k nějaké skupinové charakteristice je sám asi teprve rysem skupinové identity a dítě si ho osvojuje s tím, jak přejímá normy nějaké skupiny přesahující rodinu. Na druhé straně tenhle odpor navazuje na dřívější polarity typu "náš" – "cizí", která se vytváří už v rodině. Vůči "cizímu" se dítě vždycky chová jinak než ke "svému", ačkoli je to směsice různých pocitů, nikoli pouze strach, a podle mě také velmi mnoho záleží na vzorech, jak se tenhle ambivalentní postoj konkretizuje, a také na tom, jak bezpečně se v tom "našem" cítí.
Debe, k té informovanosti – nemusíte snad znát vždy všechno do detailu či rozsahu, na pochopení mechanismů suspektního režimu stačí přece základní informace: jakoukoli aktivitu, která není v souladu s partajní mocí a jejími zájmy, reaguje policejním a soudním divadlem.Rozpor mezi proklamovanými cíli – tedy humanistickým osvobozením člověka – a režimní praxí je tak obnažen s patrnou naléhavostí.Už dnes nebudu.
XY, jde o to, zda partaj je tou skutečnou mocí. Na základě informací, které mám, se mi to nezdá pravděpodobné, a to zdaleka všechny informace nemám.
Asi do podobné míry jako byla za bolševika "skutečnou mocí" veřejná bezpečnost.
Marabu, nebudu se hrdlit o hranici vzniku strachu ze tmy – stačí, že se shodujeme v tom, že souvisí s rozvojem fantazie, tedy s obavou a představou, že něco na mne může ze tmy skočit nebo mne nějak ohrozit. V tom ostatním zajisté shoda, pořád se potvrzuje, že dichotomie náš-cizí je NAUČENÁ, nikoli vrozená.A ještě jednou se omlouvá, už dnes nebudu pokračovat.
XY, ačkoli už tu nejste, [259], ano, jenom si říkám, že dichotomie "vrozené – naučené" je možná trochu zavádějící. Učení asi neznamená nic jiného než rozvíjení a konkretizování určitých vrozených dispozic. Takže ano, souhlasím, že ta polarita je naučená v tom smyslu, že se konkretizuje v určité době tak a tak, a že to, jak se konkretizuje, závisí na okolnostech. Je ale možné se také ptát jinak: je obava z cizího nutnou součástí kolektivní (třeba kulturní) identity? Podle mě nám vývojová psychologie k této věci moc neřekne.
A co empirie, marabu? Jsou mezi námi stále predátoři, pedofilové, psychopati, sociopati, deprivanti atd.? Pokud ano, bylo by racionální důvěřovat každému na potkání?
problém je v tom, že u člověka je velice obtížné stanovit hranici mezi tím, co je "přirozené" a tím, co je "osvojené": kam třeba spadá řeč a logické myšlení? Jde spíš vždycky o polaritu potence a její aktualizace (konkretizace), přičemž ta potencialita má povahu jakéhosi v čase se rozvíjejícího "programu". Takže ani u takových témat, jako je strach z cizince, nemá podle mě smysl ptát se, nakolik je přirozený. Jde spíše o to, jakou má funkci (např. že je "stínem" či podmínkou skupinové identity), zda se dnes bez této funkce obejdeme, nebo zda můžeme tutéž funkci zachovat jiným způsobem.
debe, na Vaši otázku [261]: myslím, že rozhodně nikoli. Nedoporučuji to ani svým dětem.
I když, na ruhou stranu, je otázkou, na kolik si svou apriorní nedůvěrou onu nepřátelskou realitu tvoříme. Netvrdím, že znám odpovědi, a dětem bych taky radši doporučoval přiměřený strach z cizího.
ony ten rozdíl samozřejmě poznají samy a vždycky jsou vůči cizímu trochu rozpačité, ačkoli také závisí na okolnostech a jsou také nesčetné stupně "cizosti". Základní postoj dítěte vůči cizímu bych označil slovem "rozpaky": záleží pak na chování toho cizího a také toho vlastního (rodiče), která z mnoha ingrediencí této základní směsi se vytáhne na světlo, pojmenuje a stane se vzorcem chování vůči cizímu. Nepodporuji v dětech strach, ale spíše zdrženlivost.
Prijde vam, ze to kroutim?!? No to jste mne skoro urazil :o)Tahle vedecka metafyzika "geneticke duse" mne nici, to uznavam. Proc by clovek mel mit nejake vrozene vlastnosti hned od sveho narozeni? A stejne tak proc by nektere nemohly s casem vymizet? Mozek novorozence je jiny nez mozek dospeleho, ma jine struktury, spoje a hlavne chemii. Ona spousta "vrozenych" (zde vyznamne uvozovky) reakci nastupuje s vekem, ne nadarmo se vyvoj ditete deli do urcitych etap.Existuji cele tabulky vrozenych (nepodminenych) reakci, delene podle toho, kdy tyto reakce nastupuji a kdy odeznivaji; zavrsenim celeho procesu je pak pohlavni dospivani, tedy na chemickem podklade vznikly jeden velky komplex nepodminenych zmen chovani.To bych opravdu rad vedel, kdo by se to odvazil postavit tak, ze jedine vrozene nutkani, se kterym do sveta vstupujeme je strach z hada a bejka :o)("Tahle bída tvoří veškeré vrozené lidské sebezáchovné pudy.)
Koukam, ze jste tu mezi tim odvedli velky kus prace. Ma 266 patri k XY-ove [252].Take diky za odkaz na recky rasismus, marabu, vsiml jsem si ho az ted.Zvlastni, ze odpurce dichotomie nam ji tu ted nuti ve forme vrozeneho x nevrozeneho chovani. Tenhle mismas neni zatim rozklicovan, freudovske "ja" a "ono" je sice velmi inspirativni a prinosna kategorie, ale vyvozovat z ni nejake darwinisticke zavery se mi opravdu nechce.
Jeste bych rad upozornil na to, ze termin xenofobie je spatne vystaveny. Z ciziho nelze mit strach (chybi konkretnost predstavy), ale pouze uzkost. Spravny termin by tedy mel znit xenoanxieta, kdyz uz.Tady musim dat za pravdu debovi- politicnost vyrazu xenofobie mu uplne couha z bot, zamer udelat z ze znejisteni patologicky strach- chorobu je tu az ocividny.
Coz by mohlo napovidat, ze "xenoanxieta" vlastne ani zadny funkcni termin neni, protoze proc vymyslet neco takoveho na bezny stav?
je také nápadné, že slovo "xenofobie" (ačkoli je sestavené z řeckých slov) ve staré řečtině neexistuje. Cizinec (xenos) je prostě někdo, vůči komu je třeba mít se na pozoru, protože je pravděpodobně nepřítel, ale také to může převlečený bůh. Xenos ostatně znamená nejen cizinec, ale také host (srv. také lat. hostis, nepřítel, které je etym. spřízněné s naším "host"). Něco jako nadměrný strach z cizince antika nezná, ačkoli zná zvědavost vůči cizímu a také možnost provinit se proti pravidlům pohostinnosti: cizinci byli pod ochranou Dia Xenia, který taková provinění trestal. Konec exkurzu.
Marabu – 265, z vlastní zkušenosti (na dětství se pamatuji velmi dobře), jsem to zažíval jinak (byl jsem absolutně důvěřivý a vstřícný, bez jakýchkoliv rozpaků – a trvalo mi opravdu dlouho se z toho "vyléčit"). Mé dvě děti byly každé jiné. Myslím, že je to velmi individuelní, a že to záleží na tom, s jakým "programem" přicházíme na svět (programy jsou podle mne individuální).
"Něco jako nadměrný strach z cizince antika nezná": tím myslím, že obava z cizího je tam normální. Apriori nedůvěřujete, ale nesmíte urazit, skutečný strach je namístě v případech odůvodněných (když jsou s jiným příslušníkem téže skupiny špatné zkušenosti).
Saxi – 266 – jen pro zajímavost – velmi mi vyhovuje antroposifická formulace "genetické duše": duše se svým karmickým "zatížením" sestupuje do dítěte postupně, ve vysledovatelných sedmiletých intervalech. V každém tomto období se aktivují sice individuelní, ale tomu věku všem příslušné části "praogramu".
ano, debe, souhlasím [271], je to velmi individuální, ačkoli řada věcí se dá podle mě ovlivnit (specificky rozvinout nebo potlačit) v dosti raném věku (zdaleka ne jen záměrem rodičů). Ale možná i ta míra ovlivnitelnosti je u různých lidí různá. Já ovšem u svých dětí (jsou obě v předškolním věku) už teď nedokážu rozlišit, co je jejich "přirozenost" a co od někoho pochytily nebo co se rozvinulo tak a tak vlivem konkrétních okolností (třeba už jen tím, v jakém pořadí se narodily).
debe, mimochodem, ty sedmileté intervaly [273] zná už hippokratovská medicína. Těm příslušným "částem programu" se říká kairos: vhodně období pro něco. Konec exkurzu II.
Ano, marabu, diky."Der Begriff Xenophobie wurde im Französischen bereits im Jahre 1901 in Anatole Frances Roman Monsieur Bergeret a Paris verwendet und 1906 in Albert Dauzats französischem Wörterbuch Nouveau Larousse illustré als Stichwort aufgenommen. In Verbindung mit der Dreyfus-Affäre bezeichnete der Schriftsteller die antisemitischen Demagogen als "misoxènes, xénophobes, xénoctones et xénophages" [4]. Das Grand Dictionnaire Terminologique de l’Office Québécois de la Langue Française hat zwei Einträge für den Begriff der Xenophobie: einen soziologischen (auf Stereotypen und unbegründeten Generalisierungen gründende Vorurteile gegenüber Ausländern, die auf Gerüchten, Missverständnissen und unterschiedliche Sitten beruhen)[5] und einen psychologischen (Feindseligkeit gegenüber Ausländern mit sozialem und nicht krankhaftem Hintergrund [6][7]"Vot wiki.Debe, to je take dobry, obrazny popis, nekdy si rikam, jestli Steinerovci nebudou hudba budoucnosti, protoze dokazali jako jedini vystavet alternativni/ opozicni, funkcni, skolsky system.Jak mne znate, tak zadnou velkou radost z toho nemam, ale musim uznat, ze jejich pristup k detem mi je blizsi, nez ten oficialni.
Díky, marabu, i když pochybuji, že hippokratovská medicína pracovala s pojmem "duše". Saxi, k antroposofii, ale hlavně k antroposofům, chovám ambivalentní vztah, nějak moc zrcadlí to, co u sebe vnímám ať jako klady či jako zápory :). Pravdou ale je, že to Steiner vzal zgruntu, a když někdo občas tvrdí, že žijeme v nejlepším z možných světů a povýšeně se dožaduje alternativních návrhů (v domnění, že neexistují), antroposifický "všeprogram" je rozhodně slovem do pranice.
jo, tak "misoxenia/misoxenos" [276] se ve steré řečtině objevuje, a to v zajímavých souvislostech: jednak v Septuagintě (Kniha moudrosti 19,13) o "hříšnících", kteří "chovali zlovolnou nenávist k cizincům" (nebo hostům), jednak v pozdně hellénistické době (1. stol. př. Kr.) jako popis židovských zvyků a způsobu života. Tohle je doba, kdy se taky v řeckém prostředí začíná objevovat antisemitismus.
ne, sestupování duše neznají [277], a vůbec rozdíl mezi duší a tělem je tam velmi nejasný.
skoro by to vypadalo, že "misoxenie" (ostatně stejně jako nacionalismus) je původně židovský vynález (související s představou vyvoleného národa), ačkoli ta kniha, na kterou nahoře odkazuji [247], to asi bude vidět jinak.
Pokud to není židovský vynález, tak to židé převzali z nějaké ještě starší tradice, každopádně je to ale velmi silné a ovlivňuje to dějiny víc, než jsme ochotni si připustit.
Podle meho je rozdil, jestli ke -xenos- date predponu, anebo priponu. Tim se vzdy betonuje prva cast slova.Misoxenia avizuje aktivni dej, xenofobia pak spise trpne zatizeni cizotou; cinnou chorobu charakterizuje spise to prve.Zajimava poznamka [280], opravdu tema.
je třeba říct, a tady nahrávám debovi, že je to problém tematizovaný už v Novém zákoně, něco, vůči čemu se Ježíš provokativně vymezuje. Ale Židé to kritizují už dříve, jak asi ukazuje ta pasáž z Knihy moudrosti, a to nejspíš pod vlivem řeckého univerzalismu. To je typický rys helénistické doby, jehož politickým vyjádřením byla Alexandrova expanze a jeho projekt světové říše. Křesťané to mají od Alexandra, debe, tady už Vám asi nahrávat nebudu. Mj. z toho také plyne, že spojenectví s Římem, který je dalším dědicem Alexandrova projektu, vyplynulo z podstaty věci – nebyla to žádná zrada původních idejí, ale dotažení celé věci do konce. Také z toho plyne, že i dnes musíme být univerzalisté, pokud chceme být Evropané. Strach smíme mít jenom z toho, co ohrožuje tento projekt v jeho základě. Vše ostatní se musíme snažit začlenit a získat na svou stranu, aniž bychom to zničili.
saxi [282], ale to je spíše jazyková jazyková záležitost: pokud vím, řečtina ty složeniny tvoří vždycky takto.
Jaka jina, nez jazykova, marabu :o)Ale jak to myslite, to mne zajima. Je to tedy tak, ze treba zname slovo agorafobia neni slozeno podle reckych zvyklosti?
Já si naopak myslím, že pokud chceme být Evropané, tak musíme být nejprve sami sebou, a k tomu patří i reflexe a primární akceptace národního charakteru. "Nejprve musíš mít rád sám sebe, pokud chceš mít rád jiné" platí jak nahoře, tak dole. A do "mít rád" patří "poznat". Všeobecně používaná taktika "vnutíme jim pocit viny a méněcennosti a pak z nich teprve budou univerzalisté" může skončit jenom krachem, každopádně tedy pro nás. Toto je právě to, co ohrožuje projekt v jeho základě.
Miochodem, marabu, vaše 283 je napsána stylem, kterému soukromě říkám "kusejrovský" (pardon). Mluvíte hezky, ale vůbec nevím, co jste chtěl říci. Musíme zase budovat Říši, i když už podobné snahy tolikrát krvavě krachly, nebo právě naopak?
PSChtěl bych tu vyjádřit jasně, že pokud snad někdo vyvodil z toho, že zde občas poukazuji na judaistický rasismus, nějakou moji afinitu k například árijskému či jinému rasismu, tak je na velkém omylu. Budování Říší jakékoli barvy a druhu se mi bytostně příčí, a jako ideální bych viděl rovnoprávné soužití různých svébytných států a národů (a v nich rovnoprávné soužití svébytných a třeba i různě barevných lidí).
ano, saxi, tak jsem to myslel [285]. Možná existují výjimky, ale obvykle se tyto složeniny tvoří tak, že ze slovesa se udělá předpona a z jeho předmětu substantivum. Viz také třeba filosofia, filanthropia, misogynia, deisidaimonia, apod. Celkem bezpečně podle toho poznáte, která složenina vznikla v nové době uměle (např. právě agorafobia).
no ale takové rovnoprávné soužití, debe [288], je možné jen v rámci politického prostoru, který je něčemu takovému nakloněn. Alexandrova ani Římská říše nemá s nějakým árijským rasismem nic společného – v tom je právě ten vtip. Ano, myslím, že pokud chceme zachránit Evropu a sami sebe, musíme "budovat říši", přesněji řečeno kultivovat odkaz toho univerzalistického projektu, se kterým se v dějinách Evropy stále potýkáme.
řekl bych, že něco takového jako "národní charakter" [286]. Ostatně neexistoval ani v Římě: národní charakter nahradilo občanství, lokální zvyklosti zákony. Jistě máme také nějaký národní a lokální charakter, a toho není třeba se zbavovat, ba naopak, ale Evropany z nás činí to, jakým způsobem ho překračujeme.
v první větě jsem chtěl napsat: řekl bych, že něco takového jako "národní charakter" [286] na úrovni Evropy neexistuje.
Alexandrova říše nepřežila Alexandra, pokud vím. To samo o sobě vypovídá o použitelnosti principu, na kterém byla vystavěna. Takovým velikášským projektům není politický prostor nakloněn nikdy, tedy samozřejmě, pokud nejsou vynucovány takovou silou, že je politickému prostoru jeho nakloněnost či nenakloněnost houby platná. Soužití různých států, které tak podceňujete, se až dosud vždy prosadilo jako nejreálnější forma soužití, i se všemy svými chybami a nedostatky. Tedy až do té doby, dokud někoho nenapadlo začít budovat Říši. Navíc, vy máte v záloze nějakou podobnou osobnost?
ale přežila, debe [293]: byla přímou inspirací Římanům (Sulla i Caesar považovali Alexandria za svůj vzor), a potažmo všem nástupnickým projektům: Karel Veliký, Svatá říše římská, její pohrobci a dědicové v 19. století (Prusko, Napoleon, Rakousko), její karikatura v tzv. třetí říši, a konečně Evropská unie.
Přežila velkášská idea, která vždy znovu stála miliony mrtvých na válečných polích. Fuj. To je vše.
musíte rozlišit princip a jeho konkrétní realizaci. Pokud se ptáme, jak dál, je třeba to první pochopit, a z toho druhého se poučit. Takovéto velikášské projekty jsou naším osudem, debe, a dnes v důsledcích těchto projektů lítá celý svět, tomu už asi neutečeme. "Soužití různých států", o kterém mluvíte [293], není snad v rozporu s tím, o čem mluvím já, nevím, jak jste přišel na to, že to podceňuji. Nejde o nic jiného, než o rámec, který takové soužití umožňuje.
pokud chceme zachránit Evropu a sami sebe, musíme "budovat říši"A jsme u toho: kdo je to my. Jak se zbavit nejistoty, co vlastne chteji ty desitky (stovky?) milionu mimoevropanu, rozesetych po cele Evrope. Dobyt je nelze, protoze jsou uvnitr, proces zvratit take nelze, protoze se uz stal a to zcela "nezavinene".Prijde mi, ze zatim jsou vsichni v soku z toho, ze takovehle stehovani narodu vubec mohlo nastat, jak je mozne, ze v racionalni Evrope doslo k tak zavazne udalsti, aniz by ji mel nekdo pod kontrolou. Soucasnou fazi politicke snahy o konzolidaci bych charakterizoval jako "ochrnuti ze zaskoceni" :o)
Je mozny ramec bez politckeho naroda, marabu? A je politickym narodem jen horda technologicko- zakonne spoutanych obcanu?
saxi, samozřejmě na tyto otázky nemám odpověď. Ideální by bylo přesvědčit "mimoevropany" žijící v Evropě, že jsou právě Evropany, aniž by museli přestat být sami sebou: znamená to pozvednout občanský princip nad princip národní, kulturní, náboženský. Problém nastává tehdy, kdy je toto zadání z povahy věci nesplnitelné, ale to ještě není tak vážné: tam, kde je tradice v rozporu se zákonem, musí se podvolit, nakonec třeba i hrubé síle. Horší je ale něco jiného: úpadek říše zevnitř, zapomenutí na to, oč v ní má původně jít.
Jen jsem tak letmo přelítl debatu, saxi, včetně vašešho faulu, jak vám nutím dichotomii můj-cizí (s tím jste začal kdesi jinde vy) a celkem kvituji proměnu formulace o přirozenosti, případně vrozené přirozenosti "xenoanxiety", již "přirozeně" nazýváte xenofobii. Jsem rád, že se mi podařilo vnutit vám myšlenku, že z vlastní biologické podstaty uchováváme v naší psychice pramálo, tím méně něco tak racionalizovaného a uspořádaného jako rasismus. Shodneme-li se na tom, že jde o emoce (resp. emoční reakce) druhotně získané, jak naznačujete v [266], budeme možná v naší při o něco dále. Pěkný večer.