Hippokratova přísaha není slib poslušnosti a chudoby

I když to asi ani zdaleka ne každý ocení, prokázali čeští lékaři svojí akcí Děkujeme, odcházíme, zejména přechodem do fáze realizace, celé společnosti velmi dobrou službu: připomněli nám totiž, že práce se sama neudělá. V poslední době jsme si zvykli práci podceňovat a najednou je tu někdo, kdo tu práci dělá, a říká, že za daných podmínek už ji dál dělat nechce. To najednou všichni vidí, že ta práce bude setsakramentsky chybět. Léčení bez lékařů totiž ani trh nezajistí.

Jenže místo toho, aby se hledal způsob, jak se s lékaři dohodnou a přesvědčit je, že odcházet nemají (a jistě by se daly najít i jiné a lepší způsoby, než je přeplácet či uplácet), rozčilují se všichni nad tím, co si to ti lékaři dovolují, a přemýšlejí, jak je k práci donutit. My vás potřebujeme a vy nás musíte léčit, složili jste přeci Hippokratovu přísahu! Proč by museli? Hippokratova přísaha hovoří o tom, jak bude lékař své povolání vykonávat, ne o tom, že ho bude vykonávat vždy a všude a za všech okolností a za libovolně nízkou mzdu. Jako kdyby si lékař nemohl vybrat, že již nechce být lékařem, ale třeba manažerem, politikem, nebo hudebním skladatelem; jako kdyby si lékař nemohl zvolit, kde bude své povolání vykonávat.

Špatně by bylo, kdyby si lékař vybíral, koho ošetří, a léčil jen bohaté, mladé a sympatické, ale pokud dá výpověď z nemocnice, protože má dojem, že pracovní podmínky v ní jsou takové, že mu neumožňují vykonávat jeho povolání v přijatelné kvalitě a za adekvátní ohodnocení, je to sic nepříjemné, je to znepokojivé, ale je to jeho nezadatelné právo. Při nejhorším nebude léčit stejně, jako by neléčil, kdyby medicínu nikdy nestudoval a Hippokratovu přísahu neskládal.

Po letech formování kapitalistického člověka jsme naučeni považovat za přirozené, že kapitál chce zisky ze svých investic, a pokud je nemá, tak se soudí se státem a vyhrožuje, že nebude-li se cítit pohodlně, odejde, ale mzdové požadavky považujeme přinejmenším za podezřelé, pokud ne přímo za přehnané. Lékaři navíc měli tu drzost, že se zorganizovali a postupují koordinovaně, čímž významně (a pro nás, kteří jsme učeni považovat odbory za komunistický přežitek překvapivě) posílili svoji vyjednávací pozici. Protože zatímco jedinec je snadno nahraditelný, dokonce i deset nebo sto lékařů by šlo nahradit, tři tisíce lékařů jednajících ve shodě již představují sílu, kterou je třeba brát na vědomí (nedá mi to, abych zde nepřipomněl legendární tři pruty Svatoplukovy).

Přitom právě získání pozornosti a jednání bylo jedním z hlavních cílů rebelujících lékařů. Jenže když před mnoha měsíci říkali, že chtějí jednat, nikdo se s nimi nebavil. Když potom pohrozili, že by tedy mohli dát výpovědi, zase je nikdo nebral vážně. Tak ty výpovědi dali a donutili nás vzít jejich požadavky na vědomí. A společnost je najednou zaskočená a neví si s tím rady, protože odvykla tomu, že někdo nejenom že má mzdové požadavky, ale dokonce je i prosazuje. Režim je z toho perplex a jediné, na co se zmůže, je kriminalizace lékařů.

Že prý je to spiknutí a vydírání a ublížení na zdraví a kdesi cosi, div ne organizovaný zločin. Že dojde k omezení zdravotní péče (což logicky dojde, pokud se nenajde nějaké řešení) a že za to lékaři budou trestně odpovědní. Je zvláštní, ale pro dobu příznačné, že stejné lidi, kteří by lékařům nejraději uložili pracovní povinnost, nijak nepohoršují regulační poplatky, poplatky za pobyt v nemocnici, poplatky v lékárnách, zavádění a zvyšování finanční spoluúčasti pacienta, omezování péče hrazené z veřejného pojištění a další formy omezování dostupnosti zdravotní péče pro nemajetné pacienty.

Samozřejmě, že neberu rizika s odchodem lékařů spojená na lehkou váhu, jsem ale přesvědčen o tom, že zametáním pod koberec ani karabáčem se problém nevyřeší. Ten totiž není ani tak v nedostatku peněz ve zdravotnictví, jako v systému jejich využívání. Za všechny je zde možno zmínit text Prof. MUDr. Pavla Kalvacha, CSc. Lékařské procitnutí. Ještě máte po jeho přečtení pocit, že rebelující lékaři jsou nenažraní a nezodpovědní narcisové?

Démonizací nespokojených lékařů se nic nevyřeší. Pokud má být někdo volán k odpovědnosti za vzniklou situaci, tak to nejsou lékaři, ale politici. A spekulanti. A překupníci. A manažeři. Lékaři jen využívají toho jediného prostředku, který jim ještě zbývá, a který je dostatečně razantní na to, aby donutil společnost, která po pštrosím způsobu strká před vadami v systému hlavu do písku  brát je vážně.