[VÝSTAVA] Kontroverze

Je těžké si představit méně nápaditý název výstavy než Kontroverze, a přesto je to zřejmě asi ten nejvýstižnější název pro výstavu, jejíž podtitul zní Právní a etická historie fotografie. Ne každá výstava totiž musí posouvat, některá může jen poučovat. A to je právě případ Kontroverze v pražské Galerii Rudolfinum (mimochodem jediné galerii, do které chodím opakovaně). O tom, že to dělá dobře, svědčí výstavní sály plné návštěvníků a fronta u pokladny (sic!).

Kontroverze představuje fotografie, které figurovaly ve společenských, právních a etických kontroverzích, v nichž se formovala role fotografie ve společnosti a její vnímání, ať již jde o otázku toho, zda fotografie je či není uměná, otázku autorských práv, otázku objektivity fotografického obrazu, problematiku inscenace fotografie, jejího propagandistického využití či otázku práva fotografa na (ne)zasahování do situace, již fotografuje.

Jako nejfrekventovanější a stále živá se jeví problematika autorských práv, která ožívá zas a znova v nových a nových kauzách, které se objevují prakticky od počátku fotografie až do současnosti.

Za nejdůležitější část výstavy lze označit připomenutí toho, že fotografie není a nemůže být nikdy zcela objektivní, ale že je vždy poznamenána výběrem záběru a kompozice, že může být dílem náhody, nebo že je prostě inscenovaná.

Jako zřejmě nejproblematičtější se jeví válečná fotografie. Ta bývá zpravidla předmětem propagandistického využití (jeden a ten samý snímek může docela dobře posloužit oběma stranám, záleží jen na interpretaci), její problematičnost je však především v tom, že zobrazuje odvrácenou tvář války, kterou chce málokdo vidět, protože je hnusná a podrývá válečné nadšení obyvatelstva. Přitom jsou to právě obrazy zmaru, krutosti a ničení, které bývají nejsilnější a  nejneodbytnější. Ruku na srdce, kdo si z vás zná nějakou fotografii slávou ověnčených hrdinů? Ale fotografii obětí, například hromady těl z nacistických lágrů, si vybaví snad každý.

Velmi dobrým a aktuálním momentem je otevření otázky zobrazování dětské nahoty. Snímky nahých dětí, zejména dívek, bývají dnes paušálně klasifikovány jako dětská pornografie a jako takové odsuzovány a cenzurovány, a to i v případech, kdy takový snímek vznikl se souhlasem fotografovaného dítěte i jeho rodičů, ba dokonce i v případě, že se jedná o portréty naturalistů, které z podstaty jejich životního stylu ani jinak zobrazit nelze. Ta otevřená otázka je nabíledni: Je nahé dětské tělo tabu, nebo smí být zobrazováno? Chrání cenzura snímků nahých dětí ještě něco a někoho, nebo naopak pokřivuje naše vnímání toho, co je přirozené a normální? Může být k něčemu dobré úzkostlivé skrývání nevyhnutelné skutečnosti, že tělo chlapce a dívky se od sebe liší podobně, jako tělo muže a ženy, a že lidské tělo se v čase mění? Na to si musí každý odpovědět sám, výstava Kontroverze nabízí pouze ukázku toho, že pubescentní dívku lze vyfotit cudně, stejně jako provokativně, a že nakonec nezáleží nejenom na fotografovi, ale též na divákovi, pro kterou z těchto poloh se rozhodne.

Specifikem výstavy Kontroverze je skutečnost, že její těžiště není ve fotografiích jako takových, ale v příběhu, který se k nim váže. Z toho důvodu by výstava mohla velmi dobře fungovat i v pouhé textové podobě. Možná i proto jsou u každého exponátu k dispozici na volných listech tištěné katalogové informace, které si návštěvník může vzít a sestavit si tak vlastní katalog na způsob kancelářského pořadače.

Vedle titěrných digitálních rámečků, v nichž jsou v některých případech zobrazeny sekundární informace, jako revers fotografií, či jiný snímek pro srovnání, které jsou kvůli mizernému rozlišení v podstatě nečitelné, mám jedinou, zato však zásadní, výhradu právě k doprovodným katalogovým textům: hujerské vynechávání přechylovací koncovky –ová u vlastních ženských jmen u některých textů dost zásadním způsobem snižuje jejich srozumitelnost. Tato budovatelská horlivost byla vlastně to jediné, co mi kazilo požitek z jinak velmi vydařené výstavy.