Leoš Mareš marasmus

Res politica

Nebudu předstírat, že nevím, kdo je Leoš Mareš. Pokud to nevíte vy, tak vám to přeji, ale nevěřím. Leoš Mareš je známý konferenciér, neboli moderátor. Známý a luxusní, přinejmenším podle výše jeho honorářů soudě. Včera jsem ho opět zahlédl v TV a byl stejný jako pokaždé, když jsem ho viděl nebo slyšel: mdlý, nezajímavý, nudný, bez šťávy a bez invence. A přesto stále velmi žádaný a stále velmi dobře placený. Ale za co placený? Za své schopnosti, za své dovednosti, za svůj výkon, nebo za svoji „značku“?

Jak jste už asi pochopili, nejde mi nějakého Mareše, ale o trend, jehož je luxusní konferenciér Mareš příznakem, o trend nahrazování reálné hodnoty hodnotou tzv. tržní. To není jen plytká televizní zábava, to je celý náš systém hodnot, který se stává stále výrazněji konzumním a trhem – přesněji řečeno trhovci – řízeným. Naprosto rezignujeme na hledání hodnoty věcí ve věcech samých a spokojujeme se s jejich tržím oceněním: co se dobře prodává, to je dobré, o co trh „nemá zájem“, to je špatné. Nezajímá nás podstata, ale potenciál tržní exploatace.

Kromě estetických a morálních aspektů má tento vývoje ještě jeden ryze praktický efekt: ztrácíme schopnost samostatného rozhodování a kritického myšlení, a tím i schopnost adaptace. Neděláme to, co sami považujeme – třeba i mylně – za správné a potřebné, ale to, co za správné a potřebné považují ti největší a nejsilnější „hráči“ na trhu – jenže ti samozřejmě sledují vlastní cíle a vlastní zájmy. Jsme klidní, poslušní, loajální, dobře ovladatelní a snadno vytěžitelní, protože máme zmatek v hodnotách.

Výsledek je ten, že na jedné straně akceptujeme „umělce“ jako je Mareš (pozor, to není jeho chyba, ten se jenom veze, je to chyba těch, kteří ho najímají a platí)  a na druhé straně se ochotně smiřujeme s tím, že jsou důchodci a rodiny s dětmi zaháněny na okraj chudoby (a za aktivní pomoci státu sráženy přes něj), diskriminace nezaměstnaných nás nezaráží a na bezdomovcích nás více pohoršují bezdomovci sami, než skutečnost, že na začátku 21. století v Evropě je něco takového vůbec možné.

A pak se hrozně divíme tomu marasmu, ve kterém se česká společnost nachází. Marasmus vidíme, ale tu cestu k němu, po které už kolik let usilovně kráčíme, vidět nechceme. Jenže když z té cesty nesejdeme, tak logicky dojdeme tam, kam vede.

Publikováno

17 komentářů: „Leoš Mareš marasmus“

  1. Z toho jak Mareše občas zahlédnu něco moderovat, tak mám stejný názor. Ale známý byl na nějaké soukromé události, kterou uváděl taky, a byla to prý de facto úplně jiná osoba. Prý plný profesionál, zábavný a velmi inteligentní – také s tím mám problém, ale zdroj je velmi důvěryhodný. Proto bych to spíše asi upravil, Mareš se neveze, on je profík, který dělá přesně to, co od něj někdo požaduje. A to považuji za asi ještě horší, přesněji je to potvrzením klasiky, že ryba smrdí od hlavy a za odpadem je jasný cíl.

      1. Takhle si ho přesně představuji, a prý ani náhodou. Inteligentní žerty ve velmi omezené míře, nula pubertálnosti, elegantní vystupování. Jak jsem už uvedl, zdroj od kterého mám tuto informaci je pro mne velmi důvěryhodný. Proto ho mám spíše než za blba za velmi dobrého herce (v branži moderátorů) co si podle přání klienta nasadí libovolnou masku.

        Proč je ale přání klienta takové, aby se choval jak kretén …. A proč mu to nese nejvíc peněz ….

        1. Jak říkám, problém není Mareš jako takový (a to, co píšete, mu slouží spíše ke cti), ale prostředí, které něco takového požaduje a oceňuje.

  2. A co tento post vyřešil? Co se změnilo ve světě po jeho napsání? Nebo alespoň – vydělal jste na něm? Nic z toho? Ani jedno? Smutné…

    1. Tak například já jsem rád, že člověk zcela jiného světonázoru smýšlí o těchto věcech stejně jako já a několik dalších, kteří sem píší. Že navzdory základním světonázorovým rozdílům vidíme tyto problémy stejně. To není málo…

  3. Pokud Mareš vystupuje v zábavním pořadu pro mladé, chová se tak, aby je zaujal. Je to profík, i když ne zcela dle mého gusta, a na tom pořadu mě zajímají někteří soutěžící, takže Mareše a reklamy vypnu a poslechnu si jen je.

    Mně na něm více vadí jeho angažmá pro Hušáka v době, kdy muselo být každému jasné, co je to za hovado.

  4. Marese neznam, ale ze zbytku u me jasne vede Suchanek s Genzerem. Pamatujete jeste, jak Nova slibovala vyvazene porady, zviratka a dokumenty a diky tomu dostala licenci?

    To je noramlizace na speedu, ovsem s tim rozdilem, ze nam uz nedovoli nemit televizi :o)

  5. Krásný, ukázkově levicový článek.

    My, strana/Tribun víme, které hodnoty jsou ty pravé, čili reálné, a vy lid/plebs na to kašlete a vyznáváte si hodnoty vaše, které jsou plytké, konzumní a marantické. Jste neestetičtí. Jste burani.

    A proto, že naše „vysoké“ hodnoty si my, strana/Tribun, nezvládneme financovat sami, musíte vy lid/plebs nám přispívat. A je to pro vaše dobro, protože vás pozvedneme od nízkého k vyššímu.

    Krystalicky čistý důvod, proč humanitní intelektuál (člověk který dobře umí něco, co dostatečný počet lidí nepotřebuje a proto se tím neužíví) volí levici. Zatímco politické demokracie má takový intelektuál plná ústa, demokracií ve výběru hodnot a stylů opovrhuje. Nesnese pomyšlení, že jeho vkus je stejně hodnotný, že bude stejně brán v potaz jako vkus Pepy od nýtovačky. Bodejť, neuživil by se.

    (nemám rád Leoše Mareše a zábavní pořady vůbec)

    1. Inu, Michale, jistě máte pravdu, intelektuál povětšinou dovede rozeznat, které hodnoty jsou pravé a které pokleslé. Takový Miguel Cervantes, pamatuji-li se dobře, psal svého Důmyslného rytíře Dona Quijota de la Mancha ve vězení pro dlužníky. Typické prostředí pro „levičáka.“ Zparodoval v něm dobový, nesmírně populární žánr rytířského románu. Dnes by nám žádný takový výrobek nestál za čtení, Don Quijote zase naopak za čtení stále stojí a pořád se převléká do nových a nových forem. Nepřipadá vám, že jakési hodnoty v kumštu opravdu objektivně existují? (A to pomíjím, že v časech Cervantesových byli čtenáři povětšinou zatraceně zazobaná a výjimečná společenská vrstva).
      Co si s tím vaše ideologické brýle počnou?
      V časech první republiky patřil k nejplodnějším a nejvydávanějším domácím prozaikům jakýsi pan Zahradník – Brodský – a přece jen ani ti nejliberálnější čtenáři ho nepovažovali za celebritu. Vždycky se prodalo mnohokrát víc výtisků jednotlivých titulů Večerů pod lampou či Rodokapsů než jakéhosi Durycha nebo Vančury. A přece jen vkus Pepy od nýtovačky či Mařky z maršnerky či orionky neurčoval ani v nejmenším jakýkoli stupeň hodnot, protože společnost věděla, kdo kam v tom směru v literatuře patří. Tohle platí i pro všelijaké ty entrtejnery a la Leoš Mareš, kteří dnes doplňují spektrum prostoduchého „vyprazdňovacího“ opia pro lid.

      1. Četl jste nějaký rytířský román z 16. století nebo soudíte pouze na základě oné parodie? :-)
        Ne, vážněji. O jakékoliv hodnotě má smysl mluvit pouze tehdy, pokud zároveň uvedete osobu hodnotitele. Neexistuje cokoliv jako hodnota sama o sobě. Pro člověka, který se již pročetl tisíci knih je Foucaultovo kyvadlo zajímavější a inspirativnější, než Harlekýnky, pro Mařku je kyvadlo nesrozumitelné, nudné a zbytečné a zmíněné Harlekýnky jí poskytnou intelektuální (úměrně jejímu základu) zážitek.

        Jak kráčejí dějiny, vytvořila se skupina těch, kteří jsou natolik inteligentní, že pochopí „kyvadlo“, ale natolik nejistí ve svém chápání světa, že pohrdají Harlekýnkami, ti více nejistí i jejich čtenáři a pokoušejí se o nesmyslné – uspořádat umělecké žánry do jakési hierarchie. Obvykle na vrchol staví to, čemu rozumí s obtížemi – filosofické a absurdní romány. Je v tom kousek snobismu, kousek nadřazenosti a kousek praktické nepoužitelnosti (Mařka při čtení Harlekýnek aspoň štupuje ponožky, „pravý intelektuál“ umí jen zacházet se slovy). Ostatně také proto se asi od 60. let ve větší míře vytváří zbytnělé „vědní“ obory (které hezky karikuje David Lodge), hledající cosi jako maximální počet andělů na špičce jehly, kterým proslula (ač neprávem :-)) středověká scholastika. Protagonisté zmíněných oborů pokračují v budování oné hierarchie lepšího a horšího umění a kýče a poslední dobou docházejí do absurdit typu ocenění hlubokého myšlení neznámého tvůrce, který namaloval absurdní obraz (aniž by dopředu věděli, že byl dílem opice). Tihle lidé formovali moje a pravděpodobně i Vaše nazírání na svět a kulturu a jsou zodpovědni za to, že Vy „víte“, který kumšt je hodnotný a který je kýčem. Všechno je to však arbitrární konstrukce bez hlubšího základu. (už vidím tu smršť protestů…) Ale to je jiná pohádka.

        Pokud jde o první republiku; v té době neměly do médií takový přístup „Mařky“ a proto se Vám zdá, že existoval obecný „vyšší“ vkus.

        Můj osobní názor je téměř shodný s Vaším (jen ho z výše uvedených důvodů nepovažuji za obecně platný pro všechny), to co kritizuji je dvojkolejnost levicově liberálního uvažování; v kumštu připouštíte absolutní hodnoty, nezávislé na demokratickém konsensu, v ekonomice a politice tento konsensus vyžadujete, přestože tam je právě nebezpečný (Leoš Mareš a Wim Mertens mohou vystupovat v jednom městě, každý v jiném sále, ale v rámci jednoho státu nemůže fungovat laissez faire ekonomika Rothbarda a kolektivistické utopie vašich ideových vůdců).

        1. Samozřejmě, že jsem žádný rytířský román nečetl. A upřímně řečeno, Cervantes a jeho Don Quijot jsou jedním z mála dokladů, že cosi takového vůbec existovalo a úspěšně živilo své producenty. Onen parodovaný výchozí materiál totiž žil pouze z dobového kontextu – s jeho zánikem zanikla i jeho sláva – naopak přežilo dílo intelektuála, který formu rytířského románu použil k jinému cíli a jinému sdělení o člověku, které je s to se neustále znova aktualizovat, čehož triviální literatura a tvorba nejsou schopny. (Byly-li by, četli bychom rytířské romány s nadšením dodnes) Jejich účinek vyhasíná v literatuře (a všech formách narativního kumštu) s konzumací příběhu, nic dalšího už není s to vyvolat. To nemá s demokratickým konsensem nic společného – ten v umění vede ke konvenční (a tedy předem mrtvé, protože daný stav potvrzující) triviální produkci, v níž převaha rekreativní funkce potlačuje všechny ostatní. V dynamické společnosti má triviální tvorba skutečně charakter jakéhosi opiátu; je falešnou zastírací kulisou, plátnem, které odvádí pozornost od toho, co se děje za ním v samotné realitě. Ale chápu, že rothbardovští fundamentalisté právě takové výrobky zábavního průmyslu potřebují z podstaty věci; vyhnáno ad absurdum – je lépe, čučí-li masy po práci na virtuální svět TV seriálů, než aby rušily klid na práci pořváváním na náměstích… :-) ))
          Rád bych vás upozornil, že i první republika měla své mediální hvězdy, ať už filmové či rozhlasové (co se jen nazuřil nehodný kněz Jakub Deml nad rozhlasovými skeči bratří Šindlerů o stréčkovi Křópalovi a Jozéfku Melhobovi, této „hanácké slintavce a kulhavce“), že je měl i mediální svět komunismu a že je používal se stejným liberálním zanícením, k němuž se hlásíte i vy. Lapidárně to formuloval jistý hudební vědec, klavírista a estetik Mirko Očadlík, když byl někdy na konci 40. let programovým ředitelem Čs. rozhlasu. Tenkrát byla nesmírně populární jakási odrhovačka Červená sukýnka (?), nad níž se už leckdo také povzneseně intelektuálně ošklíbal. Děl dobrý muž Očadlík: Pokud to urychlí budování socialismu v naší zemi, budu hrát Červenou sukýnku třeba stokrát denně. Inu, spotřební zboží, výtečně otupující pozornost konzumentů.

          1. PS – k té objektivní existenci hodnot. Je-li objektivním faktem existence lidského rodu, pak je v tomto smyslu i stejně objektivním faktem, že existují složky lidského vědomí, které reagují na stejné artefakty objektivně stejným způsobem, jak dokazuje kunsthistorie. Pravěké kresby zvířat třeba z jeskyně v Altamiře jsou vzrušující záležitostí (třeba jen mírou stylizace) i pro člověka 21. století, který na ně pohlíží v úplně jiném kontextu. I velmi primitivní ryté kresby zvířat (např. mamuta a jakéhosi parožnatce) na kostech vykopaných Absolonem v Ochozské jeskyni nebo kde (Šipka?) mají své nesporné estetické hodnoty, které nás oslovují přes propast času a my si je znovu aktualizujeme jako krásné. Stejně obdivujeme artefakty z časů starověku, atd., až do současnosti. Čili dokud budou existovat bytosti označitelné jako člověk, dotud je budou vzrušovat podobné hodnoty, které budou označovat za krásné. Jsou tedy pravděpodobně nějak geneticky kódovány a je možné je objektivně rozeznávat a definovat. V tom směru tedy skutečně existují objektivně, byť jsou závislé na existenci něčeho tak pofidérního, jako je lidstvo.
            Pěkný den.

  6. Jestliže bych ve svém životě nepotkal žádný hovado (šťastný to život) pak v Marešovi bych ho potkal milionkrát

Komentáře nejsou povoleny.