Dobrý rok a půl jsem sem nic nenapsal a i teď to budou jen výpisky, takže se neradujte ani neděste, restart blogu se (ne)koná.
A cože jsem to přečetl? Dlouhý, ale nikoliv nudný text Josefa Patočky Dohánění Západu selhalo. Najdeme v krizi nový příběh, který by nás spojoval?. Je to na dnešní poměry nezvykle důkladná analýza současného stavu české společnosti, toho, co nás kdysi spojovalo (či na co jsme kdysi naletěli) a co už je pasé. Titulek mluví sám za sebe, takže jen bez ladu a skladu, byť chronologicky, několik bodů, které jsem si označil:
Nezdá se rozhodně, že by většina obránců naší „západnosti“ stála o takové západní výdobytky, jako je progresivní zdanění a z něj financovaný rozsáhlý systém veřejných služeb. (…) Převládající trend je ovšem opačný. Zbytky sociálního státu, rozhlodané třemi dekádami více či méně neoliberálních vlád, se ztenčují s každým dalším měsícem řádění ODS ve veřejných financích. Veřejné služby upadají a jejich dostupnost se zhoršuje. Kvalita života v regionech mimo velká města se propadá.
Ideologie dohánění Západu byla v devadesátých letech úzce propojena s představou, že nové ekonomické poměry nastolované privatizací majetku a deregulací cen lze nejsprávněji popsat jako „tržní hospodářství“. Trh se chápal jako přirozená struktura ekonomiky, založená na oboustranně výhodné směně mezi svobodnými jednotlivci. Tento mýtus zamaskoval, že světovou ekonomiku, do níž se země začínala opět plně integrovat, nedefinují nejlépe trhy, nýbrž nerovnoměrné rozdělení finančních, technologických i znalostních výrobních kapacit — jinými slovy kapitálu; a organizace společností kolem jeho neomezené akumulace, která historicky tuto polarizující tendenci jen prohlubuje.
Také dnešní česká realita působí tak, že rozhodující sektor střední třídy je připraven raději přihlížet demontáži sociálního státu, dalšímu rozvírání společenských nůžek a rozpadu společenského smíru, než aby připustil progresivní zdanění příjmů či majetku. Nový rozvojový projekt, k němuž se její část mobilizuje, aby nahradil neoliberalismus, se přitom již rýsuje. Je jím autoritářský „národní kapitalismus“ v Maďarském střihu. Ten zejména v Babišově podání slibuje samozřejmě všechno všem: zachovat omezenou míru přerozdělování pracujícím, nízké daně střední třídě, i zisky zahraničním podnikům.
Jako klíčovou viděl v tomto směru paradoxní úlohu střední třídy. Varoval před její neustále se vracející tendencí nechat se kooptovat ideologiemi vládnoucích elit a stát se dobrovolnými šiřiteli iluzí, které se snaží realitu třídních zájmů a konfliktů maskovat a legitimizovat systém navzdory jeho nespravedlnosti a neudržitelnosti.
Náš osud tak dnes zřejmě závisí právě na tom, kterým směrem se střední třídy vydají. Vymaní se včas ze zajetí ideologií, které je přesvědčují, že zájmy vládnoucích tříd jsou i jejich zájmy?
Rozpory a krize kapitalismu nejsou nové, nové nejsou ani pokusy se mu bránit a vymanit se z něj. Pomoci nám v naší dnešní nouzi tak mohou i ty nejstarší — a zdánlivě nejzastaralejší — tradice a instituce, které tu zbyly po našich předchůdcích, jako jsou odbory či družstva.
Jako nejcennější bohatství naší země a základy odolnosti a soudržnosti pro nejistou budoucnost se také najednou ukazují být ještě nedávno opovrhované instituce ekonomické demokracie, kolektivní péče a společného blahobytu, která si tato hnutí u nás vybojovala: všeobecné zdravotnictví, veřejná doprava nebo zahrádkářské osady, paradoxně právě ty výdobytky, na něž dnes podnikatelské elity a jejich strany útočí.
Tribun 