Je mi jasné, že to, co teď napíši, bude všem slušným a vzdělaným lidem, kterým není odpovědnost cizí, znít přinejmenším podezřele, ale to lhaní si do kapsy musí skončit: i šetřit ve státním rozpočtu se musí s rozumem, jinak se škrtání změní ve škrcení. Neznamená to ani tak šetřit méně, jako šetřit na správném místě a správným způsobem. Ostatně si to myslí například i pánové Michl a Pehe.

Pokračovat ve čtení „Škrtat, nebo škrtit?“ →

Jiří Pehe je spíše zručný politický komentátor, než intelektuální autorita, přesto, zejména v poslední době, zveřejňuje texty, které jdou – na autora připuštěného k publikování v mainstreamu až překvapivě -přímo k jádru pudla. Takovým malým disentem je i Demokracie bez demokratů:

Pokračovat ve čtení „I ten Pehe ledacos zahlédne“ →

I když to v článku Praha exotické město Orientu není nikde explicitně řečeno, následující pasáže, kromě toho, že jsou zajíjmavé samy o sobě, podle mé interpretace nejenom že vrhají něco málo světla na myšlenkové podhoubí, z nějž sionismus  vzešel, ale ukazují i takovou percepci Prahy, která je Čechu, natožpak Pražanu, zcela cizí.

Pokračovat ve čtení „Pražská stopa v kořenech sionismu“ →

Ve svém blogovém textu Psychopati v politice škodí zdraví se psychiatr Jan Hnízdil vrací ke kauze spiknutí lékařů proti prezidentu V. Klausovi (která sama o sobě není právě lichotivou vizitkou naší společnosti a o níž jsem vůbec netušil, že ji někdo vzal tak smrtelně vážně, že v ní viděl vlastizradu; inu, úcta k majestátu má u nás dlouhou tradici), jíž byl aktérem. Nejde mi teď ovšem ani tak o to, zda V. Klaus skutečně vykazuje známky poruchy osobnosti, které v jeho jednání spatřuje J. Hnízdil, jako o obecnou charakteristiku mocenských elit:

Pokračovat ve čtení „Svět patří psychopatům“ →

André Gorz v textu Naše a jejich ekologie brilantně formuluje to, co se sám pokouším klopotně zformulovat již několik let. Zde je podle mne navržen jediný možný základ, na němž lze vybudovat moderní neutopickou levici", alternativu k (sebe)vražedné ideologii exploatace lidských i přírodních zdrojů" a sociálního a ekonomického apartheidu, který se pomalu ale jistě stává dominantním až hegemonním diskursem. Pouze naučíme-li se znát míru a uměřenost se stane ctností, a nikoliv stigmatem, dokážeme zajistit svoji vlastní reprodukci:

Pokračovat ve čtení „[LINK] André Gorz: Naše a jejich ekologie“ →

V článku Dulce at Decorum est^*) s podtitulem Bitva v evropských dějinách v květnovém čísle ĎaS se Jiří Hutečka zabývá rolí bitvy ve válce a její percepcí společností. Ukazuje, že přestože z hlediska kulturního je bitva vnímána v duchu von Clausewitzovy esence války", a to až do té míry, že lze hovořit o obsesi lidu konceptem bitvy," jdoucí až k volání po krvavé a rozhodné bitvě, je realita poněkud jiná: bitvy vždy tvořily (a stále tvoří) jen malý díl válek a osobně a aktivně se jich účastní je zlomek těch, kteří se na válce podílejí. Platilo to dokonce i v případě 1. světové války, která se s odstupem času jeví jako permanentní bitva.

Pokračovat ve čtení „Zašlý lesk vojenské slávy“ →

Na jednu z nejhutnějších a nejvýstižnějších charakteristik současného společenského a hospodářského uspořádání kapitalismu jsem narazil v kratičkém textu O globální krizi legitimity: Podnik je založen na myšlence omezeného ručení investorů, na myšlence, že jestliže si koupíte část firmy nebo celou firmu, vy osobně nejste odpovědni za její dluhy či za škody, které firma napáchá, vaše riziko je omezeno na vaše investice. Jinými slovy, vy můžete vlastnit část firmy, ale nejste odpovědni za to, co firma dělá – můžete jen přijít o svou investici."

Rozmazlení Evropané, kterým teče z kohoutku pitná voda 24h denně, a dokonce teplá, takže se v ní i myjí, či s ní dokonce splachují toalety, si ani neuvědomují, jaký poklad voda je. Nedostatek vody je mimo naši zkušenost, přitom je to právě voda, bez níž se nemůžeme obejít. Přežijeme bez ropy, bez peněz i bez demokracie, ale nikoliv bez vody. Přesto se k vodě chováme, jako kdyby její dostupnost byla samozřejmá a zásoby nevyčerpatelné. Nic nemůže být vzdálenější pravdě! Vody je sice na Zemi víc, než dost, ale jenom zlomek ve formě tekoucí sladké pitné vody, jediné lidmi využitelné. A i té ubývá. Relativně v důsledku rostoucího lidské populace, kdy se více lidí musí dělit o stále stejné zdroje, ale i absolutně v důsledku znečištění či ztráty schopnosti krajiny vodu zadržet. Cenu vody, zdroje klíčového pro přežití druhu a života vůbec, o který se již dnes vedou nemilosrdné boje, které budou s největší pravděpodobností nabývat na intenzitě, přibližuje tematické dubnové číslo české edice magazínu National Geographic:

Pokračovat ve čtení „Cena vody“ →

Výtah s článku Diana Johnstone: Rozbíjení Jugoslávie, rozhovoru s americkou novinářkou a autorkou knihy Fools‘ Crusade: Yugoslavia, NATO and Western Delusion, rozhovoru, který si v sobotních Lidovkách přečtete jen stěží, protože i když jsou si ve svobodné" společnosti všechny názory rovny, některé jsou si rovnější, a jiné zase mají to privilegium, že se nezpochybňují, jako například obraz patologicky agresivního Srbska na straně jedné a NATO, které zachránilo mír a životy, na straně druhé.

Pokračovat ve čtení „Rozbíjení Jugoslávie“ →

Přes odkaz slibující oficiální československou verzi osudu ruského zlatého pokladu ve vztahu k československým legiím jsem se dostal na digitalizované protokoly 11. zasedání Poslanecké sněmovny Národní rady Československa z roku 1925, kde mne mnohem více než osud ruského zlatého pokladu zaujala Odpověď vlády na interpelaci poslance Tausika a soudruhů o trenčínských událostech ze října minulého roku (částka VIII/5337, je ovšem třeba hledat v textu, protože dokument neobsahuje vnitřní  kotvy, takže nelze linkovat přímo).

Pokračovat ve čtení „Střelba do stávkujících dělníků v Trenčíně roku 1924“ →