Václav Klaus – kupčík prezidentem

V sobotu 28.10.2006 jsem v televizi sledoval slavnostní předávání řádů a vyznamenání u příležitosti státního svátku České republiky. V hlavní roli kašpárka si zahrál prezident Václav Klaus a byla to věru smutná podívaná na muže, který nedokáže překročit vlastní stín Poslouchat projev člověka, který si hraje na státníka, třebaže pro něj vrchol poznání představuje podvojné účetnictví, by mohl být tragikomický zážitek, nebýt toho, že ten člověk je prezident České republiky. Takto je to zážitek pouze tragický.

Slavnostní večer zahájily fanfáry, stání hymna a projev prezidenta. Pan prezident se k současné politické situaci projevil tak dvojace a neurčitě, že i legendární král Šalamoun by si musel vzít dva dny na rozmyšlenou, co že to chtěl básník říci, než by nechal básníka po zásluze vyhodit s tím, že neřekl vůbec nic. Skutečné zděšení a utrpení pro mne však znamenala Klausova neschopnost rozlišit demokracii od organizace hospodářského života. Jak jsem se dozvěděl, demokracie je pro Klause totéž co soukromé vlastnictví a kapitalismus. Vše ostatní je nedemokratické a znamená nesvobodu. Klaus veřejně deklaroval, že pouze jedna forma vlastnictví je připustná a všechny ostatní musí být v zájmu demokracie zničeny (sic). Čeká snad za to pana prezidenta rozpuštění ze strany ministerstva vnitra, jak se stalo za slova právě opačná Mladým komunistům? Asi těžko… Nikoliv proto, že v České republice panuje svoboda slova, ale prostě proto, že se u nás dle staré tradice měří dvojím metrem. Zdá se, že stále platí: co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi." Jenže kdo má právo určit, kdo je vůl a kdo Jóviš? Klaus plácá nesmysly, nebezpečné nesmysly, ale plácá si je na vlastní hubu a mě nikdo nenutí je poslouchat. Ať si plácá. Ale ať platí stejná pravidla pro všechny, tedy i pro Mladé komunisty. Takovou Národní stranu také nikdo nerozpouští, přitom některé články na jejím webu jsou opravu pouze pro silné nátury.

Je to právě pluralita názorů a možnost volby z více přístupů, na čem je stojí demokracie. Pokud Václav Klaus veřejně deklaruje, že existuje pouze jediná správná cesta, stává se tak odpůrcem demokracie bez ohledu na to, jestli sám sebe za demokrata označuje. Neschopnost rozlišit společenské zřízení od zřízení hospodářského by byla diskvalifikační pro jakoukoliv politickou funkci, zejména pro funkci nejvyšší. Demokracie odpovídá na otázku legitimity a pramene moci, toť vše. Demokracie znamená, že pramenem moci je lid, který moc svěřuje podle své libosti komu chce a komu chce ji též může odebrat. Právo vládnout se v demokracii zakládá na vůli lidu, nikoliv na původu, třídní či stranické příslušnosti, rozsahu majetku, či požehnání církve. V demokracii se právo vládnou zakládá pouze a jedině na vůli lidu. Byť je to vůle často podlomená a zmanipulovaná nepravdivými a zkreslenými informacemi (mas)médií. Dokonce ani Klausem tak uctívané volby nejsou znakem demokracie, ale pouze technickým opatřením usnadňujícím její exitenci. Jak ostatně dokazuje éra totalitní vlády KSČ, která demokracíí příliš neoplývala, ač i během ní si lid mohl dopřávat voleb po libosti. Stejně tak nesčetné pravicové diktatury 20. století, které nikdy nezpochybnily soukromé vlastnictví ani kapitalismus, dokazují, že nic z toho samo o sobě demokracii nezajistí.

Václav Klaus nic z toho nechce nebo neumí pochopit. Proto není Václav Klaus dobrý prezident. Dobrý prezident neznamená prezident bez názoru, ale prezident, který nebude dávat přednost jedné části společnosti před druhou. Dobrý prezident je takový, který ctí ústavu a pro kterého je ústava a republika důležitější než jeho momentální osobní zájmy či zájmy s ním spřízněných skupin. Události letošního volebního roku, které z Klaus-maskota učinily Klause-ústavního činitele, který má v rukou sestavování vlády jasně ukazují, že Václav Klaus neumí být státníkem, ale až do smrti zůstane pouze straníkem.

Aby recenze frašky sehrané 28. října na Hradě byla kompletní, je třeba ještě ztratit pár slov o samotných vyznamenaných, kteří sice měli být hlavními hrdiny, ale nakonec sehráli pouze roli komprasu. Když vynechám všechny dva vědce, zbudou dva okruhy vyznamenaných – političtí a umělci. Rozhodně se nechci vysmívat osudu některých z těch, kteří do této spadají do kategorie politických. Návštěva na vyšetřovně StB či rekreační pobyt v hradčanském Domečku rozhohdně k smíchu nejsou. Přesto mám z jejich vyznamenání pocit marnosti. Dnešní hrdinové jsou včerejší vyvrhelové a dnešní ztroskotanci a zaprodanci jsou hrdinové zítřka. Světská sláva, polní tráva. Dokonce jsem se už smířil i s tím, že mezi politickými jsou dva členové katolické hierarchie. Opravdu nechápu, co je tak záslužného na obnovení náležitého postavení církví v naší společnosti" a co dobrého kdy jaká církev společnosti přinesla. S výjimkou toho, že svým útiskem vymáčkla z umělců množství výjimčných uměleckých děl. Ale vem to nešť. Uznávám, že jsem v tomto směru poněkud zaujatý a nehodlám se hádat.

Mnohem větší pachuť zanechává druhá skupina vyznamenaných, totiž umělci. Jejich počet je v jasném nepoměru k vědcům a ostatním oborům, které tentokrát vyšli vůbec naprázdno. Nic proti umělcům, ale ten nepoměr je zarážející. Copak česká společnost nenabízí jiné osobnosti, než populární umělce? Kde jsou technici, právníci, historici, hasiči, dělníci a já nevím kdo ještě ze všech těch, bez nichž by republika nemohla fungovat? Asi na ně panu profesorovi nezbylo místo. Snad nám tak bezděky dal najevo, že se hlásí k prastaré devíze římského impéria chléb a hry." Chleba je všude kolem nás dost a dost. Teď je důležité vybudvat druhý pilíř moci – hry. Lid se musí bavit. S plným žaludkem a rozjařenou myslí ochtoně zapomene na politiku. I na svá práva, i na své svobody. Kdo si hraje nezlobí. Neptá se, nevyrušuje, neremcá. A když už přijde k volbám, volí poslušně…

Jsem paranoidní, nebo jsem si jenom zapomněl vzít růžové brýle? Možná ještě není tak zle, ale rozhodně je na pováženou, když nejvyšší úřad v zemi zastává kupčík, pro kterého je obchod vším a vše ostatní ničím. Říka se mezi slepými jednooký králem. Václav Klaus je přesně ten typ člověka, který se bojí podívat na svět oběma očima a proto radši připraví ostatní o zrak, jenom aby sám mohl být králem, než aby se smířil s tím, že je pouze rovný mezi rovnými.