To je přeci jasné, řekne někdo, když Alena Palečková je členem ODS, tak vyhrála ODS. Ne! musím oponovat já, to není jasné. Souboj Palečková vs. Hvížďala by měl vyhrát jeden z nich, ne kdosi třetí.
Senátní volby jsou se svým většinovým volebním systémem postaveny na volbě konkrétních kanditátů, aby tak pro výrazné osobnosti existovala cesta, jak narušit hegemonii politikých stran. V senátních volbách v obvodu Praha 8 však Michael Hvížďala nestál proti Aleně Palečkové, ale proti ODS. Kdyby stál proti paní Palečkové, musel by vyhrát. A. Palečková totiž patří ty senátory, o jejichž existenci se neví ani v jejich domovském obvodě a kteří se připomenou vždy jen 14 dní před volbami. Žádné konrétní činy ani myšlenky nejsou s A. Palečkovou spojeny. Tam kde M. Hvížďala říká, jaký je jeho program pro případ zvolení, A. Palečkový mlčí. Může si to dovolit. Ví, že nemusí nikoho přesvědčovat, protože jí ke zvolení stačí pouhé spojení s ODS. Je úplně jedno, jedná-li se o Alenu Palečkovou nebo Helenu Malíčkovou, jestli je tlustá tenká, stará mladá, hezká ošklivá, vzorná matka či alkoholička s násilnickými sklony. Na ničem z toho nesejde, stačí, že patří k ODS.
Je samozřejmě na odpovědnosti jednoho každého voliče, pro koho se rozhodne, je to jeho právo. Voliči ale nežijí ve vzduchopráznu a rozhodují se na základě informací, které mají k dispozici. A tyto informace jim zprostředkovávají – média. Senátní volby jsou ve všech médiích důsledně prezentovány jako stranická záležitost. Každý kandidát je pečlivě zařazen do své strany a všechny výsledky jsou okamžitě převedny na výsledky stran. Ve volebním obvodu XY vyhrála ODS, v obvodu KňFň ČSSD. Je lhostejné, vyhrál-li zasloužilý komunální politik, uzávaný lékař, odborový předák, úspěšný podnikatel či největší gauner na okrese, který dal všem svobodně vybrat, že mu buď dají svůj hlas, nebo přijdou o práci či alespoň o zuby. Byla to média, kdo vytvořil atmosféru, ve které je stranická přislušnost důležitější než konkrétní osoba kandidáta. Média, která sama sebe označují za hlídacího psa demokracie, opět ukázala, o jaký druh psa se jedná. O voříška, který radostně vrtí ocáskem před každým, kdo mu zamává pod nosem věncem vuřtů a jeho jedinou starostí je, zdali ho paníček dobře podrbal.
V dnešní době je jedno, co politici dělají, ale jak o tom novináři informují a čemu voliči uvěří. Volby v roce 2006 rozhodli novináři. Zatím ještě sktrytě a v pozadí, ale další volby přijdou nejdéle za (doufejme) čtyři roky. Budou tou dobou již novináři rozhodovat o vítězi zcela nepokrytě? To záleží na voličích. Politici dělají jen to, co si voliči nechají líbit. Až toto český elektorát pochopí a začne podle toho jednat, bude zase o kousek líp.
Tribun 
Ano,přesně tak.